Může vzdělání pomoci ke snižování sociálních nerovností?

Otázku, která zároveň tvoří téma této práce, je zřejmě ANO. Možná jako dobrý důkaz či příklad pro úvod by mohlo posloužit starověké Řecko. Tam se až do 12. století př.n.l. uplatňoval absolutistický typ vlády. Se zánikem této tzv. palácové civilizace však přichází doba temna a po ní doba polis – tedy doba jakési občanské společnosti. Ta se postupně vykrystalizovala v podstatě v nejdemokratičtější formu vládnutí a nejryzejší formu rovnosti, jaká kdy byla uplatňována. Příčin tohoto společenského skoku bylo pochopitelně mnoho. Ale jedním z nejvýznamnějších bylo vyvlastnění vědění z rukou kněží a vládců a jeho poskytnutí všem. Všichni si byli rovni v přístupu k vědění, všichni se mohli v podstatě ke všemu vyjadřovat, byli si rovni před zákonem. A právě jen díky této myšlenkové proměně měl v 6.stol. př. n.l. Kleisthenes možnost nastolit plně demokratickou „rovnou“ společnost.
V dnešní době by to pochopitelně tak jednoduché nebylo. Nikdo nemůže postihnout plně veškeré vědění, projevuje se specializace v přijímání znalostí a některé profese jsou méně vážené a jiné více. Přesto lze analogie nalézt a z nich vycházet. Zcela jistě nerovnost díky přístupu ke vzdělání pro všechny nevymizí (stejně tak, jak nevymizela ani ve starověkém Řecku, neb i tam byli zcela jistě chudší a bohatší). Avšak téměř určitě může vést k tomu, že budou mít jedinci šanci své postavení ve společnosti zlepšit a snížit tím sociální nerovnost alespoň částečně. Dnešní doba je tomu, narozdíl např. od feudalismu (kde „přestup“ z jednoho stavu do druhého byl skrze vědomosti a vzdělání v podstatě nemožný), alespoň částečně nakloněna. Dnes je možné se díky píli a snad I štěstí propracovat mimo svou třídu k lepšímu postavení, k lepšímu platu, k lepším životním podmínkám a tím I k lepším životním podmínkám pro své děti. Lze chudobě uniknout – avšak nutno podotknout, že Ti původně chudší mají k dosažení lepšího postavení často řadu nepříjemných překážek a omezení. Kde jsou tyto problémy, co brání tomu, aby se dalo bez jakýchkoliv dodatků a „ale“ říci, že vzdělání může napomoci ke snížení sociální nerovnosti, to se pokusím ukázat v následujících kapitolách.

