Základní údaje
GEOGRAFICKÉ ÚDAJE
Název
Egyptská arabská republika
Členství v organizacích
OSN, OAJ, LAS, OAPEC
Hlavní město
Káhira (aglomerace 15 mil. obyv.)
Poloha
25°- 36° v.d.; 22°-32°s.š.
Rozloha
997 739 km2
(Pouště 96%, zemědělská půda 2,6%, města 0,8%, vodstvo 0,6%)
POLITIKA
Státní zřízení
Prezidentská republika (Od 1953)
Jméno hlavního představitele
Muhammad Husní Mubárak (Od 1981)
Jméno předsedy vlády
Gamal Ahmed Al-Ganzúrí (Od 1996)
Vláda
Národní demokratická strana (Od 1978)
Parlament
Volební období 5 let, 454 křesel
OBYVATELSTVO
Počet obyvatel a hustota zalidnění
Rok 1998: 64,2 mil; 59 obyv./km2
Rok 2000: 65,6 mil; 65,7 obyv/km2
Roční přírůstek obyvatel
Období 1980 – 1992: 2,4%
Období 1992 – 2000: 1,7%
Střední délka života
Muži: 64 let, svět. průměr totožný
Ženy: 67 let, svět. průměr 68 let
Věková pyramida
Předproduktivní 0 – 14 let: 39%
Produktivní 15 – 60 let: 54,4 %
Poproduktivní nad 60 let: 6,6%
Dosažené stupně vývoje
Urbanizace: 45%
Gramotnost: 51%
Náboženství
Sunnitští muslimové: 90%
Křesťané: 10%
Etnické složení
Arabizovaní hamité: 99,8%
Menšiny: Beduíni, Núbijci, Berbeři, Súdánci
Jazyk
Arabština (úřední), angličtina
EKONOMIKA
Nezaměstnanost / Inflace / hosp. růst
Rok 1993: 20% / 11% / 0,5%
Rok 1997: 9,4% / 6% / nezjištěno
HDP na 1 obyvatele
Rok 1993: 660 USD
Rok 1997: 1080 USD
Složky HDP
Služby: 54% (Zaměstnáno 46% obyv.)
Průmysl: 21% (Zaměstnáno 21% obyv.)
Zemědělství: 20% (Zaměstnáno 33% obyv.)
Export
Paliva
Import
Stroje, zařízení, železo, ocel, ropné výrobky
Odběratelé
Itálie 20,1%
USA 2,4%
Velká Británie 7,7%
Dodavatelé
USA 17,7%
SRN 9,6%
Itálie 8,1%
Měna
Egyptská lira (LE) = 100 piastrů
(1 USD = 3,998 LE)
Stručná historie Egypta
PRAVĚK (nejstarší osidlování)
Egyptský stát patří k nejstarším zemím na světě. Již od starověku se zde rozvíjela civilizace se specifickou kulturou a delta řeky Nil je považována za jednu z kolébek lidské kultury. Název Egypt pochází z řecké zkomoleniny (Aigyptos) staroegyptského slova Chétkaptah (tzn. Pevnost ducha Ptahova). Egypťané ve starověku svou zemi nazývali Kémet (tj. „černá“ – podle barvy úrodné půdy v údolí Nilu, která se výrazně lišila od načervenalé půdy okolních nehostinných pouští). Semitské národy Egypt nazývali slovem Musri (odtud arabské jméno hl. města Káhiry – Misr).
Delta Nilu začala být hustěji zalidňována asi 10 000 let př.n.l., v paleolitu – mladší době kamenné. Toto pozdější osídlení bylo způsobeno delším přetvářením této části afrického kontinentu, která teprve v této době splňovala některé základní podmínky trvalého osídlení. Postupně se zde utvořily asi čtyři desítky malých států, které se později spojily ve dvě významná centra v Dolním a Horním Egyptě. Tato dvě centra mezi sebou neustále válčila. Do konce tohoto období (začátek 4. tisíciletí) spadají první hieroglyfické obrazy, které daly základ egyptskému písmu.
