Gotika

je umělecký styl 12.-15. stol. v Evropě.
Slovo gotika pochází z doby manýrismu a poprvé ho použil Giorgio Vasari, malíř, architekt a spisovatel, žák Michelangela. Tento Florenťan o památkách středověku praví, že byly provedeny v novém slohu pocházejícím z Německa, že tento sloh vynalezli Gotové a že by se tedy měl nazývat gotický. Podle Vasariho je to sloh hrubý a zmatený, zcela prý postrádající smysl pro proporce a měřítko, které jsou vlastní klasickým řádům a klasicky dokonalým formám. Tento úsudek florentského autora se ujal natolik, že platil až do poloviny minulého století. Teprve romantikové v čele s Chateaubriandem a Victorem Hugem gotiku rehabilitovali.

Základní znaky gotické architektury jsou:
- křížová žebrová klenba
- lomený oblouk, který představuje symbol sepjatých rukou k modlitbě
- slabé zdi snažící se o maximální odhmotnění stavby, o lehkost
- složitý vnější opěrný systém pilířů a oblouků kvůli zajištění stability
- vertikalita, tzn., že stavby byly budovány do výšky a měly znázorňovat cestu vzhůru k Bohu.

Jako stavební materiál se používat kámen nebo cihly, kterým se říkalo buchty.

Typickou církevní gotickou stavbou je katedrála. Mívá 3-7 lodí,příčná loď se nazývá transept, kolem oltáře ochoz, nad ochozem je chor, tedy místo pro zpěváky, a okolo ochozu jsou kaple uspořádané do tvaru věnce, presbytář s oltářem je na úrovni podlahy lodi, což symbolizuje rovnost kněze a věřících před Bohem.
Nejznámější katedrálou u nás je katedrála sv. Víta na Pražském hradě, sv. Barbory v Kutné Hoře a sv. Bartoloměje v Kolíně.
Ve Francii katedrála v Chartres, Notre-Dame v Remeši, v Amiens, Notre - Dame v Paříži.
Ve španělském Toledu, v Itálii překrásný milánský Dom, v Německu katedrála v Kolíně nad Rýnem a ve Štrasburku.

Co se týče světské architektury, stavěly se kostely se hřbitovy, kamenné mosty (Karlův most) a měšťanské domy, které byly označovány určitým symbolem kvůli lepší orientaci ( číslování domů zavedla až Marie Terezie).

Dále se stavěly Radnice,které mívaly věž s orlojem, zvonek ke svolávání konšelů, uvnitř byla zasedací síň, věznice, mučírna, kaple, před radnicí býval pranýř, tedy dřevěný nebo kamenný sloup k připoutání provinilců.

Zapomenout nemůžeme ani na hrady- přes mnohotvárnost jejich podoby a uspořádání lze vysledovat určité společné znaky. Základními články hradu ve 13. století je štíhlá, obvykle válcová útočná věž v čele hradu, poslední ochrana obránců (proto přístupná pouze v prvním patře, nikoli v přízemí), dále palác v odlehlé, nejlépe chráněné části a často i samostatná výstavná kaple. K tomu se druží opevnění s branou, popřípadě se suchým příkopem na nejsnáze přístupné straně. Zvláštní práce se věnovala hradní studni nebo cisternám.

V sochařství je patrná snaha o realistické zachycení předlohy - v obličejích soch můžeme rozeznat výrazy radosti a utrpení, postavy jsou vysoké, štíhlé a zdůrazňují stejně jako gotická architektura směr vzhůru , k Bohu. Sochy jsou umístěny spíše vně než uvnitř, protože před vstupem do chrámu měly věřícího nábožensky vzdělávat, zatímco uvnitř už nemělo nic rozptylovat jeho pozornost při modlitbách k Bohu. Náměty soch byly převážně náboženské (např.Panna Maria s malým Ježíškem- tzv.madona nebo s Kristovým tělem snímaným z kříže tzv. pieta- tedy symboly Kristova narození a úmrtí).

V malířství se kromě fresek objevuje malba na skle, dále pak knižní malba v ručně psaných knihách (knihtisk byl objeven až v pol. 15. stol.) a deskové obrazy k výzdobě oltářů. Náměty jsou stejně jako v sochařství převážně náboženské.
Nejvýznamnější malíři v Čechách byli Mistr třeboňský, Mistr vyšebrodský, Mistr Theodorik a Giotto di Bondone.

Písmo v době gotiky má štíhlou linii a lomené hranaté tvary.

V hudbě se kromě liturgických písní vyskytují i světské písně k zpříjemnění života šlechtických a panovnických dvorů, ale i jarmareční písně na trzích, hrdinské rytířské eposy a písně vagantů a žáků.

České země

Raná (časná) gotika trvá v našich zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátků 14. století. Její podstatnou součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními cestami udržovali stálý přímý styk s mateřskou zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím. Prostředníkem rozšiřujícím nový sloh jsou právě řádové stavební hutě, jakési středověké stavební podniky. Sestavoval je a vedl zkušený mistr a huť se zřizovala pro určitou stavbu, nebo pracovala v širším okruhu. Typické formy, které si taková huť vytvořila nebo osvojila, dovolují sledovat působení její nebo jejích vyučenců, kteří jako jednotlivci přešli třeba i na jinou stavbu.
U cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli rozebratelné.
13. stolení - především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. - je také stoletím zakládání kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku, jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy.

Česká vrcholná gotika se rozvíjela za vlády Karla IV. a Václava IV. Jejím spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, architekt a sochař, pokračovatel Matyáše z Arrasu.Mezi Parléřova nejznámější díla patří takové skvosty české minulosti jako Karlštejn, Karlův most, Týnský chrám, Mostecká věž, části chrámu v Kutné Hoře, či portréty Lucemburků ve Svatovítské katedrále.

Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16. století, od roku 1492 již souběžně s přicházející renesancí.
Počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Karla a Václava. Husitské války totiž rázem zastavily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění.