1. Nejznámější sovětské tragédie
1.1. SOJUZ1 1
Posádku nové kosmické lodi, která měla provést první pilotovaný let, tvořil Vladimír Michajlovič Komarov (1927-1967), který, před svým jmenováním velitelem Sojuzu 1, sloužil též jako velitel kosmické lodi Voschod2 1, jež byla první lodí s vícečlennou posádkou a provedla (v roce 1964) 17 obletů Země.
Start proběhl 23. 4. 1967 v 1.35 středoevropského času (dále jen SEČ) z kosmodromu Bajkonur a původně bylo plánováno spojení s lodí Sojuz 2, která měla startovat o den později (po spojení lodí měli kosmonauté ze Sojuzu 2 „přestoupit“ do Sojuzu 1. Takto se měl v budoucnu na oběžné dráze kolem měsíce kosmonaut přemístit z mateřské lodi do výsadkového modulu a po splnění úkolu a „znovuspojení“ přejít zpět do lodi). Po navedení lodi na oběžnou dráhu bylo zjištěno, že se nevyklopil levý panel slunečních baterií3, z čehož pramenily další komplikace – byl blokován radiátor zajišťující chlazení elektroniky a též některé antény důležité pro spojení s pozemním řídícím střediskem (antény rádiového spojení byly umístěny na koncích panelů slunečních baterií). Důsledky této závady byly též snížení dodávky elektrického proudu, poruchy klimatizace, automatické orientace lodi a astronavigace. Díky přehřátí elektroniky a nedostatku proudu nepracovala palubní automatika správně a kosmonaut proto musel neustále ručně stabilizovat loď, která se chvílemi dostávala do rotací. Pro tyto potíže bylo rozhodnuto o přerušení letu a odvolání startu Sojuzu 2.
Loď zahájila sestup na 18. oběhu dne 24. 3. Několik kilometrů nad Zemí se však porouchal padákový systém, nepodařilo se vytáhnout hlavní padák z padákové schránky. Ve výšce kolem 4,5 km se vymrštil záložní padák, ale jeho šňůry se omotaly kolem neodděleného brzdícího padáku. Kabina s kosmonautem dopadla rychlostí 35 až 40 m/s východně od města Orsk, do Orenburské stepi. Ihned po nárazu došlo k explozi motorů určených pro měkké dosednutí4 a kabina začala hořet. Komarov zahynul. Jeho památka však nebyla zapomenuta – jmenuje se po něm jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce.
1.2. SOJUZ 11
Posádka Sojuzu 11 byla v následujícím složení: Gregorij Timofejevič Dobrovolskij (1928 – 1971, velitel lodi), Vladislav Nikolajevič Volkov (1935 – 1971, palubní inženýr. Byl inženýrem i na lodi Sojuz 7) a Viktor Ivanovič Pacajev (1933 – 1971, na starosti měl vědecké výzkumy na Saljutu5 1). Sojuz 11 odstartoval z kosmodromu Bajkonur 6. Června 1971 v 5.55 SEČ. V 18.45 kosmonauté přestoupili do družicové stanice Saljut a zde v prvních dnech prověřovali palubní systémy, později prováděli biologická a lékařská měření, zkoušeli palubní gamateleskop ANNA, astronomický dalekohled ORION, nové navigační přístroje atd.
Program výzkumů byl splněn 29. 6. Získané materiály byly přeneseny do Sojuzu 11, který byl oživován od 27. 6. 1971. Loď se od stanice oddělila 29. 6. V 19.28 SEČ a v 23.35 posádka zapálila brzdící motor a zahájila sestup vždy trvající 40 minut. Motor pracoval potřebnou dobu, ale poté bylo rádiové spojení přerušeno. Oddělení sestupného modulu6 od ostatních částí lodě a další sestup proběhly automaticky. Loď přistála 30. 6. 1971 v 0.17 SEČ v plánované oblasti, kosmonauti však byli nalezeni mrtví. Smrt zavinil náhlý pokles tlaku, způsobený odvětrávacím ventilem, který se otevřel v důsledku nárazu při pyrotechnickém oddělení orbitálního modulu7 (odvětrávací ventily jsou určeny pro vyrovnávání vnějšího a vnitřního tlaku během sestupu na hlavním padáku). Atmosféra unikla z kabiny do kosmického vakua během necelé minuty, ale posádka již po 15 vteřinách upadla do bezvědomí.
