Rozloučení se školou (proslov)

Milí hosté, učitelé, spolužáci!

Dovolte mi, abych vás uvítal na dnešním slavnostním ukončení naší povinné školní docházky.
Rok se s rokem sešel a stejně jako před 9-ti lety, kdy nám dávala paní učitelka naše první vysvědčení, tak i dnes dostaneme poslední vysvědčení na ZŠ.

Pokud bych měl zalovit v paměti a rozvzpomínat na mé první setkání se školou, vzpomenu si na zápis do první třídy. Když jsem pak společně s ostatními prvňáčky 1. září 1996 nastoupil do první třídy, těšil jsem se na mé první razítka a na mou první jedničku.

Snad nejkrásnějším dnem v první třídě byl den, kdy jsme dostali své první vysvědčení, většinou velkou jedničku. Jenže roky plynuly a vedle jedniček se na vysvědčeních objevovaly i dvojky, trojky atd. Společně s báječným kolektivem jsme rostli, stávali se chytřejšími a jezdili na výlety. Jak léta plynula, končil první stupeň a začínal druhý, přibývaly nové předměty a nový spolužáci a také nový třídní učitel, pan Váňa. Od šesté třídy jsme se museli začít víc učit, ale některým se moc nechtělo.

Nestihli jsme se ani rozkoukat a už tu byla 9. třída. To byl asi nejtěžší rok, který jsme ve škole zažili. Čekalo nás nejtěžší rozhodnutí, na kterou školu se máme přihlásit. Dost nám v tom pomohla a ulehčila nám rozhodování paní učitelka Poláchová. Po přijímacích zkouškách a následném čekání, zda se dostaneme na tu či onu školu, na kterou jsme se přihlásili, se nám všem ulevilo, když se nám všem ve schránkách objevilo rozhodnutí o přijetí.

A proto chci touto cestou moc poděkovat všem pedagogům, žákum i rodičům za pomoc a trpělivost, kterou s námi museli mít celých devět let, a i oni jsou rádi jako my, že se nám to všem tak podařilo.