Čína

Je to nezávislý stát, republika s nejvyšším orgánem státní moci a jedním zákonodárným sborem. Leží ve východní a střední Asii s přístupem k okrajovým mořím Tichého oceánu. Hlavní město je Peking. Je tam významný dopravní uzel, mezinárodní letiště a říční přístav. V centru se nachází tzv. Zakázané město s císařským palácem z 15. století a dalšími památkami. V roce 1215 byl dobyt Mongoly a od roku 1945 se stal znovu hlavním městem Číny. Ústředním jazykem v Číně je čínština, ale v autonomních oblastech jazyk menšin. Měnová jednotka je yuan. Rozsáhlé území Číny se dělí na tři velké celky se zcela odlišnými přírodními podmínkami:

a) Pouště na severozápadě zaujímají pánve Tarimskou a Ujgurskou, omezené horskými soustavami Tchien-šanu a Altaje i široké pásmo podél jižních hranic Mongolska. Je to území s extrémně kontinentálním podnebím, silnými mrazy v zimě a vysokými teplotami v létě s naprostým nedostatkem srážek. V poušti Taklamakan neprší vůbec. Srážky jsou především jen v horách, tam kde pramení řeky. Vesměs však vysychají v poušti nebo končí v jezerech.

b) Tibetská náhorní plošina. Je to nejvýše položená a největší plošina na světě. Je obklopena velehorskými pásmy Karakorum Shan, Himalaya Shan, Kunlun Shan aj. Je zde vysokohorské podnebí s velkými rozdíly denních a nočních teplot, srážky se vyskytují jen na jihovýchodě a jihu. V horách jsou ledovce a věčný sníh. Touto oblastí protéká nejvíce čínských řek.
c) Východní monzunová Čína. Je to oblast hustě osídlená, převážně hornatá, rozsáhlé nížiny jsou jen na dolních tocích řek. Na severu leží rozsáhlé pohoří Chingan, ve střední Číně pohoří Čchin-ling, které je klimatickou hranicí mezi teplým jihem a studeným severem. Průměrné lednové teploty mají rozpětí od -20°C na severu do 18°C na jihu, podobně červencové od 20°C do 30°C. Monzunové srážky dosahují v severovýchodní Číně v ročním průměru 500 - 600 mm, v jihovýchodní Číně 2 600 mm.
Z rostlinstva jsou ve východní Číně zastoupena všechna vegetační pásma od horských jehličnatých lesů, na krajním severovýchodě to jde přes smíšené a listnaté opadavé lesy a subtropické porosty až po vždy zelené deštné pralesy monzunového typu. Na pobřeží jsou mangrovové porosty v tropickém pásu na jihu. Mezi největší veletoky Číny patří Jang-c'-ťiang a Huang He. Řeka Jang-c'-ťiang je dlouhá 6 300 km. Pramení na severovýchodě Tibetské náhorní plošiny, protéká pánví Sichuan,Velkou čínskou nížinou a ústí do Východočínského moře u Šanghaje. Huang He, neboli Žlutá řeka protéká severem Čínou. Je dlouhá 5 464 km. Ústí do zálivu Bo Hai ve Žlutém moři. Žluté zabarvení je způsobeno sprašovými splaveninami. Ročně unáší 600 mil. m3 materiálu. V Číně se nachází tzv. Velký průplav. Je to umělá cesta ve východní Číně napříč Velkou čínskou nížinou paralelně s pobřežím Žlutého moře. Je to nejstarší funkční splav na Zemi. Začíná v Pekingu, vede k jihu, protíná řeky Huang He a Jang-c'-ťiang a končí v Hanzhou. Stavby nejstarších úseků byly zahájeny v letech 486 př. n. l. a 361 př. n. l. Na starší stavby navázal císař Jang-ti, který je nechal propojit do jednoho Císařského průplavu ,,Jüche". V té době na stavbě pracovalo asi 5 mil. dělníků. Vybudování Velkého průplavu značně urychlilo dopravní spojení mezi jednotlivými částmi východní Číny a přispělo k hospodářskému rozkvětu měst podél průplavu.

