Africký světadíl se rozkládá na západní i východní polokouli a po obou stranách rovníku. Na jižní polokouli se nalézá plná třetina afrického kontinentu. Jestliže rozdělíme Ameriku na Severní a Jižní, je Afrika se svými 30.319.000 km2 po Asii druhým největším kontinentem, jemuž náleží více než pětina pevniny. Z celkového počtu obyvatelstva světa však žije v Africe jen něco přes 10%, takže průměrná hustota zalidnění nepřesahuje 16 obyvatel na km2. Přesto, že je součástí Starého světa, zůstala Afrika dlouho neznámou pevninou pro svou nepřístupnost, tropické klima, pralesy, pustiny a jiné obtíže.
Tuniský Bílý mys leží uprostřed Středomoří, mys Střelkový na jihu Afriky odděluje Atlantský a Indický oceán. Zelený mys spolu s výběžkem Almadies vybíhá nejdále k západu. Západněji už leží jen Kapverdy v Atlantském oceánu. Také za mysem Gardafui na Somálském poloostrově pokračují ostrůvky až k poslednímu ostrovu Sokotra. K Africe však počítáme ještě souostroví Seychely a Maskarény (Mauritius) ve vodách Indického oceánu na jižní polokouli, které se nalézají ještě východněji. Poledníková vzdálenost mezi severem a jihem africké pevniny činí asi 7.500 km, rovnoběžková vzdálenost přesahuje 8.000 km.
Afriku odděluje od Evropy Středozemní moře na severu spojené Gibraltarským průlivem (širokým jen 14 km) s Atlantským oceánem. Významnějšími zálivy jsou zde jen Velká a Malá Syrta při libyjském a tuniském pobřeží, kde leží největší africký ostrov ve Středomoří Džerba. Jediné suchozemské spojení má Afrika s Asií 120 km širokou Suezskou šíjí. Za vlastní kontinentální rozmezí se pokládá Suezský průplav, otevřený již v r. 1869. Za Suezským zálivem dělí africké pobřeží od Arabského poloostrova 200-350 km široké Rudé moře, spojené průlivem Bab-el-Mandeb s Adenským zálivem Indického oceánu. Východoafrické pobřeží lemují Pemba, Zanzibar, Mafia a jiné malé ostrovy pevninského původu. Za širokým Mosambickým průlivem se rozkládá Madagaskar (587 tis. km2), čtvrtý největší ostrov světa. Oceánské ostrovy Seychely, Komory, Maskarény a další jsou většinou sopečného původu. Podobný původ mají ostrovy Madeira, Kanárské, Kapverdy a další v Atlantském oceánu, Bioko, Svatý Tomáš, Princův ostrov a jiné ostrovy v rozlehlém Guinejském zálivu i odlehlá Ascension, Svatá Helena a další ostrovy Středoatlantského hřbetu, které rovněž počítáme k Africe.
Africký štít se pokládá za zbytek staré gondwanské pevniny. V pozdějším vývoji byl rozlámán na řadu ker, které vytvořily rozsáhlé pánve a klenby v nestejné výši. Jejich plošinatý charakter se dodnes uplatňuje v reliéfu velké části pevniny (rozsáhlé roviny a náhorní plošiny).
Povrch Afriky je možno zhruba rozdělit na tři základní oblasti podle rozdílného geomorfologického vývoje a současných tvarů reliéfu: oblast Atlasu, oblast tabulových plošin, vrchovin, rovin a pánví a oblast východoafrických vysočin.
Atlas přes svoji délku téměř 2.000 km zaujímá jen malou část na severozápadě kontinentu. Středomořské pobřeží lemuje Ríf (2.453 m) a Pobřežní, čili Malý Atlas (2.308 m), které mají silně rozčleněné skalnaté hřbety ve vrcholových partiích. Jižněji, paralelně s Malým Atlasem, leží plošina šotů (bezodtoké sníženiny, do nichž stéká voda z okolních hor a mění se v močály), kterou tvoří řada pánví, z nichž některé jsou vyplněny slanými jezery a bažinami. Na západě vystupuje Vysoký Atlas s nejvyšší horou Džebel Tubkal (4.165 m). Ještě dále k jihu postupuje pásmo Antiatlasu (2.376 m) a přibližně stejně vysoký, ale mnohem mohutnější Saharský, čili Velký Atlas, který končí na východě Tuniským Atlasem.
