Chomutov

Geografie chomutovského okresu

Okres Chomutov leží v nejzápadnější části bývalého severočeského kraje a svojí rozlohou 935 km2 se řadí do skupiny středně velkých okresů České republiky. Svým charakterem jej můžeme zařadit mezi okresy průmyslově-zemědělské. Hřebenem Krušných hor sousedí na severu se Spolkovou republikou Německo, východní hranice je společná s okresem Most, jižní s okresem Louny a západní s okresem Karlovy Vary v bývalém Západočeském kraji.

Ve své dnešní podobě existuje okres od roku 1960, kdy došlo územní reorganizací ke sloučení bývalých okresů Chomutov a Kadaň, k připojení Vejprtska z bývalého Karlovarského kraje a k menším územním úpravám na hranicích dřívějších okresů Most, Louny, Žatec a Podbořany.

Geomorfologické členění

Pro okres Chomutov jsou charakteristická tři hlavní územní pásma – horské, podhorské a nížinné. Tato pásma se od sebe výrazně odlišují.

V podhorské části je soustředěna těžba surovin, výroba elektrické energie a rozhodující část společenské a technické infrastruktury. Je to část silně urbanizovaná se sídly městského charakteru.

V jižní až jihovýchodní části okresu se nachází nížinná zóna s nadmořskou výškou od 260 do 400m nad mořem, kde jsou vhodné podmínky pro zemědělskou činnost. Zemědělství je provozováno zhruba na 40 tisících hektarech zemědělské půdy. Lesní půda zaujímá 28% rozlohy území okresu.

Oblast Podkrušnohoří a území na jihu okresu leží v takzvaném "dešťovém stínu" Krušných hor a Doupovských vrchů.

Město Chomutov – hospodářské a kulturní centrum okresu – se rozkládá při severozápadní hranici Čech se Saskem, na úpatí Krušných hor v nadmořské výšce 330 m. n. m.

Přírodní podmínky

Po stránce geomorfologické zasahují do území tři velmi rozdílné celky: Krušné hory, Doupovské hory a Mostecká kotlina. Rozdíly nejsou jen v tvarové členitosti, ale hlavně v geologickém složení, složitých životních podmínkách a hospodářském využívání.

Krušné hory zde tvoří převážně horniny přeměněné – krystalinikum, tj. ruly a svory. Půdy jsou většinou kamenité, poměrně chudé živinami. Nadmořská výška se pohybuje od 400 do 1200m n.m., průměrná roční teplota klesá podle nadmořské výšky od 7°C do 5°C, průměrné roční srážky naopak stoupají od 550 do 1200mm.

Mostecká kotlina je tvořena usazeninami, zvláště štěrky, písky a jíly, pod nimiž jsou v různých hloubkách uložena ložiska hnědého uhlí. Půdy jsou hlinité, tzv. hnědozemě, vcelku vyhovující pro zemědělství. Nadmořská výška se pohybuje od 220 do 400m n.m., průměrná roční teplota je kolem 8°C, celoroční průměrné srážky jsou následkem srážkového stínu poměrně nízké, 450 – 550 mm. V severní části pod Krušnými horami je v důsledku rozvinutého průmyslu a těžby hnědého uhlí soustředěno hustší osídlení, jižní část je převážně zemědělská.

Doupovské hory – v podstatě mohutný stratovulkán – zasahují do jižní části chomutovského území jen svým podhůřím při západní hranici. Horniny jsou převážně čediče a tufy, které poskytují hlinité až jílovité, na živiny bohaté půdy. Ostatní přírodní podmínky jsou blízké poměrům v Mostecké pánvi. Území si zachovalo zemědělský ráz.

Vodohospodářské podmínky

Z vodohospodářského hlediska je nejdůležitější povodí Ohře a řeka Bílina se svými přítoky. Přirozené vodní toky mají charakter potoků a říček. Velká část území okresu leží v chráněné oblasti přirozené akumulace vod Krušné hory.

Umělým vodním tokem je Podkrušnohorský přivaděč užitkové vody.

Na území okresu je přírodní Kamencové jezero u Chomutova o rozloze 16,3ha, které je využíváno k rekreaci, dále je zde řada umělých vodních nádrží. Největší je Nechranická na řece Ohři s plochou 1306ha. Svým významem mezi nejdůležitější patří vodní nádrž Přísečnice, která slouží jako zásobárna pitné vody.

Průmysl

Mezi hlavní průmyslová odvětví patří těžba hnědého uhlí, výroba elektrické energie a výroba bezešvých trubek. Významné místo zaujímá i výroba kuličkových ložisek, korunkových uzávěrů a užitkového porcelánu. Také výrobky řady dalších závodů spotřebního i potravinářského průmyslu Chomutovsko reprezentují.

Doprava

Okresem procházejí důležité dopravní tepny. Železniční spoje Chomutov – Ústí nad Labem, Chomutov – Praha a Chomutov – Cheb zabezpečují jak přepravu osob, tak hlavně dopravu surovin a zboží (uhlí, válcovaný materiál) do jiných oblastí. Nejvýznamnější silniční komunikací je silnice I/13 (Karlovy Vary – Klášterec nad Ohří – Chomutov – Jirkov – Most – Děčín) a silnice I/7 (Praha – Louny – Chomutov – Hora sv. Šebestiána – hraniční přechod SRN).

Hraniční přechody Chomutov

Hraniční přechod Hora Svatého Šebestiána – Reitzenhain je určen pro pěší pro prostředky individuální automobilové dopravy a pro autobusy.

Hraniční přechod Vejprty – Bärenstein je určen pro pěší. Byl zde také otevřen železniční přechod.

Turistická stezka Loučná – Oberwiesenthal je určena pro pěší, cyklisty a lyžaře.

Obyvatelstvo Chomutova

Podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů žilo v roce 1991 v okrese Chomutov 124 081 obyvatel. Průměrná hustota zalidnění činí 133 obyvatel/km2, což zhruba odpovídá průměru České republiky. Podle údajů z roku 1994 žilo na území okresu Chomutov 124 860 obyvatel.

V průběhu posledních let dochází k pronikavým změnám v rozmístění obyvatelstva, tj. především k mimořádné koncentraci do měst. V pěti městech – Chomutov, Jirkov, Kadaň, Klášterec nad Ohří, Vejprty – žije 88% obyvatel okresu Chomutov.