DOBA DYNASTIÍ (asi 3100 – 332 př.n.l.)
Toto období se dělí na 30 základních dynastií. Na jeho počátku, za tzv. Cinewského království, došlo ke sjednocení Horního a Dolního Egypta (podle toku Nilu – horní Egypt na jihu, Dolní na severu), začal se budovat unikátní zavlažovací systém, byla budována první městská centra Thinis a Memphis. Vznikla rovněž třídní společnost, jež byla postavena na otrokářství. V této době bylo již hodně používáno specifické hieroglyfické písmo a jeho různé formy, byl rovněž utvořen základ antropologického egyptského typu (tj. Semité + světlí Libyjci + nepatrně černý africký a bílý evropský typ). Fungovaly zde už i základy egyptského náboženského systému, ve kterém byl absolutistický vládce (farao, faraón) pokládán za boha. Třída různých kněží měla velký majetek a v krátké době si v celé zemi získala rozhodující vliv. Toto období bývá označováno jako Nejstarší říše (3100 – 2700 př.n.l.).
V období Staré říše (2700 – 2250 př.n.l.) sílila centralizace, všechnu půdu měl v rukou panovník, který ji nepřiděloval jen zemědělcům – velké územní nároky měli i kněží. Díky složité struktuře daní si země vybudovala silný byrokratický systém. V této době byla postavena historicky první pyramida faraóna Džosera. Později byly postaveny světoznámé pyramidy u Gízy – Snefruova, Cheopsova, Cherénova. Pyramidy inklinovaly k menším rozměrům, naproti tomu chrámy byly čím dál větší (většinou byly zasvěceni bohu Ré). Do tohoto období spadá velký rozvoj umění.
Další dobou je První přechodné období (2250 –1991 př.n.l.). V této době byly časté převraty, reformy a zmatky. Říše, která díky výpravám do okolí v předchozí době narostla do velkých rozměrů, se postupně rozpadla na jednotlivé malé provincie. Opětovné sjednocování si vyžádalo mnoho úsilí, času a také prostředků z vládcovy pokladny.
V období Střední říše (1991 – 1786 př.n.l.) byl Egypt opět sjednocen a navíc byla k zemi připojena Núbie, která jí přinesla mnoho nerostných surovin. Do tohoto období spadají zmatky kolem nastolování nového státního boha Amóna. Staroegyptská věda, umění a literatura prožívaly v této době silnou expanzi. Na druhou stranu se ale neustále zvyšoval počet otroků, což vedlo k menším nepokojům a povstáním.
Posléze nastává Druhé přechodné období (1786 – 1575 př.n.l.), významné především vpádem a následnou okupací ze strany Hyksósů, kteří byli později ze země vyhnáni stejnými zbraněmi, které sami do Egypta přinesli.
V období Nové říše (1575 – 1087 př.n.l.) došlo k výraznému hospodářskému pokroku, a to především díky používání bronzu. Zdokonaleny byly také zemědělské technologie a každodenní život obyvatel se tak zlepšil. Nárazníkové obranné zóny byly přesunuty od hranic až do provincií, a tak i bezpečnost byla mnohem lepší. V důsledku toho se rozmohl i obchod a přibylo otroků. Faraón Amenhotep IV se pokusil učinit přítrž stále se zvyšující moci kněžských vrstev, když se snažil svrhnout kult boha Amóna a navrátit zpět boha Atona. Jeho pokus však ztroskotal. Ke konci období zesílily střety s Libyjci a Egypt postupně ztrácel svou moc.
Následovalo poslední období této éry, Pozdní doba (1087 – 330 př.n.l.). Tehdy již stát upadal a byl pomalu rozkládán zahraničními tlaky, především v důsledku měnících se politických poměrů a také proto, že malá plocha zemědělské půdy v okolí Nilu mohla živit jen malý počet obyvatel, který nemohl konkurovat novým obrovským říším na asijském kontinentu. Za poslední samostatné dynastie se sice situace mírně zlepšila, ale roku 525 př.n.l. zemi dobývají Peršané a ta se stává perskou provincií. Na určitou dobu byli po lidovém povstání vyhnáni, ale Artaxerxes se v roce 342 př.n.l. Egypta znovu zmocnil.
