Secese

Secese je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Vytvořila módu a životní styl na konci 19. a začátku 20. století, ať již vystupovala pod jménem Jugendstil, Art Nouveau, Modern Style nebo Style Modernista. Název secese vznikl zprvu jako označení protestního hnutí moderních umělců, usilujících o netradiční projev, proti akademikům a konzervativcům, kteří zastávali v uměleckých spolcích rozhodující místa. K první secesi došlo v Mnichově roku 1892, po ní téhož roku v Berlíně, ačkoli oficiálně byla berlínská secese založena až roku 1898. Vídeňskou secesi založil roku 1897 G. Klimt; v ní teprve splynul pojem secese ve smyslu spolkovém s pojmem secese jako slohu. K secesím umělců z konzervativních spolků docházelo i jinde, dokonce i v Japonsku roku 1900.

Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, lineárnost a plošnost, záliba v neobyčejných lomených barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, jež vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností. Secesní barevnost není pouho charakteristikou zobrazeného předmětu, ale hodnotou samou o sobě; secese vyhledává neobvyklé a dosud nevídané barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu.
Ústředním znakem secesního cítění je stylizace; secese se snaží překonat tradiční tematiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo) a stylizuje je podle zásad proporcionality a eurytmie. Těžiště secese neleží ve „vysokém“ umění, v malbě a sochařství, ale v dekoraci a užitém umění. Secesní ornament není však jen dekorací, má významovou funkci, je nositelem symbolu. Proto právě knižní grafika se stala vděčným polem uplatnění pro secesní umělce.

Secesní sloh se vyžil v krátkém období. Jeho vyvrcholení spadá zhruba do devadesátých let 19. století a prvních let století dvacátého (1890 – 1905). Vrcholné období předchází v osmdesátých letech raná secese a v některých zemích zejména v Anglii – protosecese, jejíž projevy lze zpětně sledovat v průběhu celého 19. století až k umění kolem 1800, kdy v díle W. Blakea nachází secese svého předchůdce.

Secese je časově souřadná literárnímu symbolismu, s nímž se na mnoha rovinách a nejrůznějším způsobem prostupuje a překrývá. Někteří malíři byli zároveň básníky (D. G. Rossetti, W. Morris, A. V. Beardsley). Secesi však se symbolismem nelze ztotožňovat. Vzájemný vztah je možno vyjádřit asi tak, že není-li každá symbolická báseň nutně secesní, je naopak každé opticky vnímané secesní výtvarné dílo symbolické. Dynamická arabeska symbolizuje netělesné duchovní síly a její vlnící se zákruty proud života nebo akt lásky. Barevná secese byla žlutá, modrá, zelená, černá a bílá. Žlutá je barva hmoty, slunce a světla, života a radosti; modrá a zelená jsou barvy neskutečné, faustovské; černá je poslem ducha; bílá vyjadřuje ztroskotanou naději, smrt. Charakteristickými zvířaty secese byli páv a labuť, secesní květinou lilie; vábili svou exkluzívností a vznešeností zjevu, tvarem, který hověl tendenci k lineárnímu znaku, i erotickou příchutí.
Silným podnětem pro secesní malířství byly japonské barevné dřevoryty, objevené evropským uměním v polovině 19. století, impresionisty. S. Bing, jehož obchod L‘Art Nouveau v Paříži dal novému slohu jméno, začínal jako obchodník s japonskými artefakty.
V malířství se setkáváme se secesními prvky na konci osmdesátých let v krajinách V. van Gogha a v kompozicích P. Gauguina a E. Bernarda. Od devadesátých let se secese lavinovitě šíří po celém světě. Kulminačním bodem je světová výstava v Paříži roku 1900, na níž nový sloh triumfoval jako móda začínajícího století. K hlavním představitelům secesního malířství a grafiky patří A. V. Beardsley v Anglii, skupina Nabis ve Francii, F. Khnopff v Belgii, J. Toorop v Holandsku, M. Klinger v Německu, F. Hodler ve Švýcarsku, G. Klimt ve Vídni a Čech A. Mucha v Paříži, S. Wyspianski v Krakově a M. Vrubel v Moskvě; secesní stránku má i dílo P. Gauguina, H. Toulouse-Lautreca a E. Muncha; ze secese vyšel i V. Kandinskij, F. Kupka, P. Picasso i zakladatelská generace českého moderního malířství (J. Preisler, M. Švabinský, V. Preissig).

Použitá literatura: Encyklopedie světového malířství (Academia, 1975)