Seminární práce se zaměřuje na nejvýraznější momenty ve vztazích mezi Českou republikou a Evropskou unií (EU), případně Evropskou měnovou unií (EMU).
V úvodní části zkoumá historický vývoj od prvních rozhovorů přes samotný vstup do EU až po přijetí Lisabonské smlouvy. Nastiňuje též klady a zápory vstupu do EU diskutované v době přes přistoupením.
Druhá část se věnuje ČR a její pozici ke společné měně euru. Představuji kritéria, jež je nutné splnit pro jeho přijetí, popisuji plánovaný scénář jeho zavedení, zkoumám současnou pozici české vlády a v neposlední řadě také naznačuji možné dopady na občany a podnikatelskou sféru.
Náhled na české předsednictví Radě EU poskytuje třetí kapitola práce. Postupně rozebírám jeho základní priority, události, které musela česká reprezentace promptně řešit, a i poškození reputace ČR kvůli pádu vlády uprostřed předsednictví.
O důvodech pro potřebu reformního dokumentu, čímž Lisabonská smlouva bezesporu je, hovoří předposlední kapitola. Neopomíjí ani proces jejího schvalování v ČR.
V poslední části se pak snažím zaobírat aktuálními tématy, které se navzájem dotýkají ČR i EU.
Vzájemné sbližování mezi Československem a Evropským společenstvím (dále jen „ES“) nastalo prakticky ihned po událostech v listopadu 1989. Koneckonců i samotné heslo Občanského fóra „Zpátky do Evropy“ vyjádřilo celkem jasný zájem o odpoutání se z východních závislosti na Sovětském svazu.
Rozhovory a vyjednávání o vytvoření tzv. asociační dohody se vedly již od konce roku 1990. V prosinci 1991 pak vyústily v podepsání „Evropské dohody o přidružení ČSFR, Maďarska a Polska k Evropským společenstvím“ a také „Prozatimní dohody o obchodu a otázkách s ochodem souvisejících mezi ČSFR a EHS a ESUO“. Podstatným bodem smluv byl mimo jiné i harmonogram pro vytvoření zóny volného obchodu mezi ČSFR a ES do 1.1.2002.
Rozpad ČSFR v roce 1993 znamenal pozastavení ratifikačního procesu ze strany ES. Díky usilovné práci české diplomacie se však zdržení podařilo poměrně rychle dohnat. Navíc vzhledem k tomu, že ČR a SR byly považovány za nástupnické země, bylo možné dále pokračovat v jednáních dle již dříve uzavřené Prozatimní dohody.
1. února 1995 pak vzešla v platnost „Evropská dohoda zakládající přidružení mezi ČR na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé“. Jedním z cílů dohody bylo přinést vhodný rámec pro začleňování ČR do EU, ať už z pohledu politického dialogu či podpory obchodních a finančních aktivit.
Oficiální žádost o členství v EU Česká republika podala dne 23. ledna 1996 v Římě prostřednictvím premiéra Václava Klause. O 3 měsíce později pak ministr zahraničních věcí ČR Josef Zieleniec převzal dotazník Evropské komise týkající se posudku k žádosti o členství. Vyplněný dotazník byl odevzdán v prosinci téhož roku.
V polovině roku 1997 Evropská komise představila materiál „Agenda 2000“, v němž byla navrhnuta strategie rozšíření unie, a dále i posudky na 10 kandidátských zemí ze střední a východní Evropy. Nutno podotknout, že posudek komise k ČR vyzněl veskrze pozitivně. Komise rovněž vyjádřila přesvědčení, že ČR bude ve střednědobém horizontu připravena na vstup do EU, pakliže i nadále bude pokračovat ve svém úsilí.
Na základě doporučení Evropské komise pak Evropská rada oficiálně pozvala 11 kandidátských zemí ke vstupu do EU. Zároveň byla přístupová jednání o členství s ČR, Polskem, Maďarskem, Estonskem, Slovinskem a Kyprem (tzv. lucemburskou skupinou).