ŘECKÁ A ŘÍMSKÁ DOBA (332 př.n.l. – 395)
Alexandr Makedonský v Egyptě ukončil perskou nadvládu, ale jen proto, aby ho záhy připojil do obrovského komplexu zemí, které tvořily jeho říši. Následkem toho začala na území Egypta pronikat řecká kultura. Obě kultury (Řecká a Egyptská) se začaly mísit a výsledkem bylo, že Řecko a Egypt začaly ovlivňovat celé Středomoří. Poté, co Alexandr v r. 323 př.n.l. zemřel, založil jím dosazený místodržící Ptolemaios vlastní dynastii Ptolemaiovců. Pod vlivem této dynastie se z Egypta stala nejen kulturní velmoc světa. Egypt vlastnil řadu kolonií – některé dočasně, jiné si uchoval. Oficiálně měli Řekové mít nadvládu nad Egypťany, ale ve skutečnosti byla moc rozložena mezi tyto dva národy. V této době byla stará božstva Řeků ztotožněna z egyptskými. Řemesla, stavebnictví a obchod se značně rozvíjely.
Potom se začal projevovat značný hospodářský a politický úpadek, který vyvrcholil v r. 51 př.n.l. tažením Caesara do Egypta a následným podřízením Římské říši. Pak sloužil Egypt jako obchodní prostředník mezi Orientem a Římem. V této době byly špatné podmínky pro život řemeslníků a rolníků, a tak se zde hodně rozšířilo křesťanství.
BYZANTSKÁ DOBA (395 – 640)
Při rozpadu Římské říše (395) se Egypt stal logicky částí říše Východořímské (tj. Byzancie). Většina obyvatel se hlásila ke křesťanské víře a staroegyptská kultura patřila minulosti. Na počátku 5. století vznikla národní egyptská (tzn. koptská) církev, která se postavila proti křesťanství. Tato církev měla v rukou velkou moc. V době, kdy byly v zemi velké zmatky a nastávalo národní vzbouření, vpadli do Egypta Arabové.
ARABSKÁ DOBA (od roku 640)
Muslimští Arabové dobyli Egypt v krátké době. Země se stala provincií chalífátu (641) a vládli v ní guvernéři, jmenovaní chalífy a sídlící ve městě Fustát. Nastal proces arabizace a islamizace a Egypt byl kulturně připojen k Přednímu východu. Občas se vyskytly tendence stát hospodářsky osamostatnit, všechny ale skončily roku 969 dobytím islámskými Fátimovci. V polovině 12. století byla Káhira obsazena křižáky, potom ji ale muslimové získali zpět (1249, vládci byli tzv. mamlúci). Dlouhou dobu měl Egypt stejný charakter jako ostatní muslimské země a dá se říci, že se rozvíjel. Vlivem různých válek byla ale jeho stabilita oslabena a Stát se vnitřně hroutil, čehož využili Turci. Po krátkém boji se Egypta zmocňují a ten se tak stává součástí Osmanské říše.
OSMANSKÁ NADVLÁDA (1517 - 1798)
Připojením k Osmanské říši Egypt ztratil význam obchodní křižovatky. Nejprve se nalézal v centru zájmů Turků, později jejich zájem směřoval spíše na Balkán a země se tak stala okrajovou provincií. Země opět procházela velkou krizí. Povstání, která zde probíhala, měla za následek vyhlášení statutu autonomní provincie (rok 1772).
