Gotický sloh

Uměleckým výrazem rytířské doby i duchovního křesťanského vzepětí a rozmachu církve se stal sloh, kterému náleží adjektivum „gotický“, charakterizující umělecké formy, jež vznikaly od 12. do 15. století, a to nejprve ve Francii a potom i jinde v Evropě a byli to cisterciáti, kteří zde pro její přijetí připravili půdu.
Gotika, původně hanlivý název odvozován mylně od kmene Gótů, nebyla plodem nějakého myšlenkového úsilí nebo mystických sil, ale spíše výsledkem technického vývoje. Jímž prošly formy používané v románských školách různých oblastí. Utvářela se však a zdokonalila v Normandii
a Ile-de-France, krajích, které ležely v blízkosti Paříže a byly podřízeny královské moci. Vyjadřovala také touhu po zjemnění ducha, po obohacení života vezdejšího i po náboženském zvroucnění až k nadpozemskému vzletu.
Historie novodobého malířského projevu začíná tedy někdy kolem roku 1300. Tady se setkáváme již s prvními vynikajícími malíři, kteří zobrazují skvělé fresky ze životů svatých, výjevy ze života Krista a Panny Marie. Jsou to také nádherné figurální malby zobrazující živé děje
A přirozená gesta postav doplňovaná krajinou, modrou oblohou a tehdejším pojetím současné architektury. Výjimkou nebyly ani oltáře, ať už domácí nebo chrámové. Připomeňme alespoň jednoho velkého malíře této doby, a to Toskánce Giotta di Bondona a ještě snad jednoho z jeho žáků Bernarda Daddiho, představitele tzv. mezinárodního měkkého gotického stylu a autora již zmiňovaných domácích oltářů. V polovině čtrnáctého století se rozvíjel gotický styl padovské školy, ale i sakrální náměty děl.
Na přelomu 14.a 15. Století zaznamenáváme významnou vlnu nizozemského malířství zejména v osobách Huberta a Jana van Eycka, kteří vytvořili například slavný oltář Klanění Božímu beránkovi v kostele sv. Bavona v Gentu.
Samozřejmě i již zmíněné nástěnné malby představovaly neodmyslitelnou část gotického výtvarnictví. Odlehčení zdiva a hojné prosklení staveb
podstatně omezilo plochu, na níž se mohla malba uplatnit : malířské umění se stále více soustřeďovalo na chrámová okna, na bohatství jejich barevné škály. Nicméně v některých chrámech se setkáváme s malbami na klenbách, jako například v kostele Le Petit-Quewvilly nebo v kupolích katedrály v Cahors. Někdy ale i na stěnách jako v La Chaise Dieu opět ve Francii.
Gotičtí malíři vytvořili jistě bezpočet překrásných a obdivných děl, které byly právě tak vynikající jako gotické stavitelství a sochařství a stěží si lze představit, že by společnost s tak vyspělou kulturou, jaká panovala na konci středověku, nebyla pocítila vyjádřit své ideje prostřednictvím malovaných obrazů.

Giotto di Bondone

1266? Colle u Vespignana
-
8. 1. 1337 Florencie

Vynikající malíř se snažil o zakladatelský zjev nového jednotného monumentálního malířského slohu v Itálii a také usiloval o plastické vyjádření lidských postav v přirozeném prostředí, jejich pohyb a gesta. Stanovil nový ideál krásy, který pak přebírají umělci jako Masaccio a Michelangelo.

Bylo, nebylo …
Jednou prý se vydal slovutný mistr Cimabue z Florencie do osady Vespignano, která ležela 14 mil od Florencie. Nedaleko řečené osady narazil na pasáčka ovcí, který špičatým kamenem s velkým zaujetím kreslil na kamennou desku obrys ovečky. Cimabue se v údivu zastavil. Sesedl z koně, prohlédl si podrobně kresbu a pak se asi desetiletého hošíka zeptal, zda by k němu nešel do učení na malíře.
„Šel a velmi rád,“ odpověděl hoch, „ale co když s tím nebude souhlasit můj otec?“
„A kdo je tvým otcem?“
„Bondone v Colle u Vespignana!“
Cimabue kul železo, dokud bylo žhavé a vydal se za otcem. Po nedlouhé diskusi bylo vše k obapolné spokojenosti dohodnuto a malý Giotto se přestěhoval do Florencie ke svému učiteli, který se rozhodl, že obohatí profesionalismem jeho velké nadání a talent…
Možná, že příhoda zaznamenaná Ghibertim, je jen legendou. Buď jak buď, malý Giotto se velmi rychle učil, takže svého učitele nakonec vysoko předčil.
Vasari napsal : „Právě tak jako jsou umělci malíři zavázáni
k přírodě, jež slouží bez přestání za vzor těm, kdo z ní těží to nejlepší
a nejkrásnější, a tak se jí neustále snaží zpodobit a napodobit, musíme být podle mého soudu zavázáni i florentskému malíři Giottovi, a to proto,
že v době, kdy bylo veškeré dobré malířství a všechno, co s ním souvisí, taková léta pohřbeno ničivými válkami, Giotto, ačkoli se narodil uprostřed samých neschopných umělců, přivedl toto umění, jež bylo na scestí, poznovu k životu a dal mu takovou podobu, že se mohlo zvát dobrým. To, že ta hrubá a neschopná doba našla dost sil a schopnosti způsobit, aby se jeho prostřednictvím znovu zcela oživilo umění kresby, o němž tehdejší lidé nevěděli skoro vůbec nic, byl opravdu nesmírný zázrak.“
Podobně pohlížel na Giottův přínos o dobrých 100 let později i Leonardo, jenž pokládal za hlavní příčinu úpadku starého umění to, že umělci po staletí „napodobovali jeden druhého, takže umění klesalo stále níž a níž. Potom však přišel Florenťan Giotto, který se narodil v osamělých horách, obydlených jen kozami a podobnými zvířaty, a který přitahován od přirozenosti k malbě, začal kreslit ze skály postoje koz, které hlídal…a kreslil je tak dobře, že po dlouhém studiu překonal nejen všechny malíře své doby, ale i malíře předchozích staletí. Po něm umění zase upadalo, protože všichni napodobovali, co už bylo namalováno, a tak klesalo po věky níž a níž, až Florenťan Tommaso zvaný Masaccio, svým dokonalým dílem dokázal, že všichni, kdo si vzali za předlohu něco jiného, než přírodu, toho mistra všech mistrů, se namáhali nadarmo.“