Socializace

1.Definice a vymezení pojmu socializace

Jako u každého hojně zkoumaného a diskutovaného tématu existuje řada definicí – popisů a vysvětlení. uvedu na ukázku několik z nich

Socializace je:

Def. 1: “..dlouhodobý a komplikovaný proces, při kterém se narozený jedinec zařazuje do společnosti“

Def. 2: „ sled změn, kterými se lidé stávají společenskými, učí se žít ve společnosti (Holý, I. : 36)

Def. 3: proces vývoje od stádia bezmocného novorozence až po osobu, která si dobře uvědomuje sebe samu a orientuje se ve své vlastní kultuře (Giddens,A.:39)

Opakem pojmu socializace je diferenciace (případně dezintegrace), která v oblasti sociologie znamená a. zvyšování indididuálnosti, odlišnosti jedinců a za b. zvyšování sociálních nerovností mezi nimi.

Je třeba poznamenat, že socializace rozhodně není pasivním dějem, kdy je člověk formován tlaky společnosti (jedná se o socializační faktory, o kterých pojednám později), ale jedná se o vzájemnou interakci lidských potřeb a působení společnosti, kultury a jazyka (Holý:36). Jak říká Gidends, socializace není žádným kulturním programováním,...dítě je už od samého počátku aktivním činitelem tohoto procesu (Gidens:39).

2. účel, smysl a funkce socializace ve společnosti

Pokud jsme tedy určitým způsobem vymezili význam socializace, můžeme se ptát, co je jejím cílem, jaký má v rámci fungování společnosti význam, funkci a smysl.

a. zajištění přetrvání kultury a společnosti

Asi nejdůležitější funkcí popisovaného procesu je předávání norem a vzorců chování a hodnot z generace na generaci a jejich internalizace (zvnitřnění). Uvedeným způsobem je možné zachovávat jistou kulturní kontinuitu, díky vytváření spojení mezi generacemi (Gidens, A: 39).

Společnost bez socializace není schopna předat své základní hodnoty a normy a rozpadá se. Popsanou zkušenost prožili např. národy, které zanikli pod vlivem kolonizace (Keller: 34).

Již dlouho se diskutuje o tom, že v moderním přestává existovat řada tradic a zvyků, že se proměňují hodnoty a normy, které jsou ve společnosti uznávané. V podstatě se tedy mluví o to, že socializace v této fukci začíná selhávat.

b. sociální kontrola

Společnost se snaží zajistit, aby se její členové chovali předvídatelně- tj. hráli sociální role – chovali se očekávaným způsobem. Socializace je způsob, jak uvedený cíl dosáhnout. Keller vyjadřuje sociálně-kontrolní význam socializace následovně: “Proces socializace je univerzálním kulturním prostředkem k zajištěním kontroly chování a myšlení členů společnosti. Jeho cílem je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů společnosti“ (Keller:34). Řečeno jednodušeji úspěšná socializace vede k tomu, že kulturní hodnoty a normy chování v nás významně určují naše chování.
Sociální kontrola se týká nejen celé společnosti, ale i jednotlivých skupin (společenství), do kterých je jedinec socializován. Členové sociálních skupin vyžadují, aby se jednání pohybovalo uvnitř těchto stanovených hranic – vyžadují konformní chování.

c. umožnění komunikace (porozumění)

Díky zvnitřněným normám, hodnotám a díky znalosti rolí a očekávání s nimi spojeného je možné realizovat porozumění v komunikaci. Popsané porozumění je umožněné právě závazností jazykových norem a zvyklostí - respektování pravidel jazyka. Jejich Porušování pravidel, jejich odmítání nebo neznalost může potom být příčinou nedorozumění.