30. března 1998 proběhlo setkání ministrů zahraničí 15 členských a 11 kandidátský zemí. Se zeměmi lucemburské skupiny pak byly následujícího dne zahájeny rozhovory o jejich vstupu do EU (s helsinskou skupinou byly rozhovory započaty o rok později).
Prvotní část rozhovorů se zaměřila na tzv. screening. Ve své podstatě se jednalo o porovnání legislativ jednotlivých zemí s právem unie. Veškeré oblasti byly rozděleny do 31 kapitol. K nim vypracovávala návrhy nejen Evropská komise, ale také kandidátské země reprezentované vyjednávacími týmy – v našem případě s Pavlem Teličkou jakožto hlavním vyjednávačem.
K pokroku v přípravách na přijetí do EU se každoročně Evropská komise vyjadřovala prostřednictvím pravidelných hodnotících zpráv. Kriticky byla například hodnocena zpráva z roku 1998 kvůli oblastem soudnictví a státní zprávy, v roce 1999 jsme si pak vysloužili neuspokojivé hodnocení především za situaci romské menšiny. Naopak o rok později zpráva pozitivně hodnotila rychlý příjem nové legislativy.
Poslední hodnotící zprávou se stala zpráva z 5. listopadu 2003.
Složitý proces předvstupních vyjednávání byl dovršen na zasedání Evropské rady v Kodani v prosinci 2002. Evropská rada rozhodla o přijetí 10 kandidátských zemí k 1.5.2004.
Smlouva o přistoupení byla podepsána dne 16. dubna 2003 v Athénách ČR zde reprezentovali předseda vlády Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus.
Referendum o přistoupení ČR k EU se u nás konalo ve dnech 13.-14. června 2003. Lidé odpovídali na otázku: „Souhlasíte, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“. Hlasování skončilo poměrem 77,33% ku 22,67% ve prospěch příznivců vstupu do EU.
Česká republika se, spolu s dalšími 9 kandidátskými zeměmi, stala členem EU dne 1. 5. 2004.
Další významný milník ve vztazích mezi ČR a EU nastal z noci 20. na 21. prosince 2007. O půlnoci se totiž Česká republika stala součástí schengenského prostoru a odpadla tak povinnost hraničních kontrol. Tato asi nejviditelnější změna však není jedinou. Shengen dále přinesl českým orgánům možnost využívat Schengenského informačního systému, který slouží především ke sdílení a evidenci hledaných osob a věcí na území celého prostoru.
Před vstupem České republiky do Evropské unie se vedla dlouhosáhlá debata o výhodnosti či nevýhodnosti tohoto kroku. Společnost i politická scéna se rozdělila na eurooptimisty a europesimisty. Každá strana uváděla řadu argumentů pro podložení svého názoru. Příznivci začlenění ČR do EU například zmiňovali:
Naopak odpůrci poukazovali na:
Jak vidno, členství v EU s sebou nese řadu pozitiv i negativ. Osobně zastávám názor, že vstup do EU byl pro nás příznivý. Minimálně z ekonomického hlediska by šlo najít určitě mnoho výhod: otevření bran českým exportérům, postupné otevření trhu pracovního kapitálu, čerpání ze strukturálních fondů, příliv kapitálu aj. I občané mohou pocítit větší volnost, například po vstupu do schengenského prostoru již nemusí absolvovat kontroly na hranicích. Přijetí evropské legislativy sice znamenalo zvýšení byrokracie, na straně druhé však přinesla i úpravy, na které předchozí právo zcela nepamatovalo.
Ztráta určité dávky suverenity a nárůst byrokracie byly asi nevyhnutelné, nicméně má-li EU fungovat efektivně i na dále při 27 členech, je patrně nutné zaplatit jistou daň v této formě.
