Obsah:
Podle českého encyklopedického slovníku z roku 1993 je terorismus definován jako: "Souhrn antihumánních metod hrubého zastrašování politických odpůrců hrozbou síly a užití různých forem násilí. Jde o skupinu lidí, ať vetší či menší, kteří se snaží násilím dosáhnout určité věci, která je pro ně zásadní a jsou schopni pro tuto věc obětovat i vlastní život. Vedle individuálního terorismu existuje terorismus skupin, některé koordinují svoji činnost na mezinárodní úrovni (mezinárodní terorismus).
Samotné precizní vymezení pojmu terorismus je poněkud obtížné a v odborné literatuře je možné najít celou řadu různých definic. Například ve své knize "Politický terorismus" shromáždil její autor Alex Schmith 109 různých definic. Vytvořit jednotnou koncepci problému terorismu je nesmírně obtížné. Pokud bychom si představili náčrt jakéhosi "rodokmenu" tohoto jevu, budeme operovat s následujícími rozlišeními. To první se týká rozdílu mezi vnitřním a mezinárodním terorismem. První podobu lze zase rozdělit na terorismus státní (teror) a na terorismus revoluční, to podle toho, zda jeho cílem je posílit stát nebo ho rozložit. Stát zase může praktikovat království teroru anebo se uchýlit ke státnímu terorismu, to když je stát obviňován z toho, že podporuje teroristické destabilizující akce, aby posílil centrální autoritu. Stát může být konečně i protagonistou válečných podob terorismu, to když se ve válce uchýlí ke kobercovému bombardování s mimořádně zničujícím efektem, anebo k bombardování, které má definitivně zastrašit nepřítele.
Mezinárodní terorismus má různé podoby. Známe především terorismus vedený s cílem získat nezávislost, případně terorismus separatistický, jedná-li se o hnutí, která se tímto způsobem pokoušejí osvobodit z koloniálního útlaku, vytvořit nezávislý stát, či se připojit ke státu jinému, než je ten, k němuž patří. Protikladem k tomu může být koloniální teror vytvářený mocnostmi, které nechtějí postoupit kolonie. Terorismus za nezávislost je svou povahou vždy i mezinárodní, protože své akce přenáší i mimo hranice území, jež je předmětem střetnutí (to je případ palestinského terorismu). Pro úplnost je potřeba uvést ještě případ poslední podoby terorismu takříkajíc v měřítku planetárním, přestože pramení ze specifické problematiky terorismu. Jedná se o "rovnováhu strachu", což je formulace, která syntetizuje společné chování USA a SSSR v období po druhé světové válce, jímž obě supervelmoci sledovaly neměnnost mezinárodního pořádku dohodnutého po druhé světové válce. Tuto rovnováhu zaručovaly hrozbami rozpoutání nukleárního konfliktu.
Autoři se ve vymezení pojmu terorismus velmi různí, a to až do takových extrémů, že jeden autor nazve příslušníka nějakého hnutí teroristou, zatímco druhý ho nazve "bojovníkem za svobodu". Shodně se však většina autorů vyhýbá pojetí, že terorismus je osobní záležitost jednotlivce. Spíše se zabývají analýzou politických programů a podpory od státních a nebo místních institucí a společnosti jako takové. Clutterbuck, cituje čínského filosofa a vojevůdce Sun Tsu, který vidí základ teroristického přístupu v tom, že "zabije jednoho a vystraší deset tisíc ostatních". Další definice je od Raymonda Arona: Násilná akce se nazývá teroristickou, když její psychologické účinky jsou v nerovnováze s jejími čistě fyzikálními výsledky. To vše naznačuje, že teroristé nechtějí, aby po jejich činech bylo mnoho obětí, neboť by tím mohli přijít o širší podporu veřejnosti, a o tu jde především. Cílem teroristů tedy není vysoký počet obětí, ale vzbudit ve veřejnosti pocit strachu, anebo zažehnout vzpouru.Významnou roli zde hrají, především v posledních letech, i všechny druhy médií, neboť věnují těmto zprávám značnou pozornost, mnohdy se snahou udělat z vlastního aktu terorismu senzaci, čímž vlastně "jistým způsobem" teroristické požadavky nebo dokonce i program zveřejňují.
