Učení a myšlení

Učeni a myšlení patří mezi vyšší nervovou činnost založenou na podmíněných reflexech, která probíhá v šedé kůře mozkové koncového mozku. Pro člověka je to velice důležitá a nezbytná mozková činnost, ale nejen pro něj. Zatímco učení lze podrobit biologickému bádání, myšlení jako takové lze těžko omezit jen na biologické děje, nelze jej však ani od biologické podstaty oddělovat. Myšlení člověka je na základě abstraktního vnímání, slovo je signálem signálů a podnětem pro myšlení je představa. Učení by zase bylo zcela bezvýznamné bez paměti, ať krátkodobé či dlouhodobé. Obojí – myšlení i učení – velice souvisí s inteligencí. Mezi vyšší stupeň učení patří usuzování a rozhodování.

Myšlení zahrnuje velkou škálu duševních činností. Od rozhodnutí o tom, co si dát k snídani, až po myšlení, které spěje k vytvoření uměleckého díla či k vybádání velkých objevů. A stejně tak jako je různorodé myšlení, tak i samotný proces myšlení může být zcela odlišný.
Racionalita – schopnost myslet je často přiřazována jen lidem, ale nejnovější studie zvířat dokazují, že i některé druhy živočichů, zejm. šimpanzi, jsou schopni myšlení třeba jen v té nejzákladnější formě. Přesvědčuje nás o tom skutečnost, že jsou schopni řešit určité problémy, např. dosáhnout jistého cíle ( nesnadno dosažitelná potrava), a k tomu musí mít určité myšlenky, které se spojují a vedou k dosažení tohoto cíle. Člověk však své myšlení natolik rozvíjí a rozvinul, že ať je třeba fyzicky mnohem slabší než jiní živočichové, jeho schopnost tvůrčího myšlení pomáhá tyto fyzické nevýhody překonat.
Přesto, že známe mnoho duševních myslitelů, dodnes se v podstatě nikomu nepodařilo definovat, co „myšlení či myšlenka“ je. Dalo by se říci, že je to soubor několika rozdílných duševních činností. Je to v podstatě začarovaný kruh, protože pokud má člověk studovat myšlení, bude zkoumat pouze své myšlenky svým vlastním myšlením. Pokud se podíváme do slovníku pod pojem „myšlení," pak v mnoha slovnících najdeme různá vysvětlení. Jeden jej definuje jako „proces myšlení, uvažování a meditace,“ jiný jako „být si vědom nebo uvědomovat si.“ Ale zase – výklad „být si vědom nebo uvědomovat si“ může být zcela odlišný. Ani řecký filozof Platon či Albert Einstein nedokázali myšlení definovat. Arthur Koestler se zabýval teorií, jak se myšlenky a nápady spojují, aby vznikl podklad pro novou skutečnost. Důvodem složitosti a rozdílnosti myšlenek v této oblasti je to, že ke každému názoru myslitelů a intelektuálů můžeme naleznout názor jiný, většinou opačný.
Avšak ne všichni jsou schopni přemýšlet takovým složitým způsobem, jako zmiňovaní intelektuálové. Dokáže to jen málo lidí z celé lidské populace – talentovaní individualisté. Pro ten zbytek – většinu populace – stačí každodenní život, který nás taktéž nutí přemýšlet, ať třeba za dosažením cíle, či dokázat vysvětlit nějaký pozorovaný jev, či učinit rozhodnutí. V takovýchto případech si člověk musí představit konečný výsledek svého jednání a vyvodit možné důsledky. To je náplň myšlenkových pochodů každého z nás každý den. Dojdeme – li k nějakému důsledku, snažíme se najít jeho příčiny a zároveň i řešení a to buď logickou cestou ( rozebíráme jednotlivé kroky toho, co se stalo) nebo se snažíme dojít přímo
k podstatě věci.
Často také používáme myšlení abstraktní, kdy vzájemně srovnáváme staré a nové zkušenosti a tím docházíme k užitečným a často i zábavným nápadům.
Velice důležitým nástrojem myšlení jsou pojmy. Používáním pojmů při myšlení se rozšiřuje jejich užívání při vnímání. Proces vytváření pojmů vzniká v dětství, kdy se děti učí rozlišovat předměty. Tak se na základě poznávání získaných zkušeností postupně setkávají s mnoha všeobecnými pojmy. Pak, v dalších obdobích života, když se člověk setká s nějakým zcela novým pojmem, situací, musí probrat několik svých naučených pojmů a různě je nakombinovat, aby si vytvořil vysvětlení toho, co vidí, nebo co se děje. A tato nová kombinace pojmů se stává sama o sobě pojmem novým, který může být uložen, aby mohl být znovu použit v budoucnu.
Důležitou složkou myšlení je také rozhodování. Člověk z nastalé situace vyvozuje různé závěry a řešení, hledá mezi nimi to nejlepší, které povede k žádoucímu výsledku. Rozhodování je u každého člověka různé, záleží také na počtu faktorů, které jej ovlivňují. Vynaložený čas a úsilí potřebné k přesnému a logickému rozhodnutí vede často lidi k tomu, že se raději spolehnou na své zvyky, intuici a odhad. Proto je dobré rozhodování rozvíjet už u dětí pomocí např. strategických her, protože se často stane, že pouhá intuice, zvyk čí odhad stačit nebude a člověk na to pak doplácí.
Další významnou složkou myšlení, zvláště v dnešním přetechnizovaném světě je tvůrčí myšlení. Podle dr. Edwarda de Bono umožňuje toto myšlení daleko efektivnější využívání činnosti mozku. Dále říká, že zatímco technologie zaznamenala veliký pokrok, lidská sféra v podstatě žádný, a tak u lidí dochází k záměně mezi informací a myšlením. Tvořivost je schopnost člověka vytvářet „neočekávané“ odpovědi.