NOVODOBÉ DĚJINY (1798 – současnost)
V roce 1798 se Egypta zmocnil Napoleon Bonaparte, který zde chtěl zřídit základnu pro tažení do Indie. Mamlúci (islámští vládci) byli poraženi, ale britské námořnictvo (Indie byla britskou kolonií) Francouze odřízlo a ti byli nuceni po 4 letech kapitulovat. Za tyto 4 roky došlo kupodivu v Egyptě k rozvoji řemesel i státní správy. Egyptští občané si začali uvědomovat, že budou nuceni zlepšit úroveň svého státu, aby se Egypt nestal znovu územím některého vyspělého státu. Do čela se dostal Muhammad Alí, za jehož vlády došlo k obrovskému hospodářskému rozmachu. Alí vybudoval silnou armádu a dokonce podnikal výboje Osmanské říše a jiných zemí, evropské mocnosti ale jeho expanzivní aktivity ukončily. Státním jazykem byla nadále turečtina, arabština se ale začala projevovat – byly tištěny první knihy a noviny. Do země silně pronikal britský a francouzský kapitál. V roce 1859 získal F. de Lesseps koncesi na stavbu Suezského průplavu. Na budování se podíleli podvyživení a nemocní egyptští otroci. Průplav byl dokončen roku 1869. Při této příležitosti složil G. Verdi operu Aida. Otevřením průplavu země získala na ceně ze strategického hlediska. Vládce Ismáíl však zemi naprosto zadlužil a všechny statky (včetně Suezu) přešly pod správu Britů. Roku 1870 došlo ke změně státního jazyka na arabštinu a situace v zemi se pomalu měnila (Egypťané pronikali do vládních vrstev, začalo se sem investovat ze zahraničí). Stále více Egypťanů se však bouřilo proti zahraniční nadvládě. Bojovalo se za vlastní ústavu, za změnu režimu. V roce 1878 vypuklo důstojnické povstání a Ismáíl byl sesazen. Byla vyhlášena ústava a volby, země se přeorientovávala na republiku. Následkem toho poslala Británie a Francie proti revolucionářům své loďstvo. 11. 7. 1882 dokonce Britové Alexandrii bombardovali a vzápětí jejich armáda opět převzala kontrolu nad celým státem.
Britská nadvláda (1882 - 1922) Formálně zůstal Egypt, i přes britskou okupaci, součástí Osmanské říše až do začátku první světové války. Britům na Egyptu záleželo – Suezský průplav umožňoval rychlou cestu do Indie, ale obyvatelstvem opovrhovali. V době nadvlády propukalo v různých vrstvách obyvatelstva národní vědomí.
V době První světové války (1914 - 1918) byl Egypt prohlášen za britský protektorát, protože Británie vedla válku proti Turecku. Egypťané se války sice neúčastnili, byli však Brity posíláni na nucené práce. Počet obyvatel se tak začal výrazně snižovat a životní úroveň klesla. Neúnosné životní podmínky a nedostatek půdy Egypťany mobilizovaly k opětovnému předkládání svých národních požadavků.
Po skončení I. SV dávali Egypťané různými způsoby Britům najevo, že si nepřejí jejich setrvání v zemi (např. demonstrace v Káhiře). Poté vypukl celostátní převrat, jenž byl ale pro nekoordinovanost potlačen.Následovala zdlouhavá jednání mezi představiteli Egypta (Sa’d Zaghúl) s britskými politiky, která byla přerušena roku 1921 naprostou negací všech požadavků. Vlivem toho vypuklo další povstání, ovšem tak silné, že Británie Egypťanům povolila zřízení konstituční monarchie. Stanovila si však směšné podmínky, díky kterým byla nezávislost státu pouze formální (setrvání brit. jednotek, vlastnictví průplavu). Roku 1924 byl spáchán atentát na gen. Lee Stacka, súdánského guvernéra. Britové předložili Egyptu tvrdé podmínky, které byly sice splněny, ale pak stejně rozpustili egyptský parlament. Aby zabránili dalšímu povstání, snižovali cla a činili jiné drobnější hospodářské ústupky. Egyptská vláda pod anglickým tlakem podepsala další dohody, potvrzující dosavadní stav.
