Romantismus

Romantismus vznikl v Evropě na přelomu 18. a 19. století jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou kapitalistického řádu a humanitními ideály. Odrážel prohloubení protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem, odpor proti strnulým normám předchozí klasicistické estetiky.
Romantismus hlavně utvrdil jeden ze základních rysů 19. století, totiž individualismus. Dobrovolně se odchyloval od všech tradičních a akademických norem. Novalis o tom napsal: „Být romantikem znamená dávat každodennosti vyšší smysl, známým věcem závažnost věcí neznámých, konečnému lesk nekonečna.“ Romantikové mohutně využívali všech druhů pohnutí, jež umožňuje představivost. A doslova posedlí byli myšlenkou na smrt. Dalším příznakem romantismu byl únik z každodenního života do neskutečna: romantici sní o dalekých zemích a o zašlých časech, zvláště o středověku, o němž mají dosti mlhavou, avšak poetickou představu. Každý umělec měl možnost vytvořit nový styl.

První velkou postavou romantismu byl Théodore Géricault. Od dětství se u něho projevovalo velké nadání pro kresbu a zároveň vášnivý zájem o koně a jezdecké umění. Jeho známý obraz Vor Médusy byl inspirován skutečnou událostí, a to ztroskotáním fregaty Méduse. Zajímali ho i pochmurné náměty, pozoroval choromyslné lidi a maloval hlavy gilotinovaných a šílence obojího pohlaví (např. Portrét šílené ženy). Hlavně byl však stále posedlý tématem koně. Géricault uměl neobyčejným způsobem zpodobit pohyb koně, jak by ho zachytila jen fotografická momentka. Pokoušel se o vyjádření života v celé jeho divoké, bouřlivé energii, což byl úkol hodný tohoto hrdého a odvážného umělce. Bohužel však předčasně zemřel následkem pádu z koně.

Théodor Chassériau prošel klasicistickým školením, ale stal se romantickým malířem. A tento rozpor vyústil ve zvláštní kouzlo, jako by zde oba vlivy, místo aby na sebe narážely, vydaly ze sebe právě to nejlepší. Tato dvojakost se projevuje nejpůsobivěji v obraze Ester oblékající se před uvedením k Assuerovi.

Eugén Delacroix vyrůstal ve vysoké pařížské společnosti. Tento život poskytoval mnohá potěšení díky víru citových dobrodružství i díky cestování. Delacroix se jevil jako uzavřený, samotářský a poněkud upjatý člověk, jehož názory na umění byly občas velmi málo romantické, a v politice zase dost pesimistické navzdory jeho veledílu Svoboda vedoucí lid. První Delacroixova plátna, Dante a Vergilius v pekle a Krveprolití na Chiu vyvolala jízlivé poznámky, ale také nadšení. Tento malíř měl totiž v hloubi nitra přes všechen rozumový nátěr velký smysl pro dramatičnost. A proto byl jedním z nejdokonalejších vtělení romantismu.
Tím, že francouzští romantici poznali anglické krajináře (zvláště nejvýznamnějšího z nich – Constablea), používali rozmanitých barev. Byl konec s mdlými barvami, s jednotvárnou a konvenční zelení užívanou při malbě listoví. Tak se Delacroix vypracoval v mistra barev.
Velkou módou v malířství se stal Orient. I Delacroix se tam vydal a našel tam mimo jiné život úplně odlišný od evropského, lidé zde navozovali dojem antiky. Odtud pochází plátno Alžírské ženy.
Delacroix měl v sobě jistou divokost zadržovanou přísným stoicismem muže z velkého světa, která však propuká v jeho dynamické malbě (např. Sardanapalova smrt, Vstup křižáků do Konstantinopole, Vražda lutyšského biskupa, nebo mnoho obrazů inspirovaných Hamletem či Faustem). Delacroix dostal postupně zakázky na velké dekorační práce: vyzdobil královský salón a knihovnu v poslanecké sněmovně, apod. Zde se mu naskytla příležitost, aby podal souhrn svých úvah o dějinách světa. Tyto myšlenky jsou velice smutné. Od počátku časů se rozvíjel zápas mezi nesmiřitelnými silami a Delacroix byl v hloubi duše přesvědčen, že boj nikdy nekončí. V posledním díle už nelíčí boj lidstva, ale svůj osobní boj, tímto dílem je Jakubův zápas s andělem. Je to zápas lidského ducha se sebou samým. Jakubův boj trval celou noc. Delacroixův po celý jeho život. A malíř nás zde poučuje, že není rozhodnut ani v hodině smrti. Géniův zápas nemůže skončit nikdy. Jeho cena tkví v něm samém, nikoli v hypotetickém vítězství. Tato poslední Delacroixova freska je jedním z několika málo uměleckých děl, v nichž je ztvárněno několik velkých myšlenek, jež jsou ctí celého lidstva.

