Romové se objevili ve středověku na Balkánském poloostrově, odkud se postupně začali šířit po celé Evropě, kde vyvolali mnoho pověstí o svém původu. Až o hodně později se rozborem jazyka zjistilo, odkud tito kočovníci pochází. Staletí se jim podařilo udržet svou pozoruhodnou identitu a prokázat jedinečnou schopnost přizpůsobit se, přestože museli neustále čelit nejrůznějším vlivům a tlaku.
Pokud za národ považujeme skupinu mužů, žen a dětí, kteří mají společný jazyk, kulturu, patří ke stejné rase a mohou být jasně odlišení od ostatních, pak od doby kdy Romové této definici odpovídali, uplynulo mnoho času.Během staletí prošli mnohými změnami.
V dějinách Čech se objevuje první zmínka o Romech v jedné z kapitol Dalimilovy kroniky. Podle toho se dá usoudit, že první Romové k nám přišli s mongolskými vojsky, jako jejich vyzvědači na jaře roku 1241. Romové to jako kočující národ neměli jednoduché v žádné zemi a od poloviny šestnáctého století se začal postoj vůči Romům měnit i u nás. Katolická církev začala poukazovat na to, že se chování „Cikánů“ neshoduje s chováním, jež se očekává od poutníků činící pokání, a s křesťanstvím vůbec. Nedůvěra v té době přechází v otevřenou represi a roku 1427 pařížský arcibiskup exkomunikuje „Cikány“ z církve. Protiromské nálady se začaly vyostřovat poté, kdy ze založení požáru v Praze roku 1541 byli podezříváni právě Romové. Roku 1545 vydal Ferdinand I. mandát, jímž přikazoval, aby Romové byli vypovězeni ze země. Leopold I. v roce 1688 Romy ze svého území vypověděl a v roce 1697 je prohlásil za psance. Romové mohli být kýmkoliv beztrestně zastřeleni, pokud byli zadrženi čekal je trest smrti. Jejich ženy byly původně trestány uříznutím ucha a později se trest smrti stahoval i na ně. Josef I. v represivní politice pokračoval a v roce 1706 nařídil, aby byly podél hranic rozmístěny tabule s varovnými nápisy a s podobiznami Romů, kteří neuposlechnou zákazu a hranici přestoupí: oběšení muži, mrskané ženy a děti.Císař Karel VI. Nařídil nejen tvrdé stíhání, ale i tresty pro ty, kteří by jim poskytovali jakoukoli pomoc.
I v době nelítostného pronásledování se však na Moravě Romové mohli usazovat, protože feudálové (např. Kounicové, Lichtensteinové, Michnové, Perglasové a mnozí další) poskytovali rodinám některých kovářů povolení k pobytu a umožnili jim tak se usadit na svých panstvích.Rodiny nadaných hudebníků se zase pro změnu usazovali na svých panstvích hudbymilovní feudálové z Uher.
Za vlády Marie Terezie se některá panství pokusila o trochu vstřícnější postoj vůči Romům.Císařovna nahradila otevřenou represi asimilačními pokusy, resp. Tolerancí určitých romských rodin či spíše rodů výměnou za mnohá omezení.Tzv. regulovaní cikáni dostávali povolení k pobytu, nicméně jejich další pohyb na území podléhal přísné kontrole. Označení „cikáni“ bylo nahrazeno jazykovou inovací „novosedláci“ či „novomaďaři“.V Uhrách pak zásady usedlého kontinuálního způsobu života provázely snahy o potlačení romštiny, zákazy tradičního odívání, snahy o „převýchovu“ romských dětí mezi sedmým a dvanáctým rokem věku v neromských rodinách, zákazy některých tradičních povolání, zákazem byť neformální instituce vajdy, zákaz handlování s koňmi, nutnost plnit náboženské povinnosti atd.
V osvíceneckém přístupu pokračoval i syn Marie Terezie Josef II., který ve svém nařízení z roku 1782 kladl důraz na školní docházku dětí, vyučení romské mládeže, povinnou návštěvu bohoslužeb a zlepšení hygienických podmínek. V roce 1784 pak vydal další rozhodnutí, první pokus o státem řízené rozmístění romských rodin, podle nějž měly být rodiny dosud neusazených moravských Romů rozděleny dle plánu do osmnácti moravských a dvou slezských obcí. V druhé polovině 18. století se navíc řada romských rodin začala usazovat dobrovolně.