Světová hospodářská krize (1929 a 30. léta) zasáhla ekonomiku Egypta velice ostře, protože celá státní ekonomika byla orientována pouze na produkci a export bavlny, o kterou přestal být zájem. V důsledku toho se velmi snížila životní úroveň nejchudších vrstev a stoupla nezaměstnanost. V této době byla rozpuštěna dosavadní vláda a sestavena nová, ovlivňovaná Brity. Poté, co Italští fašisté vpadli do Etiopie, byla smlouva o úloze Britů v Egyptě 26. 8. 1936 rychle dojednána (Egypt se obával o své bezpečí), a to na 20 let. Těsně před vypuknutím Druhé světové válkydošlo ke zmatkům kolem voleb a sestavování nové vlády – Britové volby zfalšovali, aby omezili moc národně demokratických stran.
Za Druhé světové války (1939 - 1945) hrál Egypt významnou úlohu jako strategický bod. Hospodářství záviselo na Anglo-americkém zásobovacím středisku pro střední východ (The Middle East Supply Centre). V letech 1940 – 1942 se Osa snažila Egypt získat. Egyptská vláda v čele s Alím Máhirem s fašisty sympatizovala a v celé válce nebojovala ani na jedné, ani na druhé straně (Egypt zaujímal pozici neválčícího spojence Velké Británie). Střední a spodní vrstvy obyvatel byly vůči oběma stranám neutrální a armáda byla velice slabá, a tak Britové raději nepožadovali přímý vstup země do války proti Ose. V září 1940 sem vtrhli Italové, kteří ale nebyli připraveni začít podnikat vojenské akce. Proto poslal Hitler do severní Afriky tankový sbor v čele s gen. Rommelem. Když se Rommel se svým sborem přiblížil k Egyptu, neváhaly některé skupiny obyvatel v Egyptě způsobit převrat ve prospěch fašismu. Na to reagovali Britové – vynutili si sestavení nové vlády (předseda an-Nahhás) a začali spolupracovat se Sovětským svazem. Převrat byl zažehnán. V červnu 1942 ale Německo a Itálie pronikly za Egyptské hranice a v říjnu se udála bitva u al-Alamejnu. Za pomoci spojeneckých vojsk byli fašisté poraženi. V květnu 1943 byla již celá severní Afrika osvobozena.
Vznik Ligy arabských států byl určen převratem v Iráku a situací po II. SV v Egyptě. Velká Británie si uvědomila, že pro ni může být podpora některých seskupení výhodná, a tak s vytvořením této organizace souhlasila. LAS byla vyhlášena 7. 10. 1944 přijetím Alexandrijského protokolu. V souladu s ním se začal silný Egypt kromě ostatních arabských států obchodně orientovat na Velkou Británii a 26. 2. 1945 vyhlásil válku fašistickým mocnostem Osy. V zápětí po tom, co přečetl prohlášení o vyhlášení války, byl ministerský předseda zavražděn. Novým premiérem se stal Mahmúd Fahmí Nukráší. Egypt na konferenci v San Franciscu podepsal Chartu OSN.
Po skončení Druhé světové války inklinovali egyptští občané spíše k socialismu. Rolníci vystupovali s požadavky na reformu zemědělství a vlastnictví orné půdy. Veřejnost se již odmítala orientovat na Velkou Británii a požadovala zrušení smlouvy z roku 1936 a spojení Egypta se Súdánem. Předseda vlády Sidkí se snažil situaci vyřešit a uzavírat s Brity nové dohody, byl ale donucen podat demisi společně s celou vládou. V dubnu roku 1948 dokonce policie vyhlásila stávku.
V květnu tohoto roku vyhlásil Egypt, jako ostatně i ostatní arabské státy, válku nově vzniklému Izraeli. Jeho armáda však nebyla schopna boje (podobně na tom byli i ostatní státy LAS). V této době vzniká teroristická organizace Muslimské bratrstvo, která mj. spáchala atentát na předsedu Nukrášího. Ve volbách v lednu 1950 zvítězila tradiční strana Wafd, která měla ve svém programu konec britské nadvlády. Jednání s Brity byla neúspěšná, ani jedna ze zúčastněných stran nechtěla ustupovat ze svých požadavků. 8. 10. 1951 byl v parlamentu vysloven návrh na vypovězení veškerých smluv s Británií, který byl schválen. Británie reagovala posílením vojenských jednotek v Suezu. Obyvatelé se připravovali na revoluční boje, ty však nebyly oficiálně organizovány. Egyptská vláda byla odvolána a následně se v zemi vystřídalo 6 krátkodobých vlád.
