Africké obyvatelstvo

Úvod:
Účelem této seminární práce, zabývající se životem a problémy obyvatelstva Afriky. Myslím si, že jestliže začneme přemýšlet směrem, jaká je výhoda agresivní symbiózy pro hostitele, dojdeme k závěrům, že malárie a žlutá zimnice učinily pro zachování přírody deštných pralesů daleko víc než morální ohledy lidí. Stáda kopytnatců pohybujících se po afrických savanách přežila jen proto, že spavá nemoc byla a dodnes je pro lidi tak zhoubná... Viry tak svým způsobem ochránily rozsáhlé plochy afrického kontinentu - díky agresivní symbióze se velké oblasti stávaly "hrobem bílého muže". V Americe nic takového nebylo, a evropští kolonisté získávali rychle životní prostor.

Afrika 21.století – prostor pro beznaděj

Světová zdravotnická organizace vyhlásila v 60. letech frontální útok proti největší africké metle malárii, tedy proti jejímu přenašeči, jednomu z druhů komárů Anopheles. Neuspěla tehdy a tak se vrhla na další metlu třetího světa - pravé neštovice. V roce 1978 byl vyléčen údajně poslední nemocný člověk kdesi v Somálsku a WHO si připsala velký úspěch. V tu dobu už ale v tehdejším Zairu (a jak se dnes ukazuje, i v jiných zemích) si začala vybírat svou daň další záludná nemoc, teprve mnohem později nazvaná AIDS.
A opět za jejím vznikem stojí nejnemocnější srdce kontinentu, o kterém jsme už mluvili několikrát - Kongo, právě tam na tzv. kinshaské silnici, která de facto dnes už neexistuje a dříve spojovala západní pobřeží s východem kontinentu, se asi někde poprvé zřejmě náhodou od jakési opice nakazil onen už nikdy nepoznaný pacient číslo 1, kterému můžeme za AIDS poděkovat. Ten, jehož výjimečnost spočívala v tom, že dokázal onemocnět na dosud pouze zvířecí smrtelnou chorobu a ještě než za několik let zemřel, dokázal jí v dobách občanské války nakazit jistě desítky dalších osob.
Ze stejných míst zřejmě pochází i další nemoci, které nám však připadají vzdálené a téměř nepravděpodobné - nejen novináři zprofanovaná hemoragická horečka Ebola, která vás zabije z více než devadesátiprocentní pravděpodobností do týdne až čtrnácti dnů, ale i její mnohem méně známější, leč ještě děsivější příbuzní, Marburská horečka, horečka Lassa či libozvučně nazvaná horečka onyongo-nyongo.
Otevíráním se Afriky světu a světa Africe se pak lehce může stát to, co je zatím nepředstavitelné - přenos některé z nich (či jiné úplně neznámé) do Evropy a její rozšíření. Stačí připomenout relativně málo nebezpečné morové nákazy přinesené do Evropy při ve srovnání s dneškem velmi neefektivním stěhováním národů.
Při smrtelnosti blízké sto procentům, několikadenní inkubační době i při neexistenci specifického léku se takováto dosud nepříliš poznaná nemoc vyznačující se vysokou virulentností může lehce rozšířit v hustě obydlených oblastech, které zatím zachraňuje právě katastrofální zaostalost Afriky, tedy specificky fakt, že nemocný se prostě do Evropy nedostane včas, tedy dříve než umře - je však jen otázkou času, kdy se tak stane. Navíc jak u Eboly tak u Marburské horečky byla experimentálně prokázána možnost přenosu viru vzduchem a vůbec jejich neobyčejná odolnost. Například virus HIV způsobující AIDS přežije na vzduchu pouhých 20 vteřin, zatímco původce Marburské horečky vydrží i 5 dní a navíc pod vodou!
Dvacáté první století některou z těchto chorob z Afriky dozajista přinese a vyvolá tak další odpor vůči tomuto neměnícímu se zaostalému kontinentu.

A že tento pesimistický obraz je vlastní i samotným Afričanům, lze potvrdit i na původní africké science fiction. Zmíním se o dvou dílech ukazujících Afriku 21. století. Jihoafričan Peter Wilhelm v románu Maska svobody popisuje jižní Afriku příštích desetiletí jako místo, kde se pouze válčí, městy se potulují bandy zločinců a AIDS je všudypřítomné. Podobně Afriku vidí expert Světové zdravotnické organizace a univerzitní spolužák Michaela Crichtona Ghanec Kodwo Abaidoo, jehož román Černé šílenství ukazuje regionální války ve fiktivních afrických stáech 20. let 21. století.

