Mentální retardace, dříve nazývána oligofrenie nebo slabomyslnost, je vážné postižení vývoje rozumových schopností vzniklé v prenatálním, perinatálním nebo časně postnatálním období. Toto postižení vede i k omezení adaptivního chování postiženého jedince v jeho sociálním prostředí. Abychom mohli někoho označit jako mentálně retardovaného, musí být splněny oba požadavky - snížený výkon rozumových schopností a nedostatečná adaptivita v přirozeném sociálním prostředí.
Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí je mentální retardace dělena do čtyř stupňů:
Pokud se u daného jedince jedná o těžké kombinované postižení nebo o závažné poruchy chování a současně jsou intelektové schopnosti natolik sníženy, že je retardace zjevná, je postižení Mezinárodní klasifikací nemocí označeno jako jiná mentální retardace (F 78).
Lehká mentální retardace (dříve nazývána debilita) bývá často rozpoznána až v předškolním věku nebo dokonce až po nástupu dítěte do školy. Dítě totiž v prvních letech života vykazovalo stejné výkony, maximálně jen s mírným ("tolerovatelným") opožděním jako dítě zcela zdravé. Ratardace bývá proto rozpoznána až ve chvíli, kdy je po dítěti požadováno řešení složitějších úkolů požadujících alespoň částečně schopnost abstraktního myšlení a logického usuzování. Většina těchto dětí je schopna absolvovat povinnou školní docházku a vyučit se. Jako nebezpečnější lze označit až období adolescence, kdy je možné, že takto postižené osoby budou využívána anebo zneužívány jinými.
Středně těžká mentální retardace (dříve imbecilita) bývá většinou rozpoznána nejpozději v batolecím, příp. již v kojeneckém věku. Je zpomalen již pohybový vývoj a především nápadně vývoj řeči. Některé děti zvládají pomocnou školu a jsou schopny se naučit základům psaní, čtení a počítání; pro děti blíže dolní hranici je toto však velmi obtížné.
Těžká mentální retardace je rozpoznatelná u takto postižených dětí již velmi brzy. Většinou se jedná o postižení kombinované - k mentální retardaci se přidává i porucha vývoje, zraku nebo sluchu. Takto postižené děti se často naučí jen nejjednodušším vyjadřovacím schopnostem a sebeobslužným pracem.
Hluboká mentální retardace (dříve nazývaná idiocie) bývá spojena s těžkým pohybovým postižením. Takto postižení si většinou neosvojí ani základy řeči a velmi omezeno bývá i porozumění. Komunikace bývá globální (vyjadřování stavu spokojenosti a nespokojenosti). Přes všechna závažná postižení zůstávají i tyto děti velmi citlivými na emoční projevy, které jim mohou příp. způsobovat duševní bolest.
Příčiny vzniku mentální retardace nelze vždy zcela jednoznačně určit. Jako nejčastější příčiny můžeme označit genetické vady, projevy metabolických poruch a prenatální nebo perinatální organické poškození centrální nervové soustavy. U lehké mentální retardace můžeme dále počítat s variantou extrémního rozložení intelektových schopností v dané populaci. Přesto zůstává u více než 50 % případů lehké mentální retardace a u mnoha případů jejích těžších stupňů etiologie nejasná.
Vlastní postižení se může projevovat velmi variabilně a nerovnoměrně. Oproti ostatním dovednostem se nápadně opožďuje u osob s mentální retardací především vývoj řeči a verbální inteligence. Často se mohou objevovat i přidružené poruchy chování. Nejčastější poruchy jsou stereotypní pohyby, které v kojeneckém věku patří k normálnímu vývoji, ale u osob s mentální retardací přetrvávají déle, např. kývání hlavou, pohyby končetinami aj. Omezená přizpůsobivost prostředí zaviňuje, že u mentálně retardovaných osob se vyskytují i jiné poruchy chování 3 x až 4 x častěji než v ostatní běžné populaci. Patří sem např. emoční poruchy, úzkostné (až depresivní) poruchy, poruchy spánku, nechutenství, tendence k agresivitě nebo sebepoškozování, útlum aj.
Proces socializace můžeme chápat jako postupné upravování vztahů jedince (v našem případě mentálně retardovaného dítěte) k jeho prostředí. Ve světě sílí v poslední době silné tendence k plné integraci postižených do společnosti (např. zařazováním dětí postižených mentální retardací do normálních škol); tato integrace je samozřejmě nutná, ale u těžších postižení je její konkrétní realizace velmi nesnadná.
