Dějiny techniky

Ptáme-li se, co to vlastně ta technika je, nabízí se nám hned několik odpovědí: pokud se vrátíme k řeckému slovu techné, znamená znalosti a obratnosti, k vymezení toho, co člověk vkládá mezi sebe a předmět práce. Jde tedy nejen o soubor hmotných nástrojů, ale i o dovednosti a zkušenosti, užitých při výrobě čehokoli, sloužících k uspokojování materiálních podmínek života. Druhou definicí je tvrzení A. A. Zvorikina, který označil techniku jako pracovní prostředky v systému společenské výroby (uměle vytvořené prostředky lidské činnosti).

Pokusit se vyložit vývoj techniky od počátku osídlení naší země člověkem, je poměrně dosti obtížná věc, protože jsme tu byli už před milionem let a z této doby se nám pozůstatky po našich předcích nezachovaly. Daleko přesněji můžeme mluvit o době pěti tisíciletí př.n.l. Obtíže nám také působí to, že se struktura lidských společenství několikrát změnila – od sběračských rodů, přes rodová společenství neolitická až k počátkům třídní společnosti v době keltské a pak znovu přes návrat ke stadiím, která by bylo možno označit jako typ vojenské demokracie, až znovu k vytváření předpokladů pro vznik vyššího společenského řádu, raného feudalismu v době Velké Moravy.

Veškerá technika vznikla z potřeby ulehčit člověku způsob obživy, ošacení a úpravy přístřešků.

Při sledování nejstarších technických dějin musím upozornit na nerovnoměrnost vývoje v prostoru, musíme si uvědomit, že v některých obdobích znamenala vzdušná vzdálenost necelých tři a půl tisíce kilometrů mezi územím dnešních Čech a mezi jižním Irákem časovou bariéru tří tisíc let. Např. počátky produktivního hospodářství a neolitické civilizace se rodily na některých místech tzv. úrodného půlměsíce už v 9. tis. př. n. l., zatímco první osady zemědělců s lineární keramikou c Čechách se dnes datují na konec 6. tis. př. n. l.

TECHNIKY OBRÁBĚNÍ KAMENE

Člověk se liší od ostatních živočichů nejen tím, že od počátku systematicky používá nástrojů, ale také tím, že je schopen tyto nástroje vyrábět, jeho pracovní činnost je tudíž vyššího řádu a prolíná se s technickým myšlením. Po dobu několika set tisíc let (zhruba 1 000 000-9000 let př. n. l.) využívali – byť často s poměrně velkou dovedností a důmyslem – všeho, co jim příroda sama poskytla. Svými pozorováními a schopností podržovat a předávat získané zkušenosti naučili se využívat nejzákladnějších technických principů k ulehčení své existence. Toto nejprimitivnější stádium bylo v dějinách techniky a lidstva vůbec stádiem nejdelším.

Univerzální kamenné nástroje
Sběračské akce, jimiž si první lidé opatřovali nejnutnější životní potřeby, nenutili sice k zvláštní technice, ale současně rozvíjený lov vede ke vzniku určitých promyšlených způsobů, které vyžadují už účast kolektivu, účast lidských tlup. Vzniká technika lovecká a její provádění doprovází velice pozvolný, ale přece jen zřetelný vývoj nástrojů. Účinné nástroje nalezl člověk v kusech kamene, které se naučil různým způsobem obrábět. Teprve potom se mu otevřeli možnosti využívat využívat jiných přírodních materiálů – dřeva a pak kostí, parohoviny, mamutoviny, zuboviny a hmoty lastur a škeblí.

Nejstarší techniky
Nálezy z našeho území, které lze datovat do období staropaleolitického, poskytují doklady o existenci všech nejstarších technik, jimiž bylo možné vyrábět tzv. štípanou industrii (soubor nástrojů, odrážených z pazourku, křemene, rohovce, atd.) Za nejjednodušší považujeme techniku přitloukací, při níž výrobce drží v jedné ruce obráběný kámen a v druhé tzv. přitloukač (valoun, jímž vede údery), při úderu se odštěpí úštěp s úderovým kuželem. Touto technikou se vyráběli univerzální pracovní nástroje (clactonské). Proslulé pěstní klíny se zhotovovaly buď technikou otloukací (obráběný výchozí kus se otloukal o tvrdou podložku jako o kovadlinu), anebo technikou přitloukací s tím rozdílem, že funkci přitloukače zastával předmět měkčí než obráběný kámen. Při této práci vznikaly tenčí úštěpy, takže jádro bylo možno lépe tvarovat.