NEROVNOST

Sociologie chápe sociální nerovnost dvěma tradičními způsoby. Buď ji bere jako nezbytný důsledek společenského života, nebo ji považuje nikoliv za logický obecný atribut společnosti, ale za důsledek jejího určitého uspořádání. Nerovnost by pak tedy byla charakteristický pouze pro společnosti určitého typu. Nerovnost tak může být brána v podstatě jako přirozenost či jako velká nespravedlnost.
Např. v konzervativní tradici se o přirozeném stavu rovnosti vůbec nemluví. Konzervativci akcentují svobodu jedince a různorodost společnosti, která je založena na individuálním a rodinném vlastnictví. Svoboda je v tomto pojetí neoddělitelně spojena s přirozeně existující diferenciací, mnohotvárností a rozmanitými příležitostmi. Základ nerovnosti dle nich leží ve vrozených dispozicích – tedy těch geneticky předávaných jako intelekt, schopnosti a síla, ale I v sociálně předávaných kulturních a materiálních kvalitách, jejichž tvorba trvá často generace (viz. později sociální dědičnost či kulturní kapitál).Většina forem rovnosti, respektive mechanismů používaných k dosažení této rovnosti, je tak pak chápána jako přímé či nepřímé ohrožování svobody jedinců a skupin. Přerozdělování (a jiné snahy zmírňování nerovností) pak dle nich působí na různorodost a mnohotvárnost společnosti. Dalo by se říci, že pro ně jsou I nerovnosti v přístupu ke vzdělání, které poté pramení v nerovnosti sociální, zcela přirozené a částečně neměnná. Např. Nisbet pak jde ještě dál, když tvrdí, že snaha nastolit rovnost nikam nevede, že věřit rozšíření mocenské základny (rovností) automaticky omezí využívání moci, neboť lidé nebudou chtět tyranizovat sami sebe, vede jen k nové formě despotismu (vede to např. ke vzniku „nových tříd“ – viz. komunismus a pak se jen potvrzuje Orwellovo heslo z Animal Farm:“Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“).
Liberálové pak považují nerovnost z hlediska fungování společnosti dokonce za nutnou a ve spontánně vznikajícím řádu taktéž za zcela přirozenou. Nerovnosti totiž dle liberálů regulují poptávku a nabídku na trhu sociálních rolí a jsou odrazem rozdílného významu sociálních rolí pro společnost na straně jedné a rozdílného výskytu osob vhodných pro jejich výkon na straně druhé. Toto pojetí se velmi blíží pohledu funkcionalistů. I dle nich je nerovnost nezbytná pro naplnění různých sociálních pozic. Ne všechny sociální pozice jsou stejně důležité a ne všechny sociální role jsou příjemné. Každopádně všechny z nich musejí být obsazeny a všechny role vykonány. Cíle nerovnosti těchto pozic je proto motivovat prospěchem, který přinášejí: 1. schopnější členy společnosti, aby zastávali obtížnější a důležitější pozice (také lépe ohodnocené s větší prestiží), 2. držitele sociálních rolí k jejich výkonu, bez ohledu na význam a obtížnost těchto rolí.

A proč toto všechno píši. Vypadá to, že to s tématem až zas tak nesouvisí. A přece…jak uvidíme později. Snad jen ve zkratce zmíním, že školský systém v dnešní podobě má řadu oprávněných kritiků a aby splňoval svou, mnohými vysněnou, roli, aby umožnil právě snižování sociálních rozdílů, musí se změnit. Ale je to vůbec, z tohoto pohledu, nutné (či pro společnost prospěšné – co se týká prospěšnosti pro jedince a pro vývoj jedince jako takového, pak je to více než nutné )? Je skutečně třeba snižovat sociální nerovnosti? A má společnost vůbec nějaké důvody proto, aby se o to pokoušela?
Např. dle Schillera, jehož myšlenky uvádí ve své knize Mareš, má. Dle něj existuje dvojí motivace, která vede společnost k úsilí odstranit nerovnost či chudobu. Je to její altruismus a její egoismus. Na jedné straně je opravdový humánní zájem o nouzi a neutěšený stav života našich bližních, pocit solidarity s těmi, kdo tempu dnešní společnosti nestačí (jsou různě handicapováni či diskriminováni). Na druhé straně pak snaha udržet sociální smír a stabilitu existujícího sociálního řádu. K této možnosti se nabízejí dvě vysvětlení. Jedno je založeno na konceptu externalit. Reakce chudých na jejich stav totiž může zbytek společnosti nějak ohrožovat, chudí jsou hrozbou společenského řádu. Zároveň však představují také jakousi rezervní armádu pracovníků či spotřebitelů. Jsou tedy zároveň hrozbou I šancí. To druhé je zase odvislé od stále se zvyšující závislosti mezi lidmi. Dalo by se říci, že jeli v dnešní době ohrožen jedinec, je ohrožena celá společnost. To pak vede ke vzniku různých charit či dobročinných spolků. Bohatí zlepšují podmínky chudým. Ale, nešlo by tomuto alespoň částečně zabránit, nešlo by ty rozdíly smazávat nějak jinak, např. systémem vzdělávání?