Vstupem do EU se Česká republika zavázala přijmou společnou měnu euro, jakmile budou splněna maastrichtská kritéria (soubor ekonomických a právních podmínek), nicméně termín zavedení eura zůstává v kompetenci vlády. Ta v roce 2003 připravila ve spolupráci s ČNB dokument Strategie přistoupení České republiky k eurozóně, který nastínil možnou strategii zavedení eura u nás a taktéž uvedl horizont let 2009-2010 jako možný termín pro jeho přijetí.
Jak ale dnes víme, tento termín se nepodařilo naplnit a navíc dochází k postupnému oddalování jeho přijetí.
Přesto se ale můžeme povídat na připravený scénář, který byl zvolen pro zavedení eura. V České republice, podobně jako v případě Slovenska a dalších zemí, bude využito jednorázového přechodu na euro, označovaného jako „velký třesk“. Rozpis takového scénáře je následující:
Zavedení společné měny pochopitelně přináší různé výhody i nevýhody. Jejich rozbor není účelem této práce, proto si dovolím jen stručně zmínit výhody pro podnikatele a běžné občany: pohodlnější cestování, snáze porovnatelné a stabilnější ceny, snížení transakčních nákladů a odstranění kurzového rizika. Oproti tomu rizika se týkají především ztráty samostatné měnové politiky, jednorázových nákladů a pocitu zvýšené inflace při zavedení eura.
Hlavní kritéria pro členské státy, které chtějí zavést euro:
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Maastrichtsk%C3%A1_krit%C3%A9ria
Právě v posledním podbodě ČR přestala plnit maastrichtská kritéria. Z tohoto důvodu byla na konci roku 2009 znovu vůči ČR zahájena Procedura při nadměrném schodku, který dosáhl výše 6,6% HDP (za rok 2010 je pak odhad schodku 5,3% HDP). Cílem navržené fiskální strategie je snížit deficit vládního sektoru pod 3% HDP.
Dalším problémem, který by však mohl v blízké době vyvstat, je kritérium vládního dluhu. Ačkoliv toto kritérium bylo doposud vždy plněno, vysoká dynamika růstu zadlužování, způsobená absencí hlubších reforem, by mohla vést prolomení 60% hranice.
V současné době Ministerstvo financí ČR (MFČR) nestanovilo žádné cílové datum vstupu do eurozóny. K tomu ho možná vedla i aktuální situace zemí EMU jako je Řecko, Irsko a Portugalsko, případně i Španělsko, které se potýkají s rostoucí nedůvěrou na finančních trzích kvůli ohrožení jejich solventnosti. Politická reprezentace zemí EMU se rozhodla nést velké náklady spojené s vytvořením záchranných balíčků, jež snad umožní zmíněným zemím jejich potíže přestát. S ohledem na ne zcela jistou budoucnost eura se může vyčkávací taktika MFČR jevit poměrně prozíravě.
Česká republika se 1. ledna 2009 stala na šest měsíců předsednickou zemí Rady EU. Po Slovinsku jsme byli teprve druhou předsednickou zemí z nově přistoupivších, která zhostila tohoto úkolu. ČR tvořila s Francií, po které jsme předsednickou štafetu přebírali, a Švédskem trio zemí, jež společně připravovaly program na celých 18 měsíců jejich působení. Intenzivní přípravy na české předsednictví proto probíhaly již od roku 2007. Bylo zapotřebí sladit jednotlivé programové priority, tak aby se vhodně prolínaly.
Naše předsednictví si kladlo za cíl upozornit na nutnost ekonomicky silné a soudržné EU bez vnitřních bariér. Ostatně heslo „Evropa bez bariér“ se stalo i mottem samotného předsednictví. Pouze tak prý bude EU moci pružně řešit složité problémy dnešního světa.
Tento úctyhodný cíl se podpořil vytyčením tří hlavních témat – označovaných také jako tři „E“:
Domnívám se, že všechna tři výše uvedená témata byla zvolena správně a ukázala se jako navýsost aktuální. Záhy totiž Evropa musela čelit problémům právě z těchto navržených okruhů.
