K fyzikálním vlastnostem patří zejména hustota, tepelné vlastnosti, jako teplota (bod) tání a tuhnutí, délková a objemová roztažnost aj. Dále sem patří vlastnosti elektrické, magnetické a optické.
Je dána poměrem hmotnosti m k objemu V homogenní látky při určité teplotě.
Její velikost závisí na atomové stavbě dané látky, je tedy závislá na poloze prvku v periodické soustavě prvků. Skutečné látky mají hustotu menší než ideálni ,protože technické materiály obsahují vždy nedokonalosti pocházející z výrobního procesu, např. mikroskopické nebo i makroskopické póry a vměstky nečistot lehčích než vlastní kov. Například lité kovy mohou mít hustotu až o 3% menší než kovy tvářené. Hustota různých kovů bývá v širokém rozmezí. Z běžně používaných kovů je nejlehčí hořčík a nejtěžší iridium.
Je to teplota,při níž látka mění své skupenství. Závisí rovněž na vnitřní stavbě kovu. Znalost této teploty je důležitá pro slévárnství, svařování, pokovování apod.
Čisté kovy se taví při konstantní teplotě. Některé slitini, skla, keramické látky apod. přecházejí se stoupající nebo klesající teplotou z jednoho skupenství do druhého pozvolna. Pro ně je pak zapotřebí uvádět teplotní rozsah (interval) tavení nebo tuhnutí.
Jedná seprodloužení délky nebo zvětšení objemu vlivem zvýšení teploty látky. Je vztažena na počáteční délku nebo objem. Teplotní součinitel délkové roztažnosti a objemové roztažnosti je změna délkové nebo objemové jednotky při změně teploty o 1 K.U odlitků, součástí ze spékaných materiálů a součástí z plastů se naopak musí počítat se smršťivostí, která je opakem roztažnosti. Se vzrůstající teplotou se všechny kovy roztahují, což je dáno většími amplitudami atomů při kmitání. Teplotní součinitel délkové roztažnosti závisí na poloze prvku v periodické soustavě. Sledujeme-li změny délky zkušebního vzorku v závislosti na teplotě, zjistíme, že růst délky s rostoucí teplotou je přibližně lineární.
Je to schopnost přenášet tepelnou energii, tj. kinetickou energii neuspořádaného tepelného pohybu od atomu k atomu vedením (bez přenášení látky). Ohřejí-li se atomy v jednom místě, zvětší se jejich rozkmit a rozkmitávají i atomy sousední, protože mezi atomy působí vazební síly - to se projevuje jako vedení tepla. Tento mechanismus vedení tepla znázorňuje model spřažených kyvadel. Tepelná vodivost vyjadřuje kolik tepla projde stěnou za jednotku času (1 sekundu), je-li rozdíl teplot mezi vstupní a výstupní plochou stěny. Nejlepším vodičem tepla je stříbro. Tepelná vodivost ostatních kovů se často zjišťuje porovnáním s tepelnou vodivostí stříbraa udává se v procentech. Nekovové materiály mají tepelnou vodivost 10 až 100 krát nižší než kovové konstrukční materiály. Velká tepelná vodivost kovů je dána volnými vodi vostnými elektrony. Protože u kovů má jejich dobrá tepelná i elektrická vodivost společnou příčinu ,tj. přítomnost volných elektronů,mají oba tyto druhy vodivosti úzký vzájemný vztah.
Je to schopnost vést elektrický proud. Vodič s odporem 1 ohm má vodivost 1 siemens. Podle vodivosti se materiál dělí na vodiče a nevodiče neboli izolanty. Mezi nimi je skupina materiálů se zvláštními vlastnostmi, které se nazývají polovodiče (např: germanium, křemík, selen apod.). Elektrická vodivost se posuzuje podle měrného elektrického odporu. Nejlepším vodičem elektrického proudu je stříbro, potom měď, hliník. Nejlepším izolantem by bylo dokonalé vakuum. Největší elektrickou vodivost mají čisté kovy. Přísadami nebo nečistotami obsaženými v kovu se elektrická vodivost vždy jen snižuje. Je tomu tak proto, že vstupem cizorodých atomů (iontů) do mřížky základního (čistého) kovu se stavba mřížky stává méně pravidelnou. Pokles vodivosti může být tak značný, že z vysoce vodivých kovů se získají slitini odporové.
Vlastnost některých kovů, u kterých se při velmi nízkých teplotách (blízkých absolutní teplotní nule) skokem sníží elektrický odpor na nezjistitelnou hodnotu (elektrický proud prochází vodičem prakticky bez odporu). U čistých kovů je přechod rychlý, u slitin pomalejší. Supravodivost se vykytuje u kovů i u polovodičů a projevuje se hlavně u stejnoměrného proudu.
Magnetické vlastnosti materiálů se zjišťují z jejich chování v magnetickém poli. Ve vztahu magnetické indukce B uvnitř magnetovaného materiálu a intenzity vnějšího magnetického pole H nalézáme veličinu udávající magnetické vlastnosti materiálu. Je to permeabilita u=B/H(H/m), která udává vliv prostředí, v němž magnetické pole působí.
Podle velikosti u se materiály rozdělují do tří skupin:
Pauzik
28. prosinec 2012
23 410×
854 slov