VZDĚLÁNÍ A NEROVNOST

Vzdělání jako takové je často zjednodušeně vnímáno jako prostředek ke zrovnoprávnění. Ano, pokud by bylo tím, čím by mělo být ve zcela neposkvrněné podobě, pak by se to říci dalo. Dané vzdělání by všem dalo stejnou šanci stát se úspěšným. Ale tak tomu není. Dnešní systém vzdělávání má mnoho kritiků a jejich výtky hovoří právě proti vlivu vzdělání na snížení sociální nerovnosti. Často říkají, že je to zcela naopak – že vzdělání v jeho dnešní podobě naopak sociální nerovnosti ještě prohlubuje.
Každopádně nikdo z nich nemůže nic namítnout proti tomu, že vzdělání je jedním z hlavních předpokladů k úspěchu či spokojenosti. Že dává člověku nejen dobrý pocit, ale určitě také širší možnost uplatnění. Je toto jasně potvrzeno praxí, různými průzkumy či jen vyjádřeními některých odborníků. Pro příklad si ukažme jak odpovídali někteří z nich na otázku „Vyplatí se podle Vás vzdělání?“ (MF Dnes)
„Vzdělání je předpokladem k získání žádaných a lépe placených profesí…vyšší vzdělání dává větší šanci úniku před nezaměstnaností“ (V.Smolka – ředitel divize statistik Trexima)
„Odpověď je jednoznačná, vyplatí. Poskytuje prestiž a stále zřetelněji lepší odměňování….“ (J. Stýblo, výkonný ředitel České manažerské asociace).
Jen doplním, že v České republice vydělávají vysokoškoláci dvakrát víc, než je průměrný plat, středoškoláci s maturitou se pohybují mírně nad ním a zaměstnanci se základním vzděláním jsou na 70% průměru. Vzdělání se pak I statisticky projevuje na pravděpodobnosti toho, zda bude či nebude člověk nezaměstnaným. Dle statistik jsou totiž daleko častěji ohroženi nezaměstnaností lidé bez vzdělání než s ním. Navíc ten, kdo už nějaké vzdělání má, se snáze rekvalifikuje na jiný obor.
Ovšem, stejnými slovy mluví i teorie. Stačí se jen podívat na různé druhy nerovnosti a vidět mezi nimi jakýsi koloběh či začarovaný kruh. Asi nejviditelnější nerovností je nerovnost v příjmech či bohatství. Ty jsou dány sociální pozicí, ale mohou se jevit I jako nerovnosti dané etnickou příslušností, pohlavím, věkem a profesí. Mohou tedy být důsledkem diskriminace.
Tato nerovnost předjímá jakousi druhou z nerovností ve zmíněném bludném kruhu – nerovnost ve spotřebě a životním stylu. Příjmy a majetek totiž mohou být investovány do životního standardu, do kultivace lidského kapitálu vlastníka a osob na něm závislých či jemu blízkých, do budoucích příjmů apod. Užití bohatství je spojeno zejména se sociální, ekonomickou a politickou mocí a vlivem, ale také se životní úrovní a životním stylem. Nerovnost v příjmech jde tedy, jak jsem naznačil, v ruku v ruce s nerovností ve spotřebě. Ta se projevuje především ve ztíženým přístupu chudších ke statkům a službám, či v absolutní nedostupnosti určitých služeb či statků. Vysoký příjem v konzumní společnosti navíc umožňuje větší volnost v rozhodování v mnoha životních situacích, což se může projevit například I ve výběru školy apod. Nerovnost ve spotřebě se tedy netýká jen hmotných statků, ale analogicky se týká I spotřeby statků nehmotných (vzdělávání, zdravotní péče), resp. možnosti zaměnit danou službu veřejnou za kvalitnější placenou. Protože tato změna často (hl. u vzdělání) zvyšuje kvalitu pracovní síly, můžeme hovořit o MULTIPLIKACI NEROVNOSTI. Dalo by se v této souvislosti hovořiti I o tvz. Nerovnosti v životních šancích, které jsou dle Webera dány dle příslušnosti k určité třídě – ti z nižších vrstev jich mají pochopitelně méně.
