Klasicismus a empír

Klasicismus (2. pol. 17. stol. a 18. stol.)

(z lat. classicus = vynikající, vzorový, dokonalý)
Klasicismus je moderní umělecký směr, který odvozuje svůj tvarový řád z antického umění (viděl v něm vzor umělecké krásy, dokonalosti a tvůrčí kázně) a uplatňuje se v různých historických obdobích.

Umění klasicismu ovlivňovala politická a společenská situace. Kolébkou klasicismu je Francie (absolutistický stát se silnou ústřední vládou). Jednotný ráz je vtiskován nejen společenskému životu, ale i umění. Svého vrcholu dosáhl za vlády Ludvíka XVI., avšak brzy se rozšířil i v dalších zemích tehdejší západní Evropy. Na počátku 19. stol. přešel v tzv. empír.

Klasicismus také souvisel s racionalistickou filosofií, představovanou např. francouzským filozofem René Descartem (1596-1650). Ústřední názor racionalist": myšlení je jediným pevným bodem, o němž nelze pochybovat. Racionalisté věřili, že právě rozumem dosáhnou poznání, které bude průkazné a obecně platné.

Byl reakcí na umění baroka, na jeho mysticismus i dualismus těla a duše. Proti tomu staví střídmost, rozum, pravdu, rozvahu, vyrovnanost. Umělecké dokonalosti mělo být dosaženo přesným dodržováním estetických pravidel a předpisů. Klasicismus vyžadoval harmonickou souměrnost, logickou jasnost, přesnost vyjadřování a dodržování stylu.

Stal se i nástrojem politiky: Velká francouzská revoluce v něm viděla vyjádření mravních ideálů antiky, doba napoleonská myšlenky římských císařů

Hudba
Melodie je jednodušší, srozumitelnější, přehlednější. Do opery se navrací dramatičnost.
Skladatelé:
rakouští- Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791)- opery
němečtí- Ludwig van Beethoven (1770-1827)- devět symfonií
čeští- Josef Mysliveček (1737-1781)- symfonie, oratoria (= rozsáhlé vokálně instrumentální dílo pro sóla, sbor a orchestr na epický nebo dramatický text)

Literatura
V klasicistickém období převažují ty žánry, v nichž složka rozumová převyšuje složku emociální.
Autoři:
francouzští- Pierre Cornaille (1606-1684)- Cid (1636)
Moliére (1626-1673)- Lakomec (1668)
Jean de Lafontain (1621-1695)- Bajky (1664-94)
italští- Carlo Goldoni (1707-1793)- Poprask na laguně (1762)

Architektura
Vítězí prostá obrysová linie stavební hmoty, budovy mají zpravidla obdélníkový půdorys s hlavní a zadním průčelím. Přísným pravidlům jsou podřizovány i parky a zahrady: jejich půdorys je geometricky přesný, souměrný, keře a stromy jsou sestříhávány do geometrických obrazců (tzv. „francouzský park ”). Pozornost se věnuje i nově vznikajícím městským činžovním domům a technickým stavbám i stavbám užitkovým.

Znaky: Pro klasicismus je typická strohost staveb, geometričnost v členění, trojúhelníkový štít a sloupy, ve štítech a portálech je často stlačený půleliptický oblouk. Oblíbené byly medailony, vavřínové věnce. Objevuje se zde nový materiál- litina, která se používá na sloupy a zábradlí. Heslem je jednoduchost a funkčnost.

Typické stavby: Staví se málo církevních staveb (naopak mnoho kostelů a kaplí se ruší a dostávají jiné využití- sklady, kovárny).
Města ruší středověká opevnění, na jejich místě vznikají nová předměstí, parky a aleje. Staví se nábřeží, veřejné parky, nádraží, lázeňské kolonády, plovárny, tunely divadla, špitály. Pro ubytování velkého počtu nájemníků, kteří v té době přicházejí do měst, vznikají nájemní domy- činžáky (Platýz v Praze). Objevují se první továrny se zdobenými mnohobokými komíny). Zřizuje se síť císařských silnic s alejemi. Budují se první železniční tratě a příslušné stavby (viadukty, výtopny, strážní domky...) a první rozhledny. U silnic se objevují kamenné ukazatelé směru a milníky.
Významné stavby: knihovna Ludvíka XVI. ve Versailles
Panthéon sv. Jenovéfy v Paříži
Vítězný oblouk na náměstí Étole- Paříž
Somerset House v Londýně
Braniborská brána v Berlíně
Kapitol ve Washingtonu
U nás: řetězový most ve Stádlenci u Tábora
římský triumfální oblouk v Lednici
kostel v Golčově Jeníkově
nádraží v Ústí nad Orlicí
zámek Kačina
Praha- plovárna, rychta v Rytířské ulici č. 389 v Praze,
pavlačové domy v Liliové a Michalské ulici, vila
nad Chotkovou silnicí