HLASY Z CENTRA OHROŽENÍ
(tato stať nastiňuje problém infekčních onemocnění s největším důrazem na AIDS)

Virus HIV dnes v Africe zabíjí více lidí než války. V roce 1998 zde zemřelo na selhání imunity 2,2 milionu lidí. V souvislosti s nemocí AIDS podle expertů hrozí Africe zhroucení celých států a společenských struktur. Již dnes je AIDS nejčastější příčinou úmrtí Afričanů a podle odhadů OSN bude za pět let umírat v Africe na AIDS 13 000 lidí denně - právě tolik se jich v současnosti každý den nakazí.
Vzhledem k těmto otřesným statistikám označila OSN nemoc AIDS za hrozbu celosvětové bezpečnosti, vůbec poprvé v historii se Rada bezpečnosti OSN zabývala infekční chorobou

CO SI MYSLÍ O VIRU HIV OBYVATELÉ AFRIKY ???
KEŇA, NAIVASHA
Naivasha je město v centrální části země, velké asi jako Tachov či Nymburk. Díky blízkosti národního parku Hells Gate je město navštěvováno turisty ze všech koutů světa, většinou mladými lidmi. Turistika, pěstování květin a zeleniny vytvářejí pracovní příležitosti, za kterými se sem stahují lidé nejrůznější kmenové příslušnosti z celé Keni. Město je také důležitou zastávkou pro řidiče kamionů, brázdící se svými přetíženými koráby silnice mezi přístavem Mombasa, západní Keňou a ugandskou Kampalou.
Místní prostitutky pracují zásadně bez pasáků a jsou vytíženy hlavně o víkendech, kdy je možné ulovit kromě řidičů kamionů i nějakého přiopilého úředníka či Masaje, který po týdnech v savaně touží užít si slastí civilizace. Všední dny bývají na potenciální klienty daleko slabší a většina holek přežívá, jak se dá, většinou coby námezdní síly na některé z květinových farem.
Jenifer Wangari Ruhi, 25 let, svobodná, prodavačka, kmen Kikuju:
"Přes týden pracuji ve firmě prodávající nápoje, pivo, whisky, colu a tak... Přežít se dá, ale není to žádný zázrak. Sexem si přivydělávám jenom občas.. Klienty si rozhodně vybírám - nešla bych s každým, rozhodně ne s kamioňákem. Od těch se tady už nakazilo hodně holek AIDS, hlavně těch mladších.
Roznesli to tady řidiči kamionů, kteří jezdí do Zairu a Ugandy a tam spí s místníma šlapkama. Já jsem si nechala dělat testy na AIDS několikrát, pokaždé byly negativní. Bez potvrzení, že nemáš AIDS, tady těžko zavadíš o lepší práci... Jednou bych se chtěla taky vdát, ale za bělocha, ty jsou romantický a nebijou manželku. Já bych chtěla nejraději Němce, vdát se a jít s ním do Německa. Moje kamarádka se tam vdala a je děsně šťastná..."

