Sociálními referenčními skupinami rozumíme kolektivy, jejichž mínění a přesvědčení a způsoby jsou rozhodující pro formování mínění jedince, jeho přesvědčení a způsobu chování. Dává jedinci model, s nímž se porovnává. Může jít o skupinu vnitřní (jedinec beroucí si reference, je jejím členem) nebo vnější (jedinec není jejím členem, většinou však o to usiluje nebo k této skupině vzhlíží). Sociální skupinou jako takovou rozumíme dvě nebo více osob, které jsou ve vzájemných vztazích. Tyto vztahy jsou více či méně pevné z různých příčin a na základě různých životních podmínek. Charakter těchto vztahů zkoumá sociologie. Tyto vztahy si jedinec vybuduje v procesu socializace.
Socializace lidského jedince znamená začlenění a osvojení si společenských podmínek života, tj. jako postupná orientace v daném sociokulturním prostředí a osvojování tomuto prostředí přiměřeného účelného chování, toto je v podstatě výchova a ta je učením, zejména sociálním. Socializace probíhá ve dvou důležitých fázích, a to fáze primární a sekundární. Toto sociální učení lze obecně vyjádřit modelem socializace: Kulturní vzorec chování – rodinné a jiné sociální systémy – osobnost dítěte.
Díky tomuto postupu a vlivu několika soc. systémů si jedinec zachová svou individualitu. Tento proces socializace je podmínkou zlidštění a možností dalšího vývoje jedince.
Skupiny můžeme rozdělovat podle různých hledisek a znaků. Ujalo se například třídění na tzv. primární a sekundární skupiny. U primární skupiny převládá určitá intimita – rodina. Primární skupiny musí vykazovat určité znaky:
Tyto znaky vykazují většinou tři typy skupin:
Americký sociolog Ch. H. Cooley, který zavedl pojem primární skupina, vycházel z toho, že právě v nich socializace začíná, a proto mají rozhodující vliv na rozvoj jedince.
Primárním vztahem rozumíme takový vztah mezi jedinci, který je založen na osobním kontaktu, intimní známosti a vzájemné pozitivní emocionální orientaci. Pojem pri- mární vztah je daleko širší než primární skupina: primární skupiny totiž musejí být založeny na primárních vztazích, avšak primární vztahy mohou vznikat i v jiných soc. skupinách. Tyto vztahy mají veliký vliv na utváření osobnosti člověka. Narozdíl od skupin sekundárních. Pojem sekundární skupina se objevuje u tzv. chicagské školy (R. E. Park, E. Burgess). I v těchto skupinách probíhá další proces socializace.
Nejjednodušším způsobem vymezení sekundárních skupin by byl jejich výčet. Tako- vý výčet však není prakticky možný, protože pojem sekundární skupina je svou podstatou vlastně reziduální (zbytkový), tzn.,že všechny skupiny, které nejsou primární jsou sekundární. Sekundárními skupinami jsou zejména asociace, etnické skupiny a společenské třídy a vrstvy.
Dalším typem sociální skupiny je skupina referenční (R.K.Merton): k takové skupině vztahuje jedinec své jednání v očekávání, že bude akceptován jako člen. Proto se hluboce identifikuje se skupinovými cíli a normami, nezřídka pocítí potřebu dokazovat, že je tohoto členství hoden. Tuto snahu mohou posilovat i některé přijímací obřady, zkoušky a rituály, které je třeba podstoupit. Pro většinu lidí bývá referenční skupinou vlastní rodina nebo pracovní skupina, třebaže si její význam uvědomuje teprve tehdy, kdy reálně hrozí ztráta členství nebo pozice ve skupině. Silně motivačně působí zájem o členství v cizí referenční skupině (může to být partnerova rodina). Může se to projevovat ve vnějším chování, prakticky významnější je hlubší hodnotová orientace. Vztah k cizím skupinám tedy neovlivňuje jenom konkurence. Mezi skupinami mohou vznikat vztahy přátelské nebo indiferentní, účelové koalice, kliky.Člověk se identifikuje se „svými“ skupinami v různé míře, v různém stupni. Člověk nemusí svou pozici ve skupině přijmout, a naopak může anticipovat členství ve skupině jiné. Původní skupina této okolnosti čelí obvykle snahou o zvýšený kontakt s tímto členem, později přerušením komunikace a někdy i jeho vyloučením (exkomunikací), pokud neodejde sám. Záleží samozřejmě na tom, zda je referenční skupina otevřená, protože do ně- kterých skupin se lze dostat jenom s obtížemi (aristokratická šlechta, kasty) nebo s rizikem (teoretické skupiny, mafie, tajné spolky). Zájem o členství ve vysněné skupině podporuje adaptaci, proto v tomto případě hovoříme o anticipující socializaci. Jedinec je jakoby předem připraven na přijetí nových norem a hodnot. S referenčními skupinami se setkáváme denně, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Již od narození patříme do určité sociální skupiny. Skupina chlapců a dívek, to je první rozdělení do sociálních skupin, podle kterého se řídíme až do určitého věku. Toto rozdělení platí ještě v mateřské škole, kde jsou děti rozděleny do dvou linií. Chlapci si hrají jen mezi sebou a děvčata do jejich skupiny nepatří. Nejčastější větou je: „Nech to auto, auta jsou jen pro kluky a ty jsi holka.“. Takto se prohlubují rozdíly mezi dětmi. Dívka se potom cítí odstrčena, ale děvčata ji nechtějí přijmout zpět mezi sebe, protože si chtěla hrát s kluky. Po několika dnech se vše spraví nebo v horších případech zůstane holčička odstrčena od ostatních a nemůže se nikam začlenit. To má negativní vliv na vývoj její psychiky. Dítě se uzavírá do sebe a nejeví zájem o okolní svět.
