Kubismus

Roku 1907 byl dokončen Picassův obraz „Slečny z Avignonu“, které se běžně pokládají za zrod kubismu. Španěl Picasso, syn malíře, byl již v 18 letech pokládán za génia, mistra svého řemesla. V době své krize dospěl k rozhodnutí odpoutat se od imitace viděné skutečnosti. Velkou roli sehrálo objevení afrických masek, které daly Slečnám z Avignonu konečnou podobu. Po vystavení tohoto plátna na několik dní v Paříži vzniklo jakési duo Braqua s Picassem. Brzy se oba propracovali ke skutečnému kubismu, který zřejmě vychází ze slov: „Všechno v přírodě se formuje na základě koule, kužele a válce a je potřeba se naučit malovat podle těchto jednoduchých tvarů.“ WordPadDobrodružství obou umělců dostalo rychlý spád. Od roku 1910 opustili 1. etapu analytického kubismu a a nastoupili etapu další, kterou ještě víc podnítily Slečny z Avignonu, které odmítnutím reality pohledu umožnily malovat realitu poznání. Motivy jsou analyzovány a ideje vyjádřeny malbou, která se nestará o přímou čitelnost ztvárněné figury. Tyto ideje mohou korespondovat s aspekty předmětu, nebo lidské postavy, které se nedají vnímat z jednoho pohledu, například zepředu a zezadu. Asi od roku 1912 hovoříme o syntetickém kubismu. Ve svých projektech vycházeli z materiálních prvků, tvaru a struktury povrchu, různého papíru, barevných úseků...Syntetický kubismus pokračoval koláží. Divák před obrazem pociťuje dvojznačnost materiálu, převzatého z každodenní reality, například novinového papíru nebo kusů tapet, ty však v celkové kompozici obrazu dostávají nový význam. Poselstvím obou malířů je to, co se od té doby nazývá autonomie výtvarného projevu: navzdory komentářům autorů, že analyzují realitu poznání , vytvářejí spíše umělecké dílo založené na této analýze. Proto se Picassova a Braquova díla celkem oprávněně omazují na velmi střídmou barevnou škálu, v níž převládá hnědá a okrová barva, tu a tam oživená zelenými tóny.

Kubismus se však neomezil na úzkou spolupráci, či spíše na soupeření těchto dvou umělců. Další malíři se vydali stejnou cestou, třebaže s časovým posunem. Patří mezi ně především Jean Metinger, Fernand Léger a Juan Gris a Robert Delaunay. V této druhé vlně vznikli především dva umělci. Obrazy Ferdinanda Légra brzy poznamenalo hledání tvaru. Nerozkládal formu v plochách, ale v objemech, raději používá kužele a válce než krychle. Po něm následuje Robert Delaunay, který do kubismu vnesl výraznou čistou barvu.