Sociologie je úzce spjata s filozofií, vlastně se vydělila z filozofie. Téměř každý sociologický směr navazuje na nějakou filozofii. Sociologii ovlivnil hlavně pozitivismus a marxismus, fenomenologie, existencialismus, pragmatismus, novotomismus. Úzce souvisí s historií, všechny sociální instituce se vyvíjely např. rodina,vzdělavací soustavy apod. Jejich lepší pochopení je možné jedině na základě znalosti historie.
Souvisí s ekonomií, protože hospodářský život je podstatnou složkou sociálního života společnosti. Ekonomické chování může být dokonce modelem sociálního chování. Mnozí významní sociologové se ekonomií zabývali, např. Marx, Weber, Pareto. Sociologie souvisí také s antropologií. Např. sociální a kulturní antropologie se soutřeďuje na studium malých, písma neznalých (preliterárních) společenství a na jejich způsob života. Sociologie také souvisí s politologií. Tato politická věda se zabývá politickou filozofií, politickými stranami, strukturou moci atd. Se sociologií se přímo překrývá při zkoumání takových témat jako je volební chování, neformální mocenské struktury apod. V poslední době se sociologie silně ekologizuje a ekologie se sociologizuje. Ukazuje se, že ekologický problém není jen problémem přírodovědeckých, ale také sociálním, politickým a ekonomickým. Sociologie má vztah i k některým vědám exaktním a přírodovědným (k matematice, logice, statitice, demografii, biologii) V čem je specifikum sociologického pohledu na společnost na rozdíl od pohledu speciálních věd?
Nyní si podrobněji vyjmenujme základní sociologické disciplíny:
Existuje ještě například sociologie literatury, sociologie románu, sociologie reklamy, sociologie volebního chování, sociologie války atd.
Základním problémem pojetí člověka obecně je chápání váhy a významu určení člověka jako živočicha (biologického druhu) a člověka jako společenské (sociální) bytosti. Existují dva krajní názory. Podle jednoho z nich je člověk chápán jako živočich, pro jehož život jsouurčující podmínky a zákonitosti přírody. Podle druhého názoru je člověk chápán v zásadě jako společenská bytost, pro jejíž život jsou určující podmínky a zákonitosti společnosti.
Člověk je podle většiny sociologů i živočich i společenská bytost. Člověk je produktem vývoje přírodních i společenských podmínek.
Přírodní faktory působily na společnost během celého historického procesu jejího vzniku a rozvoje. Dělíme je na tři skupiny: faktory biologické (biologické rozdíly mezi lidmi jako individui - pohlaví, věk, rasa, dědičnost apod.)
Demografické (hustota obyvatelstva, demografická struktura obyvatelstva podle pohlaví, věků, z hlediska typů rodin, počtu dětí apod.)
Geografické (souhrn přírodních daností - klimatické podmínky, reliéf krajiny, surovinová základna atd.)
Funkce přírodních faktorů lze shrnout takto:
přírodní faktory = determinujícími (určujícími) činiteli ve společenském vývoji, představují naturalistický směr v sociologii. Sociologové považují tyto faktory za významné činitele, ale vývoj společnosti je podle nich určen především sociálními faktory. Je zde totiž zpětná vazba, tj. vliv člověka a společnosti na přírodu. Lidská činnost, zejména práce, bezprostředně vedla k vytvoření tzv. druhé přírody. Druhou přírodou se rozumí svět kultury a společnosti. Ten je pro člověka jako společenskou bytost tím, čím je pro něj jako biologický organismus příroda.
V dějinách lidské společnosti lze najít několika mezníků oddělujících kvalitativně odlišné etapy vývoje vzájemného vztahu přírody a společnosti.
Prvním mezníkem byl počátek lidské historie, kdy člověk byl zcela závislý na přírodě.
Druhým mezníkem byla první velká společenská dělba práce, při které došlo k oddělení pastevců a zemědělců.