Nerovnost ve spotřebě a stylu má pak úzkou souvislost s nerovností ve schopnostech, vzdělání a v přístupu ke vzdělání – má vliv na tzv. lidský kapitál (Dle Mareše jsou základními osobními nedostatky, které vedou k chudobě či sociální deprivaci chybějící lidský kapitál a nedostatečný morální profil jedince, který je však opět z velké míry dán malým lidským kapitálem – to jen pozn. pro zdůraznění jeho důležitosti). Jak jsem zmínil, vzdělání je často úzce chápáno jako prostředek zrovnoprávnění. Univerzální vzdělání je považováno za významný nástroj společenského vzestupu, redukující nerovnost rozdělení bohatství a moci. Jak již bylo ale také řečeno, existují I názory, které vidí ve vzdělávacím systému většiny evropských zemí právě nástroj reprodukce nerovností – o tom však až později. Mechanismy, které produkují nerovnosti jsou vysvětlovány různě. Nejčastěji tak, že školy, které navštěvují studenti z vyšších vrstev, zvyšují svoji kvalitu, zatímco kvalitu škol navštěvovaných dětmi z nižších vrstev drží převaha těchto nekvalitních studentů u dna. Nejde zde jen o různé materiální vybavení škol a různou kvalitu učitelů, ale I o kvalitu interakce učitele s žáky, o atmosféru spolupráce ve třídě apod. (Domnívám se, že tento problém se týkal především západních zemí a především pak UK, USA. V dnešní době se však toto začíná projevovat I u nás – rozdíl město x venkov, státní x soukromé školy.)
Ztížený přístup dětí z nižších tříd na elitní soukromé školy (zde se mluví především o zahraničí) je odřezává od kvalitnějšího vzdělání, ale také od možnosti získat sociální kapitál. Pánové Herrenstein a Murray, kteří opírají svoji představu o nerovnosti prostřednictvím vzdělání o předpoklad nerovnosti rozložení inteligence a studijních možností, považují studium na elitních školách za mechanismus „sociální dědičnosti“. Dostávají se na ně totiž opět jen děti jejich absolventů.
Nerovnost vzdělání a obecněji kulturního kapitálu se ovšem zakládá především v rodinách – a to nejen neschopností chudých rodin posílat své děti na kvalitní školy (nebo vůbec nějaké). Nejen jejich neschopností poskytnout svým dětem poznatkové zázemí a kulturní kapitál (knihovny, návštěvy kulturních akcí apod.) Zde se dostáváme k jednomu z kritiků současného školského systému – Bernsteinovi. Dle něj si děti z různých společenských vrstev vytvářejí ve svém raném vývoji různé kódy a formy řeči, odlišný způsob používání jazyka, odlišnou schopnost verbalizovat myšlenky. To vše pak ovlivňuje školní výsledky takového jedince. O této teorii povím více později, teď jen zmíním, že tzv. restriktivní kód považuje Bernstein každopádně za handicap při vzdělávání.
Jak již bylo napsáno, vzdělání umožňuje širší paletu výběru zaměstnání – dává větší šanci, že zaměstnání získám. Od nerovnosti v přístupu ke vzdělání tedy není daleko také k nerovnosti na trhu práce. Nerovné postavení osob na trhu práce plyne z jejich použitelnosti v produkci. Je to lidský kapitál, jehož produkce zařazuje jedince na trhu práce do výhodné či nevýhodné pozice a určuje ho předem k menšímu či většímu příjmu apod. A je to právě výše zmíněné vzdělání, které je s tvorbou lidského kapitálu nejčastěji spojováno. A tady se to naše bludné kolečko uzavírá. Od nerovnosti na trhu práce není daleko k nerovnosti v příjmech….Lidé s nižším vzděláním dosahují v průměru nižších příjmů, pracují na méně prestižních či na podřadných postech – stávají se nižší třídou či přímo chudinou. V této souvislosti vyvstává další problém – tzv. kultura bídy. Tento koncept vychází z toho, že neadekvátní rodinná výchova, nízké aspirace a nevhodné rodinné prostředí I prostředí sousedství a širší komunity ovlivňují velmi negativně hodnotový systém dětí. Chudoba se pro ně stává normou a očekávaným způsobem života. Děti si neosvojují hodnoty motivující ke snaze o únik z tohoto prostředí. V takto vzniklé kultuře bídy se lidé sice naučí s chudobou žít, avšak adaptační mechanismy, které jim dovolí v této situaci přežít, zároveň vedou k tomu, že ji akceptují jako normální stav, z něhož není úniku. Zde je opět úzká souvislost na kritiky dnešní systému vzdělávání. Ti často upozorňují na fakt, že i škola se této kultuře „přizpůsobuje“. Že škola přistupuje ke všem žákům – bez ohledu na to, jak jsou si ve skutečnosti nerovní – jako k rovným v jejich právech a povinnostech a způsobuje tak, že vzdělávací systém počáteční kulturní nerovnosti potvrzuje či utvrzuje (viz. Bernstein) a tím v podstatě upevňuje I dané sociální nerovnosti. Pojďme se však podívat podrobněji na to, proč tomu tak je.

