Je večer čtrnáctého února. Měsíc v úplňku září do oken malého podkrovního bytu, kde se ozývají dva mladé rozesmáté hlasy. Asi dvacetiletá Lucie a její přítel Petr slavili svátek zamilovaných. Lucie měla krásné černé vlasy, které jí splývali až k boku a Petr měl vlasy hnědé jako čokoláda. Na malém jídelním stole stála láhev nejlepšího francouzského vína a dvě sklenice. Vedle vína bylo malé příruční rádio, ze kterého se linula něžná hudba valčíku. Petr natáhl k Lucii ruku a řekl:
„Smím prosit?“ Lucie se zvedla ze židle a ruku mu podala. Petr a Lucie se dali do tance. Vrhali na sebe krásné pohledy, které na sebe umí vykouzlit na tvářích pouze zamilovaní.
V tom hudba utichla. Co se stalo? Porucha? Ne, to Petr rádio vypnul, aby mohl Lucii předat dárek, který si na svátek zamilovaných připravil. Ze svého bílého saka vytáhl malou krabičku. Byla celá bílá a na víčku měla bílou mašličku s perličkou.
Lucie se na něj s překvapením v očích pohlédla.
Petr si klekl před Lucii. Usmál se na ni a otevřel krabičku. V krabičce na polštářku ležel malý prstýnek. Celý z bílého zlata a s bílím kamenem uprostřed.
„Když jsem tě poprvé uviděl, měla jsi na sobě modré letní šaty s bílými květy. A za uchem umělý karafiát. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, co v tobě mám, ale teď to vím a proto tě chci o něco poprosit. Nevzala by sis mě?“ zeptal se a podával jí krabičku s prstýnkem.
„Jasně, že vzala!“ zasmála se Lucie a políbila svého snoubence.
Lea Kreisingerová
6. duben 2016
3 569×
259 slov
