Secese

I/ Co znamená slovo Secese – pojmenování v různých zemích
II/ 1/ a/ Založení a vznik
b/ největší rozmach
3/ hlavní znaky a/ architektura
n exteriér
n interiér
b/ sochařství
c/ malířství
d/ literatura
3/ představitelé
III/ Hodnocení secese

Slovo secese vzniklo z latinského slova secessio, což znamená oddělení, odštěpení a jako název slohu, vyjadřuje odštěpení hlavně mladých umělců od starší generace. Práve proto se toto hnutí v Německu nazývá Jugendstill – styl mladých, mládí a mladého věku. Francouzi mu říkají L´art nouveau – nové umění a Angličané Arts and Crafts – umění a řemesla nebo Modern Style – moderní styl.

Úplně první náznak secese se objevil v Mnichově už v roce 1892 a téhož roku také v Berlíně. Přesto Berlínská secese vznikla oficiálně až v roce 1898. Ve Vídni zakládá secesy G. Klimt v roce 1897 a odtud jim k nám přináší Bedřich Ohmann, který už v letech 1897 – 1898 ataví v Praze Na Příkopě dnes již zbořenou kavárnu Corso. Ale secese se neobjevuje pouze na evropském kontinentě, ale kolem roku 1900 se dá hovořit dokonce o Japonské secesy.

V průběhu vývoje secese dochází k jejímu mísení s jinými styly jako je třeba pseudobaroko nebo pseudogotika. Ovše, největší rozmach a nejčistší formy secese nacházíme od sklonku 19. století přes první desetiletí 20.st. Poté ustupuje silné konkurenci moderních směrů, převážně kubismu. Ale ještě ve 20. letech se dožívá na průčelích domů projektovaných venkovskými staviteli.

Slova, která přesně podstatu secese vystihují jsou: ornamentálnost, lineárnost a plošnost.
Architektura se vyznačuje přemírou ornamentiky rostlinného i geometrického původu, nakupené náhodně a jen pro oslňování diváka. Velice často se vyskytují reliéfy s mytologickými a mýtickými náměty s vílami a putti, což jsou malé dětské postavičky. Tentokrát však už bez křidýlek a svatozáří, jak tomu bylo v baroku. Na stavbách také nalezneme hudebníky a tanečnice, skleněné a keramické ornamentální doplňky, obklady, kachlíky, zlacení a mosaz toto zlacení připomínající a v neposlední řadě skleněné stříšky zvané markýzy. Snad nejznámějšími stavbymi u nás jsou budova hlavního nádraží a Obecní dům v Praze.
Interiér je často štukovaný nebo různě malířsky zdobený. Základním zdobným prvkem je mramor, ozdobná osvětlovací tělesa se zavěšenými skleněnými tyčkami, kování, zrcadla, barená, leptaná a lazurovaná skla. Zem je většinou velice prakticky pokryta dlažbou.

Snaha o líbivost se objevuje také v sochařství. Sochy jsou velice naturalistické. Nalezneme mužské i ženské figutry v aktu se vztaženými pažemi a povlávajícími drapériemy. Autoři se zaměřují hlavně na národní a vlastenecké náměty a důkazem tohoto tvrzení jsou i velké pražské pomníky – Husův a Palackého.

V malířství se často setkáváme se symbolem barev. Jsou to žlutá – barva hmoty, slunce, světla, života a radosti, modrá a zelená – neskutečné, faustovské barvy, černá jako posel ducha a bílá představující ztroskotanou naději a smrt. Velice často se objevuje v dílech páv nebo labuť a z květin je to lilie. Tyto tři motivy vábili svou exklusivností a vznešeností, tvarem, který odpovídal základním požadavkům a také svou erotickou příchutí. Dalším silným podnětem pro malíře jsou barevné japonské dřevoryty objevené v polovině 19. století impresionisty.

Secese je často souřadná s literárním symbolismem. Vzájemně se prolínají a překrývají, ale v žádném případě je nemůžeme ztotožňovat. Někteří známí malíři jako Rosseti, Morris a Beardsley psali i básně, ale jinak se secese v literatuře nijak významně neprojevuje.

Mezi předtavitele světového secesního malířství patří již zmíněný Vincent Autrey Beardsley, Paul Klee, Gustav Klimt, Henry – Marie – Raymond de Tolouse - Lautrenc – Monfa a Egon Schiele. U nás jsou to Kamil Hilbert, J. Preisler, M. Švabinský, ale hlavně Alfons Mucha a Mikoláš Aleš.

Hodnocení secese se různí. Je to velice kontroverzní styl a málokdo má na tento směr jednoznačný názor. Ovšem například Ottova encyklopedie se staví k secesi poměrně jednoznačně: „ ze secese zeje jen povrchnost, ledabylost, bizarnost, grotesknost, ošklivost, snaha podati něco, co tu “ještě nebylo“, ohromiti něčím, třebas to hraničilo těsně s nepříčetností. Sochaři se svým materiálem méně poddajným odolali déle než malíři této pohodlnosti tvořiti přímo nakažlivé, ale mnozí se jí poddali též, podávajíce práce jen částečně provedené, kusé, do neurčita vybíhající. Třeba si přáti v zájmu pravého umění, aby ta doba poblouznění pominula co nejdříve a zplozenci secese tvořiti buď přestali, nebo vynaložili píli dohoniti, co zameškali ve své umělecké výchově a vrátilli se ku přírodě, pravdě a kráse.“