Myšlenkové procesy se vyvíjí velice rychle zejména v dětství. Na základě toho byly vyvozeny závěry, že děti se naučí nejvíce, což je samozřejmě pravda. Děti mají „čistý“ mozek bez přeplněné paměti, a proto se jim nové informace ukládají velice snadno a rychle. Na rozdíl od fyzického růstu není myšlenkový vývin vidět. To, že se dítě duševně vyvíjí pozorujeme dle toho, jak se v určitých obdobích chová. Stejně tak jako je důležitá potrava pro fyzický růst, tak je důležitý kontakt s okolním světem pro vývoj myšlení a samotného učení, protože právě ten vyvolává změny v chování. Učení by ale nefungovalo bez paměti a paměť i učení by nefungovaly, kdybychom tomu, co se učíme nerozuměli.
Zkoumáním rozvoje dětských schopností učit se, se zabýval švýcarský psycholog Jean Piaget (1896 – 1980). Se svou studií se obrátil už i na velmi malé děti a pozoroval, jak získávají vědomosti o okolním světě a jak se rozvíjí jejich poznávací schopnosti. Nakonec došel k závěru, že dítě prochází čtyřmi rozdílnými stádii učení (mentálního vývoje).
- První období nazval stadium senzomotorické inteligence, spadající do prvních dvou let života. Dítě se učí především pomocí smyslů, má tendenci vše ochutnávat a pozorovat. Postupně roste schopnost reagovat na určité podněty a vyhledávat předměty v různých situacích.
- Druhé období popsal jako stadium předoperačních představ. Je to období od dvou do sedmi let, kdy dítě získává jazykové a přesnější motorické schopnosti jako např. kreslení či psaní. Učí se porozumět a pamatovat si, i když konkrétní věc či činnost zrovna neprožívá, nevidí. Začíná chápat skutečné funkce předmětů a situací. Později se v tomto období projevuje prostorová orientace a prostorové umisťování předmětů – např. je schopno se naučit cestu z domova do obchodu, ale pokud ji má popsat, tak ji popíše pomocí činností, které ji provází a na modelu domu a okolí ji nedokáže zatím ukázat. Ubývá smyslových prožitků a činností. Asi do šesti let jsou děti omezeny na to, co skutečně vidí a pouze na svůj úhel pohledu. V tomto období tedy není dítě ještě schopno vnímat abstraktně.
- Třetí období je stadium konkrétních operací spadající mezi sedmý a jedenáctý rok života. Dítě se učí a začne si uvědomovat, že jeho představy zas až tak neodpovídají skutečnosti, mentálně zvládne provádět činnosti s předměty – např.počítat je, třídit je. Jakmile se tato schopnost rozvine, porozumí i tomu, podle jakých kritérií věci třídí. To je schopnost tzv. operativního myšlení. Dítě, které jej ještě nemá, bude vždy z deseti různě dlouhých tyčinek srovnávat vždy jen dvě a dvě, nikdy všech deset. Operativní myšlení je základem pro logické myšlení a chápání světa. V tomto období má dítě svou teorii o světě a to, co se učí, ji buď vyvrací nebo potvrzuje. Důležitým bodem v tomto stadiu je komunikace a jazyk. Dospělí jsou často nuceni odpovídat na spoustu otázek, týkajících se věcí, které jsou v rozporu s teorií dítěte. Tak se dítě učí ze zkušenosti jiných.
