Baroko – výtvarné umění

Úvod

Baroko vzniká v Itálii již v 16. století a pokračuje až do první poloviny 18. století a rychle se rozšiřuje do ostatních evropských zemí. Rozvíjelo se v době závažných společenských proměn. Vznikala díla plná dramatičnosti, v nichž přímou linii nahradila křivka, v níž se bohatě uplatňoval prostor a účinky světla. V Itálii se však poprvé objevil i jiný příznačný rys barokního umění, a to nový, bezprostřednější vztah ke smyslové skutečnosti a reálnému světu, vztah, který výrazně poznamenal tvorbu s tradiční náboženskou a mytologickou tematikou, a který sehrál prvořadou úlohu v malbě podobizen, krajin, zátiší a výjevů z každodenního života. Také kostely přestaly sloužit k meditaci, začaly se budovat prostorné síně nebo sloupoví, dobře rozvržené, vhodné pro kázání a společné motlitby. Důležitým znakem bylo, že místo kruhového půdorysu se využívá půdorys elipsovitý. Baroko rozvíjí prostor jakoby do hloubky, klade důraz na šikmé zakřivení linie a pokroucené plochy.

Baroko se dělí na tři slohové proudy a to na barokní realismus, barokní klasicismus a radikální barok. Vedle patrných rozdílů mají tyto proudy i společné znaky. Jedním z nejdůležitějších je iluze, která prostřednictvím divadelních efektů útočí na smysly, city i rozum diváka.

Barokní realismus

Barokní realismus je střízlivý popis skutečnosti, který ale obsahuje i prvky , které z něj dělají dramatické dílo. Vedle klasických biblických námětů se prosazuje i portrét, žánr, krajinomalba a zátiší. V obrazech se využívá temnosvit, tj. hlavní postava obrazu je osvětlena jasným světlem a okolí mizí ve stínu.

Tzv.„otcem“ barokního realismu je

Caravaggio

. Byl to italský malíř, který dovedl dokonale vystihnout povrch předmětu do nejjemnějších detailů. Příkladem takového obrazu je jeho Košík s ovocem (Průvodce výtvarným uměním str.71), kde Caravaggio zobrazil košík samostatně a ne jako součást nějakého prostředí. Díky tomu povýšil zátiší na jeden z námětů patřících do barokního realismu. Ačkoli byl Caravaggio z Itálie, našel nejvíce stoupenců v Holandsku a v zemích severně od Alp. Bylo to proto, že Itálie byla ovlivněna renesancí, neměla pochopení pro střízlivou a smyslovou popisnost realismu, a také proto, že byla sídlem katolické církve a té se nelíbily Caravaggiovy obrazy. On si totiž vybíral modely z nejnižších vrstev obyvatelstva – zloděje, chudáky, žebráky, a jejich tváře propůjčoval osobám na svých obrazech, ať už to byly obyčejní lidé nebo Bůh a svědci (Dějiny umění 7 str. 50). Ostrou kritiku si vysloužil také tím, že ve svém obrazu Ukřižování sv. Petra jako první namaloval člověku špinavé nohy (Dějiny umění 7 str. 55).

Dalším významným autorem je

Rembrandt van Rijn

. Je označován za jednoho z největších géniů evropského malířství. Ve svých obrazech sice používal stejné prvky jako ostatní, ale celkový výsledek byl vždycky jiný. Používal temnosvit, ale tak, že okolí nezahalil do neproniknutelného stínu, ale že postupně ztemňoval a nechal vystoupit kontury prostředí (Dějiny umění 7 str. 242). Nevyužíval dramatických scén jako jeho součastníci, ale dával přednost jemnému zobrazení a díky tomu jeho obrazy prostupuje magická síla. Rembrandt byl významným autorem portrétů, z nichž jde vyčíst radost, smutek , ale i povahu portrétovaného člověka. Dokladem toho jsou jeho autoportréty (Dějiny umění 7 str. 264). Významným přínosem byl i skupinový portrét, jehož vznik podnítil rozvoj měšťanských spolků (Dějiny umění 7 str. 253).