Radikalizace vystoupení terorismu s sebou přináší i prohloubení ideologického základu hnutí. Z tohoto důvodu není možné odstupňování hodnot - svět se dělí na přátele a nepřátele. Není vždy snadné dopodrobna poznat různé ideologické pohnutky terorismu. Přesto lze, jako základ, rozdělit terorismus na pravicový a levicový. V první polovině 20. Století se na terorismus orientují především (i když nikoli výhradně) pravicová hnutí. Méně pak hnutí revolučního charakteru nebo hnutí zaměřená spíš na národní sjednocení.
Je nutné si položit otázku, zda může být terorismus úspěšný. Ačkoli je velmi těžké na toto odpovědět, je jasné, že mnoha revolucím a národně osvobozeneckým bojům terorismus předcházel. Případ Irska nebo Izraele jsou jasným důkazem. Zatímco v roce 1816 existovaly ve světě pouze 23 suverénní státy, v roce 1919 jich bylo čtyřicet devět; v roce 1946 už šedesát šest a v období 1958 - 1964 (což je nejvýmluvnější údaj) se počet samostatných států zvýšil z devadesáti na sto dvacet. Až na výjimky však tyto důležité změny neproběhly nijak poklidně: aby hnutí bojující za nezávislost dosáhla úspěchu, muselo téměř vždy dojít k válce a téměř každé z těchto válek předcházela fáze teroristického boje. Za úspěch terorismu se dá považovat i postoj států v Evropě. Ačkoliv to žádná vláda nemůže oficiálně připustit, je téměř jisté, že v několika případech se dospělo k určité formě tajných dohod mezi teroristickými skupinami a představiteli západních zemí. Jejich cílem bylo zabránit tomu, aby se příslušná země stala místem teroristických, zvláště pak palestinských akcí. Tyto případy se obvykle týkaly případů, kdy došlo k dopadení zahraničního teroristy. V takovém případě se země zavazovala, že bude jednat tak, aby teroristy bez velkého ohlasu vypověděla, případně po odsouzení propustila z vězení. Výměnou za to se šéfové teroristických skupin měli zavázat, že se pokud možno budou plánování akcí v příslušné zemi vyhýbat. Podobné postupy se měly zachovávat i při vyhošťování teroristů do třetích zemí, jež měly zase zajistit jejich volný průchod do některé arabské země. To vše je pochopitelně tajné a jen obtížně by to bylo možné dokázat. Příklad takovéto spolupráce by mohl být postoj Itálie po zatčení únosců lodi Achille Lauro. Ti po propuštění rukojmí měli mít volný průchod, ale mezitím se zjistilo, že zabili amerického občana. I přes silný americký odpor byli únosci nakonec propuštěni. Teroristům se tak podařil klasický strategický tah - vyvolat rozmíšku mezi spojeneckými vládami.
Mezinárodní terorismus v posledních desetiletích dosáhl kvalitativního posunu ve vytváření mezinárodně propojených struktur. Mezinárodní společenství se již několik desetiletí víceméně úspěšně snaží spojit své síly v boji proti tomuto fenoménu. To byl také hlavní důvod, proč OSN od 60.let přijala řadu úmluv, které umožnily podstatně zdokonalit mezinárodní spolupráci v této oblasti tím, že určily její legislativní rámec. Až dosud bylo přijato 11 hlavních mezinárodních konvencí, které vymezily odpovědnost a závazky jednotlivých států a přispěly tak k vyšší koordinaci spolupráce. Většina těchto konvencí byla podepsána a následně ratifikována i vládami Československa (České republiky). Česká republika není smluvní stranou jen v případě Mezinárodní úmluvy o potlačování teroristických bombových útoků. Následující přehled základních úmluv a jejich stručného obsahu nasvědčuje, že mezinárodní společenství dokázalo prosadit společný zájem na potlačení nejzávažnějších projevů mezinárodního terorismu.