V plošinaté části Afriky je daleko nejrozlehlejší pustinná oblast Saharsko-súdánské tabule, která zahrnuje všechny typy pouští. Vyniká mezi nimi poušť Sahara, téměř 9 mil. km2 rozlehlá, s typickými tvary pouštního větrání. Uprostřed ní vystupují vysoká pohoří Ahaggar (3.005 m) a Tibesti (Emi Koussi 3.415 m), na severu klesá šot Melghir pod -30 m, na východě proláklina Kattara dokonce -137 m. Na jihu přechází uprostřed pevniny v rozsáhlou Čadskou pánev, lemovanou místy vyššími horskými skupinami (např. Marra v pohoří Darfúr 3.088 m). Na odkrytých saharských horninách se tvoří skalní pouště (hamady), písčité pouště s vátými přesypy (ergy) a suchá řečiště jen s občasnými toky po vzácných deštích (vádí). Nejsušší je Libyjská poušť.
Na jih od Čadské pánve se rozkládá Konžská pánev na více než 3 mil. km2. Má několik úrovní a její dno se nalézá ve výšce 300-500 m. Je obklopena ze všech stran vyššími horskými skupinami, z nichž nejvýše vynikají sopky kamerunských hor (Kamerun 4.070 m) a Východoafrického příkopu. Hornoguinejská vysočina se rozkládá mezi zónou saharsko-súdánských rovin a plošin a Guinejským zálivem. Patří k ní zvlněný terén masívů Súdánské vysočiny (Futa Djalon, Loma 1.947 m, Nimba 1.768 m), plošina Bauči (1.780 m) mezi řekami Niger a Benue i Adamauské pohoří (2.679 m) v Kamerunu. Dolnoguinejská vrchovina tvoří četné samostatné plošinaté masívy, dosahující středohorských výšek. Pouze v jižní Angole výrazněji vystupují některé horské skupiny nad 2.000 m.
Rozlehlá pánev Kalahari se rozkládá na jih od plošiny Lunda-Katanga. Rovinatý povrch jejího dna leží ve výši téměř 1.000 m a v jejím okolí se zvedá řada pohoří, tektonických příkopů a hrástí. Má stepní až polopouštní charakter a k západu přechází v Namibijskou poušť, přiléhající k břehům Atlantského oceánu. Okraj Jihoafrického štítu se zvedá zvláště na jihovýchodě. Nejvyšší je zde velký stupeň Dračích hor (3.482 m). Hřebeny Kapských hor (2.326 m) vyplňují nejjižnější část kontinentu. Největší výšky na většinou hornatém ostrově Madagaskar dosahuje masív Tsaratanana (2.880 m) při jeho severním okraji.
Oblast východoafrických vysočin je na západě vyplněný zčásti jezery Malawi, Tanganika a dalšími, nad kterými ční sopečné masívy Virunga (4.507 m) a Ruwenzori (Ngaliema 5.119 m) s malými vrcholovými ledovci na rovníku. Střední systém příkopových propadlin pokračuje od Assalské prolákliny (-173 m) a Etiopského příkopu k jihu, riftovým údolím až k jezeru Malawi. Na něm leží nejmohutnější africké vulkány a nejvyšší hory Elgon (4.321 m), Kenya (5.194 m), Ngorongoro (3.648 m), Meru (4.567 m) a Kilimandžáro (5.895 m), rovněž s několika vrcholovými ledovci. Oba systémy uzavírají významnou Jezerní plošinu s Viktoriiným jezerem (68.800 km2), které je největší v Africe. Etiopská vysočina (Ras Dašan 4.620 m) je od ostatních pohoří Somálského poloostrova oddělena Etiopským příkopem.
Většina afrických řek je charakteristická nepravidelnými odtokovými poměry i tvary říční sítě. Vodní režim ovlivňují zejména rozdíly mezi srážkovými úhrny tropických vlhkých oblastí a suchými pouštěmi. Nejrozsáhlejší bezodtoké oblasti, které celkově zabírají skoro třetinu kontinentu, leží v prostoru Sahary, Čadské a Kalaharské pánve. Více než třetina Afriky odevzdává své vody Atlantskému oceánu. Kongo, druhá na vodu nejbohatší řeka světa s 41.400 m3/sec. průměrného průtoku za rok při svém širokém a hlubokém ústí, je dlouhá 4.835 km a odvodňuje 3.822 tis. km2 Konžské pánve s okolím, včetně hlubokého jezera Tanganika (32.880 km2) a Kivu. Jeho nejsilnějšími přítoky jsou Ubangi-Uele (2.280 km) zprava a Kasai (2.200 km) zleva. Niger na svém rozsáhlém povodí (2.092 km2) a 4.160 km dlouhém toku sbírá vody mnohem méně, poněvadž jeho střední tok zasahuje hluboko do suché saharské oblasti. Průměrný roční průtok při jeho ústí, dříve než vytváří mohutnou deltu, činí kolem 12.000 m3/sec. Jeho nejvýznamnější přítok Benue je 1.450 km dlouhý. Senegal (1.430 km), Oranje (1.860 km), Volta (1.900 km) a další řeky atlantského úmoří jsou už mnohem slabší. Veletokem pobřeží Indického oceánu je především mocná Zambezi (2.660 km) s proslulými Viktoriinými vodopády (až 130 m vysokými) a mohutnými vodními díly. Díky bohatým srážkám ve svém 1.450 km2 rozlehlém povodí překračuje její průměrný roční průtok při ústí 16.000 m3/sec.Odvodňuje i velké jezero Malawi (28.480 km2). Řeky Džuba (1.650 km), Limpopo (1.600 km) a další jsou už mnohem méně významné.
Jediný africký veletok, který odevzdává své vody Středozemnímu moři, je Nil. S Kagerou (celkem 6.670 km) je to druhý nejdelší tok světa. Má rozsáhlé povodí 32.880 km2, avšak od ústí Modrého Nilu a Atbary z Etiopské vysočiny jeho vod ubývá, takže před rozvětvenou deltou nemá více než 1600 m3/sec. v ročním průměru. Úbytek působí nedostatek přítoků a velký výpar v pouštích na jeho dolním a středním toku, kde jeho hladina silně kolísá. Protéká členitým Viktoriiným jezerem (68.800 km2) a v řadě úseků je splavný. Vodní dílo u Asuánu patří k největším na světě.
Při své poloze při rovníku a obou obratnících je Afrika nejteplejším světadílem. Základní klimatické rozdíly jsou podmíněny změnami v poměrech tlaku vzduchu nad pevninou a sousedními oceány. Menší vliv mají i horopisné poměry a cirkulace mořských proudů kolem pobřeží. V podstatě můžeme rozlišit čtyři základní klimatické zóny s místními rozdíly zejména v hornatých oblastech. Rovníkové pásmo Konžské pánve a pobřežních oblastí Guinejského zálivu je pravou tropickou zónou s horkým a vlhkým podnebím po celý rok. V nížinách je porostlé tropickým dešťovým pralesem, s těžbou některých vzácných dřevin, pokud už nemusel ustoupit plantážím a zemědělským pozemkům. Srážky přinášejí hlavně větry vanoucí celoročně od Guinejského zálivu. Na návětrných svazích v okolí Kamerunské hory bylo naměřeno přes 10 tis. mm za rok, což je africké maximum.
Druhou základní oblastí je pásmo tropických dešťů monzunového typu s horkým a vlhkým létem, nestejně dlouhým a výrazným obdobím sucha v zimní polovině roku. Rozkládá se po obou stranách rovníkového pásma. Na severu dosahuje přibližně k 15° severní šířky, kromě Eritreje a Somálského poloostrova, na jihu pak ještě dále až k 18° jižní šířky s výjimkou suchého angolského pobřeží. Nejvyšší teploty se dostavují ke konci období sucha před nástupem letních dešťů. Lesy zde už hodně ustupují tropickému zemědělství i stromovým savanám.
Třetí oblast tropických pasátů se vyznačuje extrémně suchým a horkým podnebím s nedostatečnými srážkami při velkém výparu a nejteplejšími místy kontinentu. Patří sem rozsáhlé území Sahary i vyprahlé pouště Kalahari a Namibie v jižní části světadílu. V libyjské Azíziji byla naměřena nejvyšší teplota na zeměkouli (přes 58° C), nejvyšší průměrnou roční teplotu vykazuje Dalol (34,4° C) v Etiopii. V namibijském Windhoeku spadne 386 mm, v Timbuktu na Nigeru 230 mm, v eritrejské Massawě 181 mm a v Káhiře jen 25 mm srážek v průměru za rok. Najdou se však i místa, kde prší jen jednou za několik let.
Posledním pásmem je oblast subtropického podnebí, která zasahuje jen malé území na severu a jihu Afriky. V atlaských zemích blízko při pobřeží má středomořský ráz se suchým a teplým létem s občasnými vpády horkého saharského vzduchu a vydatnějšími srážkami v zimním období (Alžír 748 mm v ročním průměru). Podobný klimatický charakter má i jižní Kapsko. Dešťů však přichází většinou méně a také zimní období je o něco chladnější. Lesů se zachovalo v subtropické oblasti už jen málo. V horských krajích vysoké Afriky i na ojedinělých horských skupinách nabývá lokální podnebí spíše vertikální zonální ráz, s velkými rozdíly dne a noci.