GHANA, NUNGUA
Nungua je vlastně předměstím velké Accry, hlavního města země. Chloubou Nunguy je Coco Beach Resort, malý ubytovací komplex s kempem nacházejícím se přímo u pláže. Prostitutky se sem trousí po jedné, pracují samy na sebe, bez pasáků či party kolegyň. Jsou velice suverénní. Holky, kterým prostituce slouží jako přilepšení k běžnému občanskému povolání, jsou většinou kadeřnice a sekretářky a fungují zde pouze na nedělních tanečních večerech.
Grace Amwako, 28 let, svobodná, vedoucí kuchyně na Coco Beach, kmen Twe:
"O nemoci AIDS se v Ghaně hodně moc mluví, asi jako o žádné jiné. Osobně neznám nikoho, kdo by ji měl, ale to se vlastně těžko pozná, že ano? Všude se tady propaguje používání kondomů a většina lidí, alespon těch vzdělaných, si to bere k srdci. Jsou tu samozřejmě také prostitutky, hlavně na Labadi Beach, o těch se říká, že je každá druhá HIV pozitivní. Z příležitostných šlapek to asi tak vysoké číslo nebude. Myslím si, že AIDS se dostal do Ghany z Pobřeží slonoviny. Říká se, že skupina holek z jedné vesnice v Ashanti regionu fungovala jako prostitutky v Abidjanu. Po půl roce se vrátily do domovské vesnice, kde několik měsíců poté proběhlo hromadné očkování proti nějaké nemoci, bohužel jednou jehlou. Takže se nakazila celá vesnice včetně dětí. Do dvou let prý celá vesnice vymřela. Já osobně mám z AIDS strach. Před rokem jsem se nechala i testovat ve vojenské nemocnici, a tak vím, že jsem negativní..."
Ibrahim Afang, 54 let, ženatý, elektroinženýr, kmen Fanti:
"Nemoc AIDS je určitě hrozná věc! Jediné, co mne v této otázce naplňuje optimismem, je to, že jednou z nejpostiženějších zemí jsou USA, které mají dostatek ekonomických zdrojů na výzkum a vývoj potřebných léků. Kdyby se AIDS týkal jenom Afriky, bylo by to mnohem horší."
TOGO, LOMÉ
Lomé je hlavním městem republiky Togo, bývalé německé a poté francouzské kolonie. Večerní, či spíše noční Lomé nezapře svůj frankofonní image a nabízí mnohem více možností povyražení než podobná města v sousední Ghaně. Vykřičené domy zde mají personál až z dalekých Filipín, jsou tu luxusní noční kluby a v boudách z vlnitého plechu na předměstí si můžete zatancovat místní lambadu až do ranního kuropění. Ulice se hemží hustlery - vlezlými "průvodci" turistů, jejichž služby mohou znamenat slušný průvan pro vaši peněženku.
Marco Santana Dosseth, 24 let, svobodný, hustler, kmen Ewe:
"AIDS zavlekli do Afriky určitě běloši. Soudím tak podle toho, že u nás nemáme homosexuály, ale v Evropě a v Americe je jich plno. Četl jsem také v novinách, že jeden belgický pracovník OSN nakazil v Burundi 80 afrických děvčat virem HIV. Tady v Togu není AIDS zas tak moc rozšířený, protože sem nejezdí tolik bílých turistů.

MALAWI, LILONGWE
Hlavní město Malawi Lilongwe je vybudované takříkajíc na zelené louce, či spíše buši. Město se začalo stavět až v druhé polovině našeho století se značnou velkorysostí, výsledkem je neuvěřitelně roztahané sídliště s honosnou čtvrtí správních budov a slumy na periferii.
Prostituce se zde soustřeďuje na dvou místech, zvlášť pro bohatou domácí i zahraniční klientelu, zvlášť pro běžné tuzemce. V každém případě ale většinu prostitutek tvoří holky ze sousední Zambie, která je po ekonomické stránce dosti zruinovaná. Domácí dámy jsou v drtivé menšině, neboť v Malawi stále funguje struktura rodových náčelníků a prostituce je něco, co se nenosí... Paradoxní je, že co se týče AIDS, Malawi je jednou z vůbec nejpostiženějších zemí Afriky.
Rodgers Newa, pracovník úřadu pro práva dětí CEYCA, 36 let, vdovec, kmen Tumbuka:
"AIDS je sice velmi nebezpečný, ale zemřít zde můžeš velice rychle na malárii, tyfus, tetanus nebo hepatitidu. Státní nemocnice jsou sice zadarmo, ale dají ti tam možná aspirin, to je vše. Soukromých nemocnic je málo a jsou drahé. Je nedostatek obvazového materiálu, sterilních stříkaček... Nedávno mi zemřela manželka, bylo jí 28 let, matka dvou dětí. Zranila se na ruce, dostala do toho nějakou infekci, ve třech nemocnicích nás odmítli přijmout, neměli jsme dost peněz, nakonec jsem musel přihlížet tomu, jak pomalu umírá ve venkovské státní nemocnici Nkhotankhota, kde neměli potřebné léky... AIDS je podle mne nebezpečné onemocnění, ale taky ohromný byznys s pohádkovými zisky. Výrobci prezervativů, lidé parazitující v nejrůznějších nadacích na pomoc nemocným, skupiny různých takyvědců... Pak tu jsou různé skupiny a církve, pro které je AIDS živou vodou na jejich zprofanovanou ideologii... Myslíš, že tihle lidé budou šťastní, když se zítra objeví lék proti AIDS? Proč všichni tak nešílí kolem malárie, která ročně zabíjí miliony?"
Melisa Kondove, prostitutka, 23 let, svobodná, původem za Zambie:
"Já si klienty vybírám a chlapa s AIDS bych poznala, že jo...?! Byl by přece hubenej, ne. Kdybych to náhodou dostala, tak holt umřu, ale určitě půjdu do nebe... Ježíš mne miluje a já jeho taky. Mám kvůli tomu vytetovanýho na levým prsu anděla..."

