Estetika

Když roku 1750 vycházel německém Frankfurtu nad Odrou autorovi Alexandrovi Baumgartenovi první díl latinsky psané knihy nazvané Aesthetica, nikdo netušil, že se poprvé v dějinách objevilo slovo, které bude stát na mnohých titulních listech knih a spisů, brožurách a v dalších systémech. Význam, jenž mu byl přidělen, nebyl však docela nový. Existoval již předtím, byl různě nazýván a opisován, ale nepojmenován. Od té doby se nauka o krásnu („filozofie“ krásy) označuje za estetiku. Volba slova „estetika“ však nebyla etymologicky nejsprávnější, neboť slovo je odvozeno z řeckého aisthésis, což doslova znamená vnímání.

Esteticky lze hodnotit jevy buď pozitivně, nebo negativně, nebo v různých kombinačních stupních pozitivního a negativního posouzení. Pozitivní hodnocení určuje věci jako krásné (hezké, nádherné, půvabné…atd.), negativní jako nehezké (škaredé, odpudivé, šeredné, atd.). Hovoříme-li tedy o krásnu, předpokládáme, že tato kvalita nebude chápána odtrženě od jejího protikladu, který ostatně vůbec umožňuje její pozitivní ráz. Naopak o šerednu nelze hovořit bez neustálé přítomnosti pozitivního pozadí. Samo slovo estetično a zejména přívlastek „estetický“ posouvá do sféry pozitivního určení, svědčí o tom nesporná existence protikladu estetický – neestetický. Budiž tedy ještě jednou řečeno: Estetika je naukou o krásnu.

V zásadě existují tři oblasti krásna:
-příroda, což je realita , která není přímo produktem lidské činnosti. Oddělení opravdu čisté přírodní krásy je někdy velmi obtížné;
-mimoumělecké výtvory lidské činnosti, např. výrobky řemesel, průmyslu, stavebnictví, vědecké práce;
-umění;

Všechny tři oblasti jsou stejně důležité a nelze preferovat jednu před druhou, i když každá oblast má jistě plus vůči druhým v různých aspektech. První oblast (příroda) je geneticky základní pro vznik estetického cítění lidské společnosti. Druhá oblast (výtvory člověka mimo umění) kvantitativně převládá co do počtu realizovaných estetických reakcí (uvážíme-li např., že při každém nákupu, výběru věcí, oblékání a při každé práci vůbec se účastní u každého člověka i jeho vkus). Třetí oblast (umění) je odedávna nejvíce zkoumaným polem, nejvíce soustřeďuje pozornost estetiků a podle některých názorů je i oblastí, v níž se nejvíce koncentrují a zvýrazňují samy estetické kvality a problémy věci.V každém případě toho v estetice nejvíce bylo napsáno právě o umění.

Obtížnější je pochopit i druhou stranu této rozdílnosti. Přírodu zdaleka nezkoumáme pouze esteticky (tzn. jako přírodní krásu nebo ohyzdno) a ani umění nemůže být celé vysvětleno a pochopeno jenom z estetického hlediska . Umění tedy není jen umělecké krásno, nýbrž jde o složitý jev, který má ve své sféře stránky estetickému aspektu značně vzdálené a téměř nebo úplně na něm nezávislé. Obdobně chemie barev vstupuje do teorie výtvarných umění, ne však do estetiky, pokud je budována jako nauka o určitých jevech bez ohledu na estetická kritéria.

Estetika – nauka znamená určitý vypracovaný systém který musí být ověřen celými dosavadními dějinami vkusu a umění. Estetika realistických směrů bude vždy jiná než estetika nerealistických směrů. Jaký je společenský význam estetiky ? Význam estetiky a teorie umění pro společenskou praxi je především dán významem předmětu samotného. To je základní předpoklad významu každé nauky, který může být správnými metodami v konečném efektu zachován a zvýšen, nesprávnými metodami snížen a oslaben.

Úloha samotné estetiky je obrovská: dotýká se života sta a sta miliónů lidí, je obrovskou hospodářskou silou, ovlivňuje techniku. Je podstatnou součástí ideologické nadstavby, osvěty, kultury a civilizace na této planetě. Estetické hodnocení běžných věcí a jevů, estetické vztahy ke skutečnosti samotné totiž jsou něčím ještě mnohonásobně frekventovanějším, provázejí každého normálního člověka bez výjimky – ať v primitivní či vyspělé formě, od kolébky až ke hrobu. Vztah matky k dítěti, erotické vztahy, vztahy lidí k jejich přírodnímu okolí, oděvu, obydlí, nábytku, nádobí, ozdobám, dopravním prostředkům, atd. To vše je zčásti a někdy velmi silně esteticky zabarveno, to vše patří do předmětu estetiky.