Třetím mezníkem byl vznik organizované společnosti. Ovládání přírody člověkem již bylo cílevědomější.
Čtvrtým mezníkem byla průmyslová revoluce. Do výrobního procesu byly zapojeny dříve nevyužité přírodní síly, což přineslopro společnost řadu pozitivních momentů. Na druhé straně došlo v začné míře k ničení a devastaci přírody. Významné zásady lidské civilizace do celkového životního prostředí vedou k porušení rovnováhy v přírodě a v důsledku toho vznikají ekologické problémy. K nejvýznamnějším patří postupné vyčerpání přírodních zdrojů a znečišťování ovzduší, vody a půdy. Patří sem také nezbezpečí vyhynutí celých druhů rostlin a živočichů.
Člověk je tvorem společenským. Všechny jeho potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím společnosti. Dítě by se bez společenského života nestalo člověkem. Chudé společenské působení má za následek zpožďování psychického vývoje dítěte. Pro dobrý vývoj dítěte je nutný citový vztah. To, jak žák studuje a jaké má výsledky není to jen žáka práce, ale i spoustu dalších lidí, jako třeba rodičů, učitelů atd.
Socializace je proces, jímž se dítě postupně stává členem lidské společnosti. Musí se učit chodit, ovládat kulturu jídla a pití, mluvit, ovládat se atd. Na člověka působí rodina, škola, třída, kamarádi, učitelé, zajímavé kroužky, hromadné sdělovací prostředky.
Postatou socializace je osvojení takového chování, které určitá historická společnost vyžaduje na svých členech. Například v Nové Guineji byl odsouzen galantní muž na šest měsíců do vězení, že políbil hezké Papuánce na veřejnosti ruku. Dopustil se "urážlivého" chování.
Socializace probíhá nejprve v rodině. Postupně dochází k rozšíření sociálních vlivů. Velký význam mají např. dětské hry. Socializace vede k rozvoji sebeuvědomování, k utváření myšlení, cítění a jednání.
Způsoby socializace:
Socializaci lze chápat buď z hlediska fylogenetického nebo z hlediska ontogenetického.
V prvním případě jde o to, jak se člověk během svého historického vývoje polidšťoval a současně i zespolečňoval.
V ontogenezi jde o to, jak jedinec ve svém vývoji získal lidské znaky. Jedná se o sociální vývoj jedince. Podstata socializace spočívá v tom, že se člověk stává společenskou bytostí aktivním stykem se společenským prostředím. Socializace je podmínkou zlidštění.
Sociální interakce, tj. interakce příslušníků téhož druhu, je umožňována v procesu komunikace. Je to vlastně působení jedince a prostředí. Proces komunikace se uskutečňuje především prostřednictvím jazyka, tj. na úrovni verbálního sdělování. Např. na osobnost žáka působí slova jeho kamarádů a on sám také svým způsobem na kamarády působí. Komunikování není specifický lidský proces. Setkáváme se s ním např. u hmyzu, který si předává informace pomocí pachů nebo dotyku kusadel. Včely komunikují prostřednictvím tance (směr. vydatnost pastvy a vzdálenost). Specificky lidským prostředkem komunikace je řeč.
Komunikace je proces interakce, jehož se aktivně účastní osoba sdělující určitý obsah (komunikátor) a osoba přijímající určitý obsah (komunikant). Role obou osob se může měnit, jde-li o dialog, nebo může setrvávat, jde-li o monolog. Sdělování má slovní a mimoslovní formu. Styk mezi komunikajícími lidmi může být fyzický nebo sdělovací. Sděluje se něco vlastního nebo nevlastního (ale vždy v egocentrické formě). Sděluje se určitá zpráva nebo výzva (prosba, otázka, přání apod.)
Obsah sdělení má kognitivní,emotivní a snahovou složku.
Formy mezilidské komunikace:
Symbolická komunikace nemusí mít vždy jazykovou formu. Určité intence (záměr, úmysl) vyjadřují např. předané květiny. Složitým způsobem komunikování je umělecká produkce. Umělecký anterfakt lze chápat také jako komunikovaný obsah.
