Pojem obřad lze volně zaměnit za v odborné literatuře častěji se objevující se pojem rituál odvozený z latinského slova „ritus" značícího řád, obřad nebo obyčej. Kořen tohoto slova se možná nachází ve staroindickém jazyce posvátných textů sanskrtu, v němž se vyskytuje slovo „rita“, jímž je označováno vše, co se děje ve shodě s vesmírným řádem nebo co je shodné s řádem obecně. Velká většina obřadů má svůj původ v dávnověku a některé z nich prošly tak složitými proměnami, že jejich původní význam uniká i těm, kteří je dnes provozují.
Na tomto místě je nezbytné upozornit na úzkou souvislost mezi rituálem a magií, neboť rituály se často vyvinuly jako přísně dodržovaná soustava složitých symbolických úkonů majících svůj význam při vykonávání magických nebo náboženských úkonů.
Stejně blízká je souvislost mezi rituálem a mýtem, neboť velká skupina rituálů vznikla jako dramatické zpodobení mýtického děje a některé mýty jsou zase vysvětlením toho, co se odehrává během rituálu. Jazykem obřadu jsou především symboly a symbolická gesta. V nejširším slova smyslu lze tedy o obřadu hovořit jako o ustáleném způsobu jednání při vykonávání určitých činností. Z této charakteristiky se nám ovšem vytrácí to nejdůležitější, silný a nezanedbatelný duchovní náboj rituálu, aspekt hlubokého prožitku toho, kdo obřad provozuje nebo se jej účastní, který činí rituál rituálem.
Historik náboženství Mircea Eliade v této souvislosti zdůrazňuje skutečnost, že v archaických společnostech má každý rituál svůj božský vzor, tedy archetyp. Obřad je pak vlastně opakováním činnosti boha, hrdiny nebo mýtického předka „na počátku věků“ tedy „in illo tempore“.1)
Postupujeme-li dějinami kultury proti proudu času k jejím počátkům směrem k archaickým a předliterárním společenstvím, zjistíme z útržků informací zkonstruovaných etnology, archeology a historiky, že v těchto dávných nebo méně rozvinutých společenstvích úkony z dnešního hlediska zcela všední souvisejí s posvátnem a jsou spjaty se zvláštními obřady.
Svět archaického člověka neznal téměř žádné všední úkony: získání, obstarávání a příprava potravy, lov, orba, setba i sklizeň, očista, pozdrav i boj - každý zodpovědný úkon, který propojuje jedince se světem jeho předků i potomků, který jej začleňuje do proudu času, má posvátný charakter a pojí se s příslušnými obřady. Všedními činnostmi jsou pouze ty, které nemají vzorový model, které nejsou opakováním činů mýtických předků či hrdinů. V průběhu dlouholetého kulturního vývoje potom řada původně posvátných prošla úkonů procesem odposvátnění a zevšednění, tedy desakralizace.
Život jedince jak v tradičních, tak v moderních společnostech je ohraničen narozením a úmrtím. Ostatní klíčové životní události jsou pak zvýrazněny nebo přímo určeny právě obřady a to tím více, čím hlouběji dané společenství spočívá ve svých tradicích. Lze tedy říci, že tvar života jedince a jeho obrysy jsou určeny rituály. Nejčastěji jsou to rituály tzv. iniciační - počáteční, které řadíme k obřadům přechodovým, provázejícím přechod z jedné životní fáze do jiné.
Přechodové rituály dělí přední světový badatel v této problematice Arnold van Gennep dále na rituály preliminární (rituály odloučení), prahové (rituály pomezí) a postliminární (rituály sloučení, přijetí).2)
Rituály poprvé hrají v životě jedince výjimečnou roli, neboť první úkon, dosud neprovozovaný, nebo první krok v neznámém prostředí je pro jedince vždy zvláště významný. Proto první stříhání vlásků dítěte doprovázel významný obřad zvaný postřižiny, podobně tomu bylo i s obřady spojenými s objevením prvního zoubku, s prvními krůčky dítěte, prvním zasnoubením či prvním sňatkem. Při dalším sňatku rozvedeného či ovdovělého jedince byly provozovány obřady podstatně méně okázalé, což ostatně platí i v moderní společnosti. Z křesťanských obřadů připomeňme význam prvního přijímání nebo první mše - tzv. „primice“ kněží. Narození prvního dítěte v rodině je mimořádně významné stejně jako pohřeb dítěte, které v určité rodině zemře jako první.3) Tradičně nejvíce ceněnými obětinami byly první plody z úrody a prvorozené kusy zvířat. „... když člověk vstoupí do nové oblasti nebo situace, opakování prvního aktu už má jen stále klesající dosah. Navíc z psychologického hlediska druhý akt znamená začátek automatismu.“4)
Lze tedy říci, že život jedince byl a do jisté míry i dnes je „rozfázován„ absolvováním určitých obřadů nebo jejich náznaků, ať se již jedná o pojmenování, oslavy narozenin a svátků, vstup do školy, ukončení školní docházky, dosažení plnoletosti, případně maturita. U některých jedinců je to také imatrikulace, tedy přijetí do akademické obce, při zahájení vysokoškolského studia, a slavnostní promoce při jeho ukončení, jimž je z hlediska škol, studentů i jejich příbuzných přiznávána značná vážnost.
Svůj výjimečný charakter si až do současnosti podržely především svatební obřady, jimž je připisován obzvláštní význam snad právě proto, že svatba je podvědomě úzce spojena s reprodukcí života, s plodností, která má přinést společenství hojnost, štěstí a zachování existence rodu. Proto je také svatba důvodem k radosti a mimořádnému veselí, neboť jejím prostřednictvím dochází k regeneraci života celého společenství. Sňatku vždy byla a je věnována mimořádná pozornost a to zvláště tehdy, pokud jej uzavírají osoby ve společenské hierarchii výše postavené. Čím vyšší je jejich pozice, tím většímu zájmu se těší, čehož dokladem jsou například sňatky příslušníků šlechtických a panovnických rodů i významných osobností politického a společenského života.
Sňatek sám o sobě reprezentuje významnou skupinu tzv. přechodových rituálů zvaných též rituály iniciační, které měly v archaických a tradičních společnostech v životě jedince mimořádný význam. Iniciační obřady obecně uskutečňují přechod adepta z jednoho životního stavu do jiného. Nejčastěji se odehrávají v souvislosti s dospíváním jedince - v tom případě je jejich účelem odloučit dospívajícího ze společenství dětí a často prostřednictvím absolvování určité zkoušky jej začlenit do společenství dospělých příslušného pohlaví, tedy žen nebo mužů.
Zejména hoši ve většině tradičních společenství musejí prokázat svou způsobilost stát se dospělými podstoupením někdy dosti tvrdých zkoušek: jsou podrobeni tetování, bičování nebo fyzickému zraňování, často jsou nuceni splnit určitý obtížný úkol nebo překonat nějakou překážku. Tyto rituály bývají spojeny s předchozím dlouhým půstem nebo odloučením od společenství. Mnohdy se jedinec do společenství začleňuje právě určitým druhem tělesného zmrzačení (např. obřízkou) a teprve pak získává stejná práva jako ostatní jeho členové. Dívenky při iniciačních obřadech často obětují své dětské hračky.
V literatuře se dokonce můžeme setkat s názory, že vzdálenými ozvuky brutálních zkoušek adeptů při iniciačních obřadech jsou projevy „šikany„ na školách a v prostředí vojenských kasáren. Tento názor je skutečně diskutabilní, ale mohl by být jednou z odpovědí na otázku, proč jsou tyto zavrženíhodné praktiky tak obtížně vykořenitelné a proč se najde množství lidí, kteří je dokonce schvalují.
