Antika - Řecká kultura

ŘECKÁ KULTURA

Na evropské půdě se nejstarší civilizace vytvořily v Egejské oblasti. Egejské moře umožňovalo snadné spojení mezi četnými ostrovy i mezi pobřežími Malé Asie a jižních částí Balkánského poloostrova. Kontakty jednotlivých oblastí po souši však znesnadňovala vysoká pohoří, která oddělovala úrodná údolí a planiny. Členitost terénu napomáhala tomu, že Řecko zůstávalo rozdrobeno na řadu drobných státních útvarů. Pomyslnou hranici egejské oblasti tvořil na jihu ostrov Kréta, kolébka nejstarší vyspělé kultury v této oblasti, zvané mínojská.

MÍNOJSKÁ KRÉTA
Označení mínojská civilizace je novodobé a je odvozeno od bájného krále Mínoa, kterého známe z řeckých legend. Pro pozdější Řeky byla dávná Kréta bájně bohatou zemí, kde ve spletitém labyrintu žil netvor Mínotauros (napůl býk a napůl člověk), jehož s pomocí Mínoovy dcery Ariadny zabil athénský hrdina Théseus. Krétské dějiny zůstaly opředeny legendami až do přelomu 19./20.století, kdy anglický archeolog Arthur Evans vykopal Knósský palác a několik tisíc tabulek a fragmentů, které byly popsány hieroglyfickým písmem, ale i starým slabičným, které označil jako lineární písmo A a B.
Hlavním městem tedy byl KNOSSOS. Dalším významným palácem byl Faistos, jehož stěny (jako v každém krétském paláci) zdobily freskové malby s figurálními a rostlinnými náměty a v jehož areálu se také nacházelo stupňovité divadlo. Paláce totiž nebyly pouze sídlem vládce, nýbrž i hospodářským centrem státu, které zajišťovalo příděly všeho nezbytného pro různé skupiny obyvatel. Důležitou součástí paláců proto byla rozsáhlá skladiště, úřední místnosti i řemeslnické dílny. Desítky místností spojovaly spletité chodby a schodiště, v nichž nebylo snadné nezabloudit – odtud pochází i význam slova labyrint. Jádrem paláce byl obdélný centrální dvůr na němž se konaly hry s býky. K největším palácům kromě Knossu a Faistu pařily Mallia , Kato Zakro a Hagia Triada.
Krétská malba byla především soustředěna na výzdobu stěn paláců – inspirována mořskými motivy, rybami, lasturami, delfíny, chobotnicemi, sépiemi,korály,…- a zdobení keramických nádob a kovových reliéfních váz (poháry z Vafia). Krétské vázy představují jeden z vrcholů světové keramiky vůbec.

MYKÉNSKÉ ŘECKO
Počátky mykénské civilizace, označované podle slavného paláce v Mykénách, jsou spojeny se značným vzestupem kulturní úrovně na řecké pevnině po roce 1600. Mykénské Řecko stálo pod silným vlivem Kréty, avšak v umělecké tvorbě se vykazuje svébytnými rysy – např.oblibou loveckých a válečných výjevů. Již v 2.polovině 19.století objevil v Mykénách Schliemann bohaté šachtové hroby (zlaté nádoby, šperky, posmrtné masky, zdobené zbraně,…) a tzv.kupolové (tholové) hrobky. Mohutné opevněné paláce obehnané silnými hradbami z obrovských kvádrů kamenů (= KYKLOPSKÉ ZDIVO) se stavěly až ve vrcholném období mykénské civilizace. Stály hlavně na Peloponésu (Mykény, Tiryns, Sparta, Pylos), ale i v Attice.
Po práci v Tróji se pustil Schliemann do vykopávek v Mykénách, středisku říše, kde podle mýtů sídlil král Agamemnón, který velel Řekům za Trójské války. Město vzniklo asi ve 14.století a kolem roku 1100př. Kr.ho zničily kmeny Dórů. Na nejvyšším místě ležel královský palác. Monumentální vstup do pevnosti představovala tzv.Lví brána - nad bránou v e vysokém vápencovém reliéfu je zobrazena dvojice lvic s hlavami obrácenými ven, lvice stojí na zadních nohách a předními se opírají o podstavec.
Udivujícími památkami jsou již zmiňované hluboké hroby vládců a některých významných osobností, kde přesně otesané kameny drží kupoli bez jakéhokoli pojiva – jedná se o tzv.nepravou klenbu podzemních hrobů. Výzdoba staveb je stejného rázu, jaká byla na Krétě. Jenom pro bydlení se ustálila základní jednotka megaron- sloupová předsíň, úřední prostora (jídelna), na tu navazovaly menší pomocné místnosti (pracovna, ložnice, kuchyň).

