Čapkovo dramatické dílo patří svým vznikem i mnoha svými rysy do údobí první republiky. Všechna ostatní díla jsou spjaty mnoha nápadnými pouty i mnoha jemnými nitkami. Kladou otázky doby a otázky době. Otázky - spíše než odpovědi. Jsou většinou zbudovány na neskutečném, utopickém předpokladu, odehrávají se mimo určitou zemi, mimo konkrétní prostředí. Ale Čapkovy utopie, dramatické, tak i románové, vedou k životu, ne od života.
Čapkovo dramatické dílo je nám nejprve svědectvím, výpovědí o době, kdy vznikalo. Zároveň i svědectvím o tom, kdo je vytvořil. To dvojí nelze odloučit.
Počíná se na pohled bezstarostně - lyrickou komedií o mládí, dobyvatelském, smělém, krásném, plném lásky a snů. V Loupežníku vytrysklo skvělé dramatické nadání hned napoprvé s přesvědčivou silou. Komedie má rysy české krajiny autorova mládí, má rysy českých lidí a země.
Plně současnou, časovou hru je kolektivní drama R.U.R.. Je v něm velkolepý obraz zamerikanizovaného světa a utopický předpoklad. Vynález „Robotů“ pomáhá nelidskou a protilidskou zákonitost tohoto řádu obnažit až na kost. Lidstvo hyne na dividendy akcionářů R.U.R.(Rossum’s Univerzal Robots). Vynález, který mohl být požehnáním, se obrací v prostředek zkázy lidstva, a obrací se v něj, aby se hromadily zisky akcionářů.
Myslím si, že Čapkův bystrozrak se uplatnil nejvíce ze všech jeho dramat právě tady, v dramatu R.U.R., když vytváří postavy, které si jsou vědomi neblahých konců celé té šílené touhy za ziskem. Čapek vidí kam vede kapitalismus. Abychom dobře pochopily toto drama, je třeba si R.U.R. promítnout do situace u nás i ve světě v letech 1920-1921, kdy kapitalistický řád dále pohlcoval a rozšiřoval svoji moc.
Další Čapkovo dílo, filozofská revue Ze života hmyzu, je opětovným svědectvím, jak Čapek pronikavě rozpoznal ničemnost společenského řádu, vystavěného na penězích a zisku. Zobrazil jej tu ve zmenšeném a zároveň zvětšeném zrcadle hmyzího života.
Je dobře si přečíst, skoro po sedmdesáti letech dalšího vývoje této společnosti a světa, tehdejší Čapkovu odpověď na kapitalismus. Čapek ví, že kapitalismus bez boje neustoupí - leká se však nákladů, jež bude stát zápas s ním.
Dalším Čapkovým dramatem je Věc Makropulos. Zde se Čapek stává pesimistou. Není truchlivějšího místa, než když v závěru tohoto dramatu znuděná, třistaletým životem znechucená a unavená Emilie Marty vykládá, jakým utrpením je pro ni žít a jakým utrpením pro člověka by byla dlouhověkost.
Myslím, že toto drama nejpřesněji odhaluje slabiny Čapkova relativismu, křečovitost, s níž sám sebe přesvědčuje, že tento svět je sice špatný, ale že je lépe jej přijmout, než s ním bojovat o svět lepší.
Protihumanistický princip diktátorství Čapek zdůrazňuje v dramatu Bílá nemoc. Čapkovi jda především o mravní konflikt. Čtenáři dramatu chce podat drama protifašistické, obrácené svým ostřím proti Hitlerovi, s nímž byl v díle ztotožňován Maršál – diktátor, vedoucí národ na jatka útočných válek.
Podle mého soudu, ať Čapek chtěl nebo nechtěl, nezobrazil princip, nýbrž konkrétní nebezpečí fašismu, zplozeného kapitalistickým řádem.
Přímou výzvou k boji proti fašismu je poslední dokončené dramatické Čapkovo dílo – Matka. Tento román je napsán, aby ukázal heroické drama matky, obětující to nejdražší, posledního syna v boji za nadosobní věc. Matka vyznívá výzvou, že nestačí vyznávat lásku k člověku, životu, krásným a milováníhodným věcem, ale že je třeba vše chránit zbraní a vlastním tělem, jsou-li tu síly, jež ohrožují.
Kolik překážek si sám autor nastavil, hlásiv se houževnatě o občanské právo k světu, jemuž nepatřil a jemuž nebude patřit ani to podstatné z Čapkova díla! Byla to cesta od člověka k lidem, z osamocenosti k lidskému zástupu, od minulosti vstříc zítřkům.
8. leden 2008
8 774×
573 slov