 

Počet obyvatel Chomutova během historie

 

1702 1 129

 

1713 1 836

 

1811 2 967

 

1830 3 725

 

1843 4 011

 

1850 4 722

 

1869 8 183

 

1880 11 107

 

1900 19 813

 

1921 28 010

 

1930 33 001

 

1947 26 697

 

1950 28 848

 

1970 39 905

 

1991 53 107

 

Historie Chomutovska

Ve 4. tisíciletí př.n.l. osídlili nížinné oblasti na Chomutovsku v okolí Lužického potoka první zemědělci, lid kultury s lineární keramikou, ve 2. tisíciletí př.n.l. se tu v době bronzové usadil lid únětické kultury. Kolem roku 1200 př.n.l. osídlil Chomutovsko lid knovízské kultury a kolem roku 800 př.n.l., když se začala vyvíjet starší doba železná, lid bylanské kultury. První historicky známé etnikum, Keltové, se v regionu objevilo kolem roku 500 př.n.l. Archeologické nálezy latenské kultury pocházejí např. z Kadaně a Úhoště. Tato keltská civilizace však byla kolem roku 50 př.n.l. vytlačena germánskými kmeny. V období destabilizace – 4.-6. století – nastala doba stěhování národů, na jejímž konci přišli na naše území první Slované. Ti se zasloužili o osídlení Chomutovského regionu v oblasti nížinných pánví. Z této doby se dochovala nejstarší historická zmínka o místě na Chomutovsku – bylo to roku 993 o celnici v Kralupech.

Kolonizace pohraničních oblastí

Nejstarší historickou kolonizací pohraničního újezdu byla kolonizace církevní. Nejvýznamnější úlohu v regionu sehrával benediktinský klášter v Postoloprtech (oblast Klášterce kolem roku 1150) a řád Johanitů. Na začátku 13. století sem proniká kolonizační aktivita cisterciáckého kláštera v Oseku (tento klášter měl být původně založen v Mašťově – 1196 je datována listina Milhosty z Mašťova, který udílí právo klášteru Waldsassen založit filiální klášter na svém panství). Původní záměr mniši změnili a přijali nabídku Hrabešiců založit klášter v Oseku.

Kolonizační aktivity projevovali samozřejmě od konce 12. století i příslušníci šlechtických rodů. Výrazněji se panská kolonizace projevila až v průběhu 13. a na počátku 14. století. (Odolenicové – páni ze Šumburka, Vítkovci – páni z Chomutova, ap.).

Za další vlnu kolonizace pokládáme přímé aktivity panovníka. Jeho úsilí bylo zaměřeno na zakládání opěrných bodů královské moci zhruba od 1. pol. 13. století (založení královského města Kadaně kolem poloviny 13. století, vybudování hradu Hasištejna koncem 13. století).

Založením královského města vstoupil do kolonizace nový živel – měšťané. Roku 1261 kadaňský měšťan Arno zakládá vesnice Prunéřov, Vernéřov a Mikulovice (zároveň se objevuje první zmínka o Kadani jako královském městě).

V průběhu 13. století byla prakticky dokončena kolonizace nížinných oblastí. Neosídlena zůstala oblast Krušných hor, která byla zcela nevhodná pro zemědělství. Osídlování horských oblastí začalo až ve druhé čtvrtině 14. století v souvislosti s těžbou stříbrných a dalších rud. Roku 1335 byla založena Přísečnice jako královské horní město. Přísečnice se stala centrem těžby a horní správy ve zdejší části Krušných hor. Druhá vlna osídlování Krušných hor proběhla po polovině 16. století v souvislosti s renesancí těžby rud.

Od poloviny 17. století došlo v souvislosti s úpadkem těžby k výrazné změně ve způsobu obživy obyvatel Krušných hor. Ze sousedního Saska sem pronikla výroba posamentů, která se zde zdokonalila (např. krajky ze slámy a koňských žíní). Další specializovanou výrobou se stalo puškařství, které dosáhlo světové proslulosti (Vejprty). Tyto tradiční výroby zanikly po roce 1945.

Historie Chomutova

Přesný vznik názvu města Chomutov není dodnes zcela jistý. Jsou tu dva možné výklady. První domněnka je podle názvu poplatku, který se zde vybíral v podobě dnešního cla. Zatímco jinde bylo zvykem vybírat poplatky podle množství a druhu zboží, zde se vybíraly poplatky podle počtu spřežení – tedy podle počtu chomoutů. V tehdejší řeči ještě nebyla tak vžitá dvojhláska „ou“ a zpravidla se říkalo „ú“. Takže se poplatek nazýval chomútné. Podle dalšího výkladu zde byl vlastník dvora jménem Chomút. Byl zde tedy Chomútův dvůr, z něhož pak vznikl název města přidáním koncovky „ov“ k vlastnímu jménu Chomút.

První historická zmínka o Chomutovu pochází z roku 1252, kdy jej Bedřich Načeradec postupuje řádu německých rytířů. V jejich majetku se z méně důležitého místa, tzv. oppida stalo středověké město, centrum severočeského dominia řádu se sídlem zemského komtura.

Řád německých rytířů začal kolem roku 1252 budovat svoji komendu s kostelem svaté Kateřiny. Městečko bylo pravděpodobně v této době již velmi jednoduše opevněno. Mohutné opevnění měla bezpochyby řádová komenda, která byla i proti městu opevněna příkopem.

Čtrnácté století bylo obdobím dalšího hospodářského rozmachu Chomutova. Od poloviny 13. století byly pravidelně vždy v pondělí konány týdenní trhy. Roku 1261 potvrdil král Přemysl Otakar II. vlastnictví Chomutova řádu německých rytířů a uděluje mu soudní právo hrdelní. Ve městě byl roku 1330 jmenován první soudce a roku 1376 povolil komtur Albrecht z Dubé městu rychtářská práva. Od roku 1396 získalo právo prodeje soli a v roce 1399 právo tržní míle.

O městské samosprávě svědčí privilegium z roku 1397 potvrzující právo na radnici. Městské radě příslušela péče o vnější bezpečnost a ostrahu hradeb a bran. O existenci městského opevnění svědčí městský znak z roku 1396, na němž je zobrazena hradba s bránou a dvěma věžemi. Podle dokumentů sklonku 14. století je Chomutov stavěn po bok měst královských.

Trvalé rozpory mezi královskou komorou a řádem německých rytířů vyvrcholily ke konci vlády Václava IV. Roku 1411 zabavil král řádu veškerý majetek. Zemský komtur musel 21.září 1411 inventárně předat panství i město. Řádu zůstal pouze patronát nad kostely. Chomutov se takto stal královským městem.