Wiliam Bobo Banda, 34 let, řidič, kmen Chewa:
"Kondomy moc nepoužívám - vybírám si totiž holky, který nemaj AIDS. Poznám to jednoduše, jsou to ty tlustší..."
UGANDA, BUDADIRI
Vesnice Budadiri ve východní Ugandě je jakousi bránou k sopce Mt. Elgon a národnímu parku. Prostituce zde nefunguje, neboť ani zde, ani v okolí není pro tyto služby odbyt. AIDS tu však rozhodně neznámý není.

Milton Atiku, 31 let, ženatý, horský nosič, kmen Lua:
"Já se AIDS nebojím. V Ugandě zemřelo mnoho lidí, ale to proto, že nepoužívají kondomy. Já je používám. Nejsem totiž blbec, mám policejní školu! Taky nespím s holkama z měst jako Kampala nebo Mbale, ty střídají hodně chlapů a jsou určitě nakažený. Ten AIDS pochází určitě od Pygmejů, který obcujou s opicema. Tady pod Elgonem je větší problém malárie, na tu umírá spousta lidí."

Spavá nemoc:
Trypanosomiáza (trypanosimiasis) –parazitární onemocnění člověka a zvířat. U zvířat zejména sudokopýtníků a divoce žijících. Tato nemoc je vyvolána prvoky z rodu trypanosoma. V africe se vyskytuje speciální tripanosoma africká.

Malárie:
Parazitární onemocnění vyskytující se zejména v tropických a subtropických oblastech. Původcem jsou zimničky – krevní paraziti z rodu Plasmodium, kmene výtrusovců, které přenášejí komáři z rodu Anopheles. Malárie se projevuje charakteristickými, pravidelně se opakujícími záchvaty horečky, které doprovázejí bolesti hlavy, zimnice a celková schvácenost.

Madicína
Světová zdravotnická organizace vyhlásila v 60. letech frontální útok proti největší africké metle malárii, tedy proti jejímu přenašeči, jednomu z druhů komárů Anopheles. Neuspěla tehdy a tak se vrhla na další metlu třetího světa - pravé neštovice. V roce 1978 byl vyléčen údajně poslední nemocný člověk kdesi v Somálsku a WHO si připsala velký úspěch. V tu dobu už ale v tehdejším Zairu (a jak se dnes ukazuje, i v jiných zemích) si začala vybírat svou daň další záludná nemoc, teprve mnohem později nazvaná AIDS.
A opět za jejím vznikem stojí nejnemocnější srdce kontinentu, o kterém jsme už mluvili několikrát - Kongo, právě tam na tzv. kinshaské silnici, která de facto dnes už neexistuje a dříve spojovala západní pobřeží s východem kontinentu, se asi někde poprvé zřejmě náhodou od jakési opice nakazil onen už nikdy nepoznaný pacient číslo 1, kterému můžeme za AIDS poděkovat. Ten, jehož výjimečnost spočívala v tom, že dokázal onemocnět na dosud pouze zvířecí smrtelnou chorobu a ještě než za několik let zemřel, dokázal jí v dobách občanské války nakazit jistě desítky dalších osob.
Ze stejných míst zřejmě pochází i další nemoci, které nám však připadají vzdálené a téměř nepravděpodobné - nejen novináři zprofanovaná hemoragická horečka Ebola, která vás zabije z více než devadesátiprocentní pravděpodobností do týdne až čtrnácti dnů, ale i její mnohem méně známější, leč ještě děsivější příbuzní, Marburská horečka, horečka Lassa či libozvučně nazvaná horečka onyongo-nyongo.
Otevíráním se Afriky světu a světa Africe se pak lehce může stát to, co je zatím nepředstavitelné - přenos některé z nich (či jiné úplně neznámé) do Evropy a její rozšíření. Stačí připomenout relativně málo nebezpečné morové nákazy přinesené do Evropy při ve srovnání s dneškem velmi neefektivním stěhováním národů.
Při smrtelnosti blízké sto procentům, několikadenní inkubační době i při neexistenci specifického léku se takováto dosud nepříliš poznaná nemoc vyznačující se vysokou virulentností může lehce rozšířit v hustě obydlených oblastech, které zatím zachraňuje právě katastrofální zaostalost Afriky, tedy specificky fakt, že nemocný se prostě do Evropy nedostane včas, tedy dříve než umře - je však jen otázkou času, kdy se tak stane. Navíc jak u Eboly tak u Marburské horečky byla experimentálně prokázána možnost přenosu viru vzduchem a vůbec jejich neobyčejná odolnost. Například virus HIV způsobující AIDS přežije na vzduchu pouhých 20 vteřin, zatímco původce Marburské horečky vydrží i 5 dní a navíc pod vodou!
Dvacáté první století některou z těchto chorob z Afriky dozajista přinese a vyvolá tak další odpor vůči tomuto neměnícímu se zaostalému kontinentu.

