Galapágy

1. Zrození Galapág

Byl to nádherný den.Hladina oceánu, třpytná sluncem, se jen občas vzdula pohybem kytovce nebo rozstříkla sprškou rybek, unikajících dravci.Až pozdě odpoledne přetrhlo pohodu dne dunění, mohutnější i delší než v předchozích týdnech.Vše opět utichlo.Zanikly gigantické víry , vlny, spojující se v mocné hradby vod, zmizely kdesi daleko na západě.Kal zdvižený z hlubin moře k hladině, se pozvolna rozptyloval a klesal.Jedinými svědky události byly stovky rybích těl, lesknoucích se v šikmém zapadajícím slunci.
Téže noci přešlo strašlivé dunění, rozechvívající oceán, do série ohlušujících detonací.S příšerným sykotem prorazily vzdutou hladinou sloupy par.Moře vřící nepředstavitelnými silami hlubin, pokryla rozervaná těla velryb a obrovských hlavonožců.Jeviště gigantického souboje ohně a vod brzy zastřela oblaka par a unikajících plynů.Oheň zvítězil - a tak jednoho dne prorazil hladinu oceánu temný kužel sopky, chrlící k nebi sloupy ohně, kamenů, popela a plynů.Lávové proudy, stékající po svazích vulkánu, se na čáře dotyku s mořem za ohlušujícího rachotu trhaly, rozstřikovaly a tuhly v absurdní skaliska, ta, drcena vahou nových proudů se lámala a klesala do hlubin…První z ostrovů archipelagu, který jednou lidé nazvou Galapágy, byl na světě.Jak to bylo doopravdy?Těžko říci, vždyť drama vzniku prvních galapážských ostrovů se odehrálo asi před třemi milióny let.Sopečné ostrovy se však vynořují z moří dodnes - asi před dvaceti lety byl detailně pozorován v Atlantském oceánu nedaleko Islandu vznik ostrova Surtsey - takže nebudeme od skutečnost příliš daleko.Prvorozený ostrov nezůstal dlouho sám.Až z dvoukilometrové hloubky se nad hladinu prodraly další sopky.Byl to ovšem proces velmi složitý.Některé ostrovy, nezpevněné tuhými strukturami lávových proudů, zanikly působením mořské eroze, jiné tvořily zpočátku větší celky a oddělily je až pozdější pohyby zemské kůry.Tytéž pohyby zároveň některé nízké podmořské útvary vyzvedly nad hladinu.Dnes má souostroví celkem 45 ostrovů a ostrůvků, z nichž nejvýchodnější leží 800 kilometrů od Punta Areny, mysu, kterým Ekvádor vyčnívá nejdále do Pacifiku.
Ostrovy archipelagu nejsou nijak nahloučené.Isla Darwin na severozápadě dělí od jihovýchodního Isla Espanola 340 kilometrů.Jen sedm ostrovů má plochu větší než 100 km2. Zdaleka největší ostrov je Isabela ( 4670 km2 ), jehož plochu by nepokryly ani všechny ostatní ostrovy dohromady.
Menší ostrůvky často vyčnívají jen několik metrů nad hladinou oceánu.
Maličký Roca Kicker, skalní útes ležící severně od San Cristóbalu, strmí naopak do výšky 150 metrů.Mohutné vulkány velkých ostrovů jsou však skutečnými horami.Nejvyšší je sopka Wolf na severu Isabely, dosahující 1707 m.n.m.Příroda - jako vždy monumentálnější než díla lidská - si sama tímto vrcholem vyznačila na Galapágách místo, kterým prochází rovník.
Galapážské ostrovy patří dodnes k vulkanicky nejaktivnějším oblastem světa.Exploze byly pozorovány mnohokrát.K nejsilnějším patřila ta, kterou zaznamenal v roce1825 kapitán Morell na Fernandině.Teplota moře v zátoce Banks plných 16 km od pobřeží, stoupla na 40°C; z tohoto údaje vypočetli odborníci i teplotu vod u břehů, na kontaktu s lávou na 65°C!V roce 1925 vybuchla sopka Wolf a roku 1954 Alcedo na Isla Isabele.Nyní je na Galapágách deset mohutných a kolem dvou tisíc menších kráterů.Většina těch drobných patří mezi tzv. parazitické, tj.aktivní až poté, co byl sopouch pevně uzavřen zátkou ztuhlé lávy.Není tedy divu, že na ostrovech jsou častá zemětřesení a hloubkové výrony sopečných plynů.