Iniciační obřady ovšem neuskutečňují pouze přechod jedince z jedné fáze života do druhé, nejen přechod dítěte do světa dospělých, ale i vstup jedince do určitých společenství, případně vyřazení z jiných. Na tomto místě lze jako příklad uvést již zmíněnou imatrikulaci, ale také obřady spojené se vstupem do různých spolků, skupin a organizací, uvedení do určitých funkcí a úřadů, udělení určitých hodností a titulů, vstup do armády provázený vojenskou přísahou, či vstup do církevních řádů.
Také jednotlivé další fáze života jednotlivce jsou ohraničeny významnými událostmi, které zpravidla doprovází určitý obřad, přinejmenším oslava, ať už se jedná o narození dítěte (připomeňme na tomto místě opět, že narození prvního dítěte, v klasických patriarchálních společenstvích zejména prvního syna, je vnímáno výjimečněji než narození v pořadí dalších dětí), profesní vzestup, životní jubilea , zvýšení kvalifikace, svatby dětí, narození vnoučat a koneckonců v neposlední řadě i obřady pohřební.
Pohřební rituály měly odedávna v tradičních společnostech klíčový význam - patří k nejstarším kulturním projevům vůbec, dokonce již u člověka neandrtálského. Hlavním posláním pohřebních obřadů bylo zřejmě oddělit svět mrtvého od světa živých, proto byly často provázeny okázalým truchlením a smutkem, mnohdy i sebetrýzněním, z čehož se také vyvinulo označení pro zádušní hostinu – „tryzna“.
Po provedení pohřebních obřadů následuje různě dlouhé období smutku, při němž je společenský život truchlících utlumen na minimum, ne-li zcela ochromen, a to na dobu, která svou délkou odpovídá blízkosti pouta, jež pozůstalé se zemřelým pojilo. Podobně jako u sňatků zde platí, že zemře-li osoba vysoce postavená, dotýká se toto úmrtí celého společenství, což se i dnes projevuje ve vyhlašování státního smutku při úmrtí významných politických činitelů.
Zejména k pohřebním rituálům se váže silný emocionální náboj, který dává pozůstalým možnost dát průchod svému zármutku, mají tedy svůj nezastupitelný psychologický význam, stejně jako období smutku, po něž mají pozůstalí možnost psychicky se vyrovnat se svou ztrátou a distancovat se od společnosti. Samozřejmě, že mnohdy období smutku stejně jako rituály samotné mohly a mohou být pouhou formalitou, vnějším gestem bez hlubšího prožitku.
Právě v případě obřadů ohraničujících jednotlivé fáze života jedince si lze povšimnout jedné zajímavé skutečnosti: v našem kulturním okruhu byly zároveň s christianizací Evropy předkřesťanské rituály částečně vytlačeny a částečně nahrazeny rituály křesťanskými: základní mezníky života většiny našich předků tedy tvořily křest, biřmování, církevní svatba a církevní pohřeb.
V období sekularizace moderní společnosti byly tyto křesťanské obřady postupně odstraňovány, ovšem ukázalo se, že není možné je ze života jedince vytlačit bez náhrady. Proto se na jejich místě objevují obřady občanské - např. vítání občánků, předávání občanských průkazů, civilní sňatek, civilní pohřební obřad apod. Tato skutečnost logicky vypovídá o tom, že obřady nejsou bezpodmínečně vázány na náboženský obsah a že i moderní člověk má silnou potřebu rituálů a jejich provozování, i když v méně okázalé podobě než dříve. Objevují se i zcela moderní rituály, které jsou modifikacemi rituálů starších - v dnešní době jsou nejvíce zastoupeny slavnostním uváděním určitého výrobku na trh, např.hudební nahrávky či knihy, což je často spojeno s jejich „křtem“.
Nyní se zaměřme na život společenství, který podobně jako život jednotlivce je ohraničen určitými významnými událostmi zpravidla spojenými s obřady. Život společenství není prvotně určen narozením a úmrtím jednotlivce, i když tato v něm hrají významnou roli. Život společenství je daleko spíše rytmizován událostmi, které se cyklicky opakují a tím mu dávají určitý pevný řád, určitou strukturu a stabilitu.
Základní rytmus života společenství je jednoznačně dán přírodními ději: střídáním dne a noci, jednotlivých fází měsíce, pravidelnými záplavami, střídáním ročních dob, především však vegetativními cykly - obdobími rozpuku, růstu, zrání a odpočinku neustále probíhajícími v přírodě. Není tedy divu, že všechny tyto významné přírodní děje byly doprovázeny určitými obřady, které hrály (a dodnes hrají) v životě společenství prvořadou roli.
Jeden ze základních rytmů našeho života je odvozen taktéž z rituálu, jehož původ si většina z nás běžně vůbec neuvědomuje: židovsko-křesťanský sedmidenní týden zakončený původně jedním, v moderní době dvěma dny odpočinku, imituje mýtus o stvoření světa Hospodinem v šesti dnech - sedmý den Bůh „odpočinul ode všeho díla svého, kteréž byl dělal“. (Gn 2,2)
Začátek roku připadal v různých kulturách na dosti odlišná data, ovšem zpravidla vždy byl spojen s obřady významnými pro osud společenství po celé nadcházející období. Dosti často se při takovýchto slavnostech vyskytuje motiv evokující mýtickou představu prvotního chaosu panujícího před vznikem uspořádaného kosmu. Tento chaos je charakterizován symbolickým porušením stávajícího pořádku a zavedených pravidel a norem. Ohlas těchto dávných rituálů dodnes nacházíme v nevázaném silvestrovském veselí. Nový rok pak přichází jako kontrast oproti poslednímu dni v roce - přináší nastolení důstojnosti, řádu a disciplíny, což je mnohdy charakterizováno přijímáním novoročních závazků a předsevzetí a vystoupeními hlav států ve sdělovacích prostředcích.
Další rytmus života společnosti je pak v průběhu roku určen významnými svátky odrážejícími děje v přírodě nebo připomínajícími významné události z dějin společenství. Řada těchto svátků jednoznačně souvisí s pohybem kosmických těles, zejména Slunce a Měsíce po obloze - nejvýznamnější svátky většiny kultur připadaly zpravidla na dny slunovratu nebo rovnodennosti, případně na dny novoluní nebo úplňku.
Významnou osu roku zejména u zemědělských národů tvoří rituály vegetativní spojené se setbou, vzcházením úrody či se sklizní. V našem kulturním okruhu představují takovýto významný svátek Velikonoce, které v sobě spojují prvky obřadů doprovázejících oslavy jarní rovnodennosti a obřadů vegetativních, které měly předznamenat bohatou úrodu a plodnost zvířat i lidí. Známá velikonoční pomlázka pramení z představ našich předků o magickém účinku kontaktu pružného, mízou napojeného proutku s ženským tělem, ale i s dobytkem, který měl zajistit jejich omlazení a plodnost. K tomuto motivu pak o Velikonocích přistupuje křesťanský mýtus o Ježíšově smrti a vzkříšení, který je jednou z obměn často se vyskytujícího blízkovýchodního mytologématu umírajícího a znovu se navracejícího boha nebo hrdiny. Zároveň však nelze zapomenout, že rámcem tradice křesťanských Velikonoc je židovský svátek Pesach, v němž je obsažena každoroční připomínka významné události v dějinách židovské komunity - vysvobození z egyptského otroctví a odchod židovských kmenů z Egypta.
Stejně tak i jiné každoročně se opakující cyklické svátky vytvářely a dosud vytvářejí významné předěly v plynutí času - čas moderní společnosti, lineárně se ubírající stále kupředu, je tak konfrontován s cyklickým vnímáním času archaických společenství, přičemž se ukazuje, že tento pravidelný rytmus a cyklické opakování svátků a obřadů s nimi spojených je významnou potřebou lidské psychiky.
Nejvýrazněji se u moderního člověka v našem kulturním okruhu projevuje tato potřeba v niterném vztahu k vánočním svátkům, v němž jako by bylo až přehnaně kompenzováno vytěsnění celé řady dalších významných svátků, které ještě před několika desítkami let tvořily osnovu roku našich předků.
