Můj referát se zakládá na návštěvě stálé expozice Maxe Švabinského v Kroměříži. Lze ji najít v galerii muzea Kroměřížska na Horním náměstí v Kroměříži.
Max Švabinský byl příslušníkem generace, která vstoupila do našeho umění kolem roku 1890. Roku 1949 Jan Loriš řekl o Švabinském: „ Je mnoho skutečných bodů, ideologických i formálních, které spojují umění M. Švabinského s uměním 19. století. Co však je staví mimo ně, je vyhraněná umělecká individualita, která jeho dílo ubránila před nebezpečím eklektismu, vedouc ho po cestě sice osamělé, avšak probíhající souběžně s proudy, jež razí odlišnou tvárnost století dvacátému."
Max Švabinský se narodil 17 září 1873 v Kroměříži. Bydlel v malém zahradním domku v Jánské ulici. Jak psala paní Zuzana Švabinská: „Přišel na svět bez jakýchkoliv příprav, bez svatby, jen tak, nevolán.“ Přesto byl zahrnován tou nejlepší péčí. Vedle mladičké maminky se o něho staral její otec František Švabinský, matka Pavlína a dvě neprovdané otcovy sestry, Máry a Nany.
V místě rodiště navštěvoval německou reálku, a jelikož jeho největším snem od mládí bylo stát se umělcem, roku 1891 úspěšně složil přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Malbu studoval u profesora Pirnera, který ho v jeho projevu výrazně ovlivnil. Grafickou techniku se učil u Julia Mařáka. Už na studiích v Praze se Švabinský proslavil precizností a vysokou kvalitou své portrétní práce.
Svůj umělecký obzor si dále rozšiřoval studijním pobytem v Paříži a cestami po Francii, Německu, Itálii, Holandsku a Belgii. V Paříži pobýval Švabinský v letech 1898 – 99.
Roku 1901 obdržel první cenu České akademie věd a umění a byl přijat za jejího dopisujícího člena. Roku 1904 získal zlatou medaili na světové výstavě v St. Louis.
Od roku 1910 byl profesorem na pražské Akademii, kde vedl do roku 1927 grafickou školu a také speciální školu pro figurální malbu, kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi.
Patřil mezi zakladatele Spolku výtvarných umělců Mánes, byl členem a později předsedou Sdružení českých umělců - grafiků Hollar.
Mistrovsky ovládal kresbu tužkou, uhlem a perem. A od kresby byl jen krůček ke grafice. Vyvrcholením kreslířského a grafického projevu jsou podobizny tvořící jedinečnou galerii význačných osobností (František Palacký, A. Dvořák, J. Neruda, J. Wolker, F. X. Šalda). V užité grafice vytvořil četné návrhy na poštovní známky, bankovky a plakáty. Ilustroval také řadu knih a básnických sbírek (Vrchlického básně, Ščipačovovy Sloky lásky, Bezručovu Stužkonosku modrou...). Z třicátých let jsou jeho kartony pro tři barevná okna svatovítského chrámu a mozaika pro Národní památník na vrchu Žižkově. Po II. světové válce byl autorem návrhu lunet pro Národní divadlo.
Jistou dobu také pobýval v malé vesničce Kozlov. Vznikla zde spousta obrazů, kreseb, grafických listů a rodinných portrétů.
Dostalo se mu mnoha poct a uznání, ať to byl čestný doktorát filosofie (1933) či jmenování národním umělcem (1945). V roce 1951 byl vyznamenán Československou cenou míru, o rok později Státní cenou. Zemřel 10. února 1962 v Praze po delší nemoci. Bylo mu 89 let a byl právem pochován na vyšehradském Slavíně.