Mentální retardace má vliv na socializaci dítěte už od nejranějšího věku. Ve vztahu k rodičům dítě totiž reaguje jinak než dítě zdravé (např. neopětuje pohledy, úsměvy apod.) a je-li v rodině kromě postiženého i nějaké jiné zdravé dítě, může snadno dojít k tomu, že rodiče budou nevědomky dávat přednost v kontaktu vždy dítěti zdravému. Opačným extrémem, ke kterému může právě tak snadno dojít, je hyperprotektivní chování rodičů, kteří se snaží dítěti zprostředkovat co nejvíce podnětů, vtahují ho do her, více ho učí apod. a tím nevědomky posilují pasivitu postiženého dítěte. Najít vyváženou míru mezi iniciativou rodičů a postiženého dítěte není samozřejmě vůbec jednoduché, protože děti jsou skutečně ve srovnání s dětmi zdravými pasívnější a proto na aktivitu rodičů více odkázáni; rodiče naopak jsou často trápeni výčitkami, že toho pro své postižené dítě dělají málo. Dalším faktorem velmi komplikujícím situaci je obtížnost kontaktu mezi rodiči a malým dítětem postiženým mentální retardací.
Pro samotné rodiče může být velmi těžkou situací i to, že chování dítěte postiženého mentální retardací je vždy sociálně nepřiměřené věku. V případě výskytu poruch chování mohou rodiče navíc dospět k přesvědčení, že jsou dětmi zcela ignorováni a že je celé jejich výchovné snažení naprosto marné. Je zbytečné psát o tom, jakým velkým citovým zraněním a jejich následkům jsou rodiče (a samozřejmě i jejich postižené děti) denně vystavováni.
Hranice socializace mentálně retardovaných jsou vymezeny přirozeně rozsahem postižení. U těžších případů mentální retardace není možné vybudovat základní sociální návyky, a proto tito jedinci zůstávají trvale odkázáni na ošetřovatelskou péči. Dalším důležitým faktorem pro socializaci je sebehodnocení daného postiženého. Čím je sebehodnocení vyšší, tím větší úspěchy můžeme od socializace očekávat.
Většina dětí s lehčími formami mentální retardace bývá zařazována do zvláštních škol. Úkolem zvláštních škol je připravit žáky co možná nejvíce pro samostatný praktický život. Zvláštní škola by měla pomoci svým žákům překonávat nedostatky v dovednostech, vlastnostech a motivacích, upevnit jejich schopnost navazovat sociální kontakty, naučit je regulaci afektivního chování, sebeřízení a sebekontrole a odnaučit je nevhodným způsobům chování. Přesto všechno je v naší současné kultuře zvláštní škola chápána jako něco podřadného, jako doslova pejorativní označení. Je pochopitelné, že v této atmosféře se žáci navštěvující zvláštní školu cítí méněcenní a za svoji školu se stydí. Nedostatečně je oceňováno také povolání učitele na zvláštní škole. Je zřejmé, že tyto okolnosti přispívají ke snaze o socializaci dětí postižených mentální ratardací do běžné společnosti (a dětí navštěvujících zvláštní školu vůbec) pouze negativně.
Zvláštní škola by měla také spolupracovat s ostatními výchovnými institucemi, které se starají o její žáky. Mezi ně patří především různé typy ústavů sociální péče, které nabízí dětem nejen vzdělání, ale i možnosti trávení volného času. Ideální je, pokud se daří motivovat děti k tvůrčí činnosti, např. společným malováním, v dramatických kroužcích apod. Důležitá je rovněž sportovní činnost a účast na sportovních akcích (např. meziškolní závody, lyžařské zájezdy aj.), při kterých mají děti nejen možnost změnit prostředí a zasportovat si, ale také se prakticky učí samostatnosti a vykonávání samoobslužných prací. Na tento typ péče o postižené mentální retardací navazuje projekt chráněného bydlení a zaměstnání. Mladí dospělí postižení mentální retardací bydlí ve společném bytě společně s asistenty a učí se přiměřené míře zodpovědnosti za chod domácnosti.
V současné době existují také i tzv. plně integrované školy, do kterých jsou zařazovány děti pouze podle bydliště. Výsledkem je takové složení tříd, které by mělo přesně odpovídat procentuálnímu zastoupení postižených v dané lokalitě. Každé dítě v takové třídě má svůj individuální učební plán, protože není možné stanovit jednotný učební plán pro celou třídu. Dětem zdravým i postiženým nabízí integrovaná škola především rozvoj sociálních dovedností a sociálního cítění. U nás tyto školy zatím existují pouze výjimečně; mají funkci spíše experimentálního modelu. Větší zkušenosti jsou s úplnou integrací postižených na úrovni mateřských škol, zcela jistě také proto, že určité chování odchylné od normy je v tomto věku zcela běžné u většinové dětské populace. Můžeme říci, že v současné době optimální (segregovaná nebo integrovaná) škola pravděpodobně neexistuje.
28. prosinec 2012
12 727×
1315 slov