Egyptská revoluce byla provedena 22. 7. 1952 (23. 7. 1952 ) tajnou organizací Svobodní důstojníci (ad-dubbát al-ahrár). Moc v zemi se ocitla v rukou Rady vedení revoluce. Organizace měla za cíl likvidaci britského vlivu, odstranění kapitalistických monopolů, odstranění zbytků feudalismu, zavedení sociální spravedlnosti, vytvoření silné národní armády a nastolení skutečné demokracie. Předsedou nové vlády se stal Alí Máhir. Nová vláda podnikala reformy v oblasti zahraničního vlastnictví podniků a 9. 9. 1952 provedla pozemkovou reformu. Byla vyhlášena provizorní ústava a zakázány strany, které odmítly registraci. Touto revolucí končí historie Egypta ve stínu evropské mocnosti a začíná historie Egyptské arabské republiky.
EGYPTSKÁ ARABSKÁ REPUBLIKA (EAR) (vyhlášena 18. 6. 1953)
Nějakou dobu po vyhlášení EAR se ještě nevědělo, jakou tvář bude nový stát mít a jakou podobu bude mít jeho ekonomika a zahraniční politika. Vyskytovaly se zde dva hlavní směry: Myšlenka urovnání revoluce a domluva se stranou Wafd, reprezentovaná především gen. Nagíbem, proti ní stál směr prohlubování revoluce, jehož představitelem byl plk. Abd an- Násir. Rozpory se vyhrotily roku 1954 a zvítězil v nich Násir. Ten dokončil proces odsunu všech britských jednotek (poslední militantní Angličan opustil zemi 13. 6. 1956). Británie však měla na základny v Suezu právo v případě útoku na některou ze zemí Předního východu. V zahraniční politice se nový režim orientoval hlavně na Spojené státy americké. Nagíb se stal ministerským předsedou. Reformy a modernizaci kritizovali členové Muslimského bratrstva. Poté, co bylo odhaleno spojení mezi Bratrstvem a Nagíbem, byla organizace rozpuštěna a Nagíb zbaven svých funkcí. Násir, dosavadní předseda revoluční rady, byl zvolen prezidentem. Odmítal začlenění do jakéhokoliv vojenského paktu, ale spolupracoval se socialistickými státy (mj. ČSSR) při dodávkách zbraní proti Izraeli.
26. 7. 1956 byl znárodněn Suezský průplav, a to jako reakce na zmatky v jednání mezi USA a Egyptem o Asuánské přehradě, které byly způsobeny Násirovým postojem k vojenské organizaci Bagdádský pakt. Západní Evropa se snažila neúspěšně otázku Suezu projednávat. Izrael začal vojensky operovat v Sinaji a francouzské a britské perutě zahájily bombardování Suezu, Káhiry a Alexandrie. OSN reagovala odesláním ozbrojených sil do Egypta, které zde měly zajistit mír a pořádek. Sovětský svaz dal najevo, že je připraven zasáhnout a západoevropské země ukončily agrese. Pokračovalo znárodňování bank a podniků. Británie a Francie reagovaly utlačováním Egypta na světových trzích a zmrazením účtů. Situace na celém Blízkém východě začínala být napjatá.
Představitelé Egypta a Sýrie jednali o spojení svých zemí ve Sjednocenou arabskou republiku. Ta byla vyhlášena 1. 2. 1958. SAR společně s Jemenem vytvářela Spojené státy arabské. Tato dohoda byla naplněna jen ve smyslu zahraniční politiky. Soukromí podnikatelé však nebyli příliš ochotní společný trh respektovat. Proto ekonomika SAR neprospívala. 28. 9. 1961 byl v Sýrii proveden převrat, který měl zničit SAR. Násir se rozhodl nezasahovat, protože by to bylo v rozporu s myšlenkou arabské jednoty. Název a státní symboly SAR byly převedeny na samotný Egypt až do roku 1971, kdy se opět uplatnil název Egyptská arabská republika. Egypt začal ještě více směřovat k socialismu. Když se Sýrie od Egypta odtrhla a vstoupila do OSN, chtěli někteří státní představitelé zavést alespoň zónu volného obchodu mezi arabskými zeměmi, ale ani tato myšlenka nebyla z většiny naplněna.