Sochařství
Navrací se k chladné, neosobní kráse antických vzorů (např. sochy Antonia Canovy- Amor a Psýché, Perseus), scény bývají schématické. Navrací se ke klasickým formám- ušlechtilost a jednoduchost, klidná velikost, vznešenost, mytologické a náboženské motivy, ornamenty a tvarosloví přejímáno z antiky (perlovec, meandr, věnec, rouška). Objevují se sloupy dórského a iónského řádu, někdy i dřevěné, oblíbené shodně s fasádou. U pomníků a památníků jsou oblíbené obelisky.
velmi často se sochají busty (hlava a poprsí zobrazené osoby)
Sochaři:
italští- Antonio Canova (1757-1822)
francouzští- Jean-Antonie Houdon (1741-1828)
dánští- Bertel Thorvaldsen (1768-1844)

Malířství
Má obdobné zaměření jako sochařství. Volí nejraděj látky historické (např. Jacques Louis David na plátnech Přísaha Horatiů, Zavražděný Marat), ale i dobové- zejména portréty, figurální skupiny a klasicky komponované krajiny s architektonickým pozadím. Dalšími častými náměty jsou ideály hrdinství, občanství a vlastenectví. Malíři mají také větší zájem o obyčejný život. Důraz je kladen na kresbu, barva zpravidla slouží jen jako prostředek kolorování. Důležitý je význam celkové kompozice, čistá linie, přesná kresba. Prosazují se nejrůznější malířské techniky (malba rákosem, výrazné tahy štětcem, lehký vzdušný rukopis, který předznamenával impresionismus, temné tóny, děsivé náměty)V klasicistickém malířství se používají lepty (= umělecká grafická technika tisku z hloubky, užívaná od 16. stol.; matrice vzniká z kovové desky (zejm. měď, zinek, mosaz) opatřené krytem (asfalt, vosk, burgundská smola) odleptáním kresbou obnaženého kovu.) a grafické listy
Malíři:
francouzští- Jacques Louis David (1748-1825)
Dominique Jean Auguste Ingres (1780-1867)-
Turecké lázně
španělští- Francisco de Goya (1746-1828)

Goya y Lucientes Francisco de (* 30. 3. 1746, † 16. 4. 1828)
španělský malíř a grafik; významný představitel fantaskní linie klasicismu. Po návratu ze studií v Itálii zaměstnán v královské gobelínce, kde vznikaly návrhy žánrových scén na tapisérie, poplatné ještě dobovému rokoku (Hrnčíř, Tatrman).
V roce 1786 jmenován královým malířem; v té době vytvořil řadu portrétů členů královské rodiny.
Po 1792, kdy po vážné nemoci zcela ohluchl, se v jeho tvorbě, paralelně s oficiálními zakázkami (Karel IV. s rodinou), objevovaly chmurné a depresívní náměty, často vycházející ze studií duševních poruch a neradostné reality okolního světa (Kolos, Poprava povstalců 3 května, Sabat čarodějnic).
Hlubokým zážitkem v 90. letech pro něho byl milostný vztah s vévodkyní z Alby, kterou několikrát maloval (Vévodkyně z Alby s černou mantilou, Nahá Maja, Oblečená Maja). Na napoleonské války reagoval sugestivním grafickým cyklem Hrůzy války. Z politických důvodů nucen emigrovat do Francie (1824 – 26). Významně ovlivnil rozvoj grafických technik (především v litografii). Měl výrazný vliv na umění 19. a 20. stol., zejm. na symbolismus, expresionismus a surrealismus.

Empír (asi 1800-1830)

(název z franc. = císařský sloh)
Vyplňuje dobu, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem. Pečlivě studuje antické vzory a důsledně z nich vychází. Pracuje s dórským a iónským sloupovým řádem. Hojně využívá litinu. V oblibě jsou žaluziová okna natírané modře nebo zeleně. Klenby se staví velmi ploché. Otevírají se první stavební kanceláře, které jen podtrhují uniformitu architektury. Tvůrci se soustředí hlavně na interiéry; šperk, užité umění a módu. V malířství se objevují, jako v klasicismu, historické náměty, akty a veduty (pohledy na město).

Závěr
Klasicismus a empír jakoby vyjadřovaly krizi feudálního řádu. Svými charakteristickými rysy dokládají velké společenské změny, ke kterým v Evropě došlo, ať ve výrobě, osídlení, náboženské toleranci.
Použítá literatura:
Lumír Klimeš, Slovník cizích slov- SPN Praha, 1981
Věra Martinková a kol., Literatura 1- Tripolia Praha, 2001
tabuka Novověk I- MC brno, 1994
Zdeněk Topil a Ivan Bauer, Tahák z dějepisu- Tobiáš Havl. Brod, 1992
José Pijoan, Dějiny umění /8- ODEON praha, 1981
Encyklopedie Umění nové doby- ODEON Praha, 1974
Život po staletích- Osveta Martin, 1992
Encyklopedie DIDEROT (verze 2001)- Diderot Praha, 2000
www.geoicites.com/stavebni_slohy/Empir.html