Rodiče se někdy ptají, kdy by měli začít s výchovou svého dítěte. Až začne chodit a mluvit? Nebo snad ještě později? Dítě je třeba vychovávat už od narození. Uspokojujeme-li základní biologické potřeby kojence, pečujeme-li o jeho pravidelný spánek, potravu, teplo a pohodlí, vzniká u něho pocit libosti, předpoklad dalšího úspěšného vychovatelského působení. Tato spokojenost a dobrá nálada dítěte je první podmínkou vzniku kladných sociálních vlastností (příchylnosti, lásky a kázně). Základní potřebou kojence je dostatek lásky, porozumění, citu a něhy. Nemá-li to, mohou u něj vzniknout deprivační poruchy (= strádání z nedostatku – smyslových, citových, sociálních apod. – podnětů k činnosti určitého druhu), kterými člověk někdy trpí po celý život a dají se jen těžko odstranit.
Pocit nelibosti je naproti tomu vážnou překážkou další výchovy. Z něho vzniká záporné sociální vlastnosti (např. nedůvěra, zlost a strach).
Bezpečný domov přináší dítěti pevný řád, porozumění a pomoc v každé situaci.
Jednou z nejvýznamnějších potřeb každého dítěte je potřeba vhodného zaměstnání. Ani my neprožijeme chvilku v nečinnosti.
Nedostatečná zaměstnanost, zejména v době dospívání, bývá častou příčinou velkých výchovných potíží. Dítě, které nemá možnost vybít přebytek energie ve hře nebo v jiné lákavé činnosti, zlobí a dopouští se z dlouhé chvíle různých nepřístojností a poklesů. Výrazně se to projevuje zejména u narušené mládeže. Značná část dětí a dospívajících zůstává ve volném čase bez dozoru a vytváří si svou vlastní, zřídkakdy užitečnou náplň pro volný čas. Jejich největším nepřítelem je nicnedělání, nuda.
Zaměstnání by mělo vždycky podporovat samostatnost dítěte v jednání. Již odmalička projevuje dítě touhu po samostatnosti slovy: „já sám“. Nechce, aby za ně rodiče něco dělali, bere jim věci z rukou. Toho je třeba využít. Ať se dítě co nejdříve naučí samo jíst, oblékat, obouvat, umývat, čistit si boty. Později mu to nebude dělat žádné potíže.
Pro úspěšnou výchovu dětí již v předškolní době je nezbytný určitý řád ve všech fyziologických procesech života (= fyziologie – vědní obor zabývající se životními pochody uvnitř těl organizmů, účinků práce na lidský organizmus, sluchovými a hlasovými orgány ve vztahu k hudbě). Pravidelnost ve střídání hry a odpočinku, bdění a spánku je výslednicí správného návyku (stejně jako osobní hygieny).
Podmínkou zdravého společenského a citového vývoje dítěte je vhodné a láskyplné rodinné prostředí, které mu dává dostatek kvalitních a věkově přiměřených podnětů. Vytvořit dětem takové krásné rodinné prostředí, to je první a základní požadavek úspěšné rodinné výchovy. Každé rodinné prostředí má svou atmosféru, je nějak citově zabarveno. To platí zejména o vztazích mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci navzájem. Je třeba, abychom měli v každé době o děti co největší zájem a abychom se jim věnovali. Takové jednání vytváří ovzduší radostné pohody, tak potřebné pro rozvoj kladných povahových vlastností dítěte.
Mnozí rodiče vytvářejí pro své děti prostředí všelijak deformované a proto nevhodné. Příčiny mohou být různé. Závadné je především výchovně nedostačující prostředí, v němž děti živoří jako květiny, které jsme omylem zasadili do špatné půdy. Existují totiž rodiče, kteří nebyli k rodičovství dostatečně připraveni. Bývají to většinou mladí lidé. Neuvažují o smyslu života, o hierarchii (=pořadí, stupnice, posloupnost podle hodností; uspořádání vztahů mezi členy skupiny živočichů) hodnot, žijí ze dne na den, honí se za výdělkem, hledají jenom zábavu, pochybné prožitky a děti jim ovšem překážejí. K výchově se staví zpravidla lhostejně, jako by jim na dětech vůbec nezáleželo, a někdy ji dokonce odmítají.
Velmi nevhodné je také prostředí s přehnanou péčí o dítě, vytvářejí je obvykle příliš úzkostliví a příliš milující rodiče, kteří z přemíry lásky své dítě ve skutečnosti zanedbávají a ochuzují jeho činnost.
Děti z takového prostředí bývají méně pohyblivé, výkonné a obratné a nedosahují v dětském kolektivu takových výsledků jako ostatní. Nejhůře na tom bývají v tělesné výchově. Kolektiv se jim proto někdy vysmívá a to bývá nebezpečné. Dítě se ho pak straní, přestává si věřit, podceňuje se, žije izolovaně a může z něho vyrůst zatrpklý člověk s pocitem křivdy a začínajícím neurotickým vztahem k lidem i k životu. Je zajímavé, že takto vychovávané děti si často nedovedou ani samy hrát.