Po této nehodě prošly lodě Sojuz mnohými technickými úpravami, vyrovnávací ventily byly překonstruovány pro možné snadnější ovládání. Největší změnou však bylo rozhodnutí, že při dalších startech v lodích Sojuz budou létat pouze dva kosmonauté, oblečení do ochranných skafandrů.
2. Nejznámější tragédie USA
2.1. Apollo8 1
Plánovanému letu Apolla 1 předcházely plány přepravy člověka přímým letem po trase Země – Měsíc a mnohé konstrukční a projektové práce. Koncem roku 1966 bylo vše připraveno k prvnímu pilotovanému letu. Apollo 1 však nikdy nespatřilo hvězdy. Posádka tvořená Virgilem Ivanem Grissomem (1926 – 1967,který byl velitelem též kosmických lodí Liberty bell 7 – projekt Mercury9 a Gemini10 3), Edwardem Higginsem Whitem (1930 – 1967, na Apollu 1 byl druhým pilotem, stejně jako při letu kosmické lodi Gemini 4) a Rogerem Brucem Chaffé (1935 – 1967) zahynula při tréninku v Apollu přímo na rampě. V pátek 27. 1. 1967 byli oblečeni do skafandrů, vyjeli na vrcholek rampy a usadili se v kabině. Na rampě č.3 Kennedyho kosmodromu probíhal simulovaný start s havarijní situací, při níž měli kosmonauti opustit kabinu. Během dne kosmonauti zjistili řadu závad. Stěžovali si na špatné rádiospojení s řídícím centrem, protestovali též proti kvantu hořlavého nylonu, kterým byla kabina obložena. Po několika hodinách bylo kosmonautům oznámeno, že simulovaný start proběhne v 18.00 SEČ. Komplikace se však objevily již v 18.31, kdy Chaffé zděšeně upozornil na oheň v kabině. Čtvrt minuty po ohlášení katastrofy kabina v důsledku vnitřního přetlaku praskla a Apollo 1 bylo rázem obklopeno oblaky dýmu. Záchranným týmům se podařilo otevřít kabinu až během pěti minut. Kosmonauti byli nalezeni udušeni oxidem uhelnatým.
Požár byl způsoben elektrickým obloukem vzniknuvším v poškozeném kabelu hlavního rozvodu v levé spodní části lodi, pod křeslem velitele Grissoma. Stalo se tak již čtvrt minuty před ohlášením požáru a ten se díky mírně zvýšenému tlaku a naplnění kabiny čistým kyslíkem šířil velmi rychle.
Katastrofa výrazně narušila časový harmonogram celého projektu Apollo. Další exempláře kosmických lodí musely projít řadou změn, týkajících se především vnitřního vybavení (nepoužívání hořlavých materiálů, jiné11 složení atmosféry), ale i zorganizováním speciálních týmů záchranářů určených pro případ, že by se znovu ozval signál „Hoří“.
2.2. STS12 – 51L Challenger
Let raketoplánu Challenger je považován za největší kosmickou katastrofu, která dokázala, že přehlížení drobných závad a uspěchanost se v kosmických programech nevyplácí. Roku 1986, kdy došlo ke startu a následnému výbuchu Challengeru, měla totiž flotila raketoplánů Columbia, Challenger, Discovery a Atlantis vykonat patnáct letů. V NASA zápolili s problémy plánování jednotlivých letů, neboť různé náklady, které musely být dopraveny na místo určení ve vesmíru v daném čase, musely odstartovat v určitý den a v určitou hodinu. Mise STS – 51L měla na oběžnou dráhu dopravit druhou retranslační13 a sledovací družici. Let byl však převratný i tím, že se jej měla zúčastnit Christa McCauliffeová, která vítězně prošla výběrem pro projekt „Učitel ve vesmíru“ (Jednalo se o jednu ze součástí programu NASA majícího, během výprav raketoplánů, umožnit lety na oběžnou dráhu i omezenému počtu civilních osob).