V roce 1418 přišel první velký požár v dějinách města Chomutova. Vyhořelo celé město včetně hradu.

V období husitských válek byl Chomutov jednou z katolických bašt Žateckého kraje. Na svém tažení do severních Čech stanul Žižka před Chomutovem 15.března 1421. Po dvou dnech urputného boje bylo město dobyto a vypáleno. Při požáru byly zničeny i městské knihy. Města Louny, Kadaň a Slaný se raději vzdala, než by je postihl stejný osud.

Husité zřejmě vypálili městské osídlení a bývalá řádová komenda byla víceméně ušetřena. Město se asi po vypálení celkem rychle vzpamatovalo, protože již v roce 1424 jej císař Zikmund zastavil Mikuláši z Lobkovic. Po několika dalších předání se zástavní práva dostala k pánům z Veitmíle, kteří roku 1483 dosáhli toho, že se řád definitivně vzdal práv na město.

Roku 1525 došlo k druhému největšímu požáru v dějinách města. Vyhořelo celé město včetně zámku a části knihovny českého humanisty Bohuslava Hasištejnského.

Po celé 16. století se Chomutov jako mnohá další města stal dějištěm praporů mezi protestanty a katolíky. I v Chomutově převládli protestanti a měli zde i svou školu. Tehdy je podporoval majitel panství Bohuslav Jáchym z Lobkovic, který byl sám protestantem. O protireformaci se snažil katolický pán Jiří Popel z Lobkovic, který město získal roku 1588. Byl horlivým zastáncem katolické víry a pozval do města jezuity. Roku 1591 pro ně koupil sedm domů, zřídil jim kolej, předal farní kostel a pod dozor jim dal okolí fary.

Opatření Jiřího Popela vyvolalo povstání měšťanů, kteří vnikli do koleje a zpustošili ji. Povstání bylo potlačeno a dva vůdci byli 23. srpna 1591 popraveni. Jezuité pak mohli pokračovat ve své činnosti ve městě. Význam Chomutovské koleje rychle rostl, chodili sem i žáci z Německa.

Roku 1598 přišel třetí největší požár v dějinách města Chomutova. Celkem bylo zničeno 260 objektů včetně zámku a fary.

Roku 1605 se město vykoupilo z poddanství a stalo se královským městem. V roce 1611 už byli protestanti tak silní, že vysvětili vlastní chrám. Ve městě byl pak roku 1618 s povděkem přijat patent českých stavů o vypovězení jezuitů ze země. Po bitvě na Bílé hoře se však roku 1622 jezuité do Chomutova vrátili. Navrátil se jim veškerý majetek a k němu mu byly darovány další dvě vesnice.

Období třicetileté války znamenalo pro město znatelný úpadek. Mnohokráte bylo obsazeno jak císařskými, tak i cizími armádami. Roku 1639 město vydrancovali Švédové a jeho obyvatelstvo uprchlo do lesů Krušných hor. Poté je vystřídala císařská vojska. V době války bylo město postiženo morem, při němž zahynulo 1056 Chomutovských občanů. Hospodářsky silné, kvetoucí a bohaté město se tak ocitlo na samém pokraji úpadku, z něhož se vzpamatovávalo po celá desetiletí.

Krušnohoří a Podkrušnohoří bylo již odedávna poznamenáno rozsáhlou těžbou. Ve středověku se zde těžilo stříbro, měď a cín, později hlavně železo. V horách nad městem můžeme dodnes najít zbytky starých železných hamrů. Kamencové rudy se mezi Chomutovem a Jirkovem těžilo od 16. století. Roku 1846 bylo v okolí města 21 rudných dolů a 47 uhelných. Velké uhelné hlubinné doly se rozvíjely od roku 1900 do roku 1910. Když se rudné doly staly majetkem Mannesmannových závodů, jejich provoz byl zastaven.

Na urbanistické formování města měla rozhodující vliv stavba železnice roku 1870. První vznikla trasa Cheb – Ústí nad Labem, na niž navazuje trať na Prahu, Louku u Litvínova, Reizenheim a Vejprty. Město se stalo významným železničním uzlem, byla zde celnice, které podléhaly dva železniční hraniční přechody. Ve městě však stále jako ve středověku převládaly dvě hlavní dopravní osy. Jedna od Prahy přes Krušné hory do Německa, druhá rovnoběžná s Krušnohorským hřebenem. Na konci 19. a na začátku 20. století vznikla nová výstavba a v místě močálů se ve městě vybudoval městský park a městské sady. K tomuto rekreačnímu komplexu se přimyklo divadlo a vznikl také sportovní stadion.

Po roce 1945 byly nejprve v městském jádru zaplněny parcely po domech zničených bombardováním za války. Rozsáhlá stavební činnost nebyla vyvíjena, protože zde zůstal rozsáhlý bytový fond po odsunutém německém obyvatelstvu. V polovině padesátých let začala nová bytová výstavba, která úzce navázala na historické jádro v asanovaných částech předměstí. Do roku 1979 se postupně městské jádro stalo historickým solitérem obklopeným novou výstavbou, jež se rozvíjí severozápadním směrem. Nová sídliště vznikla na svazích Krušných hor. Výstavba se tu rozvíjela jednak směrem k Černovicům, a jednak v 5kilometrovém pásu mezi Chomutovem a Jirkovem (sídliště Březenecká, Kamenná, Zahradní, Písečná). V tomto komplexu nalezlo své obydlí 25 000 obyvatel.

Zaniklé obce Chomutovska

V okrese Chomutov je celkem 44 obcí, z nichž 28 patří do velikostní skupiny do 500 obyvatel.

Od roku 1955 zaniklo v okrese Chomutov 38 vesnic v důsledku důlní, vodohospodářské nebo jiné investiční činnosti. Dalších 20 vesnic zaniklo po odstěhování obyvatel do jiných lokalit nebo pro úmrtí posledních obyvatel. Z tohoto velkého množství zaniklých vesnic okresu Chomutov bývaly nejvýznamnější Ahníkov, Čachovice, Kralupy u Chomutova, Prunéřov (zanikly pro důlní činnost) a Přísečnice (zánik pro vodohospodářskou činnost).