Přístup Marie Terezie a Josefa II. Však bez pochyby zaznamenal historický zlom, protože se po dlouhých staletích počítalo s Romy jako se skutečnými obyvateli daných území.
Přestože byli Romové, resp. Cikáni za první republiky oficiálně uznáni za svébytnou menšinu (a ve sčítání lidu v roce 1921 byla romská národnost, stejně jako židovská, zvlášť vymezena), Československo nadále vůči Romům uplatňovalo zákon o potulce z roku 1885 a státní úřady jim věnovaly mimořádnou pozornost.Snaha o asimilaci se projevila v roce 1927 přijetím zákona č. 117 o potulných Cikánech, ke kterému o necelý rok přibyla i provádějící nařízení, čímž praktická stránka „řešení romské otázky“ nabyla zcela konkrétní podobu: zásadní význam se připisoval řádné evidenci Romů, resp. Soupisům všech kočovníků, mezi něž se počítali i Romové polousedlí (tedy ti, kteří se přez zimu zdržovali na stálém místě, nicméně během sezóny cestovali za prací).Téměř čtyřiceti tisícům Romů, starších čtrnácti let, kteří byli zaevidovaní, byla vypsána „cikánská legitimace“.
Ke konci třicátých let se do Československa uchýlila řada romských rodin, které prchaly z nacistického Německa a okupovaného Rakouska. Na sklonku roku 1939 nařídilo protektorátní ministerstvo vnitra oběžníkem všem podřízeným úřadům, aby Romy vyzvaly k okamžitému usazení, na něž byla dvouměsíční lhůta.Ti z nich , kteří se nadřízení nepodřídili, byli umisťováni do kárných pracovních táborů.
Mezi dubnem 1942 a únorem 1944 bylo vypraveno čtrnáct transportů tzv. „asociálů“, mezi něž Romové na základě jistých vymezení patřili.Zpravidla se však jednalo o jednotlivce, které do transportů zařadila kriminální ústředna v Praze.Z pracovního tábora v Letech samotných pak byly do Osvětimi vypraveny tři zvláštní transporty, prvý v prosinci 1942 do koncentračního tábora v Osvětimi, druhý v březnu 1943 do cikánského tábora v Osvětimi II-Březnice a třetí tamtéž o tři měsíce později.Vysoká úmrtnost zasáhla i cikánský tábor v Hodoníně a rovněž odtud byly v prosinci 1942, v srpnu 1943 a v lednu 1944 vypraveny transporty do osvětimského tábora. Tzv. cikánský tábor v Březnice se podle odhadů z dochovaných pramenů stal poslední stanicí asi 6500-7000 českých Romů.Necelým šesti stům se podařilo hrůzy holocaustu přežít.
V padesátých letech se komunistický režim znovu hodlá s „cikánskou problematikou“ vypořádat. „Občané cikánského původu“ jsou opět degradováni na jakousi asociální vrstvu a veškeré znaky jejich etnické identity musí být zničeny.Romové jsou proto nadále vnímáni jako problém, a navíc problém sociální.Za jediný účinný prostředek komunistická vláda pokládá asimilaci, tedy přizpůsobení Romů k obrazu „řádných občanů“, přizpůsobení hodnotám, normám většinové společnosti, které automaticky platí za ideál.
