Zkusme věřit teorii, že se umění zrodilo v době mladšího a pozdního paleolitu, asi sto tisíc let před naším letopočtem, kdy na scénu vstupuje homo sapiens. Někde v šerosvitu jeskyně zkusme uvidět první umělce, pro něž byl vrchol umění uplácat sošku z hlíny či ozdobit kost třemi zvlněnými čarami. Nyní máme rok dva tisíce a umění a to, jak ho vnímala lidská společnost, prošlo za tu dobu velkolepým vývojem, vývojem který bere dech. Změnil se několikrát výrazně pohled na to, co je krásné, měnil se s různými kulturami i novými generacemi lidí. Dějiny umění, toto neutichající hledání a pátrání po pravdě, kdy se přiblížit své představě krásy snažili ze všech sil osamocení jedinci, celé školy i jiné velké skupiny lidí, má sílu široké a dravé řeky a dá se přirovnat k průvodu demonstrantů. Všichni mají odvahu říct, co si o světě, co je obklopuje myslí, všichni chtějí komunikovat a každý k tomu volí jiné prostředky. Někteří umělci zaplatili za své hledání daň velice vysokou: žili na okraji společnosti, v chudobě a zemřeli všemi opomenuti. Jiní vytvořili díla, která, kdybychom měli jistotu o existenci Stvořitele, by ho jistě potěšila. "Dobře, že jsem stvořil člověka a tento svět," řekl by si možná, "protože lidská ruka a fantazie dokáže tvořit další a další světy a rozmanitosti, na které já jsem nepřišel a v počátečním shonu na ně nebyl čas." Umělecká díla jiných dokážou jako zrcadlo odrazit veškeré ztráty i nálezy lidského života a další umělci jako by byli ranhojiči, kteří pomohli s tupou bolestí lidské existence i velkou úzkostí z nekonečnosti vesmíru, nezměrnosti svobody i smrti.
Někdy během této slavné i bídné historie někdo, a já vsadím boty na to, že to byl nějaký kritik, vymyslel slovo kýč. O díle, které tímto názvem pojmenoval, tímto názvem jedním slovem řekl, že pro něj zhmotňuje všechny přívlastky pokleslosti: vypočítavost, prvoplánovost, ne jednu nevkusnost, ale propojení několika nevkusů. Prospěl tím umění nebo uškodil? Nestačilo by bývalo, kdyby řekl, že jemu osobně se ten obraz či socha nelíbí?
Podívejme se na věc podrobněji. Kde je hranice vkusu a nevkusu a kdo by jí měl určit? Připomeňme si docela známý příběh: Édouard Manet namaloval na konci devatenáctého století obraz Olympia. Zpodobňuje nahou mladou ženu, která polo-sedí polo-leží na bílé posteli a dívá se z obrazu zadumaně plachým pohledem. Na sobě má jen bílé pantoflíčky s labutěnkou a za uchem růžový květ. Malíř tento obraz vystavil na pařížském Salónu, prestižní výtvarném prostoru, kde přijetí nebo odmítnutí kritiky té doby určovalo do jisté míry budoucí osud obrazu. Olympie úplně propadla. Častovali ji výroky: "hanebná zavalitá modelka," a "jakási gorilí samice." Básník Théophil Gautier dokonce napsal, že: "Olympia se nedá z žádného hlediska vysvětlit." V roce 1907 se obraz dostal do Louvru a současní výtvarní kritikové (kteří ovšem nejsou o nic méně omylní, než kritici před sto lety), jí považují za vrchol Manetova díla. Případů, kdy až čas odhalil genialitu nebo jen velký význam uměleckého díla nebo samotného umělce, je bezpočet. Kromě toho: umění přece vnímá každý jinak, podle toho, jak je společensky určen, jaké jsou jeho vědomosti a životní zkušenost, prostě řečeno: každému se líbí něco jiného. A kdo mi chce tvrdit, že soud kritika je cennější, než soud můj nebo než soud paní, která si přede mnou ráno kupovala loupáčky. Čímž chci říct, že mít stejný názor jako kritici umění, je dobré možná tak na to, když chcete udělat dojem na brýlatou mladistvou intelektuálku, opisujete myšlenky svého oblíbence v kavárně a ušlechtilé myšlenky se vinou a mísí spolu s dýmem s cigarety.