Velitelem letu byl jmenován Francis Richard Scobee (1939 – 1986), který, stejně jako palubní specialisté Judith Arlene Resniková (1949 – 1986), Ronald Erwin McNair (1950 – 1986) a Ellison Shoji Onizuka (1946 – 1986), vstoupil do NASA roku 1978 a měl již za sebou jeden let. Pro pilota amerického námořního letectva Michaela Smitha byl let STS – 51L prvním startem na pravém sedadle v pilotní kabině, stejně tak se jednalo o první let pracovníka firmy Hughes Aircraft Co. Leteckého inženýra Gregory Jarvise.
Start byl po téměř týdenním zpoždění, vyvolaném technickými problémy a špatným počasím, stanoven na 28. 1. 1986. V 11 hodin 38 minut východoamerického času začal řídící počítač odklápět ramena přístupové věže. Od tohoto okamžiku (dále označovaného jako čas T) uplynulo do tragické smrti posádky jen několik minut.
Ještě v okamžiku zapálení motorů zaznamenala registrační fotokamera u čtvrtého segmentu pravého boosteru14 malý černý obláček, který ale ve smršti hořících plynů zanikl a byl objeven až vyšetřovací komisí. Kouř byl v záznamech pozorovatelný až do času T+12s.
V čase T+40s byly zaregistrovány silné nárazy bočního větru, které zřejmě narušily těsnost spoje tak, že rozkmitaly konstrukci v závěsu čtyř těžkých těles (raketoplán – dva boostery – vodíková odhazovací nádrž). Proto kamera raketoplánu v čase T+58s zaznamenala větší únik černého kouře z pravého boosteru. V čase T+59,2s z tohoto místa vyrazil plamen, jenž zasáhl povrch obrovské odhazovací nádrže. Ta byla v čase T+64s propálena a unikající vodík se začal vzněcovat. V čase T+72s snímače poprvé zaznamenaly odklánění boosteru od raketoplánu dole a přibližování špičky k odhazovací nádrži nahoře. Autopilot se marně pokoušel korigovat dráhu vychýlením trysek motorů a v T+72,6s již nezvládl asymetrický tah rozpadajícího se raketoplánu. V T+73s se špice pravého boosteru zabořila do vodíkové nádrže a protrhla ji. V T+73,1 vzplanul odpařující se vodík a o dvě sekundy později odhazovací nádrž explodovala. Hlavní motor, po dočerpání zbytku vodíkového paliva, uhasl a rozpad soustavy raketoplánu se zrychlil. O pár okamžiků později se orbiter rozlomil a v T+110s bezpečnostní dispečeři dálkovým povelem odpálili startovací rakety, které ještě chvíli pokračovaly v dalším samostatném letu.
Trosky raketoplánu s “urvanými” křídly dopadly po čtyřech minutách do vody. Rychlost dopadu kabiny na mořskou hladinu byla odhadována na více než 322 km/h. Použité dýchací přístroje dokázaly, že všech sedm členů posádky zůstalo při vědomí až do chvíle, kdy volný pád z výšky 21 km rozdrtil jejich těla.
Katastrofa byla způsobena dírou v segmentu startovních motorů na pevné pohonné látky, která byla výsledkem netěsnosti pravého startovního bloku. Prezidentská komise15 došla k závěru, že příčinou havárie Challengeru bylo selhání tlakového těsnění ve spojení zadního pole pravého motoru. Selhání bylo způsobeno chybnou konstrukcí, při níž bylo použito těsnění bez ohledu na jeho velmi nízkou odolnost vůči vlivům teploty a opakovaného použití, vůči fyzikálním rozměrům, charakteru prostředí, povaze materiálu a reakcím na spojené dynamické zatížení.