Až donedávna byla ve všech oblastech kulturní a umělecké historiografie přijímána jako samozřejmá teze, že kolébkou evropské kultury a civilizace je starověká Hellas. Co se estetiky týče, lze vznik a počátky evropské estetiky na řecké půdě stále považovat za směrodatné. Řekové - jako první národ v oblast Středomoří vůbec - byli kulturním centrem tehdejšího světa. Dostali se tak brzo na první místo a velmi rychle překonali všechno do té doby nashromážděné kulturní dědictví (ze kterého se také vydatně učili) zejména proto, že byli převážně národem kupců a mořeplavců. Zbohatli činností jež sama ve své podstatě velmi rozšiřuje obzor člověka. U jiných starověkých národů, které se převážně věnovaly zemědělské činnosti (Sumérové, Chetité, Egypťané), nebyly tak vhodné podmínky pro rozvoj nauk, umění a filosofie. V samotné ekonomicko - politické situaci Řecka tehdy byly vytvořeny určité základní předpoklady pro relativně svobodný rozkvět řeckého myšlení. Řekové se velmi brzy vymanili z bigotních náboženských představ, když svérázným způsobem rozšiřovali svou mytologii. Svá božstva značně zlidšťují a mají k nim poměr, který už není naplněn děsem z neznámých, nadpřirozených sil, nýbrž je spíše poměrem, jaký máme k pohádkám a fantaziím. Tuto myšlenkovou svobodu pozorujeme již od 6. století před naším letopočtem a ta také příznivě ovlivnila nejen vývoj řeckého umění samotného, ale taktéž vývoj estetických názorů. Mezi první rysy tehdejší řecké estetiky je tedy její vznik a zakotvení v příznivých podmínkách obecné řecké vzdělanosti. Dalším rysem antické estetiky je její tendence k řádu, harmonii a vyrovnanosti. Je pochopitelné, že pokud Řekové chtěli mít harmonického člověka, pak tuto harmoničnost také žádali od umění, které bylo jedním z hlavních prostředků řecké výchovy.

Nejstarší řecké estetické názory najdeme u Homéra a Hesioda. Jsou silně ovlivněny mytologickými představami. Řekové měli bohyni lásky a současně i lásky, Afroditu. V Homérových výtvorech je výlučné zaměření na krásu ženy překonáno a dostává všelidský charakter. Podle Homéra, i když je bojující jinoch raněn nebo dokonce mrtev, je krásný. Zdůrazněna je zde estetická funkce tělesné zdatnosti. Jiný názor měl Sokrates (469-399 př.n.l.), který sám byl kameníkem a pocházel ze sochařské rodiny. Sokrates si příliš umění necenil a otázky krásna a estetiky podřizoval zejména etice a mravnosti. Pro Sokrata byla ctnost totéž co vědění a krása, totéž co účelnost a dobro. Poukazoval na to, že krásné je to, co je účelné (např. že košík na smetí je krásnější než zlaté kopí, které není vlastně k ničemu – zlato je „měkčí kov“ a takové kopí v boji nelze používat). Platón (4. stol. př.n.l.), Sokratův žák, je jedna z největších postav antické estetiky, ne-li přímo jejím zakladatelem. Ačkoliv nepoužíval ještě termínu „estetika“ a měl již své předchůdce, Platón se ve svých dialozích dotýkal estetických problémů velmi výrazně a hojně. Platón vysoko hodnotil krásu po všech stránkách. Umění a zejména výtvarné umění bylo oproti tomu jednou z nejnižších hodnot. Krása a umění jsou tak postaveny na dva protichůdné konce Platónovy stupnice hodnot. Platón také odlišoval krásu od příjemnosti. Zásadně uznával a podporoval pouze některé druhy poezie, a to modlitby, hymny a ódy a oslavné písně opěvující buď bohy nebo mužské ctnosti.

Další významnou postavou v dějinách estetiky byl Aristoteles (4. století př.n.l.). V mládí byl žákem Platónovým, později se však v názorech začal lišit. Není oboru v tehdejší historii, o kterém by nenapsal nějaké základní dílo. Podstatu krásy hledal Aristoteles v tzv. jednotě rozmanitosti. Krásný je celek, který má co nejlépe sladěné jednotlivé, co nejrozmanitější části. Tato myšlenka souvisí s principem harmonie. Aristoteles tvrdil, že lidem je vrozen napodobivý pud, že musí napodobovat přírodu, ať chtějí nebo nechtějí, ale nejen to, lidé v tom nacházejí zalíbení, tato činnost je jim milá, a to už i dětem či primitivům. Aristoteles taktéž položil základy k dělení tragédie (a dramatu vůbec), a to na expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Zároveň se pokoušel klasifikovat umění: užitná – sloužící k různým účelům (jako např. architektura) a mimetická – sloužící k naší zálibě. Aristotelem řecká estetika vrcholí.