Čína je nejlidnatější stát na světě. Asi 92 % obyvatel tvoří Číňané. Z 55 menšinových etnik jsou nejpočetnější Čuangové, Mandžuskové, Mongolové a Tibeťané. Pro snížení porodnosti byl vyhlášen program, že se přídavky budou dávat pouze jen na jedno dítě. Ale úspěch je jen částečný. Rodina má průměrně 3,96 členů. Muži se dožívají průměrně 67 let a ženy 71 let. Děti do 15 let tvoří 27 % populace. Převážná většina obyvatel je negramotných. Hodně Číňanů žije mimo Čínu. Většina obyvatel Číny je bez vyznání. Asi 30 % Číňanů vyznává tzv. čínské lidové náboženství. Je to soubor lidových náboženských představ a obřadů určené především k uctívání předků a víry v duši a ducha. Obsahuje prvky mahájánového buddhismu, lidového taoismu a konfucianismu. Tento synkretismus byl filozofií formulován větou ,,Tři učení jsou jedno". Účast na více než jednom náboženském kultu je běžná. Konfucianismus pečuje o morálku. Obřady lidového taoismu pomáhají v každodenním životě a buddhismus vzývající Buddhu Amitábhu slibuje spásu duše v ráji. Něco kolem 10 % obyvatel Číny vyznává buddhismus čínský. Je to specifická forma mahájánového buddhismu. Vyvíjí se od prvních staletí našeho letopočtu v Číně a je ovlivňována tradiční čínskou kulturou a náboženstvím. Ve 4. století vzniklo sedm buddhistických škol. V 5. a 6. století se buddhismus rozšířil na celé uzemí Číny. V 9. století byl buddhismus čínský pronásledován, z čehož se nikdy zcela nezotavil. Za dynastie Sung měly širší význam již jenom školy Čisté země (škola uctívající Buddhu Amitábhu) a Čchan. V 16. a 17. století se buddhismus čínský rozšířil na Taiwan, kde v současnosti představuje hlavní náboženství. Zbytek (2,5 %) jsou muslimové. V Číně stejně jako i v jiných asijských zemích se náboženství prolíná s filozofií. Nejznámějším čínským filozofem byl Konfucius. Byl zakladatel první filozofické školy v Číně, jejíž učení určovalo až do 20. století život v Číně, Koreji a Japonsku. Konfucius nově formuloval a systemizoval myšlenky obsažené v klasických dílech. Přejímal pojmový aparát rané doby Čou, jenž vyjadřuje strukturu společnosti určované kultem předků a určuje sociálně etické vztahy. Etiku chápal zároveň stejně jako teorii vlády. Usiloval o sladění individua se společností na základě pojmu povinnosti. Základem čínské filozofie jsou znaky a znamení. U nás mezi nejznámější patří jin-jang. Jsou to dvě navzájem protikladné složky či síly, z nichž se skládá původní substance býti čchi. Jin-jang vzniká z tao, nepostřehnutelného prazdroje bytí, je jeho polárním projevem. Jang představuje mužský princip vesmíru. Je neviditelnou hybnou silou a funkcí věcí, energetickou složkou čchi. K jeho vlastnostem patří aktivita, pohyb, lehkost, sucho, teplo, světlo, beztvarost, odstředivý a stoupavý směr pohybu. Typickým zástupcem jangu je oheň. Jin je ženský princip světa. Dává věcem viditelnou formu, je hmotnou složkou čchi. Jeho vlastnosti jsou pasivita, klid, tíha, vlhko, chlad, tma, tvarovost, dostředivý a klesavý směr pohybu. Typickým představitel jin je voda. Pro jin-jang je příznačné, že každá z jeho dvou složek obsahuje v sobě zárodek svého protějšku a je sním proto nerozlučně spjat. Spjatost vlastností protichůdných sil způsobuje ustavičné změny a pohyb čchi, jež jsou principem procesu vznikání a zanikání věcí a jevů.

Čínská lidová republika je agrárně průmyslový stát s ohromnými surovinovými zdroji. Je zde potravinářský, textilní, strojírenský, chemický a elektrotechnický průmysl. Čína má vlastní jaderný a raketový potenciál, podílí se na kosmickém výzkumu. Obdělává se zde pouze 11 % půdy, protože více než polovina území je nevhodná pro zemědělství, přesto ale je potravinově soběstačná.Sklizí se zde nejvíce obilovin na světě. Chovají se zde prasata o drůbež.

Nedostatečná komunikační infrastruktura brzdí rovnoměrný rozvoj země. Dopravní síť zahrnuje 53 400 km železnic, tratě jsou většinou už zastaralé a nevýkonné, 1 mil. km silnic, asi je 83 % je s pevným povrchem, a 109 200 km vodních cest, do kterých je zahrnuto i námořní obchodní loďstvo. Hlavní přístav je v Šanghaji.

