Extremismus je pojem, který není snadné definovat. Názory na to, co konstituuje extremistické postoje a akce se v různých společnostech a v různých obdobích liší. Boj Židů za ustavení jejich vlastního státu v Palestině byl kdysi Velkou Británií, která Palestinu spravovala, viděn jako terorismus a extremismus; dnes jsou mnozí představitelé boje za vytvorení Izraele uznávanými státníky. Ve zpětném pohledu je dokonce možné argumentovat, že uchýlení se k násilí tedy tomu, co bylo v dobovém kontextu viděno některými mocnostmi jako extremismus bylo z hlediska Židu jedinou možnou cestou k vytvoření samostatného, civilizovaného státu.
Totéž je možné ríci o Organizaci pro osvobození Palestiny; Jásir Arafat, který byl ješte před několika lety běžne popisován jako terorista a extremista, je dnes ověnčen Nobelovou cenou míru a mezinárodně uznáván jako státník, ačkoliv jeho názory a cíle se radikálně nezměnily. Co se změnilo, jsou jeho metody. Ale stejně jako tomu bylo v případě zakladatelů Izraele, je možné namítnout, že tyto metody se změnily a mohly změnit pouze proto, že si Arafat nejprve vynutil pro svou věc dostatek viditelnosti a respektu ze strany Izraele a mezinárodního společenství právě tím, co bylo ješte nedávno viděno jako extremismus.
Náboženský extremismus, s výjimkou Severního Irska, je dnes do západní Evropy importován především z muslimských zemí a v dlouhodobé perspektivě představuje pravděpodobně nejtvrdší oríšek. Pokud totiž západní demokracie nechtějí úplne zastavit pristěhovalectví a tím se do jisté míry zpronevěřit idejím, na nichž jsou vystaveny, budou se nekteré z nich zejména bývalé koloniální mocnosti, jako jsou Francie a Velká Británie muset ješte léta potýkat z projevy islámského fundamentalismu. Ten je sám o sobe do jisté míry výsledkem střetu práve západních liberálních hodnot s kulturami a náboženstvími, které jsou protikladem Západu. Trochu odlišná je situace ve Spojených státech, kde je náboženský extrémismus nejrůznějších sekt, které jsou vlastním produktem americké kultury, častým zdrojem napětí.
Je nutné zdůraznit, že ať už je rozsah extrémistických aktivit jakýkoliv, v žádné západní demokracii není extrémismus skutečnou hrozbou. Je tomu tak především proto, že liberální demokracie jsou dostatecne elastické na to, aby mohly podobné tlaky absorbovat a zároveň dostatečně silné (a díky svobodným volbám dostatečně legitimní), aby mohly nejkriklavější príklady extrémismu zakázat a nebo proti extrémistum i rezolutně zasáhnout, je-li toho třeba. V tom se liší od mladých demokracií ve východní Evrope, které ješte stále mnohdy postrádají tuto kombinaci elastičnosti a sebedůvěry, které umožnují extrémismus tolerovat, pokud neohrožuje demokratické zřízení, a nebo proti němu zasáhnout, pokud demokratické zrízení ohrožuje.
10. srpen 2007
10 670×
401 slov
