Op-art

Koncem 50. let se někteří výtvarní umělci výrazně zajímají se o fenomén vnímání. Ve svých dílech dosahují pozoruhodných optických efektů, které mají svůj původ v psychofyzických procesech.

Jejich obrazy jsou silně ovlivněny vědou (psychologie, fyziologie, geometrie). Jeden z těchto umělců, Victor Vasarely dokonce říká: „Nehledáme tolik osobní výraz, jako spíše elementy nové řeči, která je přizpůsobena vědě, neboť věda je jednou z mála hodnot, jimiž jsme si ještě jisti.“ Penrose uveřejňuje roku 1958 v British Journal of Psychology nemožnou figuru Tribar (obr. 1). Tři dlouhé kvádry jsou zde spojeny tak, jak by to v reálu možné nebylo, přesto vypadá figura na prví pohled přirozeně. Nesrovnalostí si divák všimne až při jejím pozornějším zkoumání. Je tomu tak díky procesu zrakového vnímání, které je nejen aktivní, ale i selektivní. Při pohledu na obraz se nesoustředíme na všechny detaily najednou, nejprve si několika pohyby očí jednotlivé detaily fixujeme v paměti a teprve poté jsme schopni uvědomit si případné rozpornosti. Tribar inspiruje M. C. Eschera k vytvoření obrazů Trojnásobný tribar (obr. 2) a Vodopád (litografie, obr. 3).

Trojnásobný tribar a Vodobád však ještě nejsou díla abstraktní. A pokud je později op-art definován jako odvětví geometrické abstrakce, tato díla mezi něj ještě nepatří. (Že by však Escher nepatřil mezi tvůrce op-artu už možné říci není, neboť nejdříve je sice „pouze“ jejich výrazným předchůdcem a inspirátorem, ale později sám vytváří díla, která lze tentokrát již mezi „stylově čistý“ op-art opravdu zařadit (např. Tři koule 1, obr. 4).)

Optické efekty s abstrakcí spojuje již v 50. letech, zde už jednou citovaný, Victor Vasarely, Maďar od 30. let usazený v Paříži. (obr. 5) Právě on je dnes vedle Bridget Rileyové považován za nejvýznamnějšího představitele op-artu.

Přestože se optickými efekty, fenoménem vnímání a geometrií zabývá významná skupina umělců již od 50. let, ještě ani počátkem let 60. nemá jimi vytvořený nový výtvarný styl žádný název. Ten získává až v říjnu 1964. Během příprav na výstavu The Responsive Eye (Reagující oko) v Muzeu moderního umění v New Yorku jej redaktor časopisu Time nazve „optical art“. Zkrácením tohoto výrazu a zároveň určitou parafrází na název jiného uměleckého stylu 20. století – pop-artu, pak vziká „op-art“.

Op-art je jedním ze směrů geometrické abstrakce. Maximálně využívá rozumu, přesnosti a logiky, zpracovává poznatky z geometrie a fyziognomie, je spojen s psychologickými výzkumy. Jeho představitelé předkládají divákovi na svých dílech progresivní geometrické vizuální podměty. Podněcují jej k vizuální aktivitě, čehož dosahují optickou nestabilitou (dochází při ní k vytváření konstelace přivádějící oko do neřešitelných rozporů) a mobilitou (obraz je jakoby v pohybu, pohybové jevy se realizují vjemovými efekty -> kmitavý účinek dosažený kontrastem černých a bílých ploch). Ze statického obrazu se stává zajímavá pohybová hra.

Pokud divák sleduje dílo soustředěně a dlouho, dochází k únavě receptorů sítnic a obraz nejenže vytváří dojem pohybu, ale objevují se zde i barvy, přestože je ve skutečnosti černo-bílý. Černou a bílou využívají umělci op-artu pro svá díla nejčastěji, je zde sice možné najít i obrazy namalované barevně, ale to se týká především až pozdější doby (konec 60. a 70. léta) a nejedná se již o zcela „klasický op-art“ spadající mezi léta 50. a především 60. Mezi barevná díla patří například některá slavná pozdní díla Vasarelyho (Triond, 1973, obr. 6) či práce Rileyové z konce 60. let.

Mezi umělce tvořící v rámci hnutí optical artu patří vedle Eschera, Vasarelyho a britské malířky Bridget Rileyové (známý je především její Current, obr. 7) a dále můžeme zmínit třeba Reginalda Neala (obr. 8) či Josefa Alberse. Z Čechů jím byl ovlivněn například Sýkora.

Op-art bezpochyby patří mezi významné výtvarné směry 20. století, svědčí o tom i fakt, že se záhy prosadil i v architektuře a módním návrhářství.