Jelikož byl Švabinský vynikajícím portrétistou a figuralista, tak velká většina Švabinského prací v kroměřížské expozici jsou portréty figurální práce. Na spoustě těchto portrétů jsou vyobrazeni příslušníci Švabinského rodiny. Je zde například perokresba Maminka, Teta Máry, Sestřenka Pavlína dere peří, Ela, nebo Zuzana. U málokterého z umělců generace 90. let můžeme pozorovat tak soustředěný zájem o nejbližší okolí a osoby, které jej denně obklopují, jako právě u Švabinského.
Tento vztah k rodině lze nalézt i ve skupinových portrétech, jako jsou například Malá a Velká rodinná podobizna.
V létě 1912 shromáždil umělec Vejrychovu rodinu ve vzdušném, světlém pokoji kozlovské chaloupky, aby nakreslil Malou rodinnou podobiznu. Do prosvětleného pokoje se vzdouvající se záclonou přivedl celou rodinu švagra Karla, svého tchána a tchyni, manželku Elu a do rodinného společenství namaloval i sebe. Vznikla tak skupinová podobizna plná vzduchu a rodinného kouzla. V roce 1905 vzniká kompozice Velké rodinné podobizny. Jde o grandiózní skupinový portrét o rozměrech 186 x 206 cm. Švabinský zde zobrazuje opět členy Vejrychovy rodiny. Každá postava tohoto společenství je ve svém vlastním světě, a přesto jsou propojeny jakousi slovy nevyjádřitelnou sounáležitostí. Ohlas obrazu byl značný a ještě po létech vzpomínali pamětníci na své okouzlení a obdiv k technické dokonalosti krásného díla.
Dalším významným skupinovým portrétem, který Švabinský namaloval je bezpochyby obraz Ateliér. Na obraze malíř – tedy sám Švabinský, ve svém ateliéru před obrovským plátnem maluje ženu pózující mu s věcem na hlavě a s kyticí tulipánů v ruce. Je zahalena do drapérie, která jí odhalují krk a ramena. Je to Anna Vejrychová. Uprostřed vpředu, pohodlně usazená v křesle sedí malířova manželka Ela v elegantních krajkových šatech a za ruku drží malou Zuzanku Vejrychovou, která se o ni opírá. Obě vzhlížejí k líbezné ženě v pruhovaných šatech, která si trochu zamyšleně splétá svůj rusý cop. Je to znovu Anna, matka dítěte. Objevuje se zde dvakrát – poprvé jako model a podruhé jako člen rodiny. Za Švabinským s cigaretou v ruce, přihlíží celé scéně Anin manžel, Rudolf Vejrych.
Krásné malířské detaily závěsů, papouška sedícího na tyči ovinuté drapérií, kytice ve džbánu, či krabice s motýly nade dveřmi prozrazují Švabinského rozkoš z malování a zároveň evidentní směřování k malířsky plnohodnotnému dílu. Ateliér je skutečně předělem ve Švabinského tvorbě. Končí jím období mládí a první zralosti, období, v němž umělec hledal a nacházel cestu, období velkých úspěchů. Tímto dílem počíná krásné období mužného smyslového okouzlení, které se Švabinském podařilo v nejlepších dílech odvážně a přitom cudně vyjádřit. Je možno říct, že Ateliérem skončilo období nejintenzivnějšího hledání a nalézání v životě Maxe Švabinského. Jím se také definitivně přiklonil ke klasice.
Mezi další nádherné a významné portréty, které lze najít v této expozici patří například takzvaná Zelená babička, která je kreslena v zelené podmalbě. Toto dílo vystihuje stáří, jak v pozici sedící figury, tak ve výrazu obličeje a v krásných , upracovaných rukou sepjatých na klíně. Kresba mluví o malířově obdivu k osobité kráse stáří. Portrétovanou je babička jeho ženy, paní Josefa Dapeciová. Jistý obdiv ke stáří lze pozorovat i u obrazu Dvě matky.