Obyvatelé se tyto problémy snaží řešit různými východisky, jeden z nejtradičnějších a nejpřitažlivějších způsobů, jak se odpoutat od skutečností tohoto světa je kouřením marihuany…
DAGGALAND
Nadšenými uživateli konopí v Africe jsou také Pygmejové. Konopí - dagga - je pro ně svátostí a lékem zároveň. Věří, že jim jeho kouření dá potřebnou sílu pro namáhavé lovy zvěře. Mashonové zase říkají, že konopí erotizuje a zlepšuje pracovní sílu a výkon. Thontové tvrdí, že dagga (pro ně tráva poznání) činí člověka moudřejším. Africké kmeny Pygmejů, Zuluů a Hotentotů používají konopí také jako výchovného prostředku. Spáchá-li někdo hrdelní zločin, uzavře se provinilec do malého prostoru, ve kterém je přinucen kouřit obrovské množství cannabis. To až do té doby, dokud neupadne do bezvědomí. Po probuzení se tento způsob trestu může opakovat. Člověk, který prošel tímto "nápravným zařízením", už prý nikdy v životě podobný zločin nespáchá. Baloubové zase používali daggu ke sjednocení různorodých podmaněných kmenů. Dagga byla prostředkem k dosažení harmonie a spolupráce mezi národy, které se sjednotily pod jménem benaRiamba - synové konopí. Chápe se také jako božstvo, které chrání před fyzickou a duševní újmou. Obřad riamba se dodnes udržuje na území Konga.
Spíše než do halucinogenů se tyto drogy řadí mezi psychodysleptika, látky měnící kvalitu psychické činnosti. Cannabis vyvolává opojení, mnohdy nesmírné, nikoli však zdrcující. "...je to neškodný jemný přesun k bezprostřednějšímu, pomalejšímu, příležitostně mikroskopicky detailnímu uvědomování vnímaných jevů...," píše v eseji The Great Marihuana Hoax (česky Velký marihuanový švindl, Votobia 1996) opojený Allen Ginsberg. V porovnání s narkotiky oficiálně považovanými za přijatelnější (tabák, alkohol, léky) je marihuana efektivnější, mnohem levnější a relativně bezpečná látka. Předávkovat se jí je nemožné - člověk by musel zkonzumovat sedm set kilogramů konopí během patnácti minut, aby ho to usmrtilo. A ročně umírají statisíce lidí v důsledku kouření tabáku, pití alkoholu, předávkování legálními léky a ilegálními drogami. Jakékoli poškození paměti nebo mozku je dnes už vědecky vyvráceno. Cannabinoidy také umožňují používat část mozku, která obvykle používána není. Dokazují to jejich receptory, ne dávno objevené v lidském mozku.

APARTHEID Na rozdíl od kapské provincie v této části Afriky tvoří většinu obyvatelstvo s černou pletí. Opustilo buš, nastěhovalo se do centra Johannesburgu a začalo zavádět zákony buše právě tam. Ještě před deseti lety poklidný střed města s obchody, restauracemi a hotely se stal místem útěku a strachu. Není to jen strach mezi bílými a černými. Po setmění vidíme na ulici černochy stále v poklusu. Bojí se sami sebe, v buši přece vítězí ten silnější. Není nám doporučeno večerní vycházení, zde v epicentru je prý lépe neprocházet se po ulicích ani ve dne. Jsou však místa i v Johannesburgu, která jsou bezpečná pro všechny. Musí se ale vědět, kam jít a kam nejít.Do vysokých, odporných domů, majících svůj určitý půvab jen za nočního osvětlení, když není vidět špína před i za okny bez záclon, se dnes nastěhovali černí. Bílí naopak zaujali jejich původní místa na předměstí. Jezdí sem pouze za prací. Za apartheidu v 18 hodin zazněla siréna a všichni černí, přes den zde pracující, museli odjet do svých příbytků za město.Nejen proto, ale všechny zákony apartheidu jsou nedemokratické a potupné. Búrové, kteří je v roce 1948 vyhlásili, se však dostali k moci ne pučem, ale ve volbách. Jaký rozdíl oproti naší historii. Přesto zavedli nevědecký systém rasové diskriminace, uvrhující do izolace nejen jednotlivé rasy v Jižní Africe, ale celou Jižní Afriku vzhledem k ostatnímu světu.Búrům patří většina půdy. Nejsou to ale kolonisté. Když v 17. století dorazili k mysu Dobré naděje, nežil v této oblasti nikdo, snad jen pár primitivních Křováků a Hotentotů. Dnes tvoří černou většinu Xhosové (z kmene Xhosů pochází i Mandela) a Zulové. Búrové jsou vlastně jediným bílým kmenem, jenž má své kořeny v Africe. Žije tu už více než 14 jejich generací. Nabízí se stále srovnání s Amerikou. Příchozí Evropané tam byli skutečnými kolonisty. Obsazovali nemilosrdně území, kde již někdo žil. Indiány vyvražďovali. Búrové naopak mají k dobru, že vraždění mezi africkými kmeny zabraňovali.. Hledají se důvody a ospravedlnění. Některé psychologické i historické by se nepochybně našly. Ve srovnání s dnešním stavem určitě. To nic nemění na tom, jak nekulturní apartheid je, a jeho návrat by si, myslím, právě v Jižní Africe přála menšina.K Búrům se nedostaly renesanční tendence humanismu 18. a 19. století. Byli dlouho v zajetí křesťanské víry předminulého století. Navíc museli čelit dalšímu nepříteli. Zanedlouho po nich začali do Afriky proudit další Evropané. Docházelo ke krvavým búrským válkám (začaly v roce 1899). Začalo velké stěhování búrských národů na sever. Po válce se situace dále komplikuje. Anglicky mluvící Jihoafričané kontrolují ekonomii, Búrové vlastní půdu i se svými černými zaměstnan-ci. Mají strach z černých jako celku, s jednotlivci si však rozumí a mají je rádi. Černoši tvoří v Africe stále většinu.Je spousta nezodpovězených otázek a důvodů, proč je situace taková, jaká je, proč byla taková, jaká byla. Jedno je jisté. Ponižující nápisy oddělující vše na “Jen pro bílé” a “Jen pro barevné” zmizely anebo jsou stále méně čitelné.Ve výtahu hotelu Mariston se setkáváme většinou všichni – bílí, černí, míšenci, Indové, ...V hotelové restauraci nás obsluhují výhradně černí číšníci.Třeba ještě není všechno ztraceno. Před hotelem ale stojí bílí policisté se samopaly. Snažíme se nevnímat, že tam jsou. Mé úvahy přerušuje střelba, zaléhající sem z různých míst, skřípající kola aut, sirény policejních aut. Prchající černoši. Johannesburg – město útěku.Několikrát jsem domluvena s příslušníkem africké policie na projížďku městem. Několikrát se dostavil po smluvené hodině. Zcela obyčejně řekl na omluvu: “Střílelo se. Byl jsem tam odvolán.” Nakonec jsem přece jen měla to štěstí podniknout johannesburskou night tour bez travel agency, jež jsou všude v hotelech nabízeny za 50 až 70 randů. Okruh cesty by však byl zcela jiný než můj. Já jsem poznávala noční Johannesburg ve voze S-africké policie. Až později jsem se dozvěděla, že ani v policejním voze nebyla cesta v místech, kudy jsme projížděli, úplně bezpečná. Přepady policejních aut se množí.Nejdřív ale projíždíme místa, na která je Graham pyšný. Nejradši by mi ukázal jen ta. Bruma Lake, Flea market, zábavní centrum, kde je možné se bavit a klidně procházet celou noc.Tak podobně to nejspíš vypadalo ještě před čtyřmi lety i v centru města, v ulicích kolem hotelu Corona a dál. Nedávná místa bezstarostných procházek bělochů. Dnes sem běloch nepřijde, a když, tak je to poměrů neznalý turista.Okna auta mám raději zavřená a naslouchám klidné africké angličtině policisty a jeho názorům na vzniklou situaci. Bez hrdinství, ale s jakousi samozřejmou nutností vykládá, jak byl postřelen a několikrát unikl smrti jen o vlásek. Sám musel v sebeobraně častokrát použít zbraň. A to vše se dnes odehrává v místech, která byla ještě před několika lety místy klidných, bezstarostných procházek.Jen stěží se mi daří neodvádět pozornost od jeho výkladů a s rozčarováním a hrůzou sleduji dění na ulicích kolem nás. Překupníci drog, prostituce, špína, zloději, chudáci, nemoce. Zastavujeme, z příbytku z matrací a cárů hadrů vybíhají děti. Žadoní o chleba, colu, chipsy. Graham jim slibuje návrat. Vím jistě, že se vrátí, dělá to tak nejspíš denně. Zná téměř každé dítě přibíhající k našemu autu. Většina z nich nikdy neviděla své rodiče, pro většinu z nich je toto večerní jídlo jediné za celý den. Většina z nich si však přilepšuje krádežemi. Musí. Prostitutky čekající na nahodilého turistu, jenž sem nešťastně zabloudí. Projíždíme Hillbrow... Bývalý luxus přikrytý špínou. Jakoby nějaká katastrofa přivedla do těchto míst civilizaci na nižším vývojovém stupni.Mnohým černým muselo být pod nadvládou bílých lépe. Měli svůj bílý chléb a colu, kterou zbožňují. Přesto většina lidí dnes za Mandelou stojí. Černí jsou zvýhodňováni spoustou předností. Neplatí daně, nájmy, za lékařské služby, a když, tak podle své platební schopnosti. A ta je minimální. Jihoafrické úřady mají příkaz zacházet s černými obyvateli s ohledy a poskytovat jim privilegia. Na ulicích a mezi lidmi však vidím hodně násilí s rasovou motivací. Jak to tu všechno jednou dopadne?!