Již jsme se zmínili o tom, že obřad je z velké části sledem symbolických gest - symbol je totiž jazykem obřadu a má v něm své nezastupitelné místo. Jedním z takovýchto tradičních symbolických úkonů vyskytující se prakticky ve všech kulturách je pozdrav. Původní význam tohoto gesta vlastního i jiným živočišným druhům je dát najevo následné úmysly setkávajících se, u lidí zejména ovšem úmysly přátelské. Odtud pramení gesto ruky při pozdravu nebo vzájemné podání rukou ujišťující, že partneři se nehodlají vzájemně napadnout, že neskrývají v ruce zbraň nebo útočný předmět. Podání a stisk ruky následně v našem kulturním okruhu zobecněly jako gesto přátelství.
Podobně kývnutí hlavy na pozdrav je nepatrným zbytkem úklony stejně jako v evropském kulturním okruhu donedávna běžné smeknutí pokrývky hlavy při pozdravu (mnohdy již jen naznačené jejím pozvednutím) symbolizovalo v malém rituálu vyjádření úcty nebo podřízenosti zdravícího.
Celkem samozřejmě se velké množství obřadů odedávna pojilo s požíváním potravy a nápojů, ale také naopak: lze říci, že konzumace nápojů a poživatin samotná byla vždy určitým rituálem. To jistě úzce souvisí s námahou, kterou naši předkové museli vynaložit, a nebezpečím, jež museli mnohdy podstoupit při jejich obstarání. V mnohých rodinách je společné jídl významným rituálem doposud - nejvýrazněji se tato skutečnost vyjevuje v případě Štědrovečerní večeře. Stejně tak oslavy rodinných svátků, jubileí, svateb i pohřbů se stejně jako kdysi i dnes zpravidla pojí s hostinou. U řady přírodních národů není zvykem jíst s cizincem. V případě, že je učiněna výjimka, je pak jídlo požité společně s hostem významným symbolem přátelství minimálně po dobu, kdy tato potrava dlí v útrobách.5)
Tento prastarý kulturní jev nacházíme i v moderní politice a v diplomacii, kdy nedílnou součástí oficiálních kontaktů jsou právě společné obědy, večeře, slavnostní recepce a v nedávné době jsme na naší politické scéně zaznamenali i oficiální snídaně. Velmi významně se tento prvek „rituální hostiny„ uplatňuje ve většině náboženství - abychom pro příklad nechodili daleko, lze se na tomto místě zmínit např. o křesťanské mši, jejíž jádro je připomínkou Poslední večeře.
Podobný význam jako požívání potravy má v obřadech i konzumace nápojů - slavnostní přípitek je nedílnou součástí nejen klasických obřadů, ale i obchodních jednání a jiných akcí. Do této skupiny lze zařadit také požívání tabáku a drog, které jak víme, mělo také původně především rituální charakter.
Další významnou oblast rituálních úkonů představuje očista těla: s rituální koupelí a rituální omýváním se lze setkat v celé řadě kultur a náboženství, jmenujme např. hinduismus, judaismus, islám a samozřejmě také křesťanství, kde křest je nedílně spojen s dnes už alespoň symbolickým kontaktem s vodou, přičemž původně byl spojen s ponořením celého těla do vody.6)
Povšimněme si ještě, jak úzce souvisí provozování rituálů s uměním, zejména s tancem, hudbou, zpěvem a divadlem. Ovšem i kresba, zejména vytváření krásného písma, tedy kaligrafie, je v zemích Dálného východu tradičně považována za obřadní činnost.7) Právě tanec, který dnes již vnímáme jako činnost zpravidla neposvátnou, byl původně úzce spojen s rituálem. Historik náboženství Mircea Eliade tvrdí, že „Původně byly všechny tance posvátné, jinak řečeno, měly mimolidský vzor: tímto vzorem mohlo být např. totemové nebo emblémové zvíře ... Cílem tance bylo například získat potravu, uctít mrtvé, zajistit správný chod Kosmu ...8) Tanec je tedy ve své původní podobě rytmicky provozovaným rituálem pohybů, často doprovázený zpěvem nebo hudbou. Zvláště díky folklóru, tedy lidovému umění, se uchovalo množství obřadů spojených s narozením, svatbou, úmrtím, příchodem jara, sklizní apod.