Naopak určité opěvování mládí a krásy se odráží v obraze Růžový portrét a v kolorované perokresbě s názvem Kamélie. Ve vzácné harmonii v tomto díle malíř opěvuje krásu a jemnou tajemnost života, jak se mu zrcadlí v ženě, květině, motýlu i v zšeřelé atmosféře salonu zintimněné půvabným gestem rozčesávání dlouhých vlasů.
Za reprezentativní dílo české symbolické malby kolem roku 1900 je považován obraz Chudý kraj. Samo dějiště chudého kraje je jedním z nejkrásnějších obrazů krajiny v našem umění. Světla a stíny modelují zvlněný terén a obloha, zabírající více než polovinu plochy, navozuje pocit volnosti. Podle Švabinského bylo malířským cílem tohoto obrazu znázornit „ harmonii fialového vřesu a modré oblohy a dívky, která by to symbolizovala“ Ví se, že vřesový pahorek, na němž dívka sedí, si umělec nechal v Kozlově uměle vybudovat, stejně jako nechal ušít venkovský úbor pro Elu, která byla jeho modelem. Toto dílo bylo oceněno Hlávkovým stipendiem.
Švabinského generace měla celou řadu výborných krajinářů, jako byli Antonín Slavíček, Antonín Hudeček, Otakar Lebeda a další. Opravdu talentovaných figuralistů bylo málo. Mezi nimi k nejsledovanějším nadějím patřili Max Švabinský a Jan Preisler. Od figuralistů se očekávalo vytvoření nadčasových prací. Švabinský a jeho druzi hledali poučení a inspiraci v součastném evropském umění. Všichni uznávali Francouze a celá generace byla nadšená anglickými preraffaelity. Švabinský spolu s Elou si okouzleně prohlíželi produkce prací Rosseti a Burne – Jonese a prožívali nálady, které jejich práce evokovaly. Reakcí na tyto zážitky jsou některé Švabinského práce. Jednou z nich je i dílo s názvem Splynutí duší. Možná, že spíše než název Splynutí duší by tomuto obrazu slušel titul Nostalgický sen, jak ho ve svém referátu nazval o výstavě v Rudolfinu nazval F.X. Jiřík. Ruiny, poryvy větru, tušení tragédie, nálada duše – to byl typický dobový repertoár vnášející do obrazu literární a psychologické tendence. Záleželo jen na velkosti talentu, jak se umělci podařilo tyto pocity převést do výtvarné řeči.
Dalším významným vystaveným obrazem je obraz Žní. Je rozdělen jakoby na dvě části. V horní polovině je božstvo a dole lidé pracující na poli. K tomuto dílu je v galerii vystaveno i několik rozborových prací, kterými se Švabinský na toto ohromné dílo připravoval. Například: Žena v červené sukni a další.
Jak jsem už říkala na začátku referátu – Max Švabinský byl vynikající portrétista, proto se zde nachází kromě portrétů členů jeho rodiny i portréty významných osobností, jako byl např.: T.G. Masaryk, Josef Mánes, Vrchlický, Bedřich Smetana a další. Nechybí zde ani několik autoportrétů.
Na konci výstavy jsou také vystaveny známky a bankovky, jejichž návrhy vymyslel právě Švabinský.
Podle mého názoru je expozice moc pěkně zorganizována. Je rozdělena do několika částí, podle doby kdy Švabinský tvořil. U každé této části je také napsáno několik řádků o tom, co zrovna Švabinský prožíval ve svém soukromí.
Co mě ale zklamalo, byl přístup průvodkyně, která má výstavu na starost a má každého návštěvníka provést a říct nějaký výklad týkající této výstavy. Místo toho mi pouze ve vystavovacích prostorách rožnula světlo, řekla, že Švabinský byl vynikající portrétista a ať začnu s prohlídkou od prava. Ale i přes tento počáteční nehezký zážitek se mi výstava líbila a její návštěvu bych doporučila všem, nejen milovníkům umění.
20. duben 2008
5 031×
1495 slov