Komunisté mají heslo: „my, civilizovaní řádní občané, musíme zcivilizovat je.“ Samozřejmě že nešlo o to, že to potřebují Romové, ale šlo o to, že to potřebovali komunisté. Byla to dobrá snaha, ale pomoc museli přijmout, neboť ve třetím paragrafu zákona, týkajícího se touto problematikou stálo: „Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“
Obecně se traduje, že zákon postihl olašské Romy, kteří v té době po našem území kočovali.Známy jsou, ale i případy, kdy tato „pomoc“ byla vnucena právě „polokočovným“ Romům, kteří cestovali mezi svou rodinou na Slovensku a prací v Čechách a kteří se museli nastěhovat do přiděleného bytu a věnovat se určitému zaměstnání.V případě skutečně kočovných Romů, probíhalo usazení radikálními metodami.Policie během nočních razií uřezávala kola maringotkám a odváděla a mnohdy střílela koně. Byl tu však další problém.Mnohým Čechům se příčilo jak „lehce“ Romové k bytům přišli.Málokoho však napadlo, že stejně se to příčilo i Romům.Řada z nich byla nucena žít život jaký si nevybrali, který ignoroval jejich tradice, jejich životní styl, který bezpodmínečně vyžadoval naprosté přizpůsobení se.
Komunistickému režimu se podařilo Romy přivést do skutečně těžké situace.Původní hodnoty a normy byly postupně ničeny, aniž by byly přirozeně nahrazené jinými.Řada Romů proto dodnes postrádá vědomí sounáležitosti, vědomí společenského původu, společných dějin.Společným nositelem jejich identity je pak v neposlední řadě i pocit bezpráví, kterého se na nich majoritní společnost doposud dopouštěla.
V době normalizace se k přetrvávajícím problémům Romů vyjádřila nedlouho po svém založení Charta 77. „Takzvaná ,řešení cikánské otázky' se převážně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se populace vůbec nedozví. S naléhavostí, dnes ještě o mnoho aktuálnější, pak dále upozorňuje, že hlavní překážkou v řešení tzv. cikánské problematiky v Československu jsou dnes poruchy většinové společnosti.
Přichází radikální řešení problému.Na základě bezhlavých úsudků jsou Romové hromadně stěhováni do určitých oblastí bez ohledu na rozdíly mezi rodinami, bez ohledu na zvyky a v neposlední řadě proti jejich vlastnímu přání (např. často uváděné sídliště Chánov, kam byli sestěhováni Romové z poddolovaného mostu).Většina dětí je přeřazována na základě pochybných testů do zvláštních škol, jejichž absolventi nemohou dále studovat.
S příchodem změn, jež přinesl rok1989, se znovu probouzí i emancipační hnutí potlačené na začátku sedmdesátých let.Romové odmítají roli pasivního objektu „všestranné péče“, zakládají politické strany a hnutí.V prvních polistopadových volbách se pak zástupci Romské občanské iniciativy na kandidátkách OF dostávají do parlamentu.S postupným rozvojem občanské společnosti ministerstvo vnitra záhy registruje desítky romských občanských sdružení, které svoji práci zaměřují především na vzdělání a rozvoj kultury.Začínají vycházet první romská periodika.
Nová vláda sice nadále problémy Romů „sleduje“, ve svých situačních zprávách o stavu romské komunity se však po léta opakovala tatáž tvrzení, ale jakékoli návrhy a řešení chyběly.Pořád zde něco rozděluje nás a je.O tomto přístupu vypovídá častý požadavek, aby se „Romové nejprve domluvili mezi sebou“ a potom přišli své požadavky tlumočit příslušným orgánům.Přirozená roztříštěnost romské komunity poskytuje alibi těm, kteří by se problémům našeho vzájemného soužití měli seriózně věnovat.
Rasismus ve své „vědecké“ formě, jak ji v 19.století formuloval Francouz Gobineau, je teorie, že mezi různými etniky lidského druhu existují vrozené a nepřekonatelné rozdíly. Hlavním kritériem posuzování člověka je tedy jeho příslušnost k rase, etniku či národnostní skupině.Tyto teorie byly hlavní doktrínou Hitlerovy Třetí říše, a i dnes se můžeme setkat s jejími propagacemi a v naší republice padá špína na hlavu nejvíce právě Romům, se kterými jak již víme se to táhne již několik staletí.
Vzpomeňte si na Sládkův výrok v parlamentě, kdy řekl, že „cikáni jsou vinni už tím, že se narodili.“Rasismus má i jinou všem známou podobu.Zdánlivě neškodné, mezi lidmi rozšířené rasistické předsudky o nepřizpůsobivosti Romů, o jejich vysoké kriminalitě, či nepravdivá představa o jejich protěžování komunisty před rokem 1989. Z čeho však plyne ta nenávist?Nejspíše z pocitu méněcennosti a tak si tito frustrovaní jedinci(rasisté) musí najít někoho slabšího, na kterém si může svou zlost vylít.