Kromě značných, většinou dosud nevyužívaných hydroenergetických zdrojů na vodních tocích má Afrika i významné bohatství nerostných surovin. Zásoby vodní energie se odhadují na 37% světových zdrojů vodní síly. Největší potenciál se nalézá v povodí řeky Kongo. Hlavní vodní díla byla zatím vybudována na Nilu, Zambezi, Nigeru a Voltě. Uhlí je poměrně málo. Větší zdroje černého uhlí jsou známy především v Jihoafrické republice, menší význam mají ložiska severní a východní Afriky. Jediný důležitější hnědouhelný revír se nalézá v Nigérii. Zato zásoby ropy a zemního plynu jsou ohromné hlavně při severním okraji saharského vnitrozemí. Nejrychleji se rozvinula těžba v Libyi. Významná ložiska ropy byla nalezena i v Nigérii a dalších zemích střední Afriky, v Egyptě a jinde.
Železné a manganové rudy se nalézají především v západní a jižní Africe. Mnohem významnější jsou bohatá naleziště rud uranu a některých barevných kovů. Na jihu Zairu v provincii Shaba (Katanga), dále v Zambii a Zimbabwe jsou jedny z nejbohatších světových ložisek měděných a kobaltových rud. Uranové rudy se dobývají zejména v Jihoafrické republice. Silně rozšířeny jsou bauxity jako produkty tropického podnebí. Jejich světově významná ložiska pro výrobu hliníku se nalézají v Guineji a v Ghaně.
Zvlášť bohatý je africký kontinent na zlato a diamanty, kterých se zde získává přes dvě třetiny světové produkce. Hlavní naleziště leží na území Jihoafrické republiky, ale i v Konžské pánvi, v Ghaně a jinde. Světový význam mají také ložiska fosfátů, především v západních částech severní Afriky, kde je jejich největším producentem Maroko.
Vedle Asie můžeme i Afriku nepochybně pokládat za kolébku lidstva. Žili zde předchůdci člověka a zdá se, že pravěké osídlení východní Afriky mělo spojení s nejstaršími asijskými sídelními oblastmi. Africké populace však žily dlouho odděleně a zvláště saharské pustiny dlouho bránily styku negroidního lidu s obyvateli severní Afriky.
Ještě donedávna byl málo znám i celkový počet afrického obyvatelstva, poněvadž přesnější sčítání bylo prováděno jen v některých zemích. Dnes se počet obyvatel Afriky odhaduje celkem na 0,5 miliardy lidí a při většinou vysokém přirozeném přírůstku ho rychle přibývá. V mnoha zemích dosud nebyl překročen vývojový stupeň kmenových pospolitostí, takže národnostní a jazykové složení je stále velmi pestré. Proces vytváření svébytných afrických národů teprve probíhá se značnými obtížemi, protože hranice státních útvarů, vzešlé v podstatě z koloniální epochy, jen málokde odpovídají etnickým poměrům.
V severní Africe, v oblasti saharských pouští v Etiopii a na Somálském poloostrově převládly hamitsko-semitské národy, které dnes tvoří asi třetinu obyvatel kontinentu. Berberské národy, které obývaly ještě za časů římského impéria severní Afriku, byly později zatlačeny do hor a pouští arabskými přistěhovalci, kteří od sedmého století obsazovali úrodnější kraje. vlivem nového náboženství islámu se arabská kultura poměrně rychle šířila po celé severní a východní Africe a pronikla i jižně od Sahary.
Rovníková a jižní Afrika je od nepaměti osídlena převážně obyvatelstvem černé pleti, které má mezi sebou mnoho kmenových, národnostních, etnických i tradičních rozdílů. Přesto je možno černé obyvatele světadílu rozdělit na dvě základní nejvýznamnější skupiny: národy súdánské a národy Bantu. Vyšší a zpravidla o něco světlejší Súdánci obývají oblasti na jih od Sahary, zvláště západní Afriku. Mnozí z nich přijali za své náboženství islám. Bantuské národy jsou zpravidla poněkud menšího vzrůstu a mají tmavší pleť. Většina černošského obyvatelstva se živí primitivním obděláváním polí a chovem dobytka, méně lovem a rybolovem.