Specializované kamenné nástroje
Rychlejší rozvoj štípané industrie však nastal až nesvrchním paleolitu, kdy vznikaly už velmi specializované nástroje. Na místě univerzálních pěstních klínů a hrotů se objevují nože, škrabadla k opracovaní kůží, drasadla k obrábění dřeva a kosti, vrtáčky, rydla na kost a parohy, pilky a mnoho jiných nástrojů. Jejich výroba byla podmíněna ovládnutím techniky odbíjení úzkých paralelních čepelí od drobnějšího jádra.

Složené nástroje
Na konci mladého paleolitu a v mesolitu postupně převládla výroba nástrojů složených ze součástek. Do dřevěných nebo kostěných násad se vsazovali drobné čepelky z pazourků nebo jiných štěpných minerálů. Po nasazení a zatmelení do násad vznikaly harpuny, nože, srpovité nástroje, šípy s příčným břitem a jiné nástroje.

TECHNIKY OBRÁBĚNÍ KAMENE

Využívání jiných přírodních surovin
Nástroje ze dřeva a kostí
Mnoho nástrojů se už ve staré době kamenné vyrábělo ze dřeva (i zbraně s hroty tvrzenými opalovaním), ale přímých dokladů je z Evropy málo, neboť je zřejmé, že zbytky dřeva se jen zřídka dochovají. Zato může prozradit leccos o technických praktikách industrie kostěná a parohová. Na kosti se mohl člověk naučit mnoha dalším způsobům obrábění – vedle odrážení také příčnému sekání, strouhání (drasadly), rytí, podélnému štípání (rydly) a vrtání. Původně se buď děrovalo prostým střídavým otáčením vrtáčku nebo hrotu ve hmotě nebo prořezáváním štěrbiny. Ale už v mladém paleolitu se dospělo k dokonalejšímu vrtání pravidelných a dosti velkých otvorů v kosti a to pomocí vrtáku v násadě, otáčené mezi dlaněmi. Z kosti se pak vyráběla řada druhů hrotů, z parohů kopáčovité a motykovité nástroje.
Používání ohně
V paleolitu a v celém pravěku patří nutně mezi důležité technické výkony rozněcování ohně, založené na vyvinování tepelné energie prudkým třením. Přímých dokladů je ovšem nedostatek, protože většinou byly vhodné na podpal. Jistě se ale rozněcoval oheň třením dřev, ale pravděpodobně už tehdy prudkým úderem vhodné látky, tedy křesáním. Oheň se udržoval v prostých ohništích a živil se dřevem, kupodivu se objevili nálezy ohniště se spáleným minerálním uhlím (Ostrava-Petřkovice).