Ahníkov

Počátky Ahníkova sahají hluboko do minulosti. Již ve 14. století stávala v místech pozdějšího zámku tvrz, ve které sídlili manové hradu Hasištejna. Roku 1578 prodal Bohuslav Felix z Lobkovic a Hasištejna Ahníkov Linhartu Štampachovi ze Štampachu. Po Bílé hoře byl však všechen jeho majetek zabaven a roku 1623 prodán Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Ten dovedl náležitě využít situace, levně nakoupil zkonfiskované majetky a vytvořil rozsáhlé panství Ahníkov – Prunéřov. Po roce 1948 přešel ahníkovský zámek do majetku státního statku a v roce 1985 i s vesnicí zanikl. Ahníkov je znám i díky příhodám Maxipsa Fíka Rudolfa Čechury, který v této vesnici prováděl svou pedagogickou praxi.

Prunéřov

Prunéřov byl nejdelší a nejlidnatější vesnicí okresu Chomutov. Byl založen kolem roku 1261 a do roku 1431 patřil k hradu Perštejn. V roce 1590 vytvořil Bohuslav Felix z Fictumu nové panství zvané Prunéřov s centrem v Prunéřově. Tam nechal postavit renesanční zámek. Po Bílé hoře však i on přišel o majetek a panství koupil opět Jaroslav Bořita z Martinic. Počátkem našeho století došel Prunéřov nebývalého rozkvětu a vybavenost této vesnice byla skutečně pozoruhodná. Od roku 1966 však vesnice postupně mizela. V roce 1982 stál ještě pivovar a několik domů. V současnosti stojí ještě budova nádraží, která byla s vedlejší budovou adaptována pro bezdomovce. V horní části Prunéřova stojí několik domů.

Kulturní památky v Chomutově

Přes překotný rozvoj od poloviny 19. století si město zachovalo historické jádro a tak se i dnes může pochlubit řadou architektonických památek.

Kostel svaté Kateřiny

Nejvýznamnější a také nejstarší je gotický kostel sv. Kateřiny ze 13. století, zabudovaný do komplexu bývalého zámku, nynější historické radnice. Je součástí památkové zóny, vyhlášené v roce 1992. Tento kostel je jednou z nejstarších staveb tohoto druhu v Evropě. Po Marienburgu v Sedmihradsku a po komendě v Koblenci je v časovém pořadí třetí.

Kostel byl součástí hradu a byl dostavěn v roce 1281 jako řádový kostel. Tomuto účelu sloužil až do roku 1411. V roce 1629 bylo při kostele zrušeno místo faráře a kostel byl používán jako hradní kaple až do roku 1782. Patentem císaře Josefa II. z 12. června 1782 byl kostel zrušen. Město jej koupilo za 302 zlaté a od té doby se používal jako obilní skladiště. V kostele je hrobka příslušníků řádu německých rytířů i světských majitelů. Byly tam i náhrobní desky a kameny, které jsou popsány v pamětní knize.

Kostel Nanebevzetí panny Marie

Proti kostelu svaté Kateřiny stojí děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 16. století s městskou věží. Původní kostel na jeho místě byl postaven kolem roku 1290 v polodřevěné podobě. Při dobývání města husity byl značně poškozen. S pomocí Veitmílů postavili chomutovští měšťané v letech 1539 – 1549 trojloďový pozdně gotický chrám halového tvaru. Chrám je pěkně vyzdoben. Hlavní oltář pochází z roku 1723 a je na něm socha Matky Boží. Mezi sloupovím jsou sochy Petra a Pavla, jinak je kostel vyzdoben dalšími obrazy a sochami svatých. Nákladem cechu mlynářského byl postaven pravý postranní oltář a nákladem cechu pekařského druhý postranní oltář. V době třicetileté války byl kostel značně poškozen. Na jaře roku 1632 vyloupili kostel sasští vojáci, v květnu 1639 a v listopadu 1643 jej vyloupili a zpustošili švédští vojáci. Kostelní bohoslužební nádoby byly ukradeny, oltáře rozbity, zařízení zničeno a sochy a obrazy si Švédové odvezli. Teprve roku 1662 byl tento kostel opraven a od té doby se stal děkanským kostelem. V sedmileté válce pro něj nastaly opět krušné chvíle. Tentokrát jej poškodili a vyloupili Prusové, kteří tam hledali zlaté předměty. V roce 1851 byla provedena velká oprava kostela a v roce 1873 se mu dostalo barevných oken. V důsledku zemětřesení v roce 1899 byl kostel uzavřen a podrobil se opravám, které trvaly až do roku 1911.

Městská věž

Městská věž byla postavena roku 1584a má krásnou sklípkovou (perlovou) klenbu. Nahoře ve věži jsou místnosti, ve kterých bydlel věžný. Ten bděl po celý don nad městem obcházením po ochozu. Jeden věžný tímto způsobem udělal poplach i 14. května 1639 při vpádu Švédů do města. To se mu stalo osudným, neboť Švédové vnikli na věž, shodili ho dolů, polámali mu kosti a nakonec ho ještě hodili do studny. Při velkém požáru roku 1598 věž vyhořela a zvony se roztavily. Opravovala se až do roku 1874, z něhož má i svojí dnešní podobu.

Sloup Nejsvětější Trojice

Uprostřed náměstí mezi městskou věží a kostelem svaté Kateřiny je barokní sloup Nejsvětější Trojice, někdy mylně označovaný za Morový sloup. Je to vlastně sousoší ze dvou dílů. Sloup s Nejsvětější trojicí, svatou rodinou a se čtyřmi svatými tvoří jednu část. Na nižším podstavném čtverci, druhé části sousoší, takzvané kazatelně je sedm soch svatých. Kazatelna je na dvou stupních a sloup stojí ještě o stupeň výše. Trojičný sloup je z pískovce, který zčásti pochází z Chomutova a zčásti z blízkých Černovic. Sloup byl postaven roku 1697 Ambrožem Laurentiem za příspěvku nadace rodiny Wolfova z pekařského cechu. V roce 1725 dala rodina Wolfova svým zástupcem u sochaře Jana Osvalda v Černovicích zhotovit k velkému sousoší na náměstí kamennou kazatelnu. V tomtéž roce byly zhotoveny též sochy zdobící kazatelnu. Celá stavba byla dokončena v roce 1732. Sousoší Trojičný sloup zobrazuje jednak umění tehdejší doby a jednak myšlení a poměry. Sloup je odrazem předešlých událostí, zejména třicetileté války, bídy a hladu. V roce 1962 byl přemístěn ze středu náměstí o několik metrů do jeho horní části.

