Kamery se staly součástí našeho každodenního života. Sledují nás jako nějaká vyšší síla, která hlídá, aby byl všude pořádek a klid. Kde jsou ty časy, kdy svět nebyl pod kontrolou této až moc vyspělé technologie? Moji rodiče a prarodiče určitě nežili s pocitem, že jsou stále pod dohledem.
Nedávno jsem seděl v restauraci s přáteli, když jsem se porozhlédl, všiml jsem si pár nenápadných kamer. Restaurace byla malá a mně přišlo, jakoby všechny kamery směřovaly přímo na mě. Přepadl mě velmi zvláštní pocit, jestli náhodou nejsem nějakým terčem pobavení pro celý svět. Už jsem se setkal přesně s něčím takovým, co vysílali v televizi. Snažil jsem se být v pohodě, hlavně se nijak neztrapnit. Uf, nikdo odnikud nevyběhl, jak se mi ulevilo.
Když jsem vyšel z restaurace, naschvál jsem se rozhlédl kolem, a co nevidím, z pouliční lampy na mě kouká další kamera. Nevšímal jsem si toho a šel jsem dál, ale po cestě jsem potkal další 3 kamery. Jako bych snad něco provedl, že mě všude sledují. Připadal jsem si jako nějaká celebrita, kterou se snaží nachytat.
Říkám si, jestli je tohle k něčemu dobré. Každého to akorát obtěžuje, lidi nemají žádné soukromí. Ale na druhou stranu kamery hlídají majetek a pomáhají jako důkazní materiál, když někdo něco provede. A to nejen krádeže, ale i ohrožení života někoho jiného.
Jsou prostě všude a asi už se s tím nic neudělá. Dnes má kameru i každý telefon, natáčet může každý každého. Čekám jen, kdy se půjdu projít někam do lesa, a kamery budou viset na každém třetím stromu.
Tereza Vlachová
29. říjen 2014
5 962×
258 slov