Počátky produktivního hospodářství neolitických skupin
(5.-4. tisíciletí př.n.l.) Po vystřídání několika ledových dob a po ústupu ledovců na sever se situace ve střední Evropě poněkud změnila. Lovci mamutů a sobů neměli základní životní podmínky a rybářská společenství mesolitickéko lidstva byla nepočetná a nemohla být nositeli dalšího vývoje. Nastupuje tedy nová éra, a to éra zemědělská a to především ve střední a jihovýchodní Evropě. Osidlovalo se zvláště v okolí velkých řek, v našem případě okolo Dunaje.
Bylo poměrně obvyklé stěhování zemědělců, protože jejich spotřeba byla veliká a tak často doházelo k vyčerpání země (nebyla tolik úrodná). Půda byla obdělávána kopaničářským způsobem.
Pěstovala se především pšenice, (jednozrnka, dvouzrnka a shloučená), proso a ječmen, který vedle pšenice hrál zvláště důležitou roli. K technice orby je málo dokladů, pravděpodobně se užívalo dřevěných a parohových nástrojů a některých typů plochých provrtaných motyk. Dřevěný hák a využití tažné síly dobytka se datuje do doby 4. tisíciletí př.n.l. Výtěžek obilí se mlel na mouku na ručních drtidlech z kamene. Existoval i chov zvířat, jakými byli vepři, tur, ovce, kozy a koně. Lov jako zdroj jídla tedy ustoupil do ústraní. Ryby se z řek lovily velice efektivním způsobem – sítěmi vespod zatíženými hliněnými závažími.
Broušení a obrábění kamene
I když obrábění kamene odrážením ještě zcela nevymizelo, jak dokazují nálezy až z doby bronzové tak se začíná oběvovat i jiná technika: tzv. broušená industrie - nástroje byly zhotovovány řezáním, broušením a leštěním. Takto se vyráběli především různé sekery a jiné nástroje na práci se dřevem. Dále se zhotovovali šperky (korále,..), na jejich mistrovskou výrobu bylo potřeba navíc metod vrtacích a hladících.
Hrnčířství
Vyrábět hrnce byla práce manželky rolníka. Hrnce se vyráběly z hlíny technikou spirálovitě vinutých válečků. Takto zhotovená nádoba se pak vypálila, za účelem získání potřebné pevnosti. Fantazie žen se neomezovala jen na hrnce, ale jejich ruce produkovaly mnoho druhů láhví, mís, džbánů, pohárů a koflíků. Nádoby byly zdobeny rytým ornamentem. Pálení se dělo buď na ohništi nebo v domácích pecích, které neměli kouřový obsah.
První měděné výrobky
Koncem neolitu a v eneolitu se začínají vyrábět první měděné nástroje a šperky, většinou tepané a kované, případně hrubě odlité. Jedním z důležitých a vzácných dokladů toho je nález tavícího kelímku na sídlišti kultury nálevkovitých pohárů v Makotřasech u Prahy.
Stavební technika
Jestliže v paleolitu a mesolitu se často vyskytovali stanovité přístřešky, tak naproti tomu v neolitu doznalo stavebnictví skutečného rozvoje. Vybudování dlouhých domů, které spočívaly na 5 řadách silných kůlů a které dosahovaly délky 35-45 metrů, nebylo snadným výkonem, vezmeme-li v úvahu prostředky, které byly k dispozici, i neúprosné zákony statiky. V pozdějším neolitu se objevují i kratší a dokonalejší hliněné domy. V neklidném eneolitu se stavějí opevněná výšinná sídliště s ohradami a s poměrně hlubokým příkopem.
Počátky specializované výroby v době bronzové a halštatské
Metalurgie
Skutečným mezníkem ve vývoji techniky a lidské práce vůbec je objev metalurgie – dovednosti získat redukcí rudy použitelný kov naprosto jiných vlastností než výchozí minerál. Původ metalurgie není rozřešen, existují pouze domněnky.