Gesta
Např. úsměv může znamenat povzbuzení, ironizací, vyslovení souhlasu, pochvalu, ale také třeba pokárání, nesouhlas, pohrdání.
Zrovna tak pláč může vyjadřovat smutek, ale může také být výrazem radosti po přestálém napětí např. po úspěšném vykonání maturitní zkoušky.
Gesty se dorozumívají hluchoněmí. Při gladiátorských hrách palec nahoru nebo dolů rozhodoval o životě či smrti poraženého gladiátora. Řeč bez gest je mnohem méně účinná než řeč s přiměřenými gesty (rozhlasová hra a televizní hra). Ovšem gesta by neměla být přehnaná. Za zmínku stojí připomenout i vlastnosti hlasu. Ten může být hlasitý, pronikavý, chraptivý, klidný, melodický, ječivý. Slova označují věci a události a dovolují současně přejímat výsledky poznání druhých lidí nebo jim sdělovat poznatky vlastní.
Proces komunikace má čtyři složky:
Metakomunikace
Mezilidká komunikace se neredukuje jen na obsahy, které by byly tvořeny přísně lexikálně definovanými významy a přesnými pravidly verbalizace (gramatika,syntax). Uplatňují se zde ještě faktoty, které mohou měnit lexikální význam komuniké, jako je citový přízviuk informace atd. Obsah každé sociální komunikace je tvořen:
V procesu komunikace nedochází jen k formálnímu předávání komuniké, nýbrž k vytváření obrazu komunikátora a komunikanta na základě dojmů ze vzezření a chování, k vzájemnému (reciprokému) vlivu a zpětným vazbám, jejichž podkladem jsou projevy komunikanta. Komunikátor není pouze sdělovačem a komunikant není pouhým příjmačem. Oba se nacházejí v určité situaci, s určitými intencemi a vzájemně na sebe reagují.
Řeč je typickou formou mezilidské komunikace. Je to znaková soustava nebo soustava symbolického chování. Její základní funkcí je vzdělování, které se zakládá na konvenci forem a obsahem elementů řeči. Prostředkem řeči je jazyk. Rozeznávají se řeči:
Specifickou funkcí řeči je:
Sama řeč je produktem samotné kultury, historicky se mění a vyvíjí a každý člověk se jí učí. V systému artikulovaných zvuků se řeč vyvinula fylogeneticky v procesu specifické signalizace. Z primitivního zvukového výrazu se vyvinula artikulovaná řeč. Ta je reprezentována slovy, která v zobecněné formě odráží různé stránky společnosti. Fyziologicky se řeč utváří v procesu sociální nápodoby rodičů dítětem a je to v podstatě spojování vnímavých jevů a předmětů se zvukem (obrázek pejska se slovem "pejsek"). Mluvená řeč je vytvářená mluvidly fonací (vydávání,tvoření hlasu) a artikulací (vyslovováním). Slovy nejde vyjádřit vše, některé stavy mysli jsou slovy nesdělitelné. Řeč proto není jedinou vyjadřovácí formou. Psychologie řeči se nazývá psycholingvistika.
Komunikace ve skupině je základem soužití a vzájemné spolupráce. Slovní projev je nejdůležitější. Můžeme použít jasné a přesné obraty. Důležité je, aby šly informace shora dolů a zdola nahoru. Je to důležité pro kontrolu, jak je příkaz splněn. Zároveň je důležité získat postřehy a nápady zdola. Velmi důležitou formou komunikace je diskuse, v níž se tříbí názory.
V kompaktních skupinách je komunikace lepší než ve skupinách náhodně sebraných.
Je třeba zdokonalovat komunikaci:
- učitele s žáky 1)směrem k žákům, 2)od žáků k učiteli
- mezi žáky
Důležitá je osobnost vůdce ve třídě, který má autoritu. Je třeba zkvalitňovat úroveň vzájemné komunikace. Diskuse o palčivých problémech může upevnit kolektiv, přátelství, vztahy uvnitř kolektivu a vzájemné porozumění.