I když zákony naší republiky platí pro každého stejně, Romové jsou však až v té druhé kategorii.Až 70% Romů je nezaměstnaných, zatímco průměr v ČR je 5%.Jistě, že to není tím, že by se jim nechtělo pracovat, ale je to důsledek rasismu zaměstnavatelů a úředníků na pracovních úřadech.Mnohým Romům byla práce po telefonu přislíbena, ale při následném osobním kontaktu je zaměstnavatel odmítnul.
S diskriminací se setkávají hodně romské děti (jak jsem se již zmiňovala). Mluvím o pochybných testech, které je zařazují do zvláštních škol.V běžném životě se Romové setkávají s otevřeným rasismem snad všude.Na diskotékách, v práci, ve škole či v hospodách. Tam všude se k nim chovají pohrdavě a nepřátelsky jen proto, že mají jinou barvu pleti.
Něco se hnulo až po vraždě súdánského studenta Hassana Elimina Abdelradiho, který byl zavražděn skinheady na podzim roku 1997.Zastupitelstvo Prahy 3 uspořádalo demonstraci před budovou Vysoké školy ekonomické sešlo se zde více než čtyři tisíce lidí.Demonstrace to byla úspěšná, pan Zeman, Philip a Lux zde slibovali a litovali, ale jak už jsme u našich politiků zvyklí „skutek utek“.
Demonstrace proti rasismu nejsou tak neobvyklé, ale smutné je, že jejich návštěvníci jsou většinou jen levicový radikálové.Jen když se stane nějaký rasistický zločin, objeví se normální lidé.Je to smutné, ale to už je hold povaha lidí.
Ale co s tím?Já sama jsem se snažila pomoci.Ale teď mi dochází, že pokud nebudou lidé chtít, nepůjde to.Ne že by tu nebyla snaha, ale většinou se to zvrtne někam jinam. Vezměme si třeba Iniciativu proti rasismu (tzv.IPRA). Vznikla po veliké demonstraci, o které jsem již mluvila.Nepolitická skupina lidí.Zde by však měli být uvozovky, po pár měsících už se zde neudržel žádný pravicově zaměřený člověk.Vše už bylo pod hlavičkou levě orientované Socialistické Solidarity.
Fungují sice benefiční koncerty, ale co s penězi, když jde o hloupost lidí? O Romech se mluví v politice.Existují politici, kteří „chtějí s rasismem něco dělat“, ale stejně se nakonec ukáže, že je to jen nálepka, kterou chtějí udělat dojem.Romové jsou v politice. Jak velkolepé gesto.Ale co z toho.Je to jen snaha politiků ukázat, že s romskou problematikou něco dělají.
Řešením tedy není zvýšená aktivita lidí, kterým problém vadí a chtějí něco dělat, ale změna lhostejnosti a nenávisti lidí v morální chování a jednání.
Z legislativních opatření nově vzniklé ČR se pak Romů nejvíce dotkl zákon o nabývání a pozbývání státního občanství, který vstoupil v platnost po rozpadu federace.Z většiny Romů se tak stali cizinci, a to v zemi, kde se narodili, vyrostli, vychovali své děti a vnuky. Na rozdíl od ostatních však většina Romů nebyla s to splnit podmínky zákona, projít byrokratickým řízením a včas státní občanství ČR zvolit.Občanství ČR se tak k dnešnímu dni nepodařilo nabýt tisícům dospělých Romů, jejich rodinným příslušníkům a stovkám romských dětí v zařízeních náhradní rodinné péče.Postavení nelegálních cizinců je dále kriminalizuje.
Romové patří mezi největší minoritu v naší zemi.Však v žádné učebnici nenalezneme jedinou zmínku o nich.Rasistické útoky jednotlivých extremistů a jejich skupin sice vyvolávají zcela oprávněný strach, ale stejnou hrůzou pro ně musí být mlčení většiny.
28. prosinec 2012
10 228×
2240 slov