JEDNOTLIVÉ TEORIE VZTAHU VZDĚLÁNÍ – NEROVNOST

Bernstein a jeho jazykové kódy
Moderní vzdělávání a jeho vliv na sociální nerovnost lze hodnotit z několika různých teoretických perspektiv. Jedna z nich klade důraz na schopnost verbální komunikace a právě jejím zastáncem je Basil Bernstein. Ten tvrdí, že si děti z různých sociálních poměrů vytvářejí už od útlého věku odlišné „kódy“ – formy řeči, které mají zásadní vliv na jejich pozdější úspěch ve škole. Jde mu především o systematické rozdíly ve způsobu komunikace, jimiž se jednotlivé sociální skupiny vyznačují.
U dětí z nižších vrstev se dle Bernsteina uplatňuji tzv. omezené kódy. Komunikace těchto dětí spočívá na nevyslovených předpokladech, jejichž znalost je považována za samozřejmou. Tento typ komunikace se úzce pojí s konkrétním kulturním prostředím rodiny, čtvrti či obce, kde jsou hodnoty a normy považovány za samozřejmé a není nutno je verbalizovat. Tyto omezené kódy jsou daleko vhodnější pro sdělování praktických zkušeností než k probíraní abstraktních pojmů, procesů či vztahů. Jsou proto charakteristické právě pro děti vyrůstající v rodinách s nižšími příjmy a pro vrstevníky, s nimiž se stýkají.
Naproti tomu děti z vyšších vrstev si osvojují tzv. rozvinuté kódy, které jim umožňují individualizovat smysl jednotlivých slov dle potřeby konkrétní situace. Jejich verbální projev je vázán méně na specifický kontext a umožňuje snáze zobecňovat a vyjadřovat abstraktní představy. Děti, které si osvojily rozvinuté kódy mají dle Bernsteina větší předpoklady k úspěšnému prosazení v procesu vzdělávání. Děti s omezenými kódy se totiž se svým způsobem vyjadřování dostávají do rozporu s akademickou kulturou školy. Děti s rozvinutými kódy řeči ji naopak zvládají daleko snáze. Děti s restriktivními kódy se obtížně vyrovnávají s neemociálním a abstraktním jazykem výuky a obecnými principy školní disciplíny. Mnoho z toho, co učitelé říkají je pak pro ně nesrozumitelné. Relativní zaostalost dětí z nižší pracující třídy se tak na dítě přenáší skrze implikace lingvistického procesu. Kód, který si dítě přináší do školy, symbolizuje jeho sociální identitu. Spojuje ho s jeho příbuznými a jeho lokálními sociálními vztahy. Kód dítě postupně orientuje na vzorec vztahů, který pro dítě vytváří jeho psychologickou realitu a toto realita je upevňována, kdykoli dítě mluví. Škola je pak tedy jakýmsi utvrzovatelem jeho statusu, utvrzovatelem sociální nerovnosti.