V oblasti ekonomické se EU potýkala s právě probíhající finanční a hospodářskou krizí. Jasným požadavkem bylo obnovení důvěry finančních trhů a opětovně oživení hospodářského růstu. Česká reprezentace zásadně se soustředila na koordinovaný postup proti finanční a hospodářské krizi, na zlepšení regulace finančních trhů, na opatření pro podporu zaměstnanosti, dále ostře vystupovala proti náznakům protekcionismu, zastávala myšlenku podpory vzdělání, výzkumu a vývoje a tlačila na odstranění překážek oslabujících konkurenceschopnost na evropském trhu. Pozornost byla také přikládána programu Galileo, jehož realizace měla být ve středním období značným přínosem.
Na poli energetickém se brzy ukázala jako nezbytná snaha o větší diverzifikaci dodavatelů a pestřejší paletu využívaných zdrojů. Dodávky ruského plynu do Evropy byly totiž hned zkraje ledna ohroženy rusko-ukrajinskou krizí. Některé země střední a jihovýchodní Evropy se pak potýkaly s nepříjemnými problémy – podniky byly nuceny omezovat výrobu, ale i na domácnosti dolehl nedostatek plynu nemožností vytápět svá obydlí. I díky rychlému přístupu ministra průmyslu a obchodu Martina Římana a dalších členů české delegace, kteří na vzniklou situaci bezprostředně reagovali, se podařilo zabránit prohloubení krize.
Z dalším významných prvkům jednání patřila i snaha o liberalizaci trhu s energiemi či ochrana klimatu.
Už ne tak úspěšně české předsednictví dokázalo čelit válečnému konfliktu v Gaze. Bohužel se nepodařilo dosáhnout včasného příměří ani dodání humanitární pomoci do postižené oblasti.
Další klíčovou událostí se stalo zvolení nového amerického prezidenta Baracka Obamy. Jeho setkání se všemi zástupci evropské 27 se uskutečnilo ve dnech 4-5. dubna 2009 na summitu USA-EU v Praze.
Vyjma transatlantské spolupráce se také řešilo rozšiřování EU o kandidátské země jihovýchodní Evropy.
Tím však agenda rozhodně nekončí, právě naopak. Neustálá vyjednávání, hledání řešení stávajících problémů, návrhy nových legislativních úprav a další aktivity se odehrávají bez ohledu na předsednickou zemi. Její úkolem je však zajištění hladkého průběhu všech akcí, což pochopitelně klade vysoké nároky na přípravu, administrativu a organizaci.
Pád Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví neblaze ovlivnil jeho celkové vnímaní v očích celé EU. Zahraniční politici často nedokázali pochopit, jak Češi mohou domácími půtkami takto zasadit ránu celé unii. I přesto, že se úřednická vláda Jana Fishera ujala svého poslání zodpovědně, ne každý ji bral vážně. Nebyla to už politická vláda se silným mandátem. Navíc část ministrů přicházela k rozdělané práci a nemohla ani být zcela řádně připravena.
Nicméně našly se i opačné názory. Například skotský zpravodaj v Bruselu Ben Nimmo prohlásil: „Nová česká vláda je tak dobrá a profesionální, že někteří moji kolegové litují toho, že nevedla za Čechy unii od počátku“
Během předsednictví se v ČR a Bruselu odehrálo přes 3000 akcí (zasedání Evropské rady a rad ministrů, pracovní jednání, zastupování EU u mezinárodních organizací, kulturní a jiné akce).
Z toho se jednalo o:
Za dobu českého předsednictví ČR navštívilo přes 30 tisíc převážně zahraničních delegátů. Akcí se zúčastnilo 3730 novinářů.
Poměrně velkou pozornost si vysloužila Entropa Davida Černého vyvěšená na průčelí budovy Rady EU. Tato satirická plastika symbolizovala stereotypy pojící se k jednotlivým zemím evropské sedmadvacítky. Kontroverzí plastika se setkala jak s kladnými ohlasy například výtvarný kritik agentury Bloomberg Martin Gayford, který řekl: „Černého dílo je mnohem zábavnější než většina současného umění.“, tak i s těmi kritickými. Bulharsko se dokonce ohradilo protestní nótou a dožadovalo se stažení díla.