3. způsob socializace – učení se sociálním rolím

Způsob, kterým se jedince stává členem společnosti spočívá především v hraní rozličných sociálních rolí, v učení se, jaké chování a očekávání se k uvedené rolí váží. Jedním z prvních, kdo se zabýval socializací z pohledu učení se rolím byl G. H. Mead. Jeho zásadním zjištěním bylo, že přijímáním rolí druhých si dítě osvojuje schopnost považovat očekávání druhých za závazná a také mu umožňuje pohlížet na sebe očima druhých a programovat své chování podle jejich očekávání (Keller: 62). Za důležité považuji i rozlišení typů rolí, které provedl R. Ranrendorf, na připsané, získané a vnucené. Uvedené rozdělení odráží skutečnost, že některé role jsou společností vynucené a jednotlivec, se jim musí přizpůsobit, jiné si může vydobýt (získat) svojí vlastní iniciativou.
Lze tedy říci, že socializace se uskutečňuje díky několika základním činnostem: díky komunikace a hře (v obecnějším významu).

4. socializační faktory:

Jedním z nejdůležitějších prostředků socializace je jazyk. Jak již jsem uvedla, jeho naučení se (tedy lingvistická socializace) umožňuje vzájemné porozumění. Jazyk je také jedním ze základních znaků určité kultury – znakem patření k ohraničené širší skupině lidí. Aby se člověk stal členem určité skupiny (profesní, zájmové) musí se nejdříve naučit její jazyk – specifické výrazy a slovní spojení (odborné názvosloví). Mluvení tímto jazykem má dvojí účinek, na jednu odlišuje členy od nečlenů a na druhou umožňuje efektivní porozumění mezi členy.

Klíčovou roli hrají v socializaci sociální skupiny a to především některé z nich. Nezastupitelnou roli má rodina (je řazená k tzv. primární skupinám) První období socializace probíhá v rodině, která zásadně formuje strukturu osobnosti člověka: dává mu určitý hodnotový základ, učí jej, co je a není vhodné, jak se chovat ve společnosti, vštěpuje mu základní vzorce chování.

Delší dobu se vedou diskuse o skutečnosti, že úloha rodiny slábne a že důsledky uvedeného oslabení mohou být velmi nebezpečné. Obava je především z působení médií (nejčastěji se mluví o televizi), které často prezentují jiné hodnoty a normy chování a výrazně tak nebourávají působení rodiny. Podobně může působit i vrstevnická skupina, která může mít na řadu dětí výraznější vliv, než jich rodina.

V dalším období pak hraje důležitou roli především škola a neformální skupiny. K problémům dochází, když je působení školy v protikladu k působení rodiny. Významné je i působení náboženských, politických a morálních systému na život jednotlivce.

5. socializace a deviace

Dobře socializovaný jedinec se chová konformně – tedy respektuje hodnoty a normy, které mu byly v socializačním procesu předány. Oproti tomu existuje chování, které uvedené hranice překrečuje nebo nerespektuje - nazýváme jej deviantním. Můžeme rozlišit dvě základní příčiny, proč nedošlo k začlenění jedince do společnosti: a. jedinec se nechtěl zařadit do společnosti a odmítal přijmout její normy b. společnost ho (ji) nepřijala, vytěsnila (nejčastěji kvůli fyzickým nebo psychickým odlišnostem).

7. Člověk jako sociální bytost

Označujeme-li člověka za sociální bytost, chceme tím říci, že jeho nejcharakterističtější vlastnosti nevznikají s jeho narozením, ale v důsledku jeho začleňování do kultury určitého lidského společenství, do mezilidských vztahů a společenských činností. Člověk se rodí jako nehotový organismus, který sice v řadě svých funkcí a procesů „zraje“, ale který by se bez začlenění do společensko-kulturního prostředí nikdy nedojde k tomu, co ho činí vyjímečným oproti ostatním organismům: řeč, kultura, věda a umění.

Seznam použité literatury:

Gidens: Sociologie
Keller: Úvod do sociologie. slon
Holý: Úvod do sociologie
Helus Z. , Psychologické problémy socializace osobnosti