VÝSTAVNÍ SÍNĚ KŘOVÁKŮ

Každý africký národ měl a má svůj druh hudby, své tance, pohádky i báje. Ale žádný neměl tak dokonalé malířské nadání, aby dokázal konkurovat lovcům, kteří dodnes žijí na úrovni lidí z doby kamenné - Křovákům. Jejich nejstarší kresby vznikly asi 8000 let před naším letopočtem a podle hodnocení odborníků mají vysokou uměleckou úroveň.

Etnografové považují Křováky za jedny z nejstarších afrických obyvatel, kteří v dávných dobách žili na rozsáhlém území celé jižní Afriky. V polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu byli postupně vytlačeni černošským národem Bantuů a později bílými přistěhovalci až do oblasti nehostinné pouště Kalahari. V místech, která dříve obývali, zanechali o svém životě svědectví v podobě maleb na skalních převisech. Jedním z nich je i oblast Matobo, ležící na jihu Zimbabwe. Dnes je zde zřízen národní park, kde můžeme navštívit klasické africké "safari" nebo hrob kolonizátora Cecila Rhodese (zakladatele Rhodesie - nynější Zimbabwe). Kromě toho uprostřed horských žulových masivů v labyrintu skalních útvarů najdeme velké množství jeskyní, sloužících jako "výstavní síně" původním obyvatelům této země - Křovákům. Mezi ty nejznámější, které stojí rozhodně za to navštívit, patří určitě jeskyně Nswatugi, Silozwane, Inanke, Bambata, Pomongwe a další.
Každá z nich má své určité kouzlo. K některé skoro dojedete autem, k jiné musíte šlapat pěšky několik kilometrů, ale jedno mají společné. Všechny malby v jeskyních jsou důkazem toho, jak primitivní národ dokázal vyjádřit perspektivu a pohyb.