Sopečná činnost zanechala na Galapágách (a tvoří i dále) dvojí povrch: pevný, lávový, sypký a pyroklastický.Lávy se vlivem podnebních činitelů rozpadají a za dlouhá tisíciletí se i na jejich povrchu nastřádá vrstvička jemné půdy.Přidá-li se vláha, vyrostou na lávových proudech husté savany a lesy, pod nimiž se vrstva půdy ještě prohloubí.Výjimečně dobrá situace pro tvorbu kyprých půd je v místech, kde k povrchu vystupuje voda spodní, podporující vývoj bujného pralesa.Příznivější podmínky nacházejí rostliny v místech, kde se usadily pyroklastické materiály, tj. vrstvy sopečných vyvrženin.Popel a drobné lapilli, kousky pemzy, jsou propustné pro kořeny a obsahují dostatek živin.Při hojnosti srážkové nebo podzemní vody se na takových místech vyvíjí tropický deštný prales.Zajímavou složkou vegetace jsou epifyty neboli, jak jim někdy říkáme česky, rostliny přisedavé.Přisedají totiž na borku větví a kmenů stromů, ale jejich kořeny nevrůstají do tkání hostitelské dřeviny, neparazitují ,neodebírají jí živiny.Jen strom využily jako stanoviště: epifyty tak unikají konkurenci bylin v porostu a navíc se dostávají blíž k slunečnímu světlu.Nejčastějšími epifity jsou zde již zmíněné lišejníky, mechy a jatrovky.Nemusí nutně růst jen na kůře stromů.
Ovšem tam, kde je vody nedostatek, porůstají i popely řídké traviny a křoviska. Hlavní složku porostu tvoří nevysoké stromy s polokulovitou korunou, skalézie deštníkové.Představují rod, který zahrnuje jen několik druhů, rostoucích výhradně na Galapágách.I další dvě hojné dřeviny jsou edemické: u nás pěstovaným nocenkám příbuzná pisónie agvajavou, jejíž chutné ovoce se k nám občas dováží z Kuby.Všechny stromy deštného lesa jsou doslova ověšené lišejníky a jatrovkami.Na vysokých větvích rostou i orchideje a bromélie, kterým zde příroda poskytuje dokonalé mlžení.
Souostroví je obklopeno obrovskými masami vod Tichého oceánu, a proto zdejší počasí silně závisí na mořských proudech a jejich teplotě.Od jihovýchodu k ostrovům celoročně směřuje chladný Humboldtův (=peruánský) proud.Díky jemu je zde moře poměrně chladné (kolem 20°C).Horší ovšem je, že nad proudem se udržují i masy chladnějšího vzduchu.Ten se nad pevninou ohřívá, pak může pojmout větší množství vodních par, a ty pevně drží, nedovolí jim vysrážet se a sprchnout nad pobřežím ostrovů.Zde tedy leží klíč k pochopení jejich polopouštního charakteru.Druhým důležitým mořským proudem je severní rovníkový.Jeho obvyklé místo leží jižně od Střední Ameriky, v Panamském zálivu.Většinou kolem Nového roku se rozlévá jižním směrem; masy teplého vzduchu nad ním se střetávají s chladným vzduchem Humboldtova proudu, a tak přinášejí ostrovům déšť.V některých letech tento proud zvaný zde El Nino (dítě) proniká daleko na jih - a to jsou roky srážek až katastrofálně vysokých.
