Klasicismus a empír

Klasicismus je výrazem racionalismu a osvícenství konce 18. století, programově se inspiruje tradicemi starého Řecka a Říma (klasické umění); v našich zemích sloh období přelomu 18. a 19. století. Empír (z francouzského impaire – císařství) spadá do období první poloviny 19. století (doba Napoleonova císařství) a na klasicismus přímo navazuje a prolíná se s ním.

Na konci 18. století pod vlivem nových myšlenkových proudů a společenských změn vzniká i nový styl umělecký. Descartův mechanický racionalismus zásadně poznamenal novověkou filozofii a myšlení. Úloha rozumu a lidské vůle, podobně jako v renesanční době, opět vzrůstá, barokní mysticismus je věcí minulosti. Francouzská revoluce podlomila autoritu církve a částečně i šlechty v celé Evropě. Významné postavení má teď státní moc.

Proti vnější okázalosti barokních staveb, především církevních a šlechtických, opět nastupuje estetika jednoduchých antických tvarů a jejich pevný řád. Tento směr podnítily také archeologické objevy a nové poznatky o vyspělých starověkých civilizacích (např. objev Pompejí). Zrodilo se hnutí, které považovalo antickou architekturu za vzor slohové dokonalosti a absolutní krásy. Klasicistní architektura se vyvinula především v napoleonské Francii a brzy se rozšířila do celé Evropy.

Charakteristickým prvkem nového slohu je snaha o typizaci všech druhů staveb a symetrie jako zásadní východisko architektonických řešení. Mizí rokoková zdobnost, stěny a průčelí jsou plošší, členěné jen mělkými pilastry. Výraznějším plastickým prvkem je z antiky (a později z renesance) přejatý portikus (předsunutá vstupní část budovy se sloupy a trojúhelníkovým štítem). Na průčelích se nově používá speciální dekorativní motiv – plastický feston (ozdobný závěs z listů, květů a nejčastěji vavřínu zakončený stuhami). V tympanonech vyplňujících trojúhelníkové štíty se objevují důstojné antické motivy. Užívají se také oválné medailony s reliéfy profilů římských císařů. V empíru se do trojúhelníkových štítů někdy vkládá nápis nebo letopočet. Častým empírovým motivem je slunce, zobrazované na dveřích a vratech. Fasády bývají opět členěny slepými arkádami, okna se zdvojují a bývají opatřena žaluziemi. Stavitelé hojně používají sloupy, ovšem s dříky spíše hladkými.

Nové postavení mají sami stavitelé. Architektonická a především urbanistická řešení se stávají věcí veřejného zájmu, neboť investory staveb už nejsou šlechtici a církev, ale města a městské (nebo i státní) instituce. Začínají se provádět první regulační úpravy. Ve městech se boří středověké hradby, které s rozvojem techniky a nového státního uspořádání přestávají mít své opodstatnění, naopak se vzhledem k velkému rozvoji obchodu stávají překážkou vzniku nových komunikací. Na místě starých hradeb se zakládají velké městské parky (Lužánky v Brně, Chotkovy sady v Praze). Vznikají i parky příměstské (Cibulka, Klamovka u Prahy). V parcích se staví fontány, altánky, antiku napodobující sochy a sousoší. Zájem o sady a parky má velkou úlohy při zakládání a stavbě lázeňských měst. Františkovy Lázně vznikají jako komplexní městský útvar položený v rozsáhlém parku, v Mariánských Lázních se park stal vnitřním centrem městem, obestavěným po jeho obvodu. V 19. století vznikají typické lázeňské budovy – kolonády a pavilony se zřídly.

Františkovy Lázně Mariánské Lázně

Zavedení pravidelné armády si vynutilo stavbu kasáren a vojenských pevností, na konci 18. století jsou založena v Čechách dvě pevnostní města, Josefov a Terezín, ještě s barokním opevněním, ale urbanisticky řešená již v duchu klasicismu. Města vznikají na pravidelném šachovnicovém půdorysu s jednotnou výškou zastavění. Podobně vypadá i nová pražská čtvrť Karlín. V souvislosti s rozvojem průmyslu narůstá počet městského obyvatelstva a vzniká potřeba nového typu městského domu. Začínají se stavět nájemní domy s malými byty zpravidla o dvou místnostech, přístupnými z pavlače. Za první dům tohoto typu je považován dům Platýz v Praze. Kromě toho se staví další veřejné budovy – lázně, divadla (Nosticovo divadlo v Praze), nové komunikace – silnice a viadukty pro první koněspřežnou dráhu, tovární budovy (nejdříve textilní) – zpočátku podle vzoru šlechtických venkovských sídel a velkostatků, řetězové mosty (zachovalý řetězový most můžeme vidět v Stádlci na Lužnici).
Poté, co Josef II. zrušil některé kláštery a omezil působnost řádů, dochází k přestavbě řady církevních staveb. Barokní kostel v Praze na Příkopech je přestavěn na celnici U Hybernů, z klášterů na Zbraslavi, ve Žďáru nad Sázavou a např. v Boskovicích vznikají zámky. Z té doby jsou i další šlechtická sídla – zámky Ratibořice, Kačina, Kynžvart. I pro tyto stavby je příznačné, že jsou citlivě zasazeny do okolní krajiny, budují se anglické parky s vodními plochami, kolonádami, sochami (v Kroměříži), v okolí zámku Lednice je takto přetvořena celá krajinná oblast. V koncipování těchto romantických parků se prolíná vliv empíru s vlivy nadcházejících historizujících slohů.