Baroko je uměleckokulturní směr, který vládl v Evropě v letech 1600 a 1750. Vznikl v Itálii. Slovem baroko se označuje i toto období.Pravděpodobně výraz baroko pochází z portugalštiny. Již počátkem 16. století se používal název pro perly nepravidelného tvaru perles barogues. Ve logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. Obecně se říká např.: Že každý stavební sloh prodělává svůj barok, což znamená stárnutí projevujícího se bohatostí a zprohýbaností tvarů. Baroko se rozšířilo do celé Evropy v průběhu 17. a 18. století. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Z Itálie, poté i z Německa, Rakouska, Francie a Nizozemí vyšla většina tvůrčích podnětů. Cílem stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou je vytvoření jednotného společného účinku. Iluzionistickou se stává malba. V architektuře předstírá plastické prvky – malba napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) je v architektuře používána ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu (drapérie). Ornamentální štukatura se významně uplatňuje. Asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům a efektivním perspektivám (využitím souhry architektury a malby) dává obecně baroko přednost.Květnatou mluvou se vyznačuje barokní kázání. Opakování (repetitio) a hromadění epitet, symbolů a emblémy, alegorie a metafor jsou nejčastějšími stylovými prostředky. Ponejvíce morální učení zprostředkovávají bajky a pohádky. Krom toho se užívá přirovnání a pořekadel. Mnoho kazatelů užívá řečových obrazů, které se odvolávají nejen na bibli, ale též na antická díla. Z kázání se na konci 16. století stává určitý hromadný sdělovací prostředek, který může s pomocí vynalezeného knihtisku ovlivňovat veřejné mínění. Kazatelův záměr se také mění. K teologickému poselství se v kázání druží také poselství politické. Církve tohoto potenciálu kázání využívali; katolická církev zavedla pro kněze závazek kázat jako povinnost na Tridentském koncilu. Spektrum témat bylo velmi široké.
Od konce 16.století se pod vlivem náboženských válek ustanovil nový sloh, který byl používán do konce 18.století. V architektuře se téměř vyrovnal poměr mezi sakrálními a profánními stavbami. Jelikož tento sloh vznikl v Itálii, je na něm patrné ovlivnění antikoua renesancí. Barokní stavby si kladou za cíl ohromit bohatstvím, proto je pro ně typické nadsazení proporcí a efektní perspektiva.Taková snaha vedla k asymetrii staveb, což umožnilo využívat zaoblené tvary, kupole, reprezentativní schodiště, která pak mohou být spojena s typicky antickými prvky. Je třeba si uvědomit, že baroko kladlo důraz na prostor a jeho výzdobu a tomu se podřídila architektura, vznikla tak typická stavba chrámu, který obsahoval chrámovou loď, centrální kupoli a chór. Barokní architektura se tedy vyznačuje hlavně kulatými obrysy a kupolemi, sochami s náboženskou tématikou, soškami s baculatými dětmi a „prdelatými“ andělíčky. Jako běžný doplněk se používal sekretář- psací stůl s prádelníkem.
Baroko vzniklo jako ostrý kontrast renesance. Umělecká díla, stavby a samozřejmě móda měly působit na city člověka a ohromovat svou velkolepostí, bohatostí a nádherou. Postupem času se šlechta snažila co nejvíce napodobovat francouzskou módu po vzoru Ludvíka XIV. V ženském oděvu byl stále více oblíbený oválný výstřih, který odhaloval poprsí, ramena a šíji. Jednoduchá spodní košile měla hladké rukávy, nejčastěji byla červená. Důležitým prvkem oblečení byl korzet vyztužovaný velrybími kosticemi, v extrémních případech i kovem. Stahoval především pas a zdůrazňoval poprsí.Svrchní bílá košile měla oválný nebo čtvercový výstřih. Rukávy z hedvábných tkanin se postupně zkracovaly, až na konci 17. století odhalovaly celé předloktí. Nosily se ve více variacích, od hladkých ozdobených jen stužkami až po rukávy zakončené několika řadami krajek. Kontrast k útlého živůtku tvořila široká, bohatě zdobená sukně.Podstatná změna také nastala v úpravě vlasů. Od lehce zvlněných účesů z poloviny 17. století se vlasy začaly tupírováním zvedat do výšky. Oděv a účes zdůrazňující krk, paže vyžadovala i jiný druh šperků. Na každém obraze z této doby vidíme víceřadé perlové náhrdelníky a náušnice. Perly se našívaly i na sukně a čapce či vplétaly do vlasů.Nejhonosnější součástí mužského oděvu byla košile s ležatým límcem a manžetami. Přes ni se oblékala vesta s užšími rukávy sahající po kolena. Svrchním oděvem byl kabátec, stejně dlouhý jako vesta se širšími rukávy, které odhalovaly manžety od košile. Nohavice sahaly pod kolena, doplňovaly je punčochy upevňované provázky. Typické pro mužskou módu 17. století byla úprava hlavy, tedy bohatá paruka z pravých vlasů i vlny, kterou tvořila soustava velkých loken padajících mnohdy až na hrudník.
