Vadí mi používání sprostých slov?

Můj postoj k používání vulgárních slov je zřejmě celkem radikální. Myslím si totiž, že by neměla být v žádném případě používána v politických i jiných veřejných projevech, v médiích, tedy novinách, časopisech, televizi ani rozhlase. Já sama je běžně nepoužívám ani během osobní konverzace, i když musím přiznat, že asi jako každému mi někdy nějaké to slůvko „ujede“.

Když přemýšlím nad vulgárními výrazy, napadá mě, že bylo vlastně ještě možné roztřídit je do několika kategorií. I sprosté výrazy lze podle mě rozdělit na ty „jemnější a hrubší“. Některé už jsou pro nás natolik samozřejmé, že se ani neotočíme, když je zaslechneme na ulici. I přesto, že nám tak příjdou mnohdy neškodná a naprosto běžná, měly by podle mého názoru zůstat na ulici nebo v domovech a neobjevovat se médiích apod.

Pak existují také vulgarismy, které jsou tak „hrubé“, že se nad nimi většina lidí ještě stále pozastaví, pokud je zaslechne. I ty se ale stále častěji v komunikaci objevují a donáší se i k uším dětí, které je samozřejmě přebírají i do svého slovníčku. Poté je sami začínají používat a vzniká uzavřený kruh, ze kterého není úniku.

Prosté a sprosté výrazy obohacují jazyk. Příkladem toho je mnoho literárních děl, kterých jsou vulgarismy nedílnou součástí a mnohdy i základním prvkem. Existují knihy, které by přepsáním do spisovného jazyka ztratily své kouzlo a smysl. Jako příklad mohu uvést Mechanický pomeranč od Anthonyho Burgesse. Podobná díla bychom mohli zajisté nalézt i v české literatuře. Řekla bych totiž, že čeština je, co se týče vulgarismů, zvlášť vynalézavá a originální. V poslední době jsou oblíbenou četbou i slovníky, které přinášejí překlad právě jen sprostých slov.

Jazyk veřejných projevů a médií by však měl být podle mě rozdílný. Ne příliš strojený a odtažitý od lidí, ale přesto „slušný“. Jistě nejsem jediná, komu se nelíbí vulgarismy, které si vyslechne cestou tramvají či jinými dopravními prostředky a nechtěl by je poslouchat i z rozhlasu nebo číst v novinách.