Středověké hrady měly mnoho pastí a léček na vetřelce. Dnešní domy mají stejné množství ochranných zařízení bez toho, aby se musely uchylovat k vroucí smole. K moderním ochranným zařízením patří světlomety nebo poplašná zařízení, která se spustí, když vetřelec naruší obvod snímaný skrytými magnety nebo mikročipy či neviditelnými paprsky.
Vnější poplašná zařízení:
Na lupiče v současné době možná v první řadě číhají strategicky umístěné neviditelné infračervené detektory, které zaznamenávají změnu teploty způsobenou teplotou lidského těla. Když se kdokoli k domu přiblíží, zapne čidlo v detektoru světlomety. Pokud má příchozí dobré úmysly, osvítí mu světlo cestu, ale zloděj pravděpodobně svůj úmysl neuskuteční.
Čidlo je pyroelektrické – to znamená vyrobené z keramického materiálu, který při zahřátí přenáší elektrický proud. Systém je řešen tak, aby čidlo reagovalo na změnu teploty způsobenou lidským teplem, ale není pravděpodobné, že se spustí změnou počasí.
Lupič, který světlometům unikne, pak může narazit na dveře napojené na hlasité poplašné zařízení. Mezi dveřmi a rámem je vložený magnetický spínač. Když jsou dveře zavřené, obvod spínače uzavírají dva kontakty. Tento obvod je elektronicky sledován obvodem poplašného zařízení. Jestliže se dveře otevřou a obvod spínače se přeruší, obvod poplašného zařízení spustí alarm.
Jenomže pevně odhodlaný lupič by se mohl pokusit zaútočit na dveře s dlátem nebo vrtačkou. Takový způsob vloupání lze překazit pomocí vibračního čidla upevněného ve dveřích. Jde o zařízení, u kterého kulička reaguje na záchvěvy. Kulička spočívá na ostrých kovových hrotech napojených na mikročip, který je naprogramován tak, aby určité záchvěvy nechal bez povšimnutí. Jestliže ale kulička poskakující po hrotech zaznamená větší vibraci, spustí se poplach.
Vnitřní poplašná zařízení:
Když se zlodějovi podaří dostat dveřmi nebo oknem dovnitř, může mít před sebou ještě celou řadu vnitřních poplašných zařízení. Mimo ně patří tlakové destičky umístěné pod koberci a napojené na obvod poplašného signálu. Skládají se ze dvou kovových destiček nebo alobalových fólií oddělených vrstvou houbovité umělé hmoty. Když na ně někdo šlápne, destičky se přimáčknou k sobě a aktivují poplašné zařízení.
Kohokoli, kdo slídí po domě, může zachytit „kouzelné oko“, fotoelektrická jednotka, na kterou svítí neviditelný infračervený paprsek. Jestliže se paprsek přeruší, spustí fotoelektrická jednotka poplach.
Jiné druhy vnitřních poplašných zařízení používají buď ultrazvukové vlny (s tónem tak vysokým, že je lidské ucho není schopné zachytit), nebo vysokofrekvenční rádiové vlny, přenášené zařízením zvaným elektromechanický měnič. Ten přenáší vlny na určité frekvenci (počet za sekundu) a vlny se k němu od objektů v místnosti odrážejí zpět. Když se někdo v místnosti pohne, odražené vlny se srazí k sobě nebo se naopak roztrhnou, takže jejich frekvence se změní. Čidlo odešle zprávu mikročipu, který vyhodnotí rychlost a objem narušitele. Když se předmět velikosti podobá člověku, spustí mikročip poplach.
Nejběžnější druhy vnitřních poplašných zařízení používají systém založený na infračervených paprscích podobný venkovnímu ochrannému systému zapínajícímu světlomety. V detektoru je mnohostranné zrcadlo nebo zvláštní čočka, které vytvářejí řadu citlivých oblastí. Pokud se v těchto oblastech něco pohybuje a má jinou teplotu než okolí, vzniká elektrické napětí. Detektor elektronicky sleduje napětí a spustí poplach, pokud je pravděpodobné, že ke zvýšení teploty došlo působením tepla vydávaného lidským tělem.
21. červen 2008
3 931×
500 slov