Tragédie byla o to hrůznější, že se udála před zraky veřejnosti – statisíce diváků ji pozorovaly na kosmodromu, miliony u televizních obrazovek.
U konstrukce raketoplánů došlo k mnoha bezpečnostním změnám, ale problematika záchrany kosmonautů, v době hoření motorů, dosud vyřešena není.
3. Zamlčená sovětská úmrtí
Mnohá úmrtí sovětských kosmonautů byla ve své době veřejnosti zatajena a identita mrtvých vymazána z historie. Přesto se však, především díky publicistům ze Západu, či díky některým ruským novinářům, podařilo najít mnohé nesrovnalosti, neznámé tváře na fotografiích a několikrát bylo zachyceno tísňové volání z kosmu. O některých z těch, jejichž osudy byly nakonec odhaleny, ve stručnosti pojednává tato kapitola.
V roce 1957 zahynul při neúspěšném startu na raketové základně, ležící na Volze, kosmonaut Ledovský. Rok poté stejnou cestou zemřel kosmonaut Šiborin.
Roku 1960 byl v kosmu „uvězněn“ neznámý astronaut, když byl jeho orbitální modul směrován špatným příkazem.
V témže roce zemřel jiný kosmonaut, dle některých zdrojů se jmenoval Petr Dolgov, když jeho raketoplán „praskl“ při startu.
Roku 1961 zemřel mladý kosmonaut Valentin Bondarenko. Po lékařských testech se během výcviku dopustil triviální, ale osudné chyby. Odstranil si z těla senzory a místa, kde byly připojeny si otřel vatou namočenou v ethanolu, kterou pak bez rozmyslu zahodil. Ta však dopadla na žhavou elektrickou desku, která okamžitě prudce vzplála. Prostor, kde se kosmonaut nacházel byl naplněn kyslíkem a tak se plameny velmi rychle šířily. Bondarenko zemřel osm hodin poté na následky popálenin.
V únoru roku 1961 zachytil ruský satelit tep tří srdcí, který brzy umlkl. Záznamy zmiňují jména tří „zmizelých“ kosmonautů – Bělokoněva, Kačura a Gračeva.
V polovině května 1961 bylo z kosmu zachyceno slabé tísňové volání o pomoc. Pocházelo z kosmické lodi, jež na palubě měla dva kosmonauty.
V říjnu stejného roku byla sovětská kosmická loď s mnohočlennou posádkou zasažena solární erupcí a zmizela kdesi v hlubokém vesmíru.
V listopadu 1962 zachytily italské rádiové „zaměřovací“ stanice neúspěšnou vesmírnou misi.Někteří věří, že v tomto čase zemřel ruský kosmonaut Bělokoněv.
Pokus o start druhé ženy ve vesmíru byl tragicky ukončen 19. 11. 1963.
Sovětský svaz na veškerá obvinění reagoval slovy, že se jedná o antisovětskou propagandu. Přesto však byly ve své době zatajeny i okolnosti nešťastného Komarovova přistání, stejně jako případ Sojuzu 11.
Za zmínku beze sporu patří i podivná smrt prvního člověka ve vesmíru, Jurije Gagarina. Ten zemřel v dubnu roku 1968 při rutinním tréninkovém letu stíhačky. Sovětská média nikdy neosvětlila příčiny jeho nehody a to dalo podklad pro mnohé hypotézy. Dle některých byl Gagarin opilý, podle jiných byl úmyslně odstraněn. Ať je tomu jakkoli, je považován za patrona cest do kosmu a důvody nehody se v SSSR staly pro jeho pověst irelevantními.
VYSVĚTLIVKY
1 SOJUZ byl sovětský program,zabývající se vývojem a lety standardních dopravních kosmických lodí.
2 VOSCHOD byl sovětský program, jehož náplní byl vývoj a lety prvních vícemístných lodí.
3 Sluneční baterie jsou součástí systému napájení elektrickou energií, což umožňuje delší autonomní let než za použití chemických baterií.
4 Návrat, kosmických lodí typu Sojuz, byl zahájen zapálením korekčního motoru, který snížil rychlost letu asi o 150 m/s. Poté došlo (cca po dvanácti minutách) k pyrotechnickému rozdělení všech tří částí (orbitální sekce, návratová kabina, přístrojová sekce). Po aerodynamickém brzdění a řízeném sestupu atmosférou začíná ve výši 11 až 9 km pracovat padákový systém (brzdící padák má průměr 4 m, hlavní padák 35 m). Těsně nad Zemí se zapalují motory měkkého přistání pod aerodynamickým krytem, které sníží rychlost dopadu na 3 – 4 m/s.
5 SALJUT- jedná se o sovětský program týkající se vývoje prvních orbitálních stanic.
6 V sestupném, či také návratovém modulu jsou kosmonauté při startu a během přistání. Objem návratové kabiny činící 3,8 m3 umožňuje umístit jen nejnutnější aparaturu a spolu s kosmonauty lze v ní dopravit zpět na Zemi asi 70 kg získaného materiálu.
7 Orbitální modul slouží k odpočinku a práci posádky, během samostatného letu, a k umístění aparatury, kterou není třeba dopravit zpět na Zemi.
8 APOLLO byl program USA plánující první přistání na Měsíci.
9 Americký program MERCURY plánoval „návštěvu“ prvních Američanů v kosmu.
10 GEMINI byl americký program nacvičující manévry a setkávání na oběžné dráze.
11 Bylo rozhodnuto, že před startem bude v lodi používána atmosféra složená ze dvou třetin kyslíku a jedné třetiny dusíku.
12 STS je zkratkou slov Space Transportation System.
13 Retranslační družice jsou vybaveny citlivou aparaturou umožňující přenos televizního signálu na velké vzdálenosti.
14 Raketoplán se skládá z orbitálního návratového stupně (orbiter) a ze startovacího stupně. Ten vzniká připojením přídavné nádrže se dvěma startovacími motory, na tuhé pohonné hmoty, po stranách. Orbiter obsahuje tři hlavní motory, spalující kyslíkové a vodíkové přídavné nádrže.
15 Roku 1967 byly zjišťovány příčiny tragédie Apolla 1 a vyšetřování se, přes mnohé kritické hlasy, účastnili sami pracovníci NASA. Něco takového však roku 1986 nebylo možné a proto president USA Ronald Reagan během týdne zřídil zvláštní vyšetřovací komisi. Předsedal jí bývalý ministr zahraničních věcí William Rogers a mezi dalšími třinácti členy (byli všichni z prostředí vědy, techniky a práva) byl i první muž vkročivší na povrch Měsíce, Neil Amstrong a legendární „Chuck“ Yeager, první člověk, který přesáhl rychlost vzduchu.
ZÁVĚR
„Mapování“ tragicky zahynuvších se již ve své době setkalo (především v SSSR, ale v menší míře i v USA – např v případu Apolla 1) s problémem zatajování informací, které, pronikly-li za hranice vládních institucí, byly velmi zkreslené a mnohdy nepravdivé. Proto se tato práce zabývá opravdu především pouze nejznámějšími případy smrti amerických a sovětských kosmonautů.
Kde to bylo možné, uvedla jsem roky narození a úmrtí a kosmonautovy předchozí zkušenosti s vesmírnými lety. Jako součást práce jsem nakonec uvedla i vysvětlivky, neboť některé pojmy by nemusely být oku laika zřejmé.
POUŽITÉ PRAMENY
Arnold H. J. P., Peeble C., Wilson A.: Člověk a vesmír, Nakladatelství a vydavatelství Cesty, Praha 1996.
Codr M.: Sto hvězdných kapitánů, Nakladatelství Práce, Praha 1982.
Tůma J.: Katastrofy děsící svět, Technický týdeník, Praha.
http://www.mus.cz/~ales/pil_lety/index.htm
autor: Aleš Holub, stránka aktualizována 21. 2.1999
http://www.nasa.gov
18. prosinec 2007
6 371×
2491 slov