Bowles a Gintis

Na argumentu, že školní docházka nepřispívá k překonání ekonomické nerovnosti, založili svou argumentaci také pánové Bowles a Gintis. Ty však vycházejí z jiného základu. Považují totiž moderní vzdělávání za pouhou odpověď na ekonomické potřeby průmyslového kapitalismu. Školy dávají dle nich žákům dovednosti, které dnešní průmyslová společnost potřebuje či vyžaduje a navíc vštěpují budoucím pracovním silám úctu k autoritám a kázeň. Škola se svými hierarchickými vztahy a důrazem na poslušnost předjímá situaci na pracovišti, kterému se blíží I školní systém trestů a odměn. Školy tak motivují některé jedince k „úspěchu“, zatímco jiné od něj odrazují a směřují ho tak do hůře placených zaměstnání.
Každopádně nelze být ke vzdělání pouze kritický a toho si jsou vědomi I Bowles s Gintisem. I oni vědí, že díky němu prakticky zmizela negramotnost a že základ získaný ve škole umožňuje mladým lidem získat další poznání, které jim přináší uspokojení. Protože se však rozvinulo především na základě ekonomických potřeb, nedosáhlo všeobecné vzdělání ani zdaleka těch cílů, které si od něj osvícení reformátoři slibovali. Tento systém tak I dle nich legitimizuje nerovnost, omezuje rozvoj osobnosti na formy slučitelné s poslušností vůči autoritám a vede k tomu, že se mladí v podstatě smiřují se svým osudem.

Ivan lllich a jeho skryté poselství školy

Svou teorii založil na podobných principech jako v předchozím odstavci zmiňovaní pánové. I dle něj škola svým důrazem na kázeň vede děti (a zároveň je to I učí) k slepé pasivní konzumaci – tedy nekritickému přijímání existujícího společenského řádu. I dle něj se lidé se svými rolemi smiřují, a to proto, neb právě škola je prostřednictvím „skrytého poselství“ učí poznat své místo a klidně na něm sedět. I Illich se domnívá, že škola učí v podstatě to, co společnost schvaluje a vyžaduje a navíc pak rozděluje osoby do jednotlivých typů zaměstnání. Touto dislokací dle potřeb a svým „poznej a seď tak škola opět jen přispívá k utvrzení nerovností a především ke smíření se s tímto stavem. Illich pak nabízí velice krajní řešení této situace – tzv. „společnost bez škol“, kdy argumentuje tím, že jestliže školy nepodporují rovnost příležitostí a dle něj ani rozvoj individuální tvořivosti, proč je tedy v dnešní době nezrušit? Rozhodně však vzdělávací instituce zcela nezavrhuje a budoucnost vidí především v seberealizaci – ve vzdělání, kde by se každý učil dle svých potřeb a zájmů, k čemuž by zas mělo pomoci např. omezení významu placené práce.

Pierre Bourdieu a jeho kulturní reprodukce

Bourdieu v podstatě shrnul předchozí tři teorie, jejichž podstatou je to, jak I pomocí škola se přenášejí sociální a ekonomické rozdíly mezi lidmi z generace na generaci. Bourdie opět zdůrazňuje význam „skrytého poselství“ škol, které ovlivňuje hodnoty, postoje a zvyky, které si lidé osvojují. Škola umocňuje rozdílnou kulturní orientaci a hodnotová měřítka získaná v časné fázi života – to dle něj následně omezuje šance jedněch a naopak usnadňuje postup druhým. Bourdieu ve své koncepci neopomíná ani různé způsoby použití jazyka, kterým se věnoval Bernstein. Způsob hovoru I chování dětí z nižších vrstev – především pak u různých menšin – se dostává do rozporu s normami, jež ve škole dominují. Tyto děti pak zažívají ve škole daleko výraznější střet kultur než ty, které přicházejí z lépe zajištěných rodin. Pro chudší je škola v podstatě cizím prostředím. Od učitelů takové žáky odděluje I jejich navyklý způsob hovoru a jednání, a to I tehdy když se obě strany snaží o zlepšení komunikace. I dle Bourdieho tedy škola v potírání nerovností selhává.