Romantismus však nebyl výhradně francouzskou, nýbrž světovou záležitostí. Koncem 18. století se objevilo v Německu především v literatuře v podobě působivých, originálních děl bratří Schlegelů, Schellinga a dalších.
Stesk po středověku vyjadřovali němečtí romantikové se stejným zanícením jako v jiných zemích. Oživovaly se vzpomínky na slavné pěvce lásky Minnesängery a především se začaly sbírat národní písně a došlo k velkému příklonu k německé lidové tradici.
Vyzdvižení snu a fantazie, což byla německá filozofie romantismu, se nejvíce projevilo u dvou velkých německých malířů: Caspara Davida Friedricha a Philippa Otta Runga. Runge navazuje svou upřímností na staré německé portrétisty - věnoval se zpodobování lidí a umísťoval je na svých portrétech před krajinářské pozadí, do přírody. Friedrich se věnoval takřka výhradně krajinomalbě, do níž promítal veškerou svou vizionářskou sílu.
Vídeňan Moritz von Schwind nejdříve maloval anekdotické výjevy, avšak poté co se seznámil s Corneliem se věnoval malbě monumentálních fresek, v nichž se nejlépe projevil jeho velký talent.
Mnichovan Carl Spitzweg maloval výjevy ze života, které byly často humoristicky zabarveny.
Peter von Cornelius vytvořil 12 kreseb perem pro Goethovo dílo Faust. Potom spolu se svými žáky vyzdobil freskami novou glyptotéku vybudovanou v Mnichově. Jeho dílo přivedlo znovu ke cti nástěnnou malbu a v jeho kompozicích se silně projevují různé symbolické záměry.
Německou skupinu zvanou nazaréni, která se usadila v Římě, vedl Johann Friedrich Overbeck. Zpočátku se setkávali s nepochopením a posměchem, ale postupem času si dobyli v Římě uznání. Tito malíři se snažili o vzkříšení stylové čistoty – v jejich tvorbě vládne nehybnost, chybí jim duch a jakákoli spontánnost. Tyto snahy nakonec k ničemu nevedly.

V Itálii byl nejvýznamnějším představitelem romantického malířství Benátčan Francesco Hayez. Vynikl jako elegantní a citlivý malíř historických námětů. Jeho romantický charakter se projevil především v několika ženských podobiznách a v portrétu Manzoniho.

Ve Španělsku navazuje malířský romantismus více méně na barokní tradici. Proto byl Vincent López Portana schopen vytvořit v portrétech, které maloval ke konci života, osobitou verzi romantismu.
Ve španělské malbě se velmi cenil také smysl pro místní kolorit. I cizí cestovatelé chtivě zachycovali obrazy z lidového života jako například skotský kreslíř David Roberts ve společnosti Jenara Péreze Villaamila, který maloval se zaujetím krajiny i architektonické památky. Dále vesnické obrazy Valeriana Domíngueze Bécquera, nebo portréty Federica de Madraza y Kuntze.

V českém výtvarném umění reprezentují romantismus některými díly A. Mánes, F. Tkadlík a J. Navrátil.