Renesanční výtvarné umění

Umělecký sloh mezi gotikou a barokem, vzniklý na počátku 15. století v Itálii ve Florencii.
Umělecké hnutí usilovalo o obrození antiky, resp. o návrat k antické dokonalosti, ale brzy dospělo k novému uměleckému výrazu cestou racionálního způsobu tvorby (teorie perspektivy, nauka o proporcích, optika, později poznatky z anatomie). Umělec byl respektován jako osobnost nadaná božským talentem, která má svá práva vůči zájemci o dílo; umělecká tvorba měla výrazně individuální charakter. Renesanční výtvarné umění má tři základní fáze: raná renesance (asi 1420 – 1490), vrcholná (klasická) renesance (asi 1490 – 1520) a pozdní renesance (asi 1520 – 1530), s níž se od 20. let 16. stol. prolínal manýrismus;

a) ARCHITEKTURA: rozvoj zejména světského stavitelství (palác a vila s architektonicky řešenou zahradou), rostl význam veřejných staveb. V církevní architektuře se vedle baziliky uplatňovala i centrální dispozice. V půdorysu, prostoru a postupně i v průčelí patrné úsilí o vyváženost a uzavřenost, skladebnou jasnost a přehlednost architektonických článků. Na fasádě zdůrazňován hmotný charakter stavby (rustika, bosáž, sgrafita). Studium antické architektury dovedlo pozdně renesanční architekty ke klasicismu.

Nejvýznamnějším architektem renesance rané byl Brunelleschi Filippo, který se narodil roku 1377 a zemřel 15. 4. 1446. Byl to italský architekt a sochař. Tvůrce renesanční architektury neobyčejných výtvarných kvalit; své technické schopnosti nejvýrazněji projevil při stavbě dvouplášťové kopule hlavního florentského dómu Santa Maria del Fiore, neobyčejných rozměrů, vyvolávající již v době svého dokončení obdiv. Svébytný architektonický systém uplatnil ve stavbě florentského nalezince (Ospedale dei Innocenti), kostela San Lorenzo, baziliky San Spirito, kaple rodiny Pazziů při kostele Santa Croce. Do sochařství se zapsal dramatickým, goticky ještě ovlivněným reliéfem Obětování Izáka, soutěžním návrhem na Rajské dveře florentského dómu a Krucifixem v Santa Maria Novella.

U renesance vrcholné to byl Michelangelo Buonarroti narozený 6. 3. 1475 a zesnulý 18. 2. 1564. Italský sochař, malíř, architekt a básník; vedle Leonarda da Vinci největší umělecká osobnost renesance. Působil zejména ve Florencii, v Bologni, v Benátkách a v Římě (ve službách papeže Julia II.) Vynikal silným plastickým cítěním i znalostí anatomie, výborný kreslíř. Sám se považoval za sochaře. Jeho sochařské postavy vyjadřují vlastní vnitřní cítění ušlechtilými gesty (David, Pieta), v dalším vývoji figura stále více srůstala s vlastní hmotou mramorového bloku a vyjadřovala hluboké duševní pohnutí (Pieta Palestrina, Pieta Rondanini). Autor náhrobků (papeže Julia II., Lorenza Giuliana Medici). Vynikl i jako freskař; proslul zejména výzdobou Sixtinské kaple ve Vatikáně (výjevy ze Starého zákona a Poslední soud), kde v monumentální kompozici jakoby převedl své sochy na stěny a strop kaple do mohutné malířské perzonifikace duchovních sil a hnutí. Od roku 1546 pověřen vedením stavby chrámu sv. Petra (kupole, vnější zdivo závěru); autor i dalších chrámových a palácových staveb (Medicejská kaple a knihovna kostela San Lorenzo, úprava Kapitolu s palácem Konzervátorů a Senátorů). Jeho architektura vynikala prostorovým a monumentálním cítěním, které předznamenávalo jak manýrismus, tak barokní principy.
Shrnul evropskou uměleckou tradici od antiky přes středověk po renesanci, i tradici florentského malířství od Giotta k Leonardovi. Inspiroval umělce manýrismu a baroka. Jako osamělý génius bez přímých žáků ovlivnil své současníky i následovníky. Básnické dílo odráží petrarkovský rozpor mezi láskou k pozemskému životu a bázní před hříchem a smrtí.

Představitelem pozdní renesance byl Vignola Giacomo Barozzi da, který se narodil 1. 10. 1507 a zemřel 7. 7. 1573. Byl to italský architekt a teoretik. Žák Bramantovy římské školy. Realizoval Serliovy zásady v duchu římského klasicismu. Autor církevních i světských staveb. Po smrti Michelangela vedl stavbu kupole sv. Petra, také navrhl jezuitský kostel Il Gesu v Římě, který se stal prototypem barokních jezuitských chrámů (například sv. Ignáce v Praze). Napsal teoretické spisy o architektuře (La Regola delli cinque Ordini d’Architettura – Pravidla pěti řádů architektury aj.), jimiž později ovlivnil své následovníky.

b) MALÍŘSTVÍ: náboženské náměty byly často aktualizovány a vybírány na základě možnosti zobrazit nahé postavy (tématy křest Kristův, umučení sv. Šebestiána aj.). Jako nový náboženský žánr vznikla sacra conversazione ( renesanční ikonografický typ trůnící madony mezi stojícími světci s Ježíškem a anděly u nohou, jakoby při duchovním rozhovoru )
Také se rozvíjela mytologická, alegorická a historická malba, portréty, akt. Uplatňovala se geometrická perspektiva a od 2. pol. 15. stol. i nová technika malby (olejomalba), převzatá z nizozemského malířství. Často užívána technika fresky. V období rané renesance se umělci snažili přivést k dokonalosti zachycení podoby lidského těla a usilovali o zvládnutí perspektivy; ve vrcholné renesanci se malíři zaměřili na přesvědčivé vyjádření duševních, smyslových a emotivních stavů a hnutí. Vedle kresby a modelace světlem a stínem se začal uplatňovat i šerosvit. V pozdní renesanci a v manýrismu se zvyšoval důraz na zachycení duševního výrazu a tělesného pohybu a byla zvýrazněna expresívnost a duchovnost obsahu. Rozvíjel se knižní dřevořez.