Pygmejové, žijící v pralesích Konžské pánve, Kamerunu a jinde, jsou pozůstatkem staršího obyvatelstva centrální Afriky. Jsou nižšího vzrůstu a živí se dosud zčásti primitivním lovem zvěře a sběrem lesních plodin. Zbytky starobylých afrických národů se nacházejí hlavně v jižní Africe, kde žijí v obtížných podmínkách primitivních zemědělců. Také Malgašové obývající ostrov Madagaskar se odlišují od lidu černé Afriky antropologicky i jazykově. Jejich kultura je převážně malajského původu.
Počet přistěhovalců evropského původu je malý a celkově nepřesahuje ani 3%. Po odchodu mnoha Evropanů ze zemí severní Afriky jich většina žije na jihu, především v Jihoafrické republice, kde tvoří vládnoucí vrstvu. V tropických oblastech je bělochů nepatrně a zpravidla tam nezůstávají trvale. Do některých zemí při pobřeží Indického oceánu přišli i přistěhovalci z Asie, zvláště Indové.
Průměrnou hustotou obyvatel je Afrika jen slabě zalidněným světadílem. Vyprahlé pouště, vysoké hory, odlehlé pralesy a kraje zamořené zhoubnými nemocemi jsou skoro neobydleny, nebo mají obyvatelstva jen velmi málo. Část Afričanů nežije dosud také plně usazeným životem. Daleko nejhustěji je zalidněno uměle zavlažované údolí Nilu a nilská delta, kde bydlí i více než 1.000 lidí na km2. Silně osídlena je rovněž jezerní oblast mezi jezery Viktoria a Tanganika, některé části jižní Afriky a pobřeží Guinejského zálivu. Také přímořské části atlaských zemí i některé oázy v pouštích mohou vykázat větší hustotu zalidnění.
Převažujícím zaměstnáním většiny Afričanů je zemědělská výroba, lov a rybolov. Proto žijí skoro ze tří čtvrtin ve venkovských osadách a vesnicích, někdy ovšem velmi rozsáhlých. Městského obyvatelstva je sotva 26%, avšak města, především velká, za poslední léta rychle vzrůstají, protože krize venkovského způsobu života láká mnoho lidé do měst v naději, že naleznou snazší živobytí. V různých částech kontinentu se rozrostla i miliónová velkoměsta, mezi nimiž vyniká desetimiliónová Káhira jako středisko arabského světa. Největšího stupně urbanizace bylo dosaženo v Jihoafrické republice, kde žije ve městech už více než polovina všech obyvatel.
Regionální rozdělení Afriky je dosud silně poznamenáno koloniálními poměry, které dosud přetrvávají i v jejím politickogeografickém rozčelenění. Hranice států ve velké většině nejsou vedeny v souladu s přírodními ani národnostními či hospodářskými poměry. Územně politická roztříštěnost je v Africe větší než v kterémkoli jiném světadílu a snahy o vytvoření větších národních či silnějších ekonomických celků se zatím nesetkaly s úspěchem. Při vymezování geografických oblastí se proto mohou uplatnit různé názory.
Do severní Afriky počítáme většinu arabských zemí od Maroka a Mauretánie až po Egypt, který zasahuje Sinajským poloostrovem už do Asie. V nevelké vzdálenosti za obydlenými pobřežními a horskými kraji s větším množstvím srážek se šíří saharská poušť, oživená jen údolím Nilu a odlehlými oázami. Území většiny severoafrických států je proto velmi rozsáhlé, ale v průměru jen málo osídlené.
Nesourodou oblast východní Afriky vytvářejí země v prostoru horního a středního nilského povodí, Etiopie, Somálského poloostrova i jezerních plošin a příkopových propadlin Keni, Ugandy a Tanzanie. Její severní část je obydlena hamitsko-semitskými národy, na jihu žijí převážně černoši.
Největší množství zemí od Senegalu, Gambie, Guineje, Mali až po Čad, Nigérii a Zair v Konžské pánvi zahrnujeme do oblasti západní a střední Afriky. Většina z nich se rozkládá v tropickém vlhkém území při pobřeží Guinejského zálivu, ale náleží sem i jižní část Sahary a rozsáhlé prostory savan.
Jižní Afriku pak tvoří země s rozdílnými přírodními i sociálními poměry od Angoly, Zambie a Mosambiku až po Jihoafrickou republiku, která jako ekonomicky nejsilnější mocnost na jihu Afriky se v celé této oblasti snaží uplatnit svůj vliv. Řadíme sem i ostrov Madagaskar a další ostrovy a souostroví Indického oceánu v jeho širokém okolí.
8. duben 2008
9 262×
2874 slov