Jak je vidět z těchto teoretických úvah, chytrost a inteligence nejsou zdaleka zárukou úspěchu a v podstatě I člověk hloupý a nenadaný se díky minulosti „rodu“ může mít poměrně dobře. A co hůř, škola tomuto zřejmě ještě nahrává. Co tedy s tím?
BUDOUCNOST VZDĚLÁNÍ

Jak uvádí ve své knize Mareš, dnešní globalizující společnost sama o sobě vede ke zvyšování nerovností a především vede k čím dál větší deprivaci lidí s malým lidským kapitálem. Ti jsou totiž v dnešní době velmi lehce nahraditelní a to v podstatě na celém světě. Budou to právě oni, koho se bude týkat zvyšují nezaměstnanost, budou to oni, koho budou z práce vyhánět moderní technologie či roboti nových generací. Jednak by to tedy měli být sami lidé, kteří by se měli snažit nebýt mezi těmi, jejichž lidský kapitál bude nízký, mezi těmi, kteří nemají dostatečné vědomosti či vzdělání. Zároveň jim však musí vyjít vstříc systém. Jak, to naznačil např. Illich ve své koncepci společnost bez škol. Vzdělání by dle Illicha mělo umožnit každému především získat kvalifikaci potřebnou k seberealizaci. Takový systém by umožnil, aby se vědomosti šířily ve společnosti všemi směry a neměli na ně monopol pouze specialisté. Kdo by se chtěl učit, nebyl by v Illichově systému omezen osnovami – mohl by si vybrat, co by ho zajímalo. Školy jako takové by pak nahradil např. studiem v knihovnách, laboratořích a informačních bankách, které by byly přístupné všem studentům. Mezi nimi by vznikly jakési komunikační sítě, z nichž by bylo možno zjistit, jaké má kdo znalosti a zda je nechce zase dál předat. Tento systém je však možný jen za již zmíněného předpokladu – snížení významu placené práce a ten je zase zřejmě podmíněn změnou ve stylu života, který by musel být patrně podstatně méně konzumní než nyní.
Co však může Illichovým myšlenkám pomoci, je internet a další komunikační technologie. Internet se už nyní stal jakousi informační bankou – ale I ten je zatím bohužel přístupný jen někomu a zřejmě asi i delší dobu bude – zase jen těm „nahoře“.
Vliv moderních technologií je však znát také ve změně struktury pracovních míst a požadavků společnosti na znalosti a vědomosti jednotlivých lidí. Je to logické – s vývojem techniky se mění I nároky na zaměstnance. A zároveň s rychlým vývojem přistupuje I jiná věc – nutnost se učit neustále. Škola už tedy nebude pouhou přípravou na zaměstnání. Budou to I místo, které nás musí naučit se učit, umět si najít dané informace.
Vliv informačních a komunikačních technologií však s sebou ponese zřejmě I negativa. Mnoho autorů tvrdí, že mnohem více míst zanikne, než bude vytvořeno. Bude se zvyšovat nezaměstnanost, bude se zvyšovat frustrace mezi lidmi. Lidé dnes dle své práce často definují svůj život – dle čeho ho budou definovat poté? V tomto by mohlo pomoci vzdělání. Ale opět je tu jakýsi nenápadný požadavek týkající se snížení významu placené práce. Vzdělání, aby totiž hrálo v tomto svou roli, by nesmělo zůstat jen v podobě úzce pojaté kvalifikace a rekvalifikace, jak je tomu v drtivé většině dnes. Muselo by mít vztah k širšímu spektru lidských hodnot a být nejen prostředkem, ale I cílem. Na tomto principu již fungují Univerzity třetího věku – proč by takto nemohl fungovat školský systém celý? Asi proto, že změny ve společnosti by museli být opravdu dalekosáhlé.
Druhou otázkou je, zda by toto pomohlo principiálně snížení nerovnosti. Nebyl by to spíše fakt, že změnou návyků, že změnou hodnot ve společnosti apod. (k čemuž by vedlo často zmiňované snížení významu placené práce) přestanou být normou úspěchu peníze, prestiž apod.? Že by větší význam měl faktor osobního uspokojení? Nebyl by ten vliv spíše zprostředkovaný?
Dalším negativem dnešní společnosti je fakt, že zrychlení tempa vývoje, zavádění nových technologií a dopad tohoto všeho na systém škol, povede spíše k posílení nerovností ve vzdělání. K majetkové nerovnosti, která se již dnes výrazně projevuje na nerovných šancích studentů, by se totiž mohla připojit I chudoba informační. Chudí nebudou mít přístup k novým technologiím a ti bohatší budou opět v předu. A jejich náskok se bude zase zvyšovat.