Je nejmenší a neradikálnější z islámských separatistických skupin operující na jihu Filipín -
aktivity: bombové útoky, vraždy, únosy a vydírání s cílem prosadit samostatný islámský stát v oblastech jižních Filipín.
Založena roku 1959 s cílem vytvořit samostatnou vlast fungující na marxistických principech v provinciích Viscaya, Guipuzcoa, Alava a Navarra na severu Španělska a v jihozápadních departmentech Francie Labourd, Basse- Navarra a Soule.
Aktivity: Především bombové útoky a únosy členů španělské správy, zejména bezpečnostních a vojenských sil, politiků a soudců; ETA financuje své aktivity prostřednictvím únosů, krádeží a vydírání.
Používá politické i násilné metody včetně terorismu k uskutečnění svého cíle vytvoření islámského státu Palestina na místě Izraele.
Aktivity: Aktivisté organizace vedli řadu útoků včetně rozsáhlých sebevražedných bombových operací proti civilním obyvatelům Izraele a vojenským cílům.
Egyptská islámská extremistická skupina; aktivní od konce 70. let; blízký partner organizace Usámy bin Ládina Al Kaida; utrpěla hromadným zatčením představitelů ve světěhlavními cíli jsou svržení egyptské vlády a její nahrazení islámskou vládou.
Aktivity: specializuje se na ozbrojené útoky proti vysokým vládním představitelům Egypta
Založena Usámou bin Ládinem koncem 80. let za účelem spojit Araby bojující v Afghánistánu proti sovětské invazi.
Aktivity: Zodpovědná za únos 4 letadel, zničení Světového obchodního centra v New Yorku a smrt více než 3 tisíc osob 11. 9. 2001; připravovala teroristické operace proti americkým a izraelským turistům navštěvujícím Jordánsko na miléniové oslavy.
Radikální šiítská skupina vytvořená v Libanonu; zaměřená na zvyšování své politické síly v Libanonu a opozici Izraele a mírových jednání na Středním východě; silně protizápadní a protiizraelská; silně spřízněná a často řízená Iránem.
Aktivity: usvědčená či podezřelá z řady útoků proti USA.
Teroristická skupina zformovaná v roce 1969 jako tajné ozbrojené křídlo Sinn Fein legálního politického hnutí usilujícího o odsunutí britských vojenských sil a sjednocení Irska.
aktivity: bombové útoky, vraždy, únosy, vydírání, pašování a krádeže; cíle zahrnovaly britské představitele, britské vojsko a policii v Severním Irsku a severoirské paramilitantní skupiny.
Hnutí Zemlja i volja, stejně jako následné a ještě extremističtější hnutí Narodnaja volja, bylo jednou z forem nejširšího populistického hnutí, které se netýkalo jen Ruska, ale právě tam se projevilo nejvýrazněji. Jeho akční program byl založen na rozbití samoděržaví a na jeho nahrazení federací samosprávných socialistických jednotek.
Hnutí založené intelektuály a učiteli (podporované Bulharskem) se organizovalo do komitérů (buněk), které měly souběžnou činností získat kontrolu nad makedonským územím. Cílem bylo vyvolat ozbrojené povstání, které se mělo proměnit v partyzánskou válku a současně se vyhnout násilné represi otomanské vlády.
Historie irského terorismu není u konce a žádá si zvláštní pozornosti. Především se jedná o první městské teroristické hnutí se širokou škálou projevů. Bylo motivováno bojem o nezávislost zaměřeným proti „vnitřnímu kolonialismu„ ekonomického typu, jehož bylo Irsko obětí a jehož kořeny sahají až do 16. století. Pod vedením Eamona De Valery a Michaela Collinse pak vznikla IRA, jíž připadla úloha dovést Irsko k úplné samostatnosti.