Každý člověk je vždy členem,nějaké společenské skupiny (rodina, školní třída, parta, společenská organizace, národ). Společenská role je způsob našeho jednání, který je ostatními členy skupiny za jisté sociální situace očekáván.
Chování člověka pak ukazuje,jak požadavky určité role plní.Může to být role syna, dcery, otce, matky, dědy, babičky, dobrého matematika ve třídě, ale třeba i role třídního šaška.
Společenské role:
Některé role se mohou vzájemně pronikat - např.role matky a učitelky zároveň
Některé role se vzájemně vylučují - např.role sportovce a rozmazlence
Některé role jsou nucené - role chlapce, dívky, člověka určitého stáří
Jiné role si můžeme volit - např.zaměstnání
Některé role mohou existovat jen ve vzájemné spojitosti - učitel a žák,otec a syn, dědy a vnuk, bratr a sestra
Role mohou být krátkodobě (např.role návštěvníka divadelního představení) a trvalé (role otce a matky)
Člověk se roli učí nápodobou, ztotožněním. Není to vždycky lehké hrát dobře roli zdárného syna, studenta, manžela, tatínka. Vyžaduje to hodně dobré vůle, sebezapření, vzájemné tolerance atd. Velkou úlohu zde mají zkušenosti z dětsví.
Sociální stratifikace je vlastně konstaktování, že se společnost rozvrstvuje, rozděluje (angl. social. stratum = sociální vrstva). Sociální vrstvy vznikají v důsledku diferenciace společnosti. Důvody jsou v dělbě práce, ve věku a zkušenostech apod.
V západní sociologické literatuře se někdy rozlišují tři typy společenských vrstev: kasty, stavy, třídy. Jsou jednak považovány za tři historické stupně, jednak jsou diferenciovány rozdílnosti znaků. Kasty, jejichž historickým vzorem je indická společnost, charakterizuje strohé odlišení ve všech stránkách společenského života. Je to vyjádřené i vnějšími znaky, např.oblečením. Příslušnost ke kastě byla dědičná, lidé nemohli své postavení měnit, nemohli uzavírat sňatek s příslušníkem jiné kasty.
Stavy, jejichž historickou předlohou je středověká společnost, jsou to takové vrstvy obyvatelstva, jejichž rozdílnost je založena na rodu, postavení, právních či jiných zásadách.
Stavem byla nazývána skupina lidí,která měla stejný status. Ten byl tvořen souborem privilegií, práv a povinností, které byly uznávány veřejností (de facto) i soudní instancí (de iure). Stavy zanikly v době kdy tržní systém začal sám tato privilegia a výsady rozdělovat. S nástupem kapitalismu a rozvojem trhu se začíná hovořit o rozdělení společnosti na třídy. Podle K. Marxe existují v kapitalismu dvě antagonistické třídy, mezi nimiž probíhá nesmiřitelný boj. Marxistická stratifikace tedy spočívá v rozdělení společnosti na společenské třídy, pro něž charakteristickým znakem k výrobním prostředkům.
Třídy jsou vrstvy, jejichž rozdíly nejsou založeny na institučně zajištěných výsadách, ale na vnějším postavení jejich příslušníků. Mezi třídami (proti kastám a stavům) je tedy možné prolínání a vzájemný přechod. Rozdíl mezi kastami a stavy na jedné straně a mezi třídami na druhé straně se také někdy označují jako rozdíl mezi "uzavřenými" a "otevřenými" společenskými skupinami. Jestliže termínu "kasta" se dnes užívá spíše jen v historickém významu, pak třída a stav jsou zpravidla považovány za určité stránky společenské stratifikace, které se navzájem prolínají. Většina sociologických teorií nerozlišuje přísně mezi pojmy společenská vrstva a třída. Rozvrstvení společnosti si podřizuje a zabarvuje všechna ostatní skupinová členění. Proniká téměř do všech společenských vztahů a utváří podstatné vlastnosti lidí, žijících v rozmanitých společenských skupinách. Mezi jednotlivými sociálními vrstvami k přechodu z jedné vrstvy do druhé. Může dojít ke společenskému vzestupu (např. učitel se stane ředitelem) nebo ke společenské degradaci člověka.