Děti, o které rodiče příliš pečují, bývají většinou dobře živené, někdy dokonce otylé. Jejich maminky je pilně vykrmují v domnění, že budou mnohem zdravější, otužilejší a také silnější.
Do rodinného prostředí s přehnanou péčí zařazujeme také prostředí s příliš ctižádostivými rodiči. Ti mívají se svými dětmi zpravidla velké plány a proto se všemožně snaží jejich duševní život urychlit. Kolik rodičů se např. pokouší naučit své dítě už v předškolní době číst, psát nebo počítat a kolik je předčasně učí cizímu jazyku, i když pro to dítě ještě nemá oporu v mateřském jazyce. Takové přetěžování – a o nic jiného se vlastně nejde – může mít vážné následky, např. poruchy řeči (koktavost) a různé neurózy.
Příliš náročná výchova bývá proto mnohem nebezpečnější něž výchova příliš shovívavá. Čeho rodiče dosáhnou, podaří-li se jim např. naučit dítě v předškolní době číst, psát a počítat? Zvládlo předčasně látku 1. ročníku ZŠ, bude snad nad ostatními dětmi přechodně vynikat, ale přitom je nebezpečí, že je školní práce přestane bavit, že se při vyučování bude nudit a že začne z dlouhé chvíle třeba i zlobit.
Rodina neodpovídá za duševní vývoj jedince sama. Odpovědnost mají také jesle a mateřské školy, základní školy, střední a vysoké školy. Mnozí z nás si to často neuvědomují, chodí nevšímavě kolem výchovných problémů, jako by se jich to netýkalo, a to je ale závažná nedostatek. Rodina vytváří také kritéria pro výběr všech ostatních prostředí, která mohou ovlivnit psychiku dítěte. Snaží se je uchránit od vlivů, jež jsou v rozporu se zásadami, které mu vštěpuje. Tento výběr prostředí zvyšuje její úlohu při vytváření společenského vědomí dítěte.
Kromě prostředí rodinného působí na dítě také prostředí školní třídy, kde tráví denně několik hodin, i prostředí družin a školních kroužků – klubů, v němž se část dětí zdržuje po vyučování. Výchova může být úspěšná jen v těch družinách a klubech, kde působí kvalitní odborně připravený kolektiv učitelů a vychovatelů nepostrádajících lidské hodnoty.
Vychovávat mladé lidi je nesmírně zodpovědný úkol.
Také školní prostředí, stejně jako prostředí rodinné, by mělo být místem klidu, porozumění, vzájemné úcty a lásky, prostředí skutečné tvůrčí pohody.
Úlohu rodiny, která neplní nebo nemůže plnit své poslání, přebírá někdy dětský domov, internátního nebo rodinného typu. Pro většinu těchto dětí by bylo tragické, kdyby se musely vrátit k rodičům, kteří pro ně vytvořili nevhodné výchovné prostředí. Dětský domov jim nemůže nahradit normální rodinu. I když je o ně po stránce hmotného zabezpečení a po stránce pedagogického dobře postaráno, to hlavní jim chybí: ovzduší citové vřelosti. Síla rodiny je v citových vztazích, z nich vyrůstá všechno ostatní.
Ústavní deprivace (= strádání z nedostatku – smyslových, citových, sociálních apod. – podnětů k činnosti určitého druhu) vyvolává závažné poruchy ve vývoji rozumovém i citovém. Nápadný bývá hlad těchto dětí po lásce a jejich sklon k afektům (=krátkodobé porušení duševní rovnováhy, prudké pohnutí mysli projevující se prchlivostí; nepřirozenost). Věší se na každého, kdo přijde, dožadují se jeho pozornosti.
I když odborníci oprávněně poukazují na velké nedostatky dětských domovů, zejména jsou-li zařízením dlouhodobým, na jejich strnulý systém výchovné práce, která nemůže nahradit spořádanou rodinu a dobrou matku, na jejich izolovanost od života, nepřiměřenost výchovného prostředí a na nedostatek citových podnětů, přesto je zřejmé, že dětské domovy poskytují neocenitelné služby dětem, jejichž rodina je rozvrácená a matka nechce nebo nemůže plnit své povinnosti (ročně u nás přichází do dětských domovů víc než 4000 dětí).
Lepší než umístění dětí v dětských domovech, které je nenormálním stavem, a mělo by být přesto záležitostí jen přechodnou, bývá osvojení, tj. přijetí cizího dítěte za vlastní. Ani nejlepší domov nemůže nahradit kvalitní rodinné prostředí.
Trvalá ústavní péče by některým možná i znemožnila zapojit se úspěšně do normálního života a všechno výchovné úsilí i velké finanční oběti by přišli nazmar. Zákon o rodině umožňuje, vyžaduje-li to, zájem dítěte, svěřit dítě do výchovy jiného občana, který poskytuje záruku jeho řádné výchovy, vytvořit pro ně náhradní rodinné prostředí.
28. prosinec 2012
11 860×
1337 slov
