Klasicismus

Umělecký sloh, který vládl zhruba v období 1770 – 1830, byl reakcí na subjektivismus, rozevlátost a pathos mystického baroka a frivolitu a přejemnělost galantního rokoka. Dá se říci, že barokní sloh vyšel kolem poloviny 18. století z módy. A tato ztráta zájmu se brzy změnila v prudce odmítavou reakci. Mnohé příčiny pak vedly k tomu, že se opět věnovala pozornost antickému umění a že se probudil nový zájem o klasické formy; byly však tentokrát posuzovány ze zcela jiného hlediska, než jaké převažovalo od dob renesance. Ideálem klasicismu bylo obnovení prostoty a velkolepé krásy klasického antického umění, opětné nastolení objektivního řádu a racionální úvahy. Zároveň byl vznik klasicismus podnícen vykopávkami v Herkulaneu a v Pompejích (1748). Někdy je tento sloh označován také jako neoklasicismus, protože nově pojímá a vrací se
k zásadám umění starého Řecka a Říma. Byl též programovou ideologií Velké francouzské revoluce a stal se také oficiálním slohem Napoleonova císařství.
Ve Francii se touha po klasické čistotě tvarů začala projevovat již před nastoupením Ludvíka XVI. a tato tendence pak sílila z důvodů ideologického rázu za revoluce a za císařství Napoleona; během revoluce z té příčiny, že ctnost a přísnost starých Římanů za doby republiky měla pro určité občany hodnotu nabádavého příkladu, a v době císařství proto, že nový klasicistický styl (který tehdy nabýval přísného a okázalého rázu) byl vhodný k oslavě neporazitelného císaře. Všechny stavby napoleonské doby jsou inspirovány stylem římského císařství a jakoby oživeny určitou epickou jiskrou a nadšením pro antiku.
Mezi významnými díly tohoto období v Paříži je třeba uvést palais Royal, palác Čestné legie, Vítězný oblouk, ale jednou z nejcharakterističtějších staveb této doby je kostel sv. Máří Magdalény (Madeleine). Začal jej stavět v roce 1764 Contant d´Ivry. Nanejvýš příznačným dílem je pak Panteon Jacquesa-Germaina Soufflota.
V Anglii byl počátek návratu ke klasické jednoduchosti spjat se jménem sira Williama Chamberse: tento architekt postavil onu mohutnou budovu na břehu Temže, nazývanou Somerset House. Nejvíce však k rozšíření nového stylu v Anglii přispěli bratří Robert a James Adamovi, jimž se přezdívalo Adelphi. Jejich tvora je dnes označována jako Adam Style.
V Německu a Rakousku vznikalo také nesčetně mnoho významných budov jako např. radnice v Badu, Braniborská brána v Berlíně, muzeum v Kasselu nebo Glyptotéka v Mnichově.
V Itálii se klasicistní reakce projevuje velmi málo citelně, protože tamní umění vlastně nikdy neztratilo kontakt s antickým Římem.
V celé Evropě si tak architektura s rozhodností osvojovala formy odvozené z antického umění, pochopeného ovšem jen napůl, takže nám dnes připadají jen málo řecké, a touž cestu si zvolilo i malířství a sochařství. Zde však bylo využití antických vzorů takřka nemožným úkolem, protože vykopávky v Pompejích byly v samých počátcích a prozradily jen málo
o římském malířství. V oblasti sochařství to byl úkol lehčí.
Po vzoru antických soch byli soudobí lidé zpodobňováni jako starověcí atleti – nazí a s očima bez zornic. Zejména dvě jména klasicistních sochařů by nám neměla být utajena: Dán Bertel Thorvaldsen (1768 – 1844), který pracoval dlouhou dobu v Římě a jehož dokonale propracované, vyleštěné mramory mají kouzlo nehybnosti. Pak ještě Benátčan Antonio Canova
(1757 – 1822), jenž měl jako Benátčan v krvi instinktivní smysl pro výtvarnou krásu, leč upadal jako všichni klasicisté do nevýrazné strojenosti. Canova pracoval pro Napoleona a jeho rodinu. Nejkrásnější z jeho děl je snad portrét Pauliny Bonapartové, již zpodobnil jako Venuši, polonahou a ležící na antickém loži.
