Rokoko

Rokoko, slohový stupeň v pozdním baroku; vznikl asi 1710 – 15 ve Francii a vyvrcholil v době vlády Ludvíka XV. (1715 – 74). Rozšířilo se do Německa, Rakouska, střední Evropy (v českých zemích kolem 1730), do Itálie, Polska a Ruska. Od 70. let se vyvíjelo souběžně s klasicismem, který vznikl jako reakce na rokoko (podle dobového mužského účesu s copem oba dva směry dříve označovány jako copový sloh). Oproti vrcholnému baroku je pro rokoko typický odvrat od monumentality a dramatičnosti k intimní poetičnosti (zacházející někdy až do frivolnosti a erotičnosti), odpovídající potřebám soukromého života jednotlivce. Je charakteristické zdrobněním, hravostí a dekorativismem; všeobecně přijato i kulturou měšťanskou. V rokoku objeven pro evropskou estetiku význam asymetrie (viz též rokaj), inspirace orientem (viz též chinoiserie);
výtvarné umění a) architektura typické je malebné kupení hmot, v nichž se uplatňují mansardové střechy, vikýře a vázy, hojně využívána rokajová výzdoba. Užívání typických barokních půdorysů, ale zdrobnělých a často se zaoblenými rohy. Stylová výzdoba interiérů (časté používání štuků), na rozdíl od velkých společenských místností baroka stavěny spíše drobné kabinety, budoáry ap.; b) malířství, sochařství převládaly dekorativní motivy, působivé a elegantní postoje, prosazovala se intimita portrétu. K významným sochařům patřil zejm. É. M. Falconet. V malířství nejčastěji užívána technika pastelu s jemnými a bledými tóny; oblíbenými tématy zahradní a galantní scény. Významní malíři A. Watteau, F. Boucher, H. J. Fragonard, F. Guardi, N. Grund; c) užité umění rozkvět drobné porcelánové plastiky (žánr), nábytkářství (obliba světlého dřeva), umělecké kovářství, šperkařství, rozkvět miniatury;
hudba rokoko charakterizováno převahou homofonie, užíváním hudebních ozdob, zvukovou křehkostí, menšími hudebními formami. Dělí se zpravidla na galantní sloh a expresívní, citový sloh (asi 1740 až 1750 – 80);
literatura rokoko přejímalo žánry z baroka, ale upravovalo je; zejm. opouštělo barokní mystiku a přiklánělo se k pozemské smyslovosti. Pěstoval se galantní epos, pastýřská hra, rozmarná erotická lyrika. Za vzor byli považováni antičtí autoři milostných veršů (Anakreón, Horatius, Catullus). V českých zemích se rokoko projevilo v tvorbě prvních básníků národního obrození (V. Thám).