Bronz
Na našem území v období kultur bodrogkeresztúrské, nitranské, otomanské a únětické (3. tisíciletí př.n.l.) se zpracovávala nejen měď, ale i její arsenové a cínové slitiny (mají větší tvrdost). Zvolna zde započala doba bronzová. Skutečný rozvoj je však zaznamenán v okamžiku, kdy jsou otevřeny bohaté alpské doly.
Obrábění a tváření bronzu
Práce s kovem ovšem netkvěla jen ve slévání – odlitky bylo nutno obrábět, případně dotvářet kováním aplikací celé řady kovářských operací: pěchováním (nýty), ohýbáním (náramky, spirály), odtínáním, tordování atd. Prodlužování se dělo až do drátu, rozšiřování až do tepaného plechu. Známé jsou kovotepecké nástroje: kovadlinky s trnem, tuleňová kladiva, dláta, vyrobená i z poškozených tordovaných náramků a razidla.
Zlato
Kromě mědi a jejích slitin se zpracovávalo v době bronzové u nás i zlato. Nejstarším nálezem je tepaná napodobenina nátepní destičky z Bylan u Č. Brodu.
Železo
V tzv. halštatském období (první polovina 1. tisíciletí př.n.l.) se k nám dostává první železo, patrně importem. Na sklonku halštatské periody se však v zemi ujímá, byť v nevelkém dosud rozsahu, hutnictví železa. Redukce rudy se prováděla v plochých výhních (Králová), pozoruhodné je, že se hned zpočátku u nás užívalo poměrně těžko tavitelných krevelových rud. Plastické tváření za tepla bylo už téměř dokonalé – složité zákolníky, sekery, nože, hroty kopí, aj. (kdo umí, ten umí). Železo čepelí se tvrdilo někdy kováním za studena, anebo cementací uhlíkem v ostří. Poznání vlastností ocele (nauhličeného železa) bylo zprvu nahodilé a prosazovalo se jen pozvolna. Samozřejmě se v této době nevyrábělo jen z kovů a tak nadále přežívá kosťařství, obrábění kamene, hrnčířství a zpracování dřeva (rakve, knoflíky,..)
Stavební technika
Půdorys na sídlištích svědčí o stavbě kůlových chat, ale o tesařských technikách jsou jen nepřímé doklady. Jsou doloženy především pohřební stavby v podobě různých mohyl. Hliněné omítky staveb se někdy bílili a barvily. Některé opevněné osady staré doby bronzové už měly jasnou urbanistickou dispozici (ulice se kříží v pravém úhlu). Chaty byly vytápěny ohništi, někdy však přenosnými keramickými ohřívadly.
Doprava
V dopravě nadále převládá „pěškobus“, ale objevují se i koňská spřežení s vozy až o čtyřech kolech.
Zemědělství
Základním výrobním odvětvím bylo i nadále zemědělství, jehož produktivita stále rostla se stoupajícím počtem obyvatelstva. K pěstovaným plodinám přibyl oves, žito, koňský bob, hrách a čočka(blé). Obilí se žalo bronzovými srpy, drtilo na ručních zrnotěrkách a ukládalo v zásobních nádobách, často až přes metr vysokých zasazených do země.
Rozvoj výroby v době laténské
Keltské osídlení a technický pokrok
Podstatný vzestup výroby a všestranný kvalitní rozvoj technické praxe nastal v době laténské, která zabírá více než tři poslední stoleté staré éry. Naše země osídlili v několika vlnách Keltové, jejichž řemeslná dovednost byla uznávána i vyspělým antickým světem
Zpracování kovů
Z technického hlediska mělo bezesporu největší význam hutnictví železa, které se teprve v průběhu laténského období rozvinulo natolik, že tuto epochu lze nazývat dobou železnou.
Kovářství