ŘECKÉ UMĚNÍ

Počátky řecké kultury jsou úzce spjaty s náboženským životem Řeků. Mnohá literární díla byla původně součástí slavností spojených s kultem ; díla řeckých stavitelů, sochařů a malířů sloužila zpočátku především oslavě bohů. Z básnických děl, z chrámů, z maleb a soch poznáváme nepřeberné množství řeckých mýtů.

ŘECKÁ ARCHITEKTURA
Jako všechny obory řeckého umění i architektura se řídila základním filosofickým názorem: „ Bohové jsou dokonalí a lidé se jim chtějí svou činností přiblížit“  krása těla = mravní hodnota.
Základním prvkem byl architrávový systém. Užíval se nejprve na jednoduchých stavbách ze dřeva, později na kamenných. Jeho zdokonalením vznikly 3 typy sloupu, které tradičně musely splňovat kánon (vzor) – jako např. na překladu (kladí) vlys a na něm tympanon - trojúhelníkový vzor. 3 TYPY: 1) dórský=mužský–nejstarší–hl.stavby archaické doby; hlavice, dřík s kanelováním, ale neměl patku 2) iónský = ženský – měl 3 části - dřík s jemnějším kanelováním, patku a hlavici (zde volutový motiv) 3) korintský– měl také všechny 3 části, pouze hlavice byla zdobena tzv.akantovým vzorem (tvar listu) Monumentální stavby, zejména chrámy, se v Řecku tedy budovaly architrávovým systémem, v němž na sloupech spočíval vodorovný architráv a na něm vlys a tympanon. Většina chrámů měla pravoúhlý půdorys – předsíň, vlastní svatyni s kultovní sochou a zadní předsíň, v níž se ukládaly chrámové poklady a obřadní náčiní, stály na stupňovité podnoži a byly ze všech stran obklopeny sloupy.
Chrámy bývaly v raných dobách zasvěcovány bohyním (např.chrámy v Argu a v Olympii zasvěcené Héře). Už v 6.století př. Kr.vznikají první chrámové stavby na athénské Akropoli, centrální chrám Parthenón byl postaven v pátém století. Apollónův chrám v Korintu postavený v robustním dórském slohu pochází ze 6.století, chrám v Delfách z rok 490. Řecké chrámy byly vždy polychromované, a to zvenčí i zevnitř. Některé z nich měly kolosální rozměry, např. Artemidin chrám v Efesu s dvojitým sloupořadím, který byl považován za jeden ze sedmi divů světa, Apollónův chrám ve Figaleii či tzv.PROPYLAJE (2 samostatné bloky – Pinakotéka a Bibliotéka), monumentální brána athénské Akropole.
V době vlády Perikla se dovršuje na athénské Akropoli nejznámější dílo starověkého Řecka- kultovní místo zasvěcené Pallas Athéně. Její kultovní sochu ze zlata a slonoviny zhotovil jeden z nejslavnějších řeckých sochařů všech dob Feidás z Athén. Zobrazené náměty (hl.na tympanonu a vlysu) oslavovaly mýtickou minulost Athén i hrdost Athéňanů na úspěchy své demokratické obce. K Parthenonu se vstupovalo již zmiňovanou mohutnou branou propylaje. V době peloponéské války vznikl na Akropoli ještě chrám Erechtheion, podpírán sloupy v podobě ženských postav (karyatidami) a chrámek Athény Níké, zdobený jemnými reliéfy. V jeho době se také např.postavilo Dionýsovo divadlo, či divadlo Ódeion, v němž se hraje i dnes.