Přes Galapágy vanou celoročně pasátové větry od jihu a jihovýchodu.Přinášejí srážkovou vodu, a proto jsou na ostrovech vlhčí návětrné svahy jižní.Podnebí každého místa na ostrovech představuje tedy výslednici jeho vzdálenosti od pobřeží, nadmořské výšky a polohy vůči pasátům.Denní rozdíly teplot jsou zde, na rovníku, malé.Na návětrné straně velkého ostrova bychom naměřili denní rozdíl kolem 5°C, v závětří 8-10°C.Ani v průběhu roku nejsou rozdíly teplot nijak významné.V teplé polovině roku, od prosince do června, dosahují denní teploty asi 30°C, v chladné sezóně klesá denní teplota asi o 10°C.Teplé období přináší vlhkost vzduchu a srážky, v chladnější části bývá obloha zatažená, na ostrovech sedí mlhy, ale neprší; zato vanou prudké větry silně ochlazující prostředí.Množství vodních srážek se na Galapágách obvyklými meteorologickými přístroji špatně měří.Dešťoměry totiž nezachycují rosu ani kapičky mlhy, při silném větru často ani nezachytí ani letící kapky deště.Spolehlivě se ví jenom to, že se srážky rok od roku značně liší a kolísají mezi 300 a 1500 mm za rok.

2. Nastupuje život

V čase, který od vzniku souostroví uplynul, se leccos změnilo.Statisíce let, vítr, déšť a tropické teploty dovede i z pevné skály udrobit i trošku prachu.A už jsou tu podmínky pro uchycení života, který ty největší změny povrchu pak působí sám.Už jste někdy viděli ústí velké řeky?Je až neuvěřitelné, kolik materiálu se v ústí objeví: drny z podemletých břehů, kmeny stromů i větve, vše nakonec skončí v moři.Na plovoucím kmeni byste našli nejen přikrčenou myšku nebo ještěrku, ale i stovky semen různých rostlin.I mořské bouře smývají z pobřeží spolu s tunami písku a náplavů rostliny a jejich části.Většina plodů a semen brzy padne ke dnu a rozloží se, některé však zůstávají neporušené a vydávají se na cestu s mořskými proudy.
Nejsou ovšem jen proudy vodní.Pasátové větry, smrště a uragány mohou například lehounké výtrusy kapradin a mechorostů zanést na obrovské vzdálenosti.A ne pouze výtrusy.Vždyť sami znáte semena, opatřena létacím aparátkem, třeba ,,paraplíčka” pampelišek.Stačí fouknout …
Vzdušné a vodní proudy byly hlavními ,,dopravci” galapážské vegetace.Další semena sem zanesli ptáci, zachycená v peří, anebo s trusem.Uvážíme-li, že jen některé rostliny produkují semena schopná zmíněných způsobů transportu, i to, že zdaleka ne všechny druhy nalezly na ostrovech vhodné podmínky k přežití, snadno pochopíme, že rostlinný kryt Galapág sice poněkud připomíná flóru pobřežních peruánských a ekvádorských polopouští, ale je nepoměrně chudší.Stejně snadno si dovedeme vysvětlit i osídlení ostrovů zvířaty.Stokilometrové vzdálenosti nijak nevadily obyvatelům moří jako lachtanům či tučňákům, ani dokonalým letcům, jakými jsou rackové, fregatky, pelikáni či terejové.Jen díky větrným smrštím se však mohli na ostrovech objevit i ptáci drobní, příkladně pěnkavy nebo tyrani; cesta z kontinentu by jinak pro ně byla nepřekonatelná.
Po celé věky se na vyplavených kmenech vydávaly s mořskými proudy k břehům Galapág želvy a jiní plazi.Určitě není náhodou, že na souostroví nenajdeme obojživelníky, jejichž citlivá pokožka nesnáší dlouhodobý styk s mořskou vodou ani vysychání, a ani ty živočichy, kteří rychle podléhají hladovění.
To hlavní, co při představě osídlení Galapág musíme vzít v úvahu, je čas.Náhoda měla k dispozici tisíce smrští, tisíce kmenů, tisíce pokusů.Z tohoto pohledu nám výsledek kolonizace ostrovů připadá docela logický.
