Josef Václav Myslbek

MYSLBEK Josef Václav (* 20. 6. 1848 Praha, + 2. 6. 1922 tamtéž) - český sochař

Myslbek byl žákem Tomáše Seidana a V. Levého, vůdčím světlem na jeho umělecké dráze mu však bylo především dílo J. Mánesa. Od počátku se snažil vytvořit sochařský protějšek Mánesovým obrazům, slovanské typy, zhmotněnou národní myšlenku. Patřil ke generaci Národního divadla, byl nadšený buditel a své náměty čerpal v duchu doby z romanticky pojaté české historie, uměleckým projevem však nad své současníky vynikal. Jeho životním, nerozlučným přítelem se mu stal V. Hynais.
Druhou stranou jeho díla, ještě výraznější, byl monumentální realismus, do té doby v českém sochařství v takové síle neznámý. S tím souvisí i Myslbekův neobyčejně odpovědný přístup k práci. Každé jeho soše předcházely stovky náčrtů, studií, modelů. A někdy se stovky měnily v tisíce, vždyť na svém vrcholném díle - jezdecké soše sv. Václava na Václavském náměstí v Praze - pracoval plných 30 let. První návrh vypracoval již v roce 1887, netuše, že bude podobný záměr skutečně realizován. Václavova jezdecká socha byla doplněna sochami českých patronů (Ludmila, Vojtěch, Prokop, Anežka). Poslední socha pomníku (sv. Vojtěch) byla osazena až po Myslbekově smrti v roce 1924.

Myslbek se stal zakladatelem novodobého českého sochařství. Vyšel z romantických pozic a dospěl až k monumentálnímu neorenesančnímu projevu, transformujícímu antické ideály krásy do druhé poloviny 19. století. Svými sochami a plastikami získal Myslbek uznání již v raných počátcích své tvorby (např. Krucifix, který je mj. umístěn i v Paříži v chrámu Sacré-Coeur). Jeho sochy ozdobily nejen Národní divadlo, ale i vídeňský parlament, Palackého most v Praze: sousoší Lumír a Píseň (1888), Přemysl a Libuše (1892), Záboj a Slavoj (1895), Ctirad a Šárka (1897), dnes umístěné na Vyšehradě. Myslbekovy sochy nalezneme také v chrámu sv. Víta v Praze, na pražských hřbitovech a v parcích (například Pomník Karla Hynka Máchy na Petříně). Jeho busty předních osobností své doby - F. Palacký, J. Hlávka, B. Smetana, či jeho vlastní podobizna a řada dalších - dokazují, že byl i vynikajícím, jedinečným portrétistou.

Myslbek přivedl české sochařství na úroveň směle se srovnávající se světovým vývojem. Na Uměleckoprůmyslové škole (1885 až 1896) a na Akademii výtvarných umění (1896 až 1919) vychoval několik generací českých sochařů. V jeho díle však nepokračovali jen jeho přímí žáci Bohumil Kafka a Jan Štursa - zůstaneme-li pouze u těch nejvýznamnějších - ale české sochařství čerpá z Myslbekova odkazu dodnes.