Poměrně chemicky velmi čisté svářkové železo bylo zpracováváno na hotové výrobky v kovárnách, v té době oddělených od hutí a umístěných ve značném počtu zejména na oppidech. Keltské kovářství lze hodnotit jako efektivní a vyspělé. Řemeslníci měli k dispozici poměrně dokonalé pracovní nářadí, které Keltové poznali u Řeků a Etrusků.Výrazně zdokonalili techniky tvrzení: cementací, kalení a začali s obtížnými praktikami v konstrukci čepelí – totiž sváření měkčích železných plátků s tvrdšími ocelovými (uměli vyrábět kvalitní ocel). V pecích používali dřevěné uhlí.
Mincovnictví
Na našem území se poprvé objevuje platidlo v podobě mincí. První mince se jmenovaly Duhovky. V hliněných deskách bylo roztaveno přesné množství zlata. Vzniklé pecky se pak razily razidlem s negativem reliéfu, které bylo alespoň povrchově pooceleno.
Zpracování jiných materiálů
Sklo a email
V klenotnické výrobě se uplatnily dva nové výrobní pochody, totiž sklářství a emailérství. Skleněných tažených náramků i perel a korálů z barevných vláken bylo nalezeno mnoho. Přímé stopy sklářské výroby jsou známy z oppid (Staré Hradisko), odkud pocházejí slitky amorfního skla a tavících kelímků či pánviček. Dosud však nebyly uveřejněny žádné technologické rozbory, které by dovolily blíže nahlédnout do tajů nejstarší sklářské výroby, do přípravy, barvení a vůbec složení materiálu. Totéž lze říci i o emailéřské práci, která se v keltských dílnách také pěstovala.
Keramika
Důležitým výrobním odvětvím byla keramika, v jejímž rozvoji konstatujeme dvě významná zdokonalení: použití rotace ve vytváření nádob (hrnčířský kruh – řecký vzor) a zavedení speciální hrnčířské pece. Obě novinky měly veliký vliv na rozsah produkce a na distribuci tovaru pro širší odbytiště. Laténská keramika byla hotovena z pečlivě připravené hlíny, ve velké části výrobků je záměrná příměs tuhy přímo ve hlíně, mnoho nádob je z hlíny jemně plavené apod.
Nevytahovalo se ještě z vycentrované hrudky, ale jen se upravovala stavba ze spirálovitých válečků.
Doprava
Oppida byla spojena komunikacemi, na nichž jezdily vozy – úžasné!!
Zemědělství
Objevuje se hned několik novinek: Na našem území se poprvé oralo malou symetrickou železnou radlicí. Žatva se prováděla nejen železnými srpy, ale i kosami, svařenými ze železa a ocele. Je ostatně známo, že keltský důmysl se pokoušel o sestrojení žacího stroje v zápřahu (sekačka!?), jak vyplývá z jednoho reliéfu v kameni (Belgie). Obilí se semílalo na rotačních mlýnech (pohybovaných ručně). Je opět vidět, že vysoce rostla produktivita.
Doba germánských kmenů a příchod Slovanů
Germánské osídlení a stav techniky
V době kolem zlomu letopočtu zanikla ve stření Evropě keltská moc i s prosperujícími oppidy, i s náběhy na vybudování civilizace s třídní společností. Země byla obsazena germánskými kmenovými skupinami. Zaniklo mnoho technických vymožeností.
Římský dovoz
Mnoho technicky dokonalých věcí se k nám dostávalo po celou dobu římskou importem z vyspělého provincionálního sousedství.
Železářství
Nejvýrazněji se projevila keltská technologická tradice v železářském hutnictví, které přejalo takřka beze změny východokeltskou polozahloubenou pec, jejímž produktem bylo velmi nerovnoměrně nauhličené železo. Její princip se rozšířil během prvních čtyř století n.l. do všeho germánského prostředí vně římského limitu a udržel se tam až do doby stěhování národů.