Styl hudby se s rokem 1600 skutečně mění, zároveň se ale udržuje původní polyfonie, takže existují souběžně dva styly (stile antico, stile moderno). Kolem roku 1600 navíc přichází opera. Kolem roku 1750 (úmrtí J. S. Bacha) probíhá další, o něco méně jasná změna, kolem roku 1730 se hudba zjednodušuje, je více přirozená, kolem roku 1780 již navazuje v klasicismu. Barokní hudba, která představovala naplnění zcela nových ideálů, se výrazně lišila od hudby renesanční. Obecně lze říci, že barokní hudba je charakteristická polaritou sopránu a basu. Tyto dva hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň, doprovod. Pro barokní hudbu je typická zpěvnost, zcela záměrná líbivost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače, působit. Hudba byla v této době velmi harmonicky náročná, barokní hudba je považována za nejnáročnější hudbu vůbec. Za největší barokní skladatele jsou všeobecně považováni Georg Friedrich Händel a Johan Sebastian Bach. České země v období baroka začaly dohánět náskok evropské špičky a v tomto období se vlastně prvně významněji zapsaly do dějin hudby. Nejvýznamnějšími českými barokními skladateli jsou Adam Michna z Otrakovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský a Šimon Brixi. Prostředí českého hudebního baroka bylo významně vázáno na vídeňský habsburský dvůr. Velký podnět české hudbě přinesla 1723 korunovace Karla VI. českým králem, během níž se Praha rozzářila řadou skvělých barokních kompozic, zvláště oper a oratorií. Vrcholem bylo uvedení korunovační opery Constanza e Fortezza (Stálost a síla), jíž zkomponoval vrchní císařský kapelník a velká osobnost soudobé hudební Evropy Johann Joseph Fux, mj. učitel Jana Dismase Zelenky.
Barokní malířství si libovalo v líčení velkolepých mytologických a alegorických výjevů, oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů příslušníky panovnických nebo šlechtických rodů, nebo v sugestivním zobrazování ukrutných scén mučení křesťanských světců. V nich mohl barokní malíř rozvinout svou zálibu pro vyjadřování mocných duševních hnutí, sklon k nadsázce a přepínání, k divadelní efektnosti, vypočítané na pohled z určitého místa.Barokní malířství pokračovalo po stránce námětové, technické i formální v dědictví renesance a manýrismu, přetvořilo však tuto tradici ve smyslu svých slohových vlastností. Barokní malířství se projevilo stejně v nástěnné malbě jako v závěsném obraze (oltářní obraz, mytologická, historická, alegorická malba, portrét, krajinomalba, zátiší, zvířecí obraz).Základ k baroknímu malířství položil v Itálii Caravaggio a bolognská škola Carracciů, barokní iluzionismus vyvrcholil ve freskách římské školy. Italské podněty osobitě zpracovalo barokní malířství španělské, nizozemské, rakouské, německé a české. Umělci této doby byli malíři: Caravaggio, Tiepolo, Rubens, Velázques, Rembrand aj.
zuzka22
28. prosinec 2012
16 879×
1135 slov