Entropa rozhodně zaujala, byť ne vždy v dobrém světle. Dostala se do hlavních zpráv po celé Evropě, otázkou však zůstává, jestli to bylo i jejím původním záměrem.
České předsednictví nastolilo příhodná témata, která se ukázala jako velmi aktuální. Dokázali jsme se vypořádat s plynovou krizí, méně ale už s krizí v Gaze. Úspěchem bylo posunutí Lisabonské smlouvy, jakožto nového institucionální rámce pro fungování unie, dál v hledání řešení pro její prosazení napříč zeměmi. Neboť schválení irských záruk umožnilo opětovné opakování referenda a tak i dokončení její ratifikace ve všech 27 zemích unie.
Hodnocení prvního českého předsednictví v radě EU není jednoduché. Češi se ukázali jako schopní organizátoři, nicméně v politické rovině zůstal pád vlády nesmazatelnou kaňkou na celém obraze.
Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009. Na rozdíl od předchozího reformního pokusu se Smlouvou o Ústavě pro Evropu nenahrazuje původní smlouvy (Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství), ale pouze je modifikuje. Cílem tohoto dokumentu je učinit Evropskou unii demokratičtější, transparentnější a výkonnější.
Schvalování Lisabonské smlouvy byl složitý a vleklý proces. Kupříkladu Irové v referendu nejprve smlouvu odmítli, smlouva byla také posuzována ústavními soudy mnoha evropských zemí (stejně tak tomu bylo i u nás) a český prezident Václav Klaus smlouvu odmítal dlouho podepsat. Prezident podmínil podpis Lisabonské smlouvy vyjednáním výjimky k Listině základním práv EU podobně jako tak učinily Velká Británie či Polsko, byť každou zemi k tomu vedl jiný důvod. V našem případě panovala obava o případné prolomení Benešových dekretů, Velká Británie měla strach z vlivu smlouvy na její sociální zákonodárství a Polsko zase chtělo mít záruku, aby homosexuální páry nemohly uzavírat manželský svazek.
Nárůst členů EU znamenal velký dopad i na její vnitřní chod. Lisabonská smlouva proto přináší nové mechanismy, jež by měly zefektivnit fungování v samotné Unii i navenek. Její reformní cíle by se daly shrnout do 4 bodů:
Vyšší akceschopnost unie by měla být dosažena hlasování kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva dále posiluje demokratické hodnoty zakotvením Listiny základních práv do primárního evropského práva.
Posílena byla úloha Evropského parlamentu vůči Radě EU. Lisabonská smlouva nově výslovně popisuje možnost vystoupení z EU. Dále jednomu milionu občanů z více členských zemí dává do rukou příležitost vyzvat Komisi k předložení jistých návrhů.
Smlouva definuje nové funkce tzv. vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečností politiku (Catherine Ashtonová) nebo předsedy Evropské rady (Herman Van Rompuy) neformálně označovaného jako prezident EU nebo evropský prezident. Tyto kroky by měly pomoci k silnějšímu vystupování EU v zahraničí. Otázkou však zůstává, jestli evropští politici, zvláště pak z těch větších zemí, nebudou raději usilovat o nasazení spíše „politických figurek“, než aby se zřekli části svých zájmů a oslabili svou pozici.
Dlužno podotknout, že Lisabonská smlouva se potýkala s velkou dávkou kritiky. Oproti předcházející ústavní smlouvě přináší jen kosmetické změny. Nadále omezuje suverenitu jednotlivých zemí posunutím rozhodovacích kompetencí výše na orgány Unie. Hlasování kvalifikovanou většinou dává velké pravomoci lídrů čtyř nevětších zemí (Německa, Francie, Velké Británie a Itálie). Kritici upozorňovali na klesající hlasovací práva menších zemí, které ještě posílilo odvrácení se od jednomyslného hlasování.
V ČR byl schválena ratifikace v parlamentu namísto referenda. Politici se tak snažili pravděpodobně předejít možnému opakování irské ne. Lisabonská smlouva se dvakrát ocitla u Ústavního soudu, který v obou případech konstatoval, že smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Po schválení smlouvy v Poslanecké sněmovně ČR dne 18. února 2009 a v Senátu PČR dne 6. května 2009 chyběl jen podpis prezidenta. Ten ratifikoval smlouvu 3. listopadu na základě vyjednané výjimky a druhého rozhodnutí Ústavního soudu. Česká republika se tak stala poslední zemí EU, která Lisabonskou smlouvu ratifikovala.
Post eurokomisaře zodpovědného za rozšiřování EU a politiku sousedství od února 2010 zastává český diplomat Štefan Füle. V této funkci posuzuje připravenost nečlenských zemí na vstup do Unie a dodává jim motivaci k politickým i hospodářským reformám. Český eurokomisař má na starosti dokončení přístupových rozhovorů s Chorvatskem a další jednání s Islandem, Tureckem a balkánskými státy.
Ke konci loňského roku se českým diplomatům podařilo po měsících intenzivního vyjednávání dosáhnout výrazného úspěchu. Do Prahy se nastěhuje sídlo navigační systému Galileo, který představuje nezávislou obdobu amerického systému GPS a ruského GLONASS. Pro ČR se jedná vůbec o první významnou unijní instituci, jež zde najde své místo.
Fondy EU představují hlavní nástroj realizace evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti.
Účelem fondů je snížení rozdílů mezi jednotlivými členskými státy a jejich regiony. O tom, že se jedná vskutku o významnou podporu svědčí fakt, že na programové období 2007-2013 je pro ČR vyhrazeno 754,9 mld. Kč (při přepočtu 1 EUR = 24,25 CZK).
Podané žádosti o podporu dosáhly k 3. 2. 2011 výše 1014,1 mld. Kč, celkem byly již schváleny projekty za 423,9 mld. Kč a proplaceno bylo 207,1 mld. Kč.
Bilance ČR k EU se výrazněji vylepšuji od roku 2005. Česko začalo úspěšně využívat čerpání z evropských fondů. Za rok 2010 celkové platby do rozpočtu EU dosáhly výše 37,1 mld. Kč, zatímco příjmy byly 84,4 mld. Kč. Díky tomuto rozdílu se podařilo dosáhnout čisté pozice 47,3 mld. Kč.
Klíčovou roli sehrály příjmy ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Ty tvořily skoro dvě třetiny celkových příjmů – 55,5 mld. Kč. Další důležitou položkou pak jsou prostředky na Společnou zemědělskou politiku ve výši 26,4 mld.
Souhrnné kladné saldo od vstupu ČR do Unie tak ke konci roku 2010 dosáhlo již 144,8 mld. Kč.
Analytické oddělení České spořitelny a.s. navíc předkládá další nárůst bilance v letech 2014-2020.
Za posledních téměř 20 let došlo ve vztazích mezi Českou republikou a Evropskou unií k obrovskému pokroku. ČR po dlouhé úsilí vstoupila 1. května 2004 do EU a tím započala další kapitolu ve své historii. O tom, že byl pro nás vstup převážně prospěšný jsem se snažil přesvědčit na předcházejících řádcích. Z ekonomického hlediska hovoří jasně pohled na čistou bilanci ČR vůči EU a i české firmy určitě kvitovaly otevření mnohonásobně většího trhu. Občané zase ocení spíše volnost v rámci pohybu v schengenském prostoru.
Provázanost obou uskupení bude zajisté i nadále pokračovat. Stále nám ještě schází splnit závazek v podobě přijetí eura. Lisabonská smlouva přesunula další pravomoci na úroveň EU. Bude nepochybně velmi zajímavé sledovat, jakým směrem se bude EU nadále ubírat.
bender
23. listopad 2013
5 064×
3931 slov