- Čtvrté, stadium formálně logických operací, je konečným stádiem mentálního vývoje. Významný je rozvoj logického myšlení. Dítě se učí uvažovat o možných na světě pravděpodobných věcech a konkrétních zkušenostech, i když právě neprobíhají. Naučí se přemýšlet nejen o předmětech, ale i o svých myšlenkách, což dokazuje schopnost něco vyřešit, vymyslet, i když to nemá logickou podstatu.
Mentální schopnosti se vyvíjejí individuálně a neúspěch v testech či při zkoušení neznamenají nízkou mentální úroveň. Pokud se dítě snaží něco naučit, pak je to většinou z nutnosti nebo z motivace, aby dosáhlo svého cíle. Úspěch v učení podporuje motivaci učit se ještě více, ale při selhání se projeví pravý opak a často nám vadí, že nejsme schopni učit se tak, aby to bylo efektivní a účinné.
Dítě se učí také díky své neskonalé zvědavosti, ale zde je potom třeba velké obezřetnosti rodičů, aby mu nepřipravili cíle, kterých není schopno ve svém věku dosáhnout a pak selže. Vždy je třeba předeslat cíl v rámci současné úrovně dítěte, pokud je více vzdálený, naučí se méně a navíc ztratí zájem o další učení.
Kromě světa kolem sebe se dítě učí i o sobě samém, zejm. z reakcí svých bližních. Už i malé dítě je s to rozpoznat, kdy ho chválí a kdy ne, dokonce pozná, když jej rodič chválí a přitom nevědomky prozrazuje opak. To pak může být velice nebezpečné pro budoucí život dítěte, neboť může nabýt dojem, že nic neumí a není schopno se něco naučit. Pak se s tím často potýká celý život a odráží se to i ve vztazích k jiným lidem.
Důležitým hlediskem při učení je inteligence. Je definována třemi rovinami:
- poznávací a intelektuální schopnost jako odlišení od jiných, více emocionálních vlastností člověka
- všeobecná vlastnost projevující se ve všech typech intelektuálních procesů a netýká se pouze jediného člověka
- bývá z velké části vrozená, geneticky určená a pouze v menší míře ovlivněna zkušeností nebo prostředím
Každý z nás dosáhne jistého stupně inteligence a podle toho je pak schopen se učit a přemýšlet. Je ale zase pravdou, že lidé s hodně vysokou inteligencí jsou schopni vnímat svět jen v u čitém rozmezí, stejně tak jako lidé, kteří jsou mentálně postiženi a mají tedy sníženou inteligenci.

Na závěr tedy zbývá shrnutí mých úvah:
Učení a myšlení spolu neodlučitelně souvisí, stejně jako s nimi souvisí paměť a inteligence. Podle úrovně a efektivnosti zmiňovaných vlastností a mozkových funkcí má člověk taktéž určenu úroveň přemýšlení a schopnosti se naučit.

Použitá literatura. Svět poznání – lidské tělo
Biologie člověka, nakl.Fortuna1998,Ivan Novotný a Michal Hruška
Anatomie pro stomatology,Josef Zrzavý

Lenka Liškařová,3.C