Osobností antického Říma v dějinách estetiky byl zejména Cicero (l. století př.n.l.), který prosazoval názor, že krása je dvojího druhu: mužská (důstojnost) a ženská (půvab). Ve 3. století n.l. pak mystik Plotin hlásá, že všechno hmotné je pouze balastem a estetickou brzdou. Vnímaná krása je pouze zjevením nadsmyslné krásy.

Estetika středověku je názorově značně nesourodá. Teprve až v asi 7. století n.l. se podařilo utvořit jednotný názorový celek z řeckých, hebrejských a východních prvků. Začalo se klást silný důraz na víru a dogmata. Jeden z největších představitelů počátků křesťanské estetiky byl Aurelius Augustinus (354–43O n.l.), jehož otec byl pohan a matka křesťankou. V mládí studoval rétoriku a filosofii a později se stal učitelem řečnictví a pak vysvěcením na kněze se stal biskupem katolické církve. Nezastával absolutní stanovisko, že jediným pramenem poznání je víra a poznání. Krásu popisoval ve figurínách (tvarech), ve tvarech jsou míry (proporce) a v mírách čísla. Zkoumal geometrické útvary jako je čtverec a trojúhelník – Augustinus dával přednost čtverci před trojúhelníkem, ovšem za nejdokonalejší útvar považoval kruh. Augustinus však stále zůstává ve střehu i vůči tomu nejsvětlejšímu umění, aby nevzbudil soucit s hříchem, jež podle něj zasluhuje nemilosrdné potrestání. Důsledky augustinského chápání se pak projevovaly v umělecké tvorbě středověku. Tělo je smrtelná, dočasná schránka nesmrtelné duše. Centrum obrazu se posunulo do výrazu obličeje. Tělesné proporce a další detaily byly vedlejší. Představitel středověkých názorů u nás byl Tomáš ze Štítného, který považoval krásu za obdobnou kvalitu věci jako je barva (např. bělost, apod.).

Estetika renesance není jen návratem k antice, ale vyšším stupněm ve vývoji celé lidské společnosti. Prudký rozvoj řemesel , obchodu a měst zlepšil materiální podmínky a životní úroveň středních vrstev. Svět již nebyl slzavým údolím, kde se vše upíná k nebesům, ale opět něčím radostným a kypícím životem. Rozvoj výroby a obchodu umožnil rozkvět měst jako Florencie, Benátky, Janov či Milán, což přineslo snahu zkrášlit život a zpříjemnit si jej. Tato estetizace taktéž odpovídala duchu nové doby a byla zaměřena na světskou krásu. Odpověď na základní otázku, co je to krása, není v renesanci jednoznačně vyřešena. Renesance se snaží chápat přírodu materialisticky ale současně je pod silným náboženským tlakem. Největší postavou renesance je Leonardo da Vinci (1452-l5l9), který v sobě obsahuje všechno vědění a zájmy a znalosti té doby. Byl přírodopiscem, mechanikem, inženýrem, lékařem, fyzikem, anatomem, básníkem, stavitelem, malířem. Originální duševní schopnosti byly u něj propojeny s manuální zručností. Podle jeho názoru je věda napodobitelná, kdežto umění jedinečné a nepřenosné.

Estetika klasicismu 16. a 17. století byla hlavně v potřebě vzdělanosti. Zkoumá se příroda, provádějí se první pitvy, byť proti zákazu církve. Vynálezem Guttenbergerova knihtisku začíná horlivé studování starých knih. Církev se staví proti vzdělanosti ať už přírodovědné, humanitní či vědecké. Je to období nových myšlenek, období vlády Ludvíka XIV. Estetika v této době sledovala spíše vývoj vědění než vývoj umění.