Jezuitský areál

Další významnou památkou Chomutova je komplex jezuitského areálu s bývalým klášterem, gymnáziem a kostel sv. Ignáce. Tento kostel se řadil k velkým kostelům, protože pojal až 2000 osob. Byl postaven v barokním slohu bazilikového typu. Vchod do kostela jako předsunutý portál nese pět soch. Sochy jsou pravděpodobně dílem černovického sochaře Ambrože Lorenze, přestože mají všechny znaky Brokoffova stylu. Sochy byly osazeny nad vchod v červenci roku 1665. Vnitřek kostela působí velmi majestátně. Základ kostelu dal Jiří Popel z Lobkovic. Chtěl tu vybudovat univerzitní kostel a přilehlé budovy kláštera a bývalého jezuitského gymnázia měly být univerzitními budovami. Dokonce dostal svolení od císaře Rudolfa II. a od papeže ke stavbě univerzity. 14. srpna 1590 byl položen základní kámen. prostředky na stavbu areálu kláštera získali jezuité jak z panství Jiřího Popela, tak i dary. Všechny vesnice na Chomutovsku přispívaly peněžitými dary a potravinami a jezuité na chomutovskou stavbu sbírali dary po celém světě.

Nejdříve byl postaven klášter, pak gymnázium a naposled kostel. Protestanti se stavbou nesouhlasili a po dokončení jej zpustošili. Zařízení rozbili a knihy naházeli do říčky Chomutovky. Při požáru v roce 1598 vše vyhořelo. A sotva budovy jezuité v roce 1618 opravili, byli z města vyhnáni. Budovy převzali evangelíci a dočasně v nich byly školy. Brzy po bitvě na Bílé hoře se však jezuité do Chomutova vrátili a kostel dostavovali. Teprve v roce 1668 byla stavba dokončena a kostel byl vysvěcen. Na dostavbě kostela se podílel italský stavitel Lurago. Vnitřní zařízení kostela bylo postupně natolik zničeno, že dnes můžeme vybavení kostela pouze popisovat. Hlavní oltář měl obraz Ignáce z Loyoly od pražského malíře Kandlera. Obraz boha Otce s anděly pochází od Florenťana Lomfranca, představitele tehdejší italské školy. Hlavní a Mariánský oltář byly věrnou napodobeninou mramoru.

Budovy původně určené pro univerzitu se popravou Jiřího Popela z Lobkovic staly pouze klášterem a gymnáziem. V rukou jezuitů bylo gymnázium až do 14. října 1773, kdy jim byla zrušena činnost řádu. Budovy byly rozděleny na tři skupiny. Z kláštera byly zřízeny kasárny pro vojsko. V gymnáziu učili jezuité do roku 1779. Pak bylo gymnázium zavřeno. Od 1. března 1780 zde začali učit dominikáni – do roku 1806. 11. března 1809 převzal gymnázium cisterciácký řád z Oseka. Od roku 1899 do roku 1915 kostel svatého Ignáce nahrazoval děkanský kostel, ve kterém se prováděly opravy. Od roku 1915 se málo používal k církevním obřadům a po roce 1945 jej církev odsvětila.

Také domy na náměstí 1. máje a v přilehlých uličkách stojí za povšimnutí, protože mají gotické nebo renesanční základy. Například domy na severní straně náměstí, propojené podloubím a z nich zvláště rohový dům č.p. 4, první chomutovská radnice (14.-počátek 17. století), nebo č.p. 9 z konce 15. století, přestavěný v baroku. V dnešní Revoluční ulici stojí také jedny z nejstarších měšťanských staveb v Chomutově - například č.p. 32, tzv. dům U dvou medvídků je bývalou starou poštou.

Do městské památkové zóny patří rovněž špitální kostel sv. Ducha v Hálkově ulici. Jeho nynější podoba po přestavbách z 2. poloviny 18. století. Mimo památkovou zónu stojí ještě v Horní Vsi kostel sv. Barbory, původně hornický z počátku 16. století, několikrát přebudovaný a na různých místech v městě i na sídlištích různé barokní kamenné plastiky.

Magická místa

Chomutov je opředen množstvím krásných pověstí, které potvrzují starobylost města.

Mumifikovaný kominík

Pod kostelem sv. Ignáce je stará jezuitská hrobka se zachovalými mumiemi. V jedné z nich je prý podle oblečení zřetelně poznat mrtvolu kominíka. V minulém století se zde vyprávělo, že do komína jezuitské koleje spadl kominík a ztratil se. Po čase byl nalezen v hrobce u dveří mezi poházenými rakvemi, sedící, s okousanými prsty, zřejmě zemřelý v šílenství z hladu. Byl dodatečně uložen do rakve mezi mrtvoly jezuitských mnichů. Od těch dob bylo jisté, že z robky vedou vzduchové šachty ústící v komínech.

Zjevení mnicha

Na bývalém zámku, později sloužícím jako radnice, se ukazuje tzv. Mnichův dvorek. Na jedné zdi je tu reliéf představující mnicha s oddělenou hlavou a rukama. Upomíná na dobu, v níž se zámek stavěl. Podle pověsti tam byl zazděn mnich, jehož přízrak se zde později zjevoval, hrozilo-li městu nebezpečí. Kráčel vždy od radnice až ke kasárnám, bývalému klášteru jezuitů, kde zmizel. Zjevil se prý roku 1832 a za tři dny nato město vyhořelo.

Stíny na radnici

V Chomutovském zámku (nynější radnici) je prý čas od času , když se blíží k půlnoci, slyšet na chodbách šepot, šustot a plno jiných tajemných zvuků. Dveře se otvírají a zase samy zavírají, stíny se pohybují sem a tam, tu zazní hluboké tóny varhan, tu opět stříbrné hlasy malých zvonků. Potom, když odbije půlnoc, osvětlí se velký sál a v něm klečí plno rytířů v bílých pláštích. Po chvíli vše zmizí. Někdy je ještě slyšet hvízdat meluzínu v komínech, sem tam se mihne opozdilý skřítek, který se protáhl klíčovou dírkou.

Přírodní skvostyKamencové jezero

Na okraji města Chomutova se rozkládá rekreační areál Kamencové jezero. Jsou to vlastně zatopené doly na kamenec a síru, jejichž původ se datuje z roku 1588. Voda je prosycena prvky železa, aluminia, manganu, zinku, vápníku, magnézia, draslíku, sodíku, čpavku, síroantimonu, chloru a sloučenin síry, jejichž přítomnost vylučuje jakýkoliv organický život v jezeře kromě prvoků, ovšem jako voda je lidskému zdraví prospěšná, a proto koupání v něm je nejen příjemné, ale i osvěžující. Za zmínku stojí i ta skutečnost, že v minulosti se této vody z pramenu používalo k léčení v tehdejším léčebném ústavu založeném roku 1902. Kvalitou a účinkem byl pramen hodnocen stejně jako minerální rašelinové lázně, kterými se léčí ve Františkových Lázních.