Indický terorismus sahá od roku 1905 do konce čtyřicátých let, tedy do doby získání nezávislosti. V indickém nacionalistickém hnutí ční dvě postavy: Gangadhár Tilak a Damodar Savarkar. První z nich uplatnil svůj vliv převážně na úrovni propagandy, založené na náboženské mobilizaci, která měla vést lid v boji proti cizincům. Poté, co založil nacionalistickou společnost (Abhinava Bhárát Society), odstěhoval se do Anglie, kde mezi indickými studenti hledal síly pro své teroristické akce, které vyvrcholily v roce 1909 vraždou sira Williama Curzona Wyllieho. Poté byl vypovězen do Indie, kde ve vězení strávil dvacet let, aby se poté stal hlavou teroristické organizace Raštriya Swayam Sewak Sangh, která měla za cíl sjednocení Indie. Proto je považován za „duchovního otce„ vraždy Ghándího.
V roce 1954 začal v Alžírsku boj za nezávislost na Francii, který v roce 1956 nabyl formy terorismu.. Teroristická ofenzíva začala 30. září 1956, kdy na tržišti v Alžíru vybuchly dvě bomby. Teror narůstal každým dnem a francouzská vláda se 7. ledna 1957 rozhodla převést policejní pravomoci na armádu, a tím pádem střet militarizovat. Vůdcové alžírského osvobozeneckého boje v čele s Ferhatem Abbáem řídili operace z exilu v Maroku.
Středovýchodní terorismus má přesné datum narození. Vznikl roku 1967, přesněji v období po šestidenní válce, kterou vedl Izrael s Egyptem, Sýrií a Jordánskem. Od roku 1948 byl Izrael ve válce se sousedními zeměmi a jeho vzrůstající moc přinutila vlády arabských zemí (prakticky celá LAS), aby podporovaly rodící se palestinské hnutí. K jejich vystoupení došlo už na konferenci arabských zemí, která podpořila vznik OOP. V OOP se spojily různé organizace, z nichž nejvýznačnější byla Al Fattáh, řízený Jásirem Arafatem, Lidová fronta za osvobození Palestiny, řízená Georgem Habbášem a posléze Wádím Haddádem, a Demokratická fronta za osvobození Palestiny.
Dějiny italského terorismu začaly 12. prosince 1969, kdy vybuchla v Římě na Oltáři vlasti bomba. Ještě téhož dne vybuchla druhá bomba v Zemědělské bance v Milánu, kde zabila šestnáct lidí. Viníci nebyli nikdy nalezeni. Tím začaly dějiny italského terorismu v němž vynikla organizace zvaná Rudé brigády. Největší akcí Rudých brigád byl únos a posléze vražda Alda Mora, jednoho z nejprestižnějších politiků Itálie. Stalo se to 16. března 1978.
Druhého června 1967 v průběhu studentské manifestace (které proběhly v těchto létech snad celou Evropou) zastřelila policie při zásahu jednoho studenta. To se pro jeho přátele stalo impulsem k rozhodnutí přejít k ozbrojenému boji. Prvními vůdci skupiny se stali Andreas Baader a Gudrun Ensslinová. Policie je však brzy zatkla pro podezření z únosu. 14. května však na scénu vstoupila nejznámější osobnost skupiny Ulrike Meinhofová, která velice riskantní operací osvobodila Baadera z vězení. Vedle Hnutí 2. června tak souběžně vznikla Skupina Baader - Meinhofová. Jejich strategická linie byla na rozdíl od italských teroristů internacionálnější.
Dnes se v oblasti terorismu objevují spíše jen náboženské skupiny. Náboženský fanatismus tak zaplnil místo, které uvolnila ideologie, jejíž rozpad symbolizoval pád berlínské zdi 9. listopadu 1989. To však nedovoluje vyslovit domněnku, že násilí by v politickém životě začínalo hrát méně významnou roli. Snížení počtu mezistátních konfliktů ještě nezaručuje, že k témuž nebude docházet i uvnitř státu.
Rozvíjí se však i nepochopitelný terorismus, jehož jasným příkladem je událost z 11.9.2001. Tento datum nám všem jistě vstoupil do paměti.
Terorismus tak ze života nás všech rozhodně nezmizel a můžeme jen čekat, kde se vlna terorismu rozhoří příště.
28. prosinec 2012
14 460×
2155 slov