Když nastoupí do školy, jsou děti stále rozděleny na dvě skupiny. Na kluky a na holky. V lavicích sedí v párech jen na rozkaz vyučujícího, který děti rozsadil do párů většinou za trest. Děti mezi sebou prohlubují nenávist. Bohužel v tuto dobu vznikají skupiny silnějších a slabších, to samozřejmě prohlubuje problémy a rozdíly mezi dětmi. Ti slabší chtějí patřit do skupiny tzv. vyvolených, a tak se snaží ze všech sil. Skupina silnější přesně odpovídá definici sociální referenční skupiny. „Velitel“ této skupiny si určí podmínky pro vstup do jejich skupiny a nevinní slabší se mění na vinné silné. Samozřejmě některé děti zůstanou vždy těmi slabšími, ale převážná většina se pokusí splnit podmínky přijetí, ať je to cokoli. Na prvním stupni základní školy si děti vymýšlejí různé skopičiny – např. zvonění na zvonky, házení kamenů do oken, ukradnutí křídy ve škole, vzít spolužákovi (spolužačce) aktovku a nechat ji brečet atd. Druhý stupeň přináší nápady mnohem horší – např. krádeže sladkostí v obchodě až po krádeže cenného zboží, nejprve v otevírací době, ale později i po ni. Mládež přichází do pubertálního věku, začínají se u nich projevovat prvotní a druhotné pohlavní znaky a to je důvod posměšků, provokací a narážek. Chlapci si utahují z děvčat a domnívají se jak jsou zajímaví. Děvčata se začínají „fiňtit“ a ukazovat se před staršími chlapci, protože jejich vrstevníci jsou nezajímaví. Bohužel se objevují další rozdíly mezi dětmi. Na ty bohaté a chudé. Bohatí utvoří skupiny, do kterých se dostanou zase jen bohatí a krásní. Chlapci si dívek začnou všímat později, ale jejich krásné vrstevnice o ně nemají zájem. Další problém – znásilňování -, kterým se mohou začlenit do skupiny již sexuálně zkušených. Nebo začnou kouřit, brát drogy, pít alkohol a mnoho dalších neřestí mládež podniká jen proto, aby se dostala do skupinky několika vyvolených. Samozřejmě to má vysoký vliv na kriminalitu, jejíž věkový rozptyl se rozšiřuje den ode dne. Kriminalita mladistvých stoupá, dokonce se uvažuje o snížení věkové hranice pro nástup trestu. Já osobně bych byla „pro“. Jasným příkladem je spor třech chlapců, kteří společně sbírali hokejové karty. Jeden z nich chtěl přestat, a tak ho chlapci chtěli vyhodit z okna. Naštěstí zasáhli rodiče ohroženého chlapce. Nejstrašlivější na tom všem je, že rodiče dvou zbývajících chlapců brali tuto nehezkou příhodu jenom jako dětskou hru a své ratolesti ani nepotrestali.
V období dospělosti se rozdělení do skupin projevuje také. Nejen rozdělení z ekonomického hlediska, ale i ze společenského hlediska – vyšší společnost a obyčejní dělníci. Dospělí se však snaží hlavně o vyrovnání svých bankovních kont s těmi milionáři, kteří mají vilu, chatu, dvě auta. Někteří ovšem chtějí patřit do vyšší společnosti, tak začnou intrikovat a dětinské boje o postavení jsou tu znovu. Snad jen ve stáří se člověk už s nikým nepředhání o peníze, postavení apod.
Použitá literatura:
Marika Kusá
28. prosinec 2012
9 829×
1407 slov