Jezero měří po svém obvodu téměř 3 km s maximální délkou od západního k východnímu břehu 676m, střední šířka je 240 m. Průměrná hloubka je 2 m a nejhlubší místo 3,25 m. Tato malá hloubka jezera umožňuje snadné prohřátí vody, takže teplota vody je po většinu letního období příznivá a pohybuje se v teplých dnech mezi 22 – 24°C.

Podkrušnohorský zoopark

V blízkosti Kamencového jezera je oáza zeleně. Je tu Podkrušnohorský zoopark, kde zvířata nacházejí bezpečný domov. Pravidelné odchovy kopytníků, přírůstky u makaka magota nebo první přirozené odchovy pelikánů a kormoránů v České republice – to je vlastně nejlepší poděkování za péči, která je jim zde věnována. Tuleně, losy nebo bobry není vidět v žádné jiné české zoologické zahradě. Navíc jsou tu od roku 1996 umístěni i čtyři medvědi, kteří mají podle statistik největší výběh v republice.

Část chovatelské péče je zaměřena na udržení původních plemen domácích zvířat. Chomutovský Podkrušnohorský zoopark spolupracuje se státními i mezinárodními složkami ochrany přírody. V roce 1994 byl zoopark přijat do evropského programu na záchranu ibise skalního. Od roku 1992 pracuje při zooparku středisko ekologické výchovy. Práci střediska doplňují sezónní výstavy.

Kultura

Chomutov má tři významné výstavní síně a galerie. Jsou to výstavní síň Střediska kulturních služeb, výstavní síň Okresního muzea na radnici a výstavní a prodejní galerie U sv. Ignáce. V těchto síních se také občas pořádají koncerty.

Za kulturou se mohou chomutovští občané vydat také do pěti kin, z nichž jedno je letní (v provozu od června do září).

Přestože město vlastní velmi pěkné a zrekonstruované divadlo, nedisponuje žádným divadelním souborem. Konají se tu však jiné společenské akce – maturitní a jiné plesy, koncerty, valné hromady, a další.

V Chomutově, v bývalém jezuitském areálu, můžeme nalézt i okresní knihovnu. V posledních letech se jí dostalo rozsáhlé rekonstrukce, např. došlo ke zvelebení atria, kde se lidé mohou v létě scházet v příjemném prostředí. V knihovně je několik oddělení, v nichž si můžeme vybrat, co právě potřebujeme. Jsou to oddělení beletrie, poezie, naučné literatury, hudební a dětské oddělení, oddělení časopisů a tisku a studovna. V přízemí je ještě kavárna, která nabízí nejen malé občerstvení, ale i internetové služby a pročtení aktuálních novin a časopisů.

Volný čas

Chomutov má velký park, který slouží k rekreaci. Původně na jeho místě byla velmi bažinatá půda. Tu nechalo město zavézt vším, co se dalo a v roce 1873 se městská rada rozhodla na celém místě zřídit park. Zbylé rybníky byly zasypány a byly vytvořeny trávníkové plochy. Skupiny vzrostlých stromů byly doplněny dalšími, pěšiny byly osázeny kolem keři a vysypány pískem. Výstavby parku trvala plných 25 let – do roku 1898. V roce 1978 byl celý park rekonstruován. Některé staré stromy byly vyměněny, protože park potřeboval ozdravit. Jeho koncepce byla pojata jinak, než tomu bylo tehdy před sto lety. Z rovinatého terénu udělal pan architekt terén velmi členitý, na což si obyvatelé zpočátku nemohli zvyknout. Park je ale se svými nerovnostmi vysoce zajímavým projektem. Jsou v něm umístěny altánky, bludiště a lavičky.

Sport

V Chomutově působí prvoligový basketbalový celek, hokejový klub 1. DZ Ligy, amatérský volejbalový klub a fotbalové mužstvo České fotbalové ligy. Amatérští sportovci si mohou jít zaplavat do padesátimetrového bazénu postaveného v 70. letech nebo si jít zacvičit do jedné ze dvou moderních sportovních hal. Možnosti sportovního vyžití jsou tu i jiné, ať jsou to třeba posilovny, tenisové kurty nebo cyklistické či turistické výlety do okolí města.

Osobnosti Chomutovska

Dějiny Chomutovska jsou bohaté nejen na historické události, ale také se zde narodila, žila a působila řada osobností. Mnoho z nich svou činností a významem překročilo hranice regionu a dosáhlo významného postavení v Čechách i v cizině. Jiní významně přispěli k poznávání historie, přírody a života zdejších lidí.

Jan Hasištejnský z Lobkovic (1450 – 1517)

Jan Hasištejnský z Lobkovic se věnoval politice, ve službách českého krále Vladislava II. Jagellonského pobýval v Lucembursku a v Římě. V letech 1493 až 1494 vykonal společně s přáteli pouť do Palestiny. Roku 1505 napsal pod dojmem této své výpravy cestopis „Putování k Božímu hrobu do Jerusalema“. Jan zemřel 8.srpna 1517 a je pochován v Kadani v kostele při klášteře františkánů, jehož byl velkým ochráncem a dobrodincem.

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 – 1510)

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic představitel českého humanismu, studoval na vysokých školách v Itálii. Stal se doktorem církevního práva a proboštem vyšehradským. V letech 1490 – 1491 podnikl cestu po středomoří. Roku 1503 se uchýlil na hrad Hasištejn, kde shromáždil proslulou knihovnu evropského významu. Knihovna však zčásti shořela při požáru v Chomutově v roce 1525. Dochovaný zbytek je součástí knižního fondu Národní knihovny v Praze.

Mathaeus Aurogallus (1490 Chomutov – 1543 Wittenberg)

Žák hasištejnské školy řízené básníkem Janem Sturnusem ze Schmalkaldenu, pokračoval ve studiu na univerzitách v cizině. Roku 1519 odešel do Wittenbergu, kde se stal profesorem a později i rektorem na univerzitě. S Martinem Lutherem se podílel na překladu Starého zákona.

Jan Jakub Weingarten (1629 Chomutov – 1701 Praha)

Významný právník. Působil jako radní Menšího Města pražského a později se stal apelačním radou. Roku 1687 byl povýšen do rytířského stavu. Z pověření Leopolda I. vypracoval roku 1701 Codex Ferdinandeo-Leopoldinus, jehož vydání se však již nedočkal.

Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688 Červený Hrádek – 1731 Praha)

Významný představitel českého baroka. Vyučil se v dílně svého otce Jana Brokoffa. Jako sochař a řezbář působil v Čechách i v cizině. K jeho nejvýznamnějším dílům patří plastiky, které jsou součástí výzdoby Karlova mostu.

František Pubička (1722 Chomutov – 1807 Praha)

Vstoupil do jezuitského řádu a učil na řádových ústavech v Praze a Olomouci. Po zrušení řádu roku 1773 působil v Praze jako profesor na filozofické fakultě a jako historiograf Království českého. Jeho dílo však upadlo v zapomenutí.

František Kašpar Fahrenschon (1723 Chomutov – 1796 Praha)

Syn chomutovského malíře Jana Jakuba Rudolfa Fahrenschona podnikl studijní cesty po Itálii a Německu. V Praze se stal uznávaným malířem církevních obrazů a portrétů šlechtických rodin.

Jan Ignác Ehrenwerth (1740 Výšovice – 1834 Praha)

V letech 1771 – 1791 působil jako lesník a pedagog na Červeném Hrádku. Ve službách hraběte Rothenhana propagoval rozsáhlé reformy v lesním hospodářství. Pro přípravu lesníků založil v Blatně roku 1773 první lesnickou školu na území Rakouska-Uherska.

František Josef Gerstner (1756 Chomutov – 1832 Mladějov)

Byl zakladatelem vysokého učení technického v Praze, ředitelem vodních toků v Čechách a konstruktérem první koněspřežné dráhy z Českých Budějovic do Linze. Za své zásluhy byl roku 1810 dědičně povýšen do šlechtického stavu.

Jan Václav Tomášek (1774 Skuteč – 1850 Praha)

Hudební skladatel předsmetanovské doby působil od roku 1808 na Červeném Hrádku, kde ve službách hraběte Buquoye komponoval, vyučoval hudbu a organizoval hudební život. Po odchodu z hraběcích služeb založil v Praze vlastní hudební ústav a stal se významným představitelem pražského hudebního života.

Adam Bittner (1777 Suchdol u Chomutova – 1844 Litoměřice)

Působil jako profesor na stavebním technickém učilišti a na univerzitě v Praze. Roku 1837 se stal ředitelem pražské hvězdárny.

Antonín Dittrich (1786 Vysočany u Chomutova – 1849 Praha)

Byl profesorem na gymnáziu v Chomutově a v Praze. Na pražské filozofické fakultě později dosáhl hodnosti děkana. Pečoval o sbírku listin univerzitního archivu a podílel se na vydávání historických pramenů k dějinám univerzity.

Antonín Martius (1794 Aš – 1876)

Žil v Kralupech u Chomutova, v Málkově a ke konci svého života ve Vernéřově. Vzdal se svého pastorského povolání a jako přírodovědec, geolog, mineralog a archeolog se na Chomutovsku a Žatecku věnoval badatelské činnosti. Podnikal cesty do Ruska, Francie, Itálie, Dánska, Německa, Egypta a Karpat. Shromáždil bohaté sbírky, které se staly základem muzea vernéřovského zámku.

Josef Knaf (1801 Bečov u Blatna – 1865 Chomutov)

Od roku 1841 působil jako lékař v Chomutově. Ve volných chvílích se zabýval systematickou botanikou. Objasnil některé nedokonale známé rostliny a některé i jako první popsal a pojmenoval.

Karl Josef Napoleon Balling (1805 Gabrielina Huť – 1868 Praha)

Profesor a později rektor na pražské technice. Zabýval se kvasnou chemií a významně se zasloužil o rozvoj cukrovarnictví. Proslulost získal objevem sacharimetru. Roku 1851 zastával čestný úřad předsedy rakouského oddělení na první světové výstavě v Londýně.

Josef Löschner (1809 Kadaň – 1888 Velichov nad Ohří)

Na pražské univerzitě založil první katedru balneologie v Evropě. Významně přispěl k rozvoji dětského lékařství. Stal se prvním profesorem katedra dětského lékařství a spravoval dětskou nemocnici v Praze. Zasloužil se také o očkování dětí. Za své zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu.

Ignác Petr Krahl (1828 Lomnice nad Popelkou – 1886 Osek)

Věnoval se studiu bohosloví v oseckém klášteře a biskupském kněžském semináři v Litoměřicích. Od roku 1856 vyučoval zeměpis, dějepis a český jazyk na chomutovském gymnáziu. Chomutov opustil roku 1877, kdy se stal opatem cisterciáckého kláštera v Oseku.

Karel Václav Zenger (1838 Chomutov – 1908 Praha)

Významný fyzik. Působil jako profesor na gymnáziu v Banské Bystrici a na Polytechnickém gymnáziu. Zabýval se teoretickou, aplikovanou a kosmickou fyzikou, metalurgií, optikou a studiem rentgenových paprsků. Za svého působení na pražské polytechnice dosáhl hodnosti rektora a několikrát se stal děkanem.

Josef Stocklöw (1839 Perštejn – 1914)

V letech 1866 – 1888 působil jako soudní praktikant v Kadani a později jako zemský soudní rada ve Vyšším Brodě. Ve volném čase se věnoval vlastivědné práci.

Gustav Brosch (1844 Chomutov - ?)

Působil u válečného námořnictva a později získal i hodnost viceadmirála. V letech 1872 – 1874 se zúčastnil rakouské polární expedice pod vedením J. Payera a K. Weyprechta, při které byla objevena Země Františka Josefa.

Bedřich Bernau (1849 Praha – 1904 Plaňany)

V letech 1872 – 1880 působil jako vrchní úředník cukrovarů v Radonicích u Kadaně. Ve svém volném čase se zabýval bádáním na poli archeologie, historie a kultury. Od roku 1882 spolupracoval s Janem Otto na vydávání rozsáhlého vlastivědného díla „Čechy“, pro které zpracoval oblast Středohoří, Krušných hor a Poohří.

Anton Gnirs (1873 Žatec – 1933 Loket)

V mládí vystudoval gymnázium v Chomutově. Působil jako zemský konzervátor památkové péče v Rakousku a zabýval se archeologickými výzkumy. Po vzniku Československa působil u státního archeologického ústavu v Praze a jako profesor v Lokti u Karlových Varů. Stále udržoval kontakty s chomutovskou oblastí, o které napsal řadu vlastivědných pojednání.

Rudolf Wenisch (1892 Praha – 1967 Stein u Norimberka)

Na Chomutovsku působil od roku 1919, a to nejprve jako městský archivář v Kadani a v letech 1923 – 1945 jako ředitel městského muzea archivu v Chomutově. Věnoval se vlastivědné, osvětové a publikační činnosti. Bylo mu svěřeno i vedení městské kroniky.

Josef Liesler (19. 9. 1912)

Akademický malíř a grafik, narozený ve Vidolicích u Kadaně. Je nositelem světových a našich cen v oboru umělecké poštovní známky. V roce 1975 obdržel 1. cenu za nejkrásnější známku světa – UNESCO – Hydrologie. Ilustroval více než 100 knižních titulů.

Ostatní

Z dalších osob, jež Chomutovsko poznamenali, můžeme jmenovat např. Vlastimila Harapese, šéfa baletu Národního divadla v Praze, který se narodil v Droužkovicích a navštěvoval chomutovské školy. V Chomutově se narodil básník Jiří Žáček známý svými říkadly pro děti ("Dvakrát dva je někdy pět" a další). V Ahníkově a v Černovicích vykonával svou pedagogickou praxi spisovatel Rudolf Čechura, autor Maxipsa Fíka, který Áju i Fíka lokalizoval právě do Ahníkova.

Chomutovsko v literatuře

Na území chomutovského okresu se odehrává děj mnoha literárních děl. Za všechny uvádím:

Bohuslav Březovský – Železný strop, ČS Praha 1962

Milan Cais – Říkali jí motýlek, Práce, Kamarád, Praha 1977

Rudolf Čechura – Dr. Sherlock Holmes v Čechách, Naše vojsko, Praha 1993

Milan Kindl – Chomutovské aféry, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem 1982

Milan Kindl – Noční host. Chomutovské aféry II., Praha 1994

Jan Pelc – ...a bude hůř, Panorama, Praha 1990

Václav Řezáč – Nástup, ČS, Praha 1971

Václav Řezáč – Bitva, ČS, Praha 1972

Ema Řezáčová – Blázen z Horní Dubí, ČS, Praha 1983

Zajímavosti Chomutovska

v okrese Chomutov je 44 obcí, z nichž 28 patří do velikostní skupiny do 500 obyvatel

údolní nádrž Kamenička z roku 1904 byla ve své době největší přehradou v Rakousku-Uhersku. Je vysoká 32 metry, má vydlážděné dno a pojme 600 000 m3 vody

na Chomutovsku svítí slunce průměrně 1600 hodin za rok

nejvýše položená obec v okrese je Loučná (981m n.m.), nejnižší polohu mají obce Vičice a Stranná (230m n.m.)

první parní stroj na Chomutovsku uvedl v činnost hrabě Jiří Buquoy, majitel Červeného Hrádku, někdy po roce 1809

ve dnech 21. až 24.srpna 1813 se v Chomutově setkali tři monarchové. Se svými štáby přijel ruský car, pruský král a rakouský císař, aby se osobně poradili o společném postupu proti Napoleonovi

minerální pramen Eugenie v Klášterci nad Ohří je v provozu od konce minulého století. Před válkou se zde plnilo do láhví 1,5 milionu litrů tekutiny ročně.

v okolí Kadaně hledali badatelé velmi často Wogastisburg, bájný hrad Sámovy říše. O Úhošti se uvažuje jako o legendárním slovanském hradisku, u kterého slovanský „král“ Sámo porazil v roce 631 franckého panovníka Dagoberta.

v Nové Vsi napadlo 8. Června 1841 na půl lokte sněhu, který zmizel až po čtyřech dnech

v roce 1725 byly s velkou slávou přeneseny ostatky svatého Viktora do kostela sv. Ignáce v Chomutově. Sv. Viktor se stal později patronem města. Ostatky přivezl osobně z Říma kardinál Salerno.

na sklonku 17. století se Červený Hrádek u Jirkova změnil na luxusní barokní zámek ozdobený Brokoffovými plastikami. Koncem 18. století tu bylo i divadlo.

na Chomutovsku byla natočena celá řada celovečerních filmů. Film Uloupená hranice popisuje situaci v českém pohraničí v letech 1938 – 1939, ve filmech Nástup a Bitva je zachyceno osídlování pohraničního území po osvobození. Do klášterecké porcelánky nás zavádí film Holky z porcelánu. Autoři televizního filmu Vyznavači ohně si pro natáčení vybrali Měděnec a Výsluní. Film Božská Ema o životní pouti zpěvačky Emy Destinnové se částečně natáčel v Křímově. Ve vsi Roztyly vytvořila Barbara Streisandová ze statku a tří chalup filmovou vesnici Janov. Film se jmenoval Yentl (1983) a zabýval se židovskou tematikou. (Získal Oscara v kategorii „Nejlepší filmová hudba.) V Podkrušnohorském zooparku v Chomutově se natáčel televizní seriál O zvířatech a lidech.

na veřejnou kanalizaci je v okrese Chomutov napojeno 89,6% obyvatel, na veřejný vodovod 97,4% obyvatel.

vyhláškou ministerstva kultury ze dne 10.9.1992 byla prohlášena území historických jader měst Chomutov a Klášterec nad Ohří za památkové zóny.

v okrese Chomutov je dosahováno vyššího přirozeného přírůstku obyvatel než je průměr ČR.

krematorium ve Vysočanech (Hrušovany) získalo čestné uznání v soutěži stavba roku 1995 za ekologicky čisté a architektonicky nevšední řešení stavby.

v roce 1992 byla ukončena těžba železné rudy v českých zemích. Poslední vozík magnetitu byl vytěžen z dolu Měděnec.

Použitá literatura

Chomutovsko slovem i obrazem, kolektiv autorů, Okresní úřad Chomutov 1996

Chomutov ve starých pohlednicích, kolektiv autorů, FORTprint, Karlov 1992

Chomutov – historický průvodce a zajímavosti města, upravil Karel Brožovský, odbor školství a kultury při MNV Chomutov,1998 Chomutov

Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Martin Stejskal, Paseka, 1991 Praha

Regionální statistický obzor 1994, 1995, 1996, 1997, vydává ČSÚ, divize Ústí nad Labem

Statistický bulletin severočeského kraje č. 4/92, 4/93, 4/94, 4/95, 4/96, 4/97, 4/98, vydává ČSÚ, divize Ústí nad Labem

Zpravodaj okresního úřadu Chomutov (únor 1999)