Gaius Valerius Catullus byl jedním z největších římských lyriků. Kvůli svému původu se sice nemohl zapojovat do římské politiky, ale díky tomu mohl psát pamflety o své době. V následující eseji bych se ráda zaměřila na tři jeho básně ze sbírky Carmina.
První z básní (str. 43), která mě zaujala, začíná slovy „zapomeň na svou touhu rozdávat lidem dobro“. Básník zde mluví o nevděčnosti lidí a tom, že se nevyplácí chovat se k ostatním dobře. Nevím, komu byla tato báseň adresována, ale vzhledem k posledním dvěma veršům byla pravděpodobně odpovědí na chování nějakého Catullova přítele (teď už bývalého), který se mu právě za dobré chování odvděčil zlostí. Není proto divu, že Catullus v reakci na to napsal těchto pár řádků.
Další báseň (str. 72), které bych se chtěla věnovat, začíná slovy „chtít se ti zalíbit“. V tomto případě je v ní jasně napsáno, pro koho ji Catullus zamýšlel – pro Caesara. Je asi jasné, o co v ní jde. Autor jednoduše vyjadřuje svůj názor na danou osobu a píše, že se na Caesara nesnaží nijak zapůsobit, ať je to jakkoliv důležitá osobnost.
Poslední báseň (str. 79), kterou jsem vybrala, začíná slovy „co lidé říkají kecalům užvaněným“. Básník si opět vybral konkrétní osobu, které dané verše směřují a uráží ji. Tentokrát je to člověk jménem Vectus, který Catulla pravděpodobně někde pomluvil a ten se rozhodl vrátit mu to tímto způsobem.
Je vidět, že Gaius Valerius Catullus píše, co má na srdci a na nikoho nebere ohledy. Nesnaží se psát podle očekávání ostatních, nýbrž sděluje vše tak, jak to opravdu vidí. Je jisté, že jeho básně musely mít mnoho odpůrců (zejména těch, o nichž se v některých verších píše), ale na druhou stranu jsou upřímné a myslím si, že mnoho lidí by se v nich mohlo najít.
1. červen 2019
2 138×
301 slov