Jiný vývoj nebyl zaznamenán-většina technologií zůstala nezměněna. (Germáni nebyli moc inteligentní)
Slovanské osídlení a rozvoj techniky u Slovanů (5.-6. st. n. l.)
Slované naše území osidlovali pomalu a postupně, nepřinášeli k nám žádné větší technické zázraky, všechno dělali podomácku a žili tak nějak skromně. Výzkum však např. dokazuje vysokou úroveň nožířské práce u těchto nejstarších Slovanů. Později však můžeme sledovat skutečně bouřlivý rozmach výroby, který byl podmínkou vytvoření skvělé kultury Velkomoravské říše (9. st.) a později přemyslovského státu.
Staroslovanské zemědělství
Orba se děla rádlem s železnou radlicí (od 9.st. také asymetrickou, jež umožňovala odhrnovat půdu k jedné straně) a s krojidlem. Půda se připravovala motykami, jež byly universálním zemním nástrojem. Vysévaly se všechny základní obiloviny, přičemž značný význam mělo proso, pěstují se i pícniny. Stále se používají srpy a kosy.
Obilí se skladovalo ve většinou vypálených dírách v zemi hruškovitého tvaru, při stejnoměrné teplotě vydrželo obílí až dva roky. Obílí se mlelo v ručně poháněných mlýnech, dokonce existuje domněnka, že již v této době existoval mlýn větrný, což by mělo značný význam pro dějiny naší techniky (systém převodů, využití větrné energie)
Objevuje se sadařství, pěstují se broskve, slívy, švestky, jabloň, třešeň, hrušeň, vlašský ořech a od 10. st. vinná réva.
Metalurgie
Výroba železa měla zásadní význam, neboť vyrobený kov sloužil k produkci obráběcích nástrojů pro všechna řemesla, k zhotovování konstrukčních částí a mnoha potřeb i k výrobě zbraní. O počátcích slovanského železářství toho nevíme mnoho, jisté však je, že už v 8. st. Se objevují velké hutě s bateriemi 2 až 24 výtečně konstruovaných redukčních pecí svérázného typu, zabudovaného do země (Praha-Košíře, Praha-Nusle, Želechovice,..). Výzkum želechovické hutě ukázal, že v pecích tepelně výborně izolovaných, opatřených až 3 druhy žárovzdorných materiálů (výdržnost až 1700 °C) a přizpůsobených umělému dmýchání šikmou větrnou formou, se mohly s úspěchem zpracovávat poměrně těžko tavitelné hematitmagnetovité rudy.
Kovářství
Kovářská výroba byla zcela odloučena od prvovýroby hutnické a z velké části se přesunula do sídlišti městského typu. Z kovářského nářadí byly dosud zjištěny kovadliny, kleště, kladiva, průbojníky, pilníky a sekáče, nově pak na několika místech rotační brusy s čtvercovým otvorem pro osu. Výzkum ukazuje, že asi třetina produkce byla hotovena nenáročnými technikami (plastické tváření, pakety z měkkého železa, užití měkkého svářkového kovu vůbec). Větší část nese stopy technik, vedoucí k zlepšení technických výrobků: houževnatosti, pevnosti, pružnosti a tvrdosti. Cementace (nauhličování) ustupuje výrazně rychlejším, ale náročnějším způsobům konstrukce nástrojů cestou svařování měkčích železných částí s tvrdšími ocelovými. Kalení i popouštění bylo celkem běžné.
Sklo a keramika
Pro šperkařské účely pracovali i skláři, vyráběli totiž mnoho variant skleněných korálů a perel (tažených, tlačených do forem, foukaných)
Keramická výroba měla stále důležitou úlohu v hospodářství, donedávna jsme jenom logicky usuzovali na řemeslnou výrobu, zasahující širší spotřebitelské kultury, a to podle kvality keramického zboží samotného. Při jeho vytváření se znovu užívalo hrnčířského kruhu (stále ručního), buď k dotáčení lepené nádoby, nebo k vytahování nádob.
Druhem keramické práce byla i výroba žáruvzdorných materiálů pro metalurgické pece a kelímky, kde bylo potřeba mísit v přesně vyzkoušených poměrech několik druhů materiálů s křemičitanovým ostřivem.
Zpracování dřeva
V oborech zpracování dřeva hrálo největší roli tesařství, přičemž je nutno poznamenat, že Slované v práci sekerou vynikali, zatím co dokladů o použití pily je pramálo. Mistrného zacházení sekerou bylo třeba jak při stavbě fortifikací (hradeb) a komunikací (mosty), tak při budování příbytků (charakteristickou stavbou se stává srub, i víceprostorový s prkennou podlahou). Obrábění dřeva se ovšem neomezovalo jen na tesařství, ve výrobě mnoha typů rakví se značí řemeslná práce truhlářská, ve zhotovování dýhových nádob práce bečvářská a ve výrobě dřevěných nádob také práce soustružnická. Zmínky v pozdějších českých listinách napovídají, že soustružnictví dřeva – technologicky velmi náročného – bylo u Slovanů velmi vyspělé a obvyklé. Ostatně prostého soustruhu se používalo nejen při obrábění dřeva, ale také někdy při zpracování kosti a měkkého kamene.
Příbytky
Projevem lidové architektury a zároveň dokladem stavební techniky je typický slovanský dům – stavba čtvercovitého půdorysu, často zahloubená s podlahou poněkud pod úroveň terénu, srubová nebo sloupová s vypletenými stěnami omazanými hlínou. Hliněné nebo kamenné pece v rohu takových staveb jsou zároveň příkladem poměrně vyvinutého otopného zařízení.
Monumentální architektura
Stavební technika velkomoravských kostelů byla vyspělá, což prozrazuje štíhlé úměrné zdivo, proporce a dispozice stavby. Není vyloučeno, že stavbu vedli odborníci, vyškolení v prostředí s antickou stavitelskou tradicí, ale jistě se při stavbě účastnila řada domácích řemeslníků.

Nyní jsme se dostali do konce 9. století, pokud si kladete otázku kam se podělo 10 13. st., tak odpovídám, že je najdete v referátu mého kolegy Jakuba Měkoty. Pokud si kladete otázku, kolik mi udělit bodů, tak odpovídám: co nejvíc!!
Jestliže jsem v daném období vynechal nějakou část techniky, tak jen proto, že se v určité oblasti nic významného neudálo.

Použitá literatura:

Kronika Techniky
Dějiny techniky v Československu do 18. století