Při vstupu do jeskyně si člověk musí nejprve zvyknout na málo světla, a teprve potom uvidí na stěnách výjevy ze života zvířat a lidí. Může spatřit kresby dlouhonohých žiraf, nosorožců, lvů, slonů, antilop, ptáků... Velká stáda jsou namalována s takovým smyslem pro pohyb, že v člověku vyvolávají představu skutečně živých zvířat. Stejně zřetelně jsou vidět i postavy lidí, lovecké scény a tance.
Již téměř dvě stě let žije kolem padesáti tisíc posledních příslušníků tohoto kdysi tak početného národa v poušti Kalahari. Proč nenacházíme malby tam? Na tuto otázku nejlépe odpověděl Josef Wágner ve své knize Život a smrt zvířat: "Kladl jsem si mnohokrát otázku, proč tito chytří, hbití lovci nekreslí v posledních stoletích, v minulých desetiletích, v současné době. Snad je to tím, že byli pasteveckými kmeny z jedné a bílými kolonizátory z druhé strany zatlačeni z bohatých stepních lovišť do nejhorších podmínek pouště, kde snad jen oni mohou žít, nebo spíše živořit. Chybí jim volný, radostný čas. Nemohou tvořit, nemají žádnou nadstavbu. V očích jim sedí smutek, ale i pevné odhodlání žít - i když jich zbylo do dnešních dnů zoufale málo."
Již téměř dvě stě let žije kolem padesáti tisíc posledních příslušníků tohoto kdysi tak početného národa v poušti Kalahari. Proč nenacházíme malby tam? Na tuto otázku nejlépe odpověděl Josef Wágner ve své knize Život a smrt zvířat: "Kladl jsem si mnohokrát otázku, proč tito chytří, hbití lovci nekreslí v posledních stoletích, v minulých desetiletích, v současné době. Snad je to tím, že byli pasteveckými kmeny z jedné a bílými kolonizátory z druhé strany zatlačeni z bohatých stepních lovišť do nejhorších podmínek pouště, kde snad jen oni mohou žít, nebo spíše živořit. Chybí jim volný, radostný čas. Nemohou tvořit, nemají žádnou nadstavbu. V očích jim sedí smutek, ale i pevné odhodlání žít - i když jich zbylo do dnešních dnů zoufale málo.

Závěr:
AFRIKA je národopisně i zeměpisně nejbohatším kontinentem světa. Kontinentem na němž žijí stovky národů a kmenů a mluví se asi sedmi sty různými jazyky a nářečími. Do celé Afriky proniká závratnou rychlostí civilizace a přináší s sebou moderní města, školy, nemocnice, obchodní domy a průmysl. I přesto je ještě několik domorodých kmenů věrno svému tisíce let starému, tradičnímu a z našeho pohledu primitivnímu způsobu života a civilizaci odmítá. Je to země nesčetných protikladů. Přestože na hlavní nairobské třídě můžete koupit nejmodernější auto a poobědvat v luxusní restauraci, tak pouhých deset kilometrů za městem naleznete vesnici hrdých Masajů, kteří pomalovaní s oštěpem v ruce střeží nedaleko svých chýší uplácaných z hlíny a kravského trusu, svůj hubený dobytek. Proto i dnes ještě stále platí, že v Africe není nouze o překvapení a každý tam najde vždy něco nového.
Shrňme si co tedy, od Afriky a z Afriky můžeme ve 21. století čekat?
Politicky bude Afrika nadále nestabilním kontinentem, kde se rozdíly mezi státy budou zvyšovat. Bude sice ubývat občanských válek, ale výměnou za konflikty spíše regionální, bez velké angažovanosti velmocí, boji budou zachváceny větší oblasti a tak se jim dostane také větší popularizace ve světě.
Politickou nestabilitu bude následovat nestabilita ekonomická, ve velké části zemí bude dále stagnovat produkce, nebude se zlepšovat infrastruktura a v návaznosti na to bude zase zpětně docházet k odstředivým tendencím, které budou dále prohlubovat nestabilitu politickou a tak dále dokola. Investice se budou diverzifikovat jen na několik málo států, zatímco v těch ostatních budou podnikat pouze noví dobrodruzi a hazardéři riskující velkou ztrátu a věřící ve velký zisk.
Bez ekonomické podpory a politické stability začne dále odumírat tradiční kultura, staré hodnoty však budou nahrazeny jen zčásti novými importovanými, neboť na masový import nebude ze strany světa zájem a ze strany domácího obyvatelstva zase nedostatek financí (ne náhodou je subsaharská Afrika - kromě jižní Afriky - jedinou oblastí světa, kde nenajdete McDonalds).
Africké megalopole se budou zmítat ve víru kriminality vyvolané vysokou nezaměstnaností, což ještě více prohloubí nedůvěru Evropy, která bude znát především hlavní města.