Autorem krajinomaleb je

Jakob van [Rojzdál]. Ve svých obrazech nemaloval ideální krajinu, ale objevil krásu všední přírody – lesní zátiší, pohled na moře, větrný mlýn u řeky (Dějiny umění 7 str. 204).

Posledním z důležitých malířů barokního realismu je

Diego de Silva Velazquez

. Je to nejvýznamnější osobnost španělského malířství v 17. století. Kromě náboženských obrazů maloval i výjevy z ulic, nosiče vody a žebráky. Později se stal královským dvorním malířem a maloval portréty vládců a šlechticů. Příkladem je obraz Dvorní dámy(Dějiny umění 7 str. 129), kde v popředí stojí královská dcera, která je obklopena dvorními dámami. Sám sebe namaloval do levé části obrazu. Jako královský malíř maloval i obrazy dvorních trpaslíků a bláznů (Dějiny umění 7 str. 121).

Barokní klasicismus

Charakteristický znak barokního klasicismu je dokonalý až matematicky přísný řád. Ten dal vzniknout tzv. ideální krajině, což je spojení reálné krajiny s vymyšlenými útvary sestavených do kompozičního celku př. Svatá rodina na schodech (Průvodce výtvarným uměním str. 69). Přísný řád barokního klasicismu se projevil i v architektuře.

Versailles

Mělo sloužit jako reprezentativní sídlo „krále Slunce“ Ludvíka XIV. Jednotlivé budovy jsou uspořádány geometricky. Tyto geometrické prvky jsou kamenným symbolem francouzského racionalismu, Francie nikdy nepřijala od Itálie původní podobu barokní architektury. Versailles se liší hlavně v půdorysu, který není elipsovitý, ale geometricky uspořádaný. Francie si zanechala smysl pro ukázněný řád.

Radikální barok

Hlavním znakem radikálního baroku je pohyb. V architektuře jsou to elipsovitě zprohýbané zdi a protipohyb různě formovaných linií říms. V sochařství je to pak skutečné zobrazení pohledu.

Představitelem je

Giovanni Lorenzo Bernini

. On na sochách dokázal zachytit pocity (Průvodce výtvarným uměním str. 92 - můžeme si toho všimnout na rozdílu těchto dvou hlav). Další jeho významnou sochou je David (Dějiny umění 7 str. 36). Dokázal v ní pochytit zvolený okamžik akce. Dokazuje to hlavně výraz v jeho tváři. Bronzový baldachýn je jeho dalším významným dílem (Dějiny umění str. 22-23). Stojí v chrámu sv. Petra v Římě; je vysoký 28,5m a Bernini na něm pracoval 9 let. Baldachýn nesou 4 točené sloupy. Díky Berninimu má náměstí v Římě podobu obrovské lehce stlačené elipsy, kterou tvoří 2 polokruhy přisazené ke dvěma protějším stranám obdélníka. Náměstí je obklopeno mohutným sloupořadím, které obsahuje 4 řady sloupů.

V radikálním baroku to byl

Rubens

, kdo byl proslavitelem baroku. Celým jménem je Peter Paul Rubens. Byl to vlámský malíř, který působil i v Itálii a pak v Antverpách.Rubens dospěl k osobitému stylu. Jeho obrazy jsou útokem na smysly a city diváků. Hodně využívá prostoru v obrazu. Pohyb prochází ve spirálovitých křivkách. Můžeme si toho všimnout na obrazu Mučení sv. Livinia (Dějiny umění ý str. 223), kde sv. Livinius byl biskup a jeho vrazi mu právě vytrhávají jazyk, protože jim nechtěl říct tajemství. Obrazem, kde si můžeme všimnout esovitě prohnutých postav, je obraz Tři Grácie (Dějiny umění 7 str. 227) Tento obraz jakoby ukazoval „ ideál“ ženské krásy. Traduje se, že na tomto obrazu zvěčnil obě své manželky. Helenu vlevo a Isabellu vpravo. Heleně se ale nelíbily formy ženských postav a málem obraz po smrti manžela spálila. Sám sebe zvěčnil se svojí první ženou Isabellou a na obrazu je vidět, že se Rubens zvěčnil ve šlechtickém oblečení, protože tak vyjadřoval, jak toužil a chtěl žít.