Kde lišky dávají dobrou noc (líčení)

Miluji měsíc červen. V tomto měsíci je v přírodě nejkrásněji. Stromy jsou oděny do krásného šatu svěže zeleného listí a jehličí, na lukách a v okolí vod rozkvétá spousta pestrobarevného kvítí. Rodí se většina mláďat zvěře i ptáků.

Je krásný podvečer, kochám se přírodou a klidem při procházce lesem, kde obdivuji statné smrky a přemýšlím nad tím, jak zde asi dlouho rostou a co vše asi zažily a třeba i viděly.

Přicházím k mírnému svahu, který je mezi stromy poset velkými pískovcovými kameny a skalkami. Líbí se mi mezi nimi kličkovat a poskakovat po nich… připadám si zas jak malá dvanáctiletá holka.

Náhle zůstávám úžasem stát! Otevřel se mi pohled na místo, které vypadá jak vystřižené z pohádky. Zem pokrývá koberec z hustého světle zeleného mechu, který lemuje spolu s několika listnatými stromy rozlehlou a křišťálově průzračnou tůňku, která se třpytí jak kouzelné zrcadlo. Svlékám si boty a bosýma nohama našlapuji na ten krásný, přírodou utkaný koberec. Je na dotek příjemný a hebký. Mám pocit, že přecházím po měkkém sametu. Sedám si a s úžasem pozoruji tu nádhernou scenérii, ze které se mi tají dech. Skrze koruny stromů prosvítají tenké, do oranžova zbarvené paprsky světla již zapadajícího slunce. Lehký vánek pohupuje spodními větvemi mladých buků, které se občas lehce dotýkají hladiny vody jako by ji něžně hladily. Nad stojatou blýskavou vodní plochou třepetají křidélky blankytně modré vážky a předvádějí svůj poslední tanec před spánkem. Ptáčci občas poletují mezi korunami stromů a pozpěvují lesu svou ukolébavku.

Cítím se náhle šťastná, že mohu být součástí této chvíle. Zapomínám na strasti všedních dnů a opět si uvědomuji, jak je na světě krásně.

Začíná se stmívat. Pomalu odcházím domů plna krásných dojmů, když v nedalekém křoví slyším, jak něco šustí. Leknu se a rozbuší se mi srdce! Se strachem pozoruji, zda něco nevyběhne… nic… tak abych se uklidnila a nebála se po zbytek cesty k domovu, řeknu si, že to mi jen lišky přišly dát dobrou noc!