Jedním z nejvýznamnějších malířů v Itálii v renesanci rané byl Francesca Pierro della, narozený mezi 1410 a 1420 a zesnulý 1492. Žák a spolupracovník P. Veneziana. Působil v severní Itálii,Toskánsku a Římě. Studoval teorii perspektivy a zákonitostí světla a barvy jako prostředků plastické modelace v obraze. Volil jednoduchou obrazovou kompozici se strnulými figurami. Maloval fresky (Legenda o sv. Kříži, Vzkříšení ) i oltářní desky (Křest Krista) a portréty (Podobizny urbinského vévody Federica de Montefeltro a jeho ženy). Bohatou barevnou škálou vytvořil základ kolorismu klasické renesance, zejm. školy benátské a ferrarské.

Ve vrcholné to byl Leonardo da Vinci, který se narodil 15. 4. 1452 a zemřel 2. 5. 1519. Byl to italský malíř, sochař, architekt, inženýr a vědec, hudebník a básník; spolu s Michelangelem nejvýznamnější představitel vrcholné italské renesance. Je považován za vzor renesančního univerzalismu. Žák A. Verrocchia (klečící anděl na Verrocchiově obraze Křest Kristův), byl činný zejména ve Florencii a v Miláně, dále v Romagni a ve Vatikánu. V roce 1509 byl jmenován v Miláně dvorním malířem francouzského krále Ludvíka XII., v roce 1516 odjel jako dvorní malíř Františka I. do Francie. Byl experimentátorem se snahou po absolutní dokonalosti; dokončil jen málo děl. Některá díla byla zničena či jsou zachována pouze v pozdějších kresbách (Bitva u Anghiari, jezdecký pomník Francesca Sforzy). Kompozice obrazů je většinou založena na trojúhelníku. Fantastické krajiny překonávají tradiční perspektivu, prostor a plasticita je podtržena šerosvitným sfumatem (Sv. Jeroným, Madona ve skalách) s chvějivou atmosférou. Za vrcholy díla jsou považována nástěnná malba Poslední večeře (S. Maria delle Grazie v Miláně) a obraz Mona Lisa (též Gioconda) – vyjádření Leonardova ideálu krásy s nádechem duševního tajemna portrétované ženy. Výrazně ovlivnil zejm. severoitalskou malbu; měl řadu žáků. – Byl projektantem pevnostních staveb, konstruktérem válečných strojů. Je autorem projektu ideálního města a dómu v Pavii. Jako vědec se soustředil převážně na technické problémy a přírodovědecké studium. Je zachována řada studií a dokonalých technických i výtvarných kreseb; je zakladatelem vědecké a technické ilustrace. Připravoval velké dílo o anatomii člověka (vytvořil na 8 000 kreseb), zkoumal optiku, hydrostatiku a další obory. Vynalezl mnoho strojních částí, strojů a zařízení (tkací stroj, stroj na broušení skla); některé nebylo v možnostech tehdejší úrovně techniky realizovat (např. letadlo, ponorka, padák, opakovací dělo). Teoretik umění (Pojednání o malířství), autor pojednání o kosmologii.

Mimo Itálii to byli zejména umělci A. Dürer, L. Cranach, H. Holbein a P. Brueghel.

c) SOCHAŘSTVÍ: hlavním cílem byla volná socha; byly znovu oživeny starší formy, zejm. jezdecký pomník a náhrobní monumentální památník. Vedle kamene (zejm. mramor) užíván bronz i terakota.

Významným sochařem v renesanci rané byl, Donatello Donato di Nicolo di Betto di Bardi. Pracoval pro florentský dóm, kostel Or San Michele (série monumentálních mramorových plastik), spolupracoval s F. Brunelleschim. Autor plastik v mramoru, bronzu i dřevořezeb. Vytvořil nový typ vznešené krásy figury, prodchnutý vnitřním charakterem osoby a narůstající expresivitou a spiritualitou až v kontrastu s vnějším vzhledem figur (cyklus proroků florentské kampanily dómu, zpěvácké tribuny dómu, David, hlavní oltář San Antonio v Padově, jezdecká socha Gattamelaty v Padově, Máří Magdaléna v baptisteriu ve Florencii aj.).

Ve vrcholné Michelangelo Buenarroti a v pozdní Cellini Benvenuto (1500 – 1571), italský sochař, zlatník a prozaik. Činný v Římě (Paměti, zachránil papeže a papežské šperky při plenění Říma 1527); ve Francii na královském dvoře Františka I. (Fontainebleau, stříbrné stolní plastiky a svícny, Neptun a Amfibrité aj.); ve Florencii (bronzová socha Persea s hlavou Medúsy). Tvořil v duchu rafinovaného manýrismu se smyslem pro ženské tělo. Autor Rozpravy o zlatotepectví a Rozpravy o sochařství. Z literárního hlediska cenný Vlastní životopis, líčící autorův bouřlivý život plný dobrodružství a vytvářející stylizovaný autoportrét renesančního umělce, jehož individualita se nedá spoutat žádnými zákony.