Od roku 1967 se stupňovaly nepokoje mezi Izraelem a okolním arabským světem, zejm. Sýrií. Egypt okamžitě prohlásil, že je připraven spřátelené zemi poskytnout pomoc. Den poté, co se v Jeruzalémě konala velká vojenská přehlídka (15. 5. 1967), byla v Egyptě vyhlášena částečná pohotovost a bylo oznámeno, že Egypt a Sýrie jsou připraveni se společně bránit. Prezident Násir požádal jednotky OSN, aby opustili oblast Suezu (hlídkovali zde od r. 1957) a uzavřel průplav pro izraelské lodě. Proti tomu protestovaly vlády USA a Velké Británie, načež různými embargy reagovaly ostatní arabské státy (např. Irák), které se postavily za Egypt. Izrael zaútočil nečekaně 5. června 1967 a arabské státy v krátké době utrpěly porážku (jednalo se o tzv. Šestidenní válku). To Izraeli vyneslo velké územní zisky. Arabské státy uspořádaly několik konferencí a vyplácely Egyptu náhradu za uzavření Suezu. Izraelci stále drželi Egyptská a Syrská území (Sinaj, Golanské výšiny, záp. Břeh Jordánu). Tuto krizi se snažily různě vyřešit jak socialistické, tak západní státy. V této době se Egypt stále přeorientovával na levicovou politiku a spolupracoval, tak jako jiné arabské republiky, se SSSR (závislost na SSSR propagoval sám Násir). 28. září 1970 prezident Násir zemřel a jeho nástupcem se stal Muhammad Anwar as Sádát, který měl názory velmi podobné Násirovým.
Po skončení války a po revoluci v Libyi začali Arabové opět jednat o vytvoření společného svazu. Nejvýznamnější jednání proběhlo v Benghází v dubnu 1971. Pro velké rozpory, především mezi Egyptem a Libyí, byl však proces spojování po vyhrocení situace ukončen.
Protože Izrael vůbec neuvažoval o navrácení vydobytých území, začala 6. 10. 1973 další arabsko-izraelská válka. Egyptská armáda za pomoci Syřanů osvobozovala Sinaj. Fronta se ze syrských hranic přesunula na jih k hranicím egyptským a došlo ke vzájemnému zabírání komunikací. 22. 10. vyzvala Rada bezpečnosti OSN k zastavení bojů. Mírová smlouva byla podepsána až v roce 1979
V době nepokojů v celé oblasti Blízkého východu kolem roku 1976 se vztahy se Sýrií poněkud zostřily, potom ale opět docházelo ke vzájemné podpoře. 18. a 19. 1. 1977 vypukly demonstrace proti celoplošnému zvýšení cen potravin (Egypt měl jako levicově orientovaný stát centrálně plánovanou ekonomiku). Po této události nastalo hromadné zatýkání a obviňování.
15. října 1981 byl zvolen nový prezident Muhammad Husní Mubárak (v čele státu do současnosti). Mubárak byl veřejnosti znám jako účastník války proti Izraeli (1973). Rozhodl se přehodnotit dosavadní Sádátův kurs. Jako cíl si dal zlepšení vnitropolitické situace, stabilizaci hospodářství a navrácení Egypta do čela arabského světa. K prosazování těchto záměrů neváhal využít všech prostředků, včetně postavení mnoha představitelů minulé doby před soud, zveřejnění korupčních skandálů v tisku apod. Začal spolupracovat s opozicí a zničil většinu luxusních heren, které připomínaly Sádátovu éru, za což si získal velkou popularitu u veřejnosti. V roce 1983 byla obnovena strana Wafd (Nyní Nová strana Wafd nebo Nový Wafd). Ve volbách zvítězila NDS (Národní demokratická strana, v čele Mubárak). Egypt se začal orientovat spíše na západ (spojence viděl v USA, politika otevření se západu e nazývá intifáh) a i vnitřní situace se díky Mubárakovi měnila. Vláda odsoudila spor agresi Izraele v Libanonu (1982). V osmdesátých a devadesátých letech probíhaly pod Mubárakovým vedením demokratizační procesy a jednání s ostatními arabskými státy. Během války v Perském zálivu převzal Mubárak vedoucí úlohu v antiirácké koalici. Díky jeho rozhodné veřejné podpoře USA mu byly prominuty dluhy ve výši několika miliard USD.