Klasicistická malba klade důraz na figurální kompozici, zobrazuje ideální typy postav, jež mají gesty, projevem a zjevem vyjadřovat ušlechtilost a uměřenost. Náměty se pochopitelně vynořují především z antické historie a mytologie.
Za nejryzejšího představitele klasicismu v malířství je pokládán Francouz Jacques-Louis David (1748 – 1825) a jeho škola. Byl to malíř- revolucionář, který se později stal přítelem Napoleona. Téma i provedení jeho děl odpovídaly beze zbytku dobovému cítění a ve všech detailech se snažil
o co největší věrnost vůči antice; ale stejně byl veden především osobní inspirací. Z jeho překrásných děl můžeme uvést např. Napoleonovu korunovaci, Rozdílení orlů, Přísahu Horatiů, Únos Sabinek …atd. Právě Přísaha Horatiů je téměř esencí všech základních prvků tohoto stylu. Studiem antického umění a historie se zabýval neméně slavný Nicolas Poussin. O tíhnutí k přirozenosti můžeme hovořit i u duchaplného malíře Louise-Léopolda Boillyho, který ve svých obrazech zachycoval život a mravy z doby císařství. A to už se dostáváme k Gérardovi, který roku 1789 vstoupil do Davidova ateliéru. I on se stal portrétistou, na něhož se obracel Napoleon. Francois-Pascal Gérard (1170 – 1837) namaloval portrét, na němž je Napoleon zpodoben s vavřínovým věncem na hlavě, oblečený do císařského pláště. Po bitvě u Slavkova ho Napoleon pověřil, aby zvěčnil památku vítězství velkým obrazem. Z Gérarda se stala osobnost prvního řádu a oslnivá společnost ho zahrnovala přízní a častými zakázkami. Historické inspirace najdeme též u T.A. Girodeta, pozoruhodné krajiny maloval F. Ferriere. Další Napoleonův malíř a žák Davida, Antoine-Jean Gros (1771 – 1835), byl mistr zobrazení skupinových portrétů a scén. Výčet francouzských klasicistních malířů by byl opravdu obrovský, snad jen ještě zmíníme nepřekonatelného krajináře C. Lorraina. Závěr klasicismu zastihuje Jean-August Dominique Ingres (1780-1867). Byl umělcem, který dosáhl snad všech společenských a uměleckých poct. Byl postupně profesorem
a prezidentem Vysoké školy Krásných umění, senátorem, byl vyznamenán vysokými řády. V roce 1801 získal za plátno nazvané Agamemnonovi vyslanci Římskou cenu.
Z anglických tvůrců tohoto období je zastoupen Arthur Devis nebo Sir Joshua Reynolds, který patří mezi nejznámější a nejúspěšnější anglické portrétisty 18. století. Dosáhl významných ocenění společenských, byl prvním prezidentem nově založené Královské akademie a byl povýšen do šlechtického stavu. Nejraději maloval ženské a dětské podobizny.
Ze španělských malířů této doby je nutno uvést jméno Lucientes Francisco de Goya (1746 – 1828). Patřil k největším malířům na přelomu 18. a 19. století. Dosáhl veškerých společenských a uměleckých met, které si může tvůrčí člověk přát. Paradoxem je, že se v letech 1763 a 1766 hlásil do konkursu Královské akademie výtvarných umění sv. Ferdinanda v Madridě, ale ani jednou neměl úspěch. I přesto se však stal královským malířem, později malířem dvorním (v této funkci namaloval podobiznu Karla IV. a jeho rodiny). Jako umělec reagoval na závažné události doby, vylíčil např. nelidské brutální války, hrdinné výjevy hnutí španělského odboje, známá je jeho Poprava povstalců. V roce 1800 vytvořil Goya jeden ze svých nejlepších ženských portrétů, podobiznu Hraběnky de Chinchón. O Goyově dílech se říká, že je jakýmsi svorníkem staršího a moderního malířství.
V Německu se ke klasicismu hlásil malíř Drölling, v Holandsku pak Troostwijk.
Klasicismus se ujal i v českých zemích. Z architektury např. zámek Lednice, Stavovské divadlo nebo některá lázeňská města jako Mariánské Lázně.
Závěrem tedy klasicistní umění vyprodukovalo mnoho nepřekonatelných umělců, krásných a impozantních staveb, jež představovaly úprk od vyumělkovaného baroka. Dodnes jsou tato díla balzámem pro duši snad každého z nás.