ŘECKÉ SOCHAŘSTVÍ
Vliv umění Předního východu se projevoval v řezbách ve slonovině, ve šperkařství či na drobných bronzových soškách. Pod vlivem egyptského umění , s nímž se Řekové seznamovali při cestách do země faraónů, se koncem 7.století objevily nejstarší monumentální kamenné sochy. Nejčastější typy archaického sochařství jsou kúros (znázorňující nahého mladého muže, většinou s vysunutou levou nohou a ruce podél těla jsou sevřené v pěst) a koré (socha oděné dívky do volných splývajících šatů s ostrými záhyby a s jednou rukou pozvednutou). Řada těchto soch se nachází mezi exponáty akropolského muzea a můžeme na nich vidět, že byly polychromované. Vedle sochařství kamenného už v době archaické zaujímá důležité místo tvorba plastická odlévaná z bronzu. Jedna z nejznámějších soch je tzv.Delfský vozataj.
Doplnit obraz sochařství pátého století znamená zmínit se o sochařích Myronovi, Polyktleitovi a především Feidiaovi.
MYRON je sochařem, kterému jde o zachycení pochybu. Strnulost vozataje je nahrazena dynamikou plného napětí svalů. Jeho nejslavnějším dílem je zobrazení atleta vrhajícího disk – Diskobolos. Jeho sochy v originálu (bronzovém odlitku) se bohužel nedochovaly, ale známe je z pozdějších římských kopií (např. Athéna a Marsyas).
POLYKLEITOS usiloval o co nejdokonalejší vystižení stojící mužské postavy a vypracoval příručku o proporčních vztazích, jež silně ovlivnila další vývoj sochařství. V jeho sochách se objevuje postoj se zatížením jedné nohy – kontrapost. K jeho nejproslulejším dílům patří Doryforos (mladý muž nesoucí kopí) a Diadumenos (mladík uvazující si stužku vítěze).
FEIDÁS byl nejvýraznější postavou řeckého sochařství, zejména proto, že jako blízký přítel Perikla se podílel podstatnou měrou na výstavbě Akropole. Vytvořil Athénu Promachos (ztělesňující vojenskou moc státu) a již zmiňovanou Athénu Partheros (v pravé ruce držela sochu Niké, v levé štít s reliéfem boje s Amazonkami a Giganty, na jejích sandálech byl zobrazen boj Lapithů s Kentaury). Vytvořil i jeden ze sedmi divů světa – sochu Dia do chrámu v Olympii-, a to technikou chrysoelefantiny. Při výzdobě Parthenonu vytvořil gigantické dílo reliéfem ve vlysu kolem celého chrámu zobrazující průvod panathenaiských slavností s více než 300 postavami. Ve svých sochách zachoval mravní a estetické ideály, které byly vlastní myšlení řeckého lidu, a stal se tak vpravdě národním sochařem.
PRAXITELES pracoval převážně v mramoru. Ve 4.století objevili sochaři krásu nahého ženského těla. Krásným příkladem je kultovní socha bohyně Afrodity z Knidu, kterou zhotovil.
SKOPAS z ostrova Paru byl mistrem ve vyjádření pohybu, jak to dosvědčuje jeho socha tančící bakchantky nebo socha Herakles. Velkou jemností a propracovaností se vyznačují některé náhrobky, např.výzdoba hrobky krále Mausola (tzv.Mausoleum) v Halikarnassu a chrámu bohyně Artemidy v Efesu.
LÝSIPPOS byl mistrem portrétního umění, který zpodobnil např.Aristotela a proslavil se zejména svými portréty Alexandra Makedonského. Ale vytvářel také bronzové sochy atletů – slavný je jeho Apoxyomenos, mladík seškrabující si po cvičení z těla písek a olej- a usiloval o to, aby socha byla dokonalá při pohledu ze všech stran.
Ostatní helénistické sochy jsou obrazem řemeslné dokonalosti a odklonu od výtvarných složek k vyprávěcím – Venuše Medicejská, sousoší Afrodity s Erótem a Panem, hoch s husou, … Zvláštní je zachycení i každodenních realit, a to i s jejich anekdotických stran – opilá stařena, hlava rohovníka. Sochařství reaguje i na válečné události se zájmem o psychiku poraženého nepřítele – umírající Kelt, Kelt zabíjející sebe a svou ženu. Při vykopávkách římských lázní bylo nalezeno i nejznámější řecké sousoší s tematikou homérských eposů – Laokoon.

MALÍŘSTVÍ
V Řecku působili i slavní malíři, jejichž monumentální malby zdobily stavby v různých řeckých městech a svatyních. V Athénách např.vyzdobil slavný malíř Polygnotos z Thasu se svými spolupracovníky malované sloupořadí (stoá poikilé) a v Delfách budovu zvanou lesché, která sloužila k besedování. Malby velkých rozměrů se bohužel nedochovaly a představu o řeckém malířství můžeme získat pouze z výzdoby váz (nebo popř.z římských kopií a z popisů antických autorů, kteří velmi obdivovali naprostý realismus znázornění).

UŽITÉ UMĚNÍ
Jak už bylo napsáno malbu této doby máme dochovanou na velkém množství keramiky a na drobných soškách. Podstatně rozšířenější drobná plastika, zhotovovaná z bronzu nebo hlíny (terakota) byla také velice oblíbena, ať už pro výzdobu domácností nebo jako dary do hrobů – např.slavné jsou drobné terakotové sošky z Tanagry. Nádoby různých forem jsou zdobeny černými figurami na červenohnědém pozadí, ženské figury bývaly bílé. Někteří malíři si své výrobky i signovali. Jedna z nejznámějších nádob je kratér zvaný Francoisova váza, ozdobena ilustracemi ke starověkým řeckým bájím a pověstem.
Vyspělé bylo též šperkařství, obdiv vzbuzují krásně zdobené keramické i kovové nádoby, mince či řezby v drahých kamenech. K výzdobě bohatých domů sloužily i mozaiky, které známe např.z hlavního makedonského města Pelly.

ŘECKÁ MĚSTA

Na přelomu 4.a 3.století př. Kr.za vlády Alexandra Makedonského se řecká civilizace a kultura šířila daleko za hranice Řecka. V této helénistické době nabyla řecká města předtím nevídané výstavnosti. Nová města byla zakládána s pravidelnou sítí ulic s rozlehlým náměstím (agorou), které bylo obklopeno veřejnými budovami a chrámy. Veřejné budovy jako radnice či krytá sloupořadí vznikaly i ve městech s dlouhou tradicí, soukromé domy bohatých měšťanů se stavěly honosněji než dříve. Od posledních desetiletí 4.století vznikala velká kamenná divadla, která patřila do každého většího města. Jednalo se o amfiteátr kruhového tvaru postavený na svazích nejbližších kopců. Uprostřed rozlehlého stupňovitého hlediště se nacházel prostor pro herce. Známé je např.Dionýsovo divadlo, nebo velmi dobře zachované divadlo v Epidauru na Peloponésu, které dodnes slouží divadelním festivalům.
Středisky sportu a vzdělání byla gymnasia, jejichž součástí byly též závodní dráhy a lázně. Velkolepě stavěli svá sídla helénističtí vládci v Alexandrii, Antiochii a Pergamu. Akropolis v Pergamu je nádhernou ukázkou dobové architektury: na vrcholku vysokého kopce stála panovnická rezidence a pod ní na terasách chrámy, sloupořadí, divadlo a agora. Nad ní vévodil mohutný Diův oltář. K sedmi divům světa se počítal maják na ostrově Faru v Alexandrii.

Zejména vnitřní rozpory řeckých států oslabily nejenom ekonomickou moc Řecka, ale i jejich soudržnost, a tak si je (jako naprostou většinu Středomoří) podmanili Římané. V 1.století př.Kr.se Řecko stalo římskou provincií, ztratilo svou samostatnost a centrum civilizace se přestěhovalo do Říma.