V prosinci roku 1996 byli někteří představitelé odsouzeni za údajné spiknutí proti vládě. Ve skutečnosti se jednalo jen o jeden z projevů utlačování svobody slova. Tyto projevy se stále ještě místy vyskytují, protože Egypt se v demokratickou stranu transformuje velmi zvolna. Tendence vlády k liberalizaci se projevují teprve od roku 1996 pod heslem „tanvir“ (osvícení). V červenci 1997 byl zrevidován zákon o pozemkové reformě z roku 1952. Nyní již patří všechna půda soukromým vlastníkům. Někteří obyvatelé se ale obávají, že změna byla prudká a že to v budoucnosti povede k nestabilitě a předražení cen pozemků. V listopadu 1997 obvinil Katar Egypt, že se pokusil svrhnout zdejší panovnický rod. Spor byl ale Saúdskou Arábií urovnán. 8. 6. 1998 parlament schválil privatizaci bank a velkých podniků.
SoučasnýEgypt - Přílohy
Politické strany Egypta
Strana, Rok založení, charakteristika, předseda
Liberálně socialistická strana,1976, Liberální hospodářská politika, Mustafa Kamel Murad
Národně demokratická strana (NDS), 1978, Vládní strana, Muhammad Husní Mubárak
Národně pokroková unie (NPU), 1976, Marxisté, Cháled Mohí ad-Dín
Nová strana Wafd, 1919 / 1983 obnovena, Liberálně konzervativní orientace, Fuád Serag ad-Dín
Socialistická strana, 1978, Přední opozice, Ibráhím Šukrí
Současná vláda
Předseda vlády
Kamál Ahmad al-Ganzúrí (* 12. 1. 1933)
Ministr vnitra
Hasan al-Alfi (* 21. 3. 1936)
Ministr zahraničí
Amr Moussa (* 3. 10. 1936)
Ministr obrany
Muhammad Husejn Tantáví (* 31. 10. 1935)
Ministr hospodářství
Mahmúd Muhammad Bajúmí (* 31. 3. 1920)
Ministr průmyslu
Ibrahím Fauzí abd al-Wáheb (* 29. 8. 1940)
Ministr financí
Muhammed Ahmed ar-Razzaz (* ?. 4. 1930)
Ministr ropného průmyslu a surovin
Hamdí al-Banbí (* 4. 10. 1935)
Důležité frakce fundamentalistů
Název, vůdce, počet stoupenců, charakteristika
Al-Džamá ´a al-Islamíja (Islámské sdružení), O. Abd ar-Rahmán, Asi 20 000,Přívrženci násilí - útoky na turisty
Al-džihád, Ajman as-Savárí, Asi 20 000, Teroristé - cíl: prostřednictvím Svaté války teokratický stát
Al-Ichvan ´al- Muslimin - Muslimské bratrstvo, Mujmín al-Hudajbí, Asi 200 000,Cíl: islámské právo a sociální služby v komunitách
Muhammad Husní Mubárak, prezident
* 4. 5. 1928, Kafr al-Mezehla
Důstojník, od r. 1969 vrchní velitel letectva
Od roku 1975 viceprezident, 1979 zvláštní vyslanec při mírových jednáních s Izraelem
Od roku 1981 prezident po zavražděném Anvaru as-Sádátovi
Významný politik, organizuje transformaci Egypta v demokratickou zemi
V roce 1993 znovu (potřetí) zvolen
26. červen 2008
6 822×
3965 slov