Někdy se setkáváme s jinými teoriemi osídlení souostroví.Nejčastěji to bývá představa jakéhosi pevninského mostu, který později zanikl, doslova se ,,propadl” do moře.Po něm by se mohla zvířata na Galapágy dostat pohodlně po souši.Důkazy ovšem chybějí, na mořském dně není po takovém mostu ani památky.Zůstaňme proto raději u naší pravděpodobnější představy, kdy se na kmeni, unášeném Humboldtovým proudem, k ostrovu pomalu blíží vysílená, ale živá a oplodněná samička leguána.Zvířata která se na Galapágy dostala, narazila na zcela nové prostředí.Mělo jen dvě výhody: nebyly tu šelmy a chyběla i konkurence příbuzných rodů.Vše ostatní by byl jen dlouhý výčet nevýhod.Přežily pouze ty druhy, které byly schopné dalekosáhlého přizpůsobení - a je zcela jisté, že většina zvířat, zavátých sem osudem, to nedokázala.Co asi mohly ostrovy nabídnout přistěhovalcům?Vegetace se vyvíjela postupně, zdaleka nebyla po celou dobu podobná té dnešní.Leguáni, kteří zvolili dietu z mořských řas, a jiní, okusující opuncie ježící se trny, to jsou živé důkazy potravních možností omezených na úplné minimum.Sledujeme-li rozšíření zvířat v přírodě, dojdeme brzy k jedné zákonitosti.Tam kde žije na jedné ploše víc blízce příbuzných druhů, si každý druh úzkostlivě střeží svůj vymezený prostor a omezí se jen na pro sebe nejpříznivější podmínky, v nichž má oproti konkurentům nějakou výhodu.Naopak, pokud podobnou plochu obývá druh jediný, bez konkurence, snaží se ,,biologický prostor”, využít.Klasickým případem jsou Darwinovy pěnkavy, které v izolaci na jednotlivých ostrovech vytvořily celou řadu druhů, využívajících různé možnosti nabízené prostředím.Ani tam, kde dnes žijí společně (vzdálenosti mezi ostrovy snadno přeletí), si nekonkurují.Každý druh má totiž vlastní charakteristické stanoviště a využívá jiný potravní zdroj.Hmyzožravé druhy Darwinových pěnkav mají tenké zobáčky, podobně jako naši lejsci nebo rehci, semenožravé pěnkavy poznáme podle silnějších zobáků (podobných zobákům vrabců či dlasků).Jeden druh, Cactospiza pallida, dokonce využil toho, že se na Galapágy nikdy nedostali datlovití ptáci, a převzal jejich funkci.Zůstala nevyužitá jedna potravní možnost - hmyz a larvy pod kůrou –a pták se naučil používat k jejich lovu kaktusový trn jako pracovní nástroj!
Ostrovní izolace vedla k urychlenému vzniku druhů.Budeme-li pozorně sledovat skupinu jakýchkoliv zvířat, brzy zjistíme, že každý jedinec se od ostatních něčím liší.Říkáme, že druhy jsou variabilní, proměnlivé. Proměnlivých znaků je ovšem mnoho, a dokud mají všichni jedinci možnost vývěru libovolného partnera, udržují se všechny, a jen pomalu se prosazují ty nejvýhodnější.Jestliže se ale populace skládá z jediného či několika málo párů, v potomstvu se rychle zakotví právě jejich charakteristické získané znaky.Pro rozrůznění galapážské zvířeny bylo jistě - alespoň zpočátku - podstatné velmi slabé početní zastoupení jednotlivých druhů.Přitom kruté životní podmínky značně přispívaly k výběru životaschopných jedinců.Nejlépe nám to objasní příklad: želvy sloní mohou mít krunýř vpředu rovný, nebo zvednutý.Ty, které žily na nízkých suchých ostrovech, měly jediný potravní zdroj –opuncie.K jejich okusu ovšem potřebovaly zvednout hlavu a pořádně natáhnout krk, jinak by na potravu prostě nedosáhly.Proto je logické, že když přišli na Galapágy lidé, nalezli na suchých ostrovech želvy se silně zvednutým předkem krunýře.Na Santa Cruzu a jiných ,,zelených” ostrovech, kde byla možnost pastvy, se tento znak neprosadil a žijí zde poddruhy s krunýřem vpředu rovným.