Čína je stát s nejdelší kontinuitou civilizace na světě, proto je označován jako Říše středu. Nejstarší osídlení z doby před 1,5 mil. - 850 000 lety. První státní útvary Sia, Šang-Jin a Čou vznikaly od přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. kolem řek Huang He a Chang Jiang. Severní, západní a jižní oblasti dnešní Číny byly osídleny nečínskými kmeny. V 1. tisíciletí př. n. l. centrální moc slábla ve prospěch nových států Čchun-čchiou, Čan-kuo. Při středním a dolním toku Huang he bylo zformováno etnické společenství Chua-sia (předchůdci dnešních Číňanů). Od 4. století př. n. l. byla ve velkých státech nová centralizace moci. V roce 221 př. n. l. bylo území Číny sjednoceno dynastií Čchin. Ve 4. - 6. století n. l. si na severu Číny vytvářely státy kočovní kmeny Mongolů. Teprve ve 13. století n. l. se do Evropy dostaly přesnější zprávy o Číně, které přinesl Marco Polo. Za poslední národní čínské dynastie Ming se v Číně usazovali evropští obchodníci a přicházeli misionáři. V roce 1911 - 1912 proběhla čínská revoluce. Znamenala svržení dynastie Čching a byla vyhlášena Čínská republika. Na začátku 20. století vláda dynastie Čching udělila provinčním shromážděním omezené pravomoci, v nichž se uplatnili stoupenci reforem a republikáni. V říjnu 1911 ve městě Wuchan vypuklo povstání, které se vládě nepodařilo potlačit. Postupně se osvobodilo 15 provincií, jejichž zástupci 29. 12. 1911 vyhlásili republiku s prozatímním prezidentem Sunjatsenem. V únoru 1912 byla ohlášena abdikace posledního císaře Pchu-ji, v té době odstoupil i Sunjatsen. Před zvolením nového prezidenta Juan Š-kchaje rozklad státu pokračoval. Moc si rozdělili vojenští náčelníci provincií.Takto byla země rozdělena až do roku 1928 a sjednocena byla až pod Čankajškovým vedením. V letech 1932 - 45 probíhala japonská okupace severovýchodní Číny, v této době vzniklo Mandžusko, a po roce 1937 i dalších oblastí ve východní Číně. 1945 - 49 probíhala občanské válka, která skončila vítězstvím komunistů, které vedl čínský politik Mao Ce-tung. Ten je považován za tvůrce komunistické Číny. Vypracoval vlastní pojetí marxismu - maoismus. Realizace socialismu s pomocí taktiky ,,velkého skoku vpřed" a kulturní revoluce, přinesla však politickou destabilizaci země a hospodářské problémy. V jejich důsledku zemřelo několik miliónů lidí. V listopadu 1949 byla založena Čínská lidová republika. V květnu 1951 byl na základě tzv. ,,mírové smlouvy" připojen Tibet. V 50. a 60. letech vyústila hospodářská a politická krize do občanské války. Od přelomu 70. a během 80. let probíhala hospodářská reforma, obnova školství, vědy a kultury. 1. 7. 1997 přešel pod správu Číny Hongkong jako oblast se zvláštním statutem. Jejím současným prezidentem je Ťiang Ce-min.

Čínské výtvarné umění se rozlišuje podle toho, za jaká vládnoucí dynastie vzniklo. Těžiště je zejména v kaligrafii, malířství a užitém umění. Architektury rozvíjela typ nízkých staveb s keramickými taškami, pagody, paláce a pevnostní stavby - Velké zeď. V období neolitických kultur vznikala malovaná keramika. Umění v 2. - 3. tisíciletí př. n. l. rozvíjelo zpracování kovů a další odvětví uměleckých řemesel. V období 206 př. n. l. - 220 n. l. se vytvářelo centrálně řízené umění vycházející z myšlenek taoismu a konfucianismu. Ve 3. století se prosadil buddhismus. v 1. - 7.století vrcholila klasická forma čínského malířství v zobrazení krajin a figurálních motivů. V letech 1368 - 1559 se intenzivně rozvíjelo stavebnictví a urbanismus. Sochařství tvořilo jen dekorativní doplněk architektury nebo vznikaly kultovní plastiky z porcelánu s vysokým smyslem pro dekorativnost. Od začátku 20. století se prolíná domácí umělecká tradice s vlivy západního umění.

I čínská literatura se rozlišuje podle vládnoucí dynastie. Nejstarší texty pochází z 2. tisíciletí př. n. l. Dochovaly se na kostech a želvích krunýřích. Nejstarší literární texty vznikaly v 1. tisíciletí př. n. l. Např. Š'-jing, neboli Kniha písní. Písně i celá sbírka byly zpívány při obřadech a slavnostech. Sběratelé byli patrně hudebníci a úřední kronikáři, později byly doplněny gramatické a obsahové výklady a komentáře. Dále to byly soubory historických rozprav a dokumentů, kroniky, komentáře, filozofické a naukové spisy. Po sjednocení Číny (206 př. n. l. - 220 n. l.) se vytvářel literární jazyk vzdálený hovorové čínštiny. Kolem roku 105 byl vynalezen papír. Rozvíjela se jednoduchá a elegantní próza s bohatou myšlenkovou náplní. V poezii převládaly dlouhé popisné básně fu, později vznikla lyrická, subjektivní poezie pod vlivem buddhismu a taoismu. Buddhismus ovlivnil i vznik beletrie. v letech 618 - 906 dospěla poezie k vrcholu své dokonalosti a obohatila svůj obsah i o sociálně etický rozměr. V próze se začal prosazovat věčný styl tzv. ku-wen (starý styl).Rozvíjela se povídka romantického zaměření, jejíž druhy se udržely až do 20. století. Dnešní čínská literatura se nijak moc nezměnila. Akorát převzala z Evropy literaturu kritickou a jsou tam patrné tendence k psychologické literatuře.