Estetika na přelomu l7. a l8. století vzniká v Německu jako samostatná nauka, za pomoci již zmíněného Baumgartena. V té době bylo Německo, zničené třicetiletou válkou a roztříštěno do malých knížectví a státečků, pravým opakem silných národních států (jako např. Anglie, Francie, Holandsko a Španělsko). V Německu se déle než kde jinde udržovaly přežitky feudalismu a středověku (pálení čarodějnic – v drtivé většině zcela nevinných žen a dívek a jejich příbuzných, řádově se jednalo o desetitisíce obětí). Kvůli reformačnímu boji mezi šlechtou a knížaty bylo Německo tehdy vyškrtnuto na 2OO let z řad evropských národů. V l8. století se rozhodlo o osudu estetiky jako oboru. Estetika se stala jasně ohraničenou naukou, která soustředila množství autorů a vynikajících prací. Estetické problémy nabyly významné společenské funkce. V tomto období se objevovaly díla autorů jako Kant či Goethe. Právě Immanuel Kant (1724–18O4) určil základní pojem své estetiky, a to soudnost. Je považován za zakladatele kriticismu. Dle Kanta je estetický soud je něčím daným, nezvratitelným a absolutním. Estetická soudnost však nezávisí na logickém rozumu, ale na duševnu. Roku l79O Kant skutečně vydává dílo pojmenované Kritika soudnosti. První polovina knihy je věnována estetickým problémům jako takovým, druhá polovina otázkám účelnosti v živé přírodě. Přestože autor našel ve své době dost odpůrců, Kantův vliv na celé nadcházející l9. století je nesmírný a jeho dílo je i dnes aktuální. J. W. Goethe (l749-l832), největší německý básník, zasáhl do nejrozmanitějších oborů lidské činnosti, od přírodních věd, teorie umění, básnictví, dramatu, prózy až k organizaci státu. Je popisován jako člověk skutečně košatý, který dovedl uplatnit nejrůznější vlohy své osobnosti v plné míře, často označován jako jeden z největších géniů lidstva. Goethova estetika byla protknuta objektivností. Goethe chápal člověka právě jako část objektivního světa. Goethe byl jeden z nejpokrokovějších estetiků v minulosti. Bohatství jeho podnětů ještě dnes nutí k zamyšlení.

Estetika vrcholného romantismu je prezentována slavnou generací romantických skladatelů jako např. Chopin, Liszt či Berlioz či spisovatelů jako Victor Hugo ve Francii, Byron a Shelley v Anglii, E.A.Poe v Americe, Adam Mickiewicz v Polsku, Puškin a Lermontov v Rusku, či u nás K.H.Mácha s právě vydaným dílem Máj. Náš první novodobý estetik, František Palacký, vydal r. l823 druhé dějiny estetiky na světě vůbec, pod názvem „Přehled dějin krasovědy a její literatury“. Ve své estetické činnosti pak pokračoval díly „O krasovědě“ a „O krasocitu“. Palacký byl od estetiky odveden jinými obrovskými úkoly, a to zejména na poli české vzdělanosti.

Přírodovědecké směry estetiky l9. století měly velké úspěchy a mocně působily i na sféru věd společenských. První desetiletí vlády buržoazie přinesla velký rozmach průmyslu, techniky a dopravy. Ve všech vyspělých zemích Evropy i zámoří se hledají v estetice nové způsoby a nové metody práce. Na estetiku samotnou začínají mít vliv příbuzné obory, jako např. psychologie, sociologie, etnografie či jazykověda. V druhé polovině l9. století vznikl směr zvaný realismus, který zakrátko zvítězil nad stávajícím romantismem. Realismus prezentovali autoři jako Balzac ve Francii, Dickens v Anglii, Twain v Americe, Gogol či později Tolstoj v Rusku, u nás pak Božena Němcová. Realismus nezastíral trpké stránky života a tehdejšího světa. Čistě přírodovědecký ráz má biologická koncepce krásy a umění dle Charlese Darwina (l8O9–l882). Darwin odmítal teorii pro výklad krásy v přírodě. Např. krásné květy nebyly stvořeny proto, aby svět byl krásný (čili aby poskytovaly lidem estetický zážitek), nýbrž proto, aby se přirozeným výběrem uchovaly odrůdy a druhy, které byly v květu pestré (a kterých si oplodňující hmyz snáze všiml). Estetiku psychoanalýzy zosobňuje především vídeňský lékař a univerzitní profesor Sigmund Freud (l856–l939), který však našel řadu horlivých pokračovatelů.

Psychologická linie přinesla dějinám estetiky mnoho cenného, vždyť psychologický vliv při tvorbě nebo konzumu umění, je nedílnou a důležitou součástí celkového pohledu na estetiku samotnou. Z tohoto důvodu ve 2O. století pokračuje úzká spolupráce psychologie a estetiky umění, proto se i další psychologové věnují problematice estetiky a většina estetiků se naopak psychologicky školí. Některé výsledky práce psychologů vlastně představují dnešní stav vědění v dané otázce a patří do systému, nikoli do dějin estetiky. To vše již však není považováno za pokračování psychologické linie uvnitř estetiky, ale za normální a zdravé prolínání dvou samostatných vědních oborů: psychologie a estetiky.

Zdroje:
Kapitoly z dějin estetiky I , autor Jaroslav Volek
Estetická výchova, autor Friedrich Schiller
Kantova teorie estetiky, autor Vlastimil Zátka