Svoboda-moc

ESEJ na téma: Svoboda- moc

Co si vlastně představím pod pojmem svoboda? Nejprve mě napadla myšlenka zloděje právě propuštěného z vězení: „Jsem na svobodě!“ Pro takového člověka je svoboda veškerý život mimo vězení. Určitě se na ni těší celou dobu, po kterou si odpykává svůj trest. Jenže čeká na něho venku opravdu ta svoboda, kterou si představuje? Jistě si myslí, že bude moci dělat konečně spoustu věcí, které za mřížemi nemohl, že nemusí poslouchat nařízení dozorců. Teď konečně bude svým pánem. Pořád je tu ale něco, čím se musí řídit a co musí dodržovat, aby se nedostal zpět do kriminálu a svým činem, se o svou svobodu znovu připravil.
Musím se přiznat, že jsem na téma svoboda často přemýšlela ve věku své puberty. Já, osmnáctiletý relativně svobodný člověk, jsem si donedávna zas tak svobodná moc nepřipadala. Spíš jsem soucítila s tím zavřeným zlodějem, neboť jsem se k němu často přirovnávala. Vždy, když jsem se pro něco rozhodovala, chtěla podniknout výlet, nebo se chtěla jen sejít venku s kamarády, byla jsem omezena svými rodiči. Oni měli právě tu MOC, pustit mě ven, nařídit kdy se mám vrátit… Měli moc nad mou osobou a nad celým mým životem. Mockrát se mi stalo, že mi některé věci, které jsem si moc přála uskutečnit jednoduše zakázali. Nemohla jsem se účastnit večírků mých přátel, aniž bych se vrátila do 21 hodiny- přitom většina směla přijít domů až o půlnoci nebo na „místě činu“ mohla dokonce přespat. Často jsem se vzpírala, křičela, brečela a přemlouvala. Ale stejně mi to nebylo nic platné. Spíš jsem vše ještě zhoršila.Dlouhou dobu jsem proklínala naše zákony, které rodičům dávaly takovou moc nad svými dětmi. Cítila jsem se tak nesvobodná, omezovaná. Když jsem musela jet pomáhat na babiččino pole, připadala jsem si jako zločinec na nucených pracích. V duchu jsem si často představovala, že až mi konečně bude těch vysněných osmnáct, nebudu se rodičů na nic ptát a budu si dělat vše, co sama uznám za vhodné.
Nyní jsem na prahu své dospělosti a rodiče mi téměř nic nezakazují. Ale stále jsem ve spárech jejich moci. Stále ještě totiž bydlím pod jejich střechou a musím respektovat určité nepsané zákony. Ale necítím se tak omezována, jako před pár lety. A to, že jsem si plánovala dělat vše jen podle sebe? Ano, spousta rozhodnutí záleží jen mně, ale vždy jdu za otcem nebo matkou pro radu nebo chci alespoň slyšet jejich názor na danou věc. Přece jenom jsou zkušenější a něco o tom světě už vědí. Teď, ve věku studenta si připadám celkem svobodně, i když svoboda je velmi relativní pojem. Rozhodně se snažím dělat vše, abych jednou nemusela být za těmi pravými mřížemi, i když jsem vlastně uvězněna v právních normách, které kvůli tomu nesmím porušit…