Od tanečního zpodobení určitých dějů pak již není daleko k divadlu, které stejně jako rituál má kořeny v magických obřadech. Evropské drama se ostatně vyvinulo z rituálů provozovaných při dionýských slavnostech ve starověkém Řecku, které imitovaly mýtický příběh o Dionýsově utrpení, smrti a vzkříšení.9)
Také další, dnes už v našem kulturním okruhu téměř zcela odposvátněná lidská činnost má své kořeny v rituálu, a tou je sport i provozování sportovních i jiných her. I když jádrem sportovních klání bylo cvičení síly a obratnosti, mívala silně rituální charakter, který si například východní bojové sporty podržely dodnes. Starověké řecké olympijské hry byly původně také náboženským obřadem konaným na počest vítězství nejvyššího boha Dia nad jeho protivníky. Součástí her byla celá řada rituálů, především známý posvátný mír, zdržení se od zbraní zvané „ekecheiria“. Dokonce i novodobé olympijské hry jsou více než ostatní sportovní klání prodchnuty prodchnuty značnou obřadností, která je provází od slavnostního přenesení a zapálení olympijského ohně přes udílení medailí až k oficiálnímu zakončení.10)
Rovněž v politice a veřejném životě vůbec se i dnes setkáváme s moderními rituály. Setkání významných státníků a jejich oficiální návštěvy mají vedle projednání více či méně závažných otázek také význam určitého rituálu, jsou gestem pro veřejnost. Politický život je upředen z rituálů, ať už jsou to oslavy různých výročí, zahájení rozličných akcí nebo staveb, kladení věnců a kytic nebo předávání vyznamenání, medailí, řádů a pod. Tyto obřady mají ovšem pro společnost nezastupitelnou hodnotu a nesou významný emocionální náboj. I z tohoto důvodu je ovšem rituál v politice snadno zneužitelný.
Přesto, že jsem se v tomto příspěvku pokusila stručně poukázat na to, jak nedílnou součástí našeho života obřady jsou, jsme svědky dlouhodobého procesu odposvátnění, nebo též desakralizace většiny z nich. Skutečný rituál s oním hlubokým citovým prožitkem, který byl samozřejmostí pro naše předky, se z našeho každodenního života postupně vytrácí.
Ukazuje se však, že toto vytrácení rituálu je záležitostí psychologicky nebezpečnou, neboť v lidské psychice je bezpochyby zakódována určitá potřeba posvátného prožitku vytrhujícího jedince z všednosti a každodennosti, mnohdy i z vnímání reálného času. Čím je totiž prožívaný obřad sugestivnější, tím intenzivnější je iluze zastavení nebo změny času a tím silnější je katarze, kterou následně přináší. Rituál se pak stává reálnější než realita sama.11)
Právě pro neobyčejně silný emocionální náboj, který se na provozování rituálu a přítomnost při něm váže, mohou být různé formy obřadů snadno zneužitelné. Stávají se pak nástrojem manipulace s některými jedinci, kteří si často tento moment ani neuvědomují, zpravidla ze strany politických i různých pseudonáboženských ideologií a skupin. Velmi často se obětí těchto praktik a manipulací stávají právě jedinci, kterým se v jejich běžném životě rituálů a hlubokých zážitků s nimi spojených nedostává. Čím více slavnostních, výjimečných, nebo chcete-li posvátných okamžiků jsme tedy s to dopřát sami sobě, svým dětem nebo lidem, kteří nás obklopují, tím lépe budeme my i oni s to odolávat různým tlakům a manipulacím a tím plněji též prožijeme vše, co nám život poskytuje.
10. březen 2008
9 728×
3260 slov