Kromě toho, posledním uměleckým směrem, jehož jméno najdeme v učebnicích je postmodernismus. Což nám situaci neusnadňuje, ba naopak. Ten totiž, namísto toho, aby jako spousta uměleckých slohů, které ho předcházely, určil alespoň nějaké estetické hodnoty, rezignoval na formu a často i na obsah. Doba postmoderní velí umění, aby jako titán Kronos pozřelo nazpět dvé dítě – kýč, které zplodilo. Postmodernismus smísil vše, co bylo vytvořeno s efektem, jímž si není nikdo jist, a osekal jeho vliv na diváka, posluchače a čtenáře na kost. Jako by zase zbylo jen to základní: oslovit člověka a postavit ho do komunikační situace, v níž nikdy předtím nebyl, překvapit ho. A k tomuto účelu může stejně tak dobře posloužit sádrová socha umírající srnky pod keřem planých růží stejně jako výstava, kde jsou prázdné sály a na stěnách u podlahy je nalepená jen žlutočerně-pruhovaná páska. Co z toho je větší kýč? A kdo o tom má rozhodnout?
Umění stejně jako všechno kolem stoná divným splínem fin de siécle, rozpačitě přešlapuje na místě a samo neví, co se sebou. I v tom klubku hadů, kde každý znamená tisíc významů a všichni dohromady jeden velký zmatek, se ale dají najít nějaké záchytné provazce. Určit, jaké jsou hranice kýče znamená vystavit se riziku, že hadi budou kousat. Já to riziko podstoupím.
Vymezím, co pro mě znamená kýč v literatuře, protože je to obor umělecké činnosti, ke kterému necítím velký ostych se vyjádřit. Přesněji řečeno: Můj dosavadní běh životem mě opravňuje se k němu vyjadřovat tak asi nejvíce ze všech oblastí, v nichž lidé tvoří umění. Kýč v literatuře pro mě znamená všechno, co není napsáno dostatečně přesvědčivě. Obvykle se ale nad tím moc nezamýšlím, pomyslím si cosi o autorovi a čtu něco jiného. Nevkusná mi přijde nasládlost, spousta slov i to, jak se k sobě ve větách staví. Třeba tenhle text: „Tak už je to tady. Zase. Znovu. Asi je to můj osud, neustále se kvůli někomu trápit. Možná je to mnou - kamarádi mi občas vyčítají, jaká prý jsem. Zlá, sobecká, nafoukaná… Vždycky jsem si říkala: závidějí mi a proto mi podobné věci vyčítají a jsou na mně zlí. Nepřejí mi, že jsem hezká, mám dobrou práci a vlastní byt. Ale teď si říkám, že možná mají pravdu, že možná opravdu jsem špatná. Nebo si jenom vybírám chlapy, na které prostě nemám?” Je převzatý z povídky z internetového časopisu pro ženy www.dama.cz. Kýčovitá je pro mě na tomto úryvku představa chudáka holky, které všichni ubližují a přitom je jediným důvodem jejich závist, že nejsou tak schopní jako ona. Za kýč považuji i to, že v prvním odstavci, který je jakousi předehrou, která předznamenává to důležité, o co v textu půjde, mluví o tom, že je hezká, má práci a vlastní byt.
Zvláště v novinách, i v novinové a časopisové publicistice, jsou podle mě kýčovitá mataforická spojení, která časem zrohovatěla v klišé: chlupatí mazlíčci, čtyřnozí miláčci, ratolesti, pokud autor mluví o dětech, ruka zákona pokud mluví o policii, svatostánek české kultury, když je řeč o Národním divadlu. Myslím si, že autor novinového, i publicistického článku by neměl mít tu drzost používat metafor, které vymyslel někdo před ním a neměl by tak přispívat ke stavu jazyka, kdy pro samá ustálená slovní spojení nebude jasné, o čem se spolu dva lidé chtěli původně bavit.
Kýč pro mě znamenají také pocity, jaké zažívám, když si čtu některé texty, o nichž je jasné, že mají silný autobiografický základ a autor v nich odhaluje své soukromí mnohem více než by mi bylo milé. Tento moment v komunikaci mezi autorem a čtenářem by se dal přirovnat k okamžiku na filmovém plátně, kdy je hrdina v tak trapné a nešťastné situaci, že máte nutkavou potřebu schovat se pod kabát nebo se nepatřičnosti toho, že jste svědkem vyhnout odchodem do foyer. Jen tak mezi řečí se třeba dozvíte, že autor textu má
V básních, jejichž úkolem je podle mě objevovat a rozrývat nové významy krásna, vytahovat je jako červené a tepající nitky z obyčejnosti, jsou pro mě kýčem všechny obraty a obrazy, které tak dobře znám: slza, která se leskne na řasách, šáteček na rozloučenou (samozřejmě kromě toho prvního, Nezvalova).
Za kýč a nevkus považuji také podobnou indiskrétnost, s níž nahlížejí někdy novináři do soukromí jiných lidí a neuvědomují si, že jim jejich otázky mohou být nemilé a některé i bolet.
28. prosinec 2012
3 748×
1300 slov