ZÁVĚR

Pokud bych měl předchozí stránky shrnout a odpovědět na zadanou otázku, pak by zněla takto: Ano, vzdělání může přispět ke snížení nerovností, neb je to právě ono, které pomáhá dláždit cestu k úspěchu, k penězům, k osobním uspokojení, k prestiži – a tyto věci jsou základ k tomu, abych se odpíchl ode dna. Ale! Toto by do puntíku platilo, kdyby dnešní systém vzdělávání byl přístupný všem ve stejné míře, kdyby všichni mohli z něho „čerpat“, kdyby si v něm byli všichni rovni. Což je ale opravdu jen utopie – nebo otázka velmi dlouhého časového období, v němž by se muselo udát mnoho změn. Sám si nedovedu představit, že by se děti z nižších vrstev najednou snáže uchytili ve škole, že by k nim učitelé přistupovali řekněme s větší dávkou tolerance a pochopení než k těm z „úspěšnějších rodin“. Asi těžko lze také čekat, že se změní systém hodnot ve společnosti tak, že úspěšnost člověka se nebude považovat jen dle peněz (což v podstatě vede člověka k tomu, že se otrocky učí to, co vyžaduje společnost) – že zmizí individualismus a konzum, které skrze větší moc a možnosti bohatých (kteří tak mohou vytlačit ty méně schopné či chudé z té „lepší cesty“) a různé možnosti ve spotřebě (bohatí si budou dopřávat vždy lepší a lepší, budou mít akcie výnosnější a výnosnější, vzdělání kvalitnější a kvalitnější…) vedou stále a opět ke zvyšování rozdílů mezi lidmi.
Jednu z variant nabízí např. Illich – společnost bez škol. I zde se však dají nalézt úskalí – jak zajistit, že opět všichni – tedy I ti chudí – budou mít k informacím a vědomostem skrze moderní technologie přístup? V jeho variantě by se však mohl omezit např. vliv Bernsteinových rozdílných kódů řeči a v podstatě zcela by vymizel problém, který zmiňovali Bowles s Gintisem – ale jak říkám – moderní technologie a především pak přístup k nim mohou opět vše zhatit.
Šance tedy je – ale je třeba spousty změn. A na ty je potřeba spousty chuti. Uvidíme, zda je společnost bude mít?

ZDROJE:

1. A. Giddens – Sociologie (str. 392 – 410)
2. K. Thompson – Klíčové citace v sociologii (str. 152 – 156)
3. Petr Mareš – Sociologie nerovnosti a chudoby (str. 14 – 41, 64 – 65, 144 – 145)
4. Z. Bauman – Sociologie pro každý den (str. 43 – 48)
5. J. P. Vernant – Počátky řeckého myšlení
6. www.fincentrum.idnes.cz
L. Vichnarová – Vyplatí se podle Vás vzdělání? (4.3. 2003)
L. Vichnarová - Vzdělání se vyplatí I zaplatí (4.3. 2003)
L. Vichnarová – Prestiž studované univerzity výši platu v Česku neovlivní (4.3. 2003)