Rokoko

Rokokový styl se zrodil ve Francii kolem roku 1700,částečně jako další vývoj barokního umění a částečně jako reakce proti němu. V obou stylech nalézáme bohatost a složitost tvaru,barokní umění je však typicky masivní a někdy ponuré.Naproti tomu rokoko je mnohem méně vážené(často bývá záměrně hravé).Oba styly však nezřídka splývají, u mnoha děl je obtížné přesně určit,do kterého stylu patří.Původně bylo rokoko především stylem interiérového designu; jedno vysvětlení pro původ tohoto názvu je,že slovo rokoko pochází z „rocaille“ termín používaný pro kamenné a lasturové útvary pobřežních skalisek.
Prvním velkým rokokovým malířem byl Watteau; umělci,kteří nejlépe vystihují elegantní lehkovážnost stylu v jeho vrcholu,jsou Boucher a Fragonard.Z Paříže(jež v této době předčila Řím a stala se hlavním městem mezinárodního uměleckého světa)se rokoko šířilo do dalších částí Evropy,avšak podobně jako baroko se nejvíce prosadilo v katolických zemích.Ve Francii se v roce 1760 posunul vkus směrem k neklasicismu, ve střední Evropě však rokoko vzkvétalo téměř až do konce 18.století. Na rozdíl od baroka je rokoko svou podstatou světské,i když v Rakousku a v jižním Německu byly některé kostely zkrášleny v rokokovém stylu-nejlepší z nich jsou vyzdobeny nesmírně lehce a neukázněně.
Nejtypičtější vnější znak rokoka byl ornament „rokaje“-v našich zemích lze zařadit mezi polovinu 40.let-60.až 70.léta 18.století.Někdy se však považuje za nejčastější fázi rokoka období charakterizované jemnou páskovou ornamentikou (1720-1740),která je zde ponechána ve vrcholném baroku.
Ve zlidovělé formě přežívá rokaj jakožto jednotlivý ornament hluboko do klasicismu a lze se s ním opožděně setkat ještě v 19.stol. na lidové architektuře nebo na podstavcích kamenných soch a křížů-v době kdy se již dávno o rokoku jako slohu nedá hovořit.

Rokoko zejména právě v architektuře se neprojevuje dostatečně výrazně jako samostatný sloh a kromě několika případů „rokokového“ zdrobnění a hravosti je od baroka pomůže odlišit spíše jen zmíněný ornament rokaj. Příznačná pro rokoko-v rokajových kartuších,ve tvarech váz apod.-je hybná nesouměrnost,odlišující je od symetrického baroka,avšak půdorysné disa rozvrhy průčelí plně dodržují osovost,a tedy i symetrii,k nimž se dopracoval barok.