Sociální mobilita současné kapitalistické společnosti pokračuje směrem vzhůru. Dochází více k přesunům z nižších společenských vrstev do vyšších než naopak.
Které znaky určují třídu? Jedním ze základních teoretických problémů sociální stratifikace je otázka charakteristických znaků, které definují určitou třídu, respektive vrtvu jako homogenní celek. Marxistický model příliš zjednodušuje stratifikační strukturu (podle marxismu jsou třídy velké skupiny lidí, které mají stejný vztah k výrobním prostředkům). Postavení ve výrobě, resp. vztah k výrobním prostředkům neumožňuje postihnout celou složitost struktury moderní společnosti, již Marx Weber poukazoval na to, že stratifikaci je užitečné počítat s více znaky. V případech, kdy jde o společenské vrstvy (jako je např. inteligence) lze používat za měřítko třídění výši příjmů. To neznamená, že by neexistovaly třídy v marxistickém slova smyslu, avšak rozvrstvení podle produktivních poměrů nevystupuje tak ostře jako třeba podle druhů povolání. Za důležitých činitelů, který byl uznáván již za Platona jako klasifikační měřítko, považují někteří sociologové prestiž povolání. Za druhého činitele pro určení stratifikace považují třídění spotřební. Ukazuje se, že spotřební, tj. ekonomické hledisko, se vždy nekryje s hlediskem prestižním. Změny ve spotřební třídě mohou, ale nemusí být příjmové, úrovně se mohou lišit svým poměrem k různým sociálním třídám. Pro určení sociální stratifikace je důležité, zda určitá sociální třída jako vrstvu společnosti vytvořenou z jedinců, kteří příjímají jeden druhého jako rovného a kvalifikovaného pro příslušnou asociaci. Lidé mohou změnit svou přijmovou třídu, ale svou sociální třídu mohou změnit jen tehdy, jestliže jsou uznáni těmi, kteří splňují kritéria pro vyšší třídu. Uvnitř stratifikačních skupin rozlišují dále tzv. třídu moci. Patří sem osoby z různých sociálních tříd, které mají přibližně stejnou moc. Jako příklad uvádějí dělnické vůdce, kteří i při nižší příjmové hranici mohou mít značný politický vliv. Řekli jsme si, že marxistická redukce společenských skupin na třídy ve smyslu jejich rozdílností v jejich postavení ve výrobě, nemůže vyčerpat celou složitost vlastností, zájmů a názorů všech příslušníků společnosti i příslušníků určité třídy. Definice třídy v americké sociologii klade důraz na subjektivní prvky konstituce tříd, na třídní vědomí, city, postoje atd. Prosazuje se tam v podstatě psychologická interpretace společenských tříd. Společenské třídy se prý rozplývají pod vlivem stouupajících "sociální mobility", tj. přechodů jednotlivců z nižších tříd do vyšších a vyrovnáním třídních pocitů a postojů. Definice tříd můžeme rozdělit do několika typů. Teorie subjektivní jsou založeny na prvcích individuálního a společenského vědomí.
Teorie objektivní chápou třídu jako nějako formu ekonomické kategorie. Třídní příslušnost je určena postavením jednotlivce v ekonomickém systému. Na rozdíl od marxistické teorie, která určuje společenské třídy na základě forem vlastnického vztahu k výrobním prostředkům, zdůrazňuje sociologie jako určující faktor převážně bohatsví, velikost příjmů, zaměstnání, koupěschopnost apod.
Andysek84
28. prosinec 2012
9 456×
3048 slov