Již jsem se zmínil, že na Galapágy se (s výjimkou jednoho druhu káně) nedostali dravci ani šelmy.Výsledkem toho je, že zde zvířata ztratila strach, zanikla u nich úniková reakce před nepřítelem - jsou ,,krotká “.Ještě důležitějším důsledkem nepřítomnosti nepřátel však je to, že zde přežily ty druhy, které by na pevnině neměly šanci.
Amblyrhynchus cristatus, jak se leguán mořský vědecky nazývá, je jedním z nejzajímavějších obyvatel Galapág.Jeho předchůdci museli projevit úžasnou míru přizpůsobivosti.Samozřejmě o nich nic nevíme, ani o podmínkách, které na ostrovech nalezli.Buď byla suchozemská vegetace tak slabě vyvinuta, že by ještěry neuživila, anebo - spíš – už byla tato možnost obživy obsazena předky suchozemských leguánů galapážkých.(Je ovšem možné, že se oba druhy vyvinuly ze společného prapředka!). Náhradní potravu tedy našli v moři.Živí se řasami, které okusují z kamenů.Při odlivu to jde poměrně snadno, protože chaluhami obrostlé balvany se obnažují, ale leguáni se běžně za potravou i potápějí.Plavci jsou vynikající.Zvířata požírající řasy a pijící mořskou vodu se nějak musela vyrovnat s přebytky solí.Vyvinula se u nich tzv. solná žláza, uložená před okem a ústící do nozder.Vylučuje tekutinu s vysokým obsahem solí, kterou ještěři občas z nozder vyfukují v podobě miniaturní fontánky.Na první pohled budí leguáni mořští trochu hrůzu.Jsou to poměrně velká zvířata, samci dosahují i přes metr a půl délky, nohy mají velmi silné a působivě ozbrojené mohutnými drápy.Ty jim značně usnadňují pohyb po kluzkých lávových balvanech.
Ještěři žijí v polygamii, to znamená, že jeden samec má několik samiček.Jejich počet je různý ( 6-12 ).Samice jsou mnohem nenápadnější než samci, menší a plašší; často se ukrývají ve skalních štěrbinách.Jednotlivé ,,rodiny” nežijí od sebe nijak daleko, samci obsazují vždy nějaký vyvýšený plochý kámen, na němž trůní, obklopeni svým harémem.Na hojně obsazeném břehu jsou trůny ,,leguánů” od sebe vzdáleny dvacet až třicet metrů.Při podráždění se samci leguánů mořských nafukují, takže vypadají větší, častěji vystřikují vodu z nozder, a především trhavě škubou hlavou zdola nahoru, což je charakteristický výhružný pohyb snad u všech leguánů.Při bojích o revír se samci přetlačují, bylo však pozorováno i napadení, doprovázené silným kousnutím.Všechny prameny se shodují na tom, že člověka leguán mořský nekousne, a to ani tehdy, cítí-li se ohrožen.

3. Darwin a Galapágy

V polovině září roku 1835 připlula ke Galapágám hrdá plachetnice Jeho Veličenstva britského krále.Lodi, pojmenované podle známé rasy loveckého psa Beagle, česky slídič, velel kapitán Fitz-Roy, pověřený především zmapování jižního a západního pobřeží jižní Ameriky a obhlídkou některých ostrovů v Tichém oceánu.Plavba kolem světa byla v té době výpravou vskutku dlouhodobou - když Beagle dorazila na Galapágy, byla na cestě již čtvrtý rok.
Jedním z členů posádky byl šestadvacetiletý, tehdy téměř neznámý přírodopisec Charles Darwin.K účasti na expedici mu dopomohla vlivná přímluva.Před odjezdem však musel překonat jak obavy úzkostlivého otce, tak i odpor kapitána Fitz-Roye.Tomu se totiž nelíbil výrazný Charlesův nos, o němž prohlásil, že „neslibuje nic dobrého“.Naštěstí se oba muži rychle shodli a v pohodě obývali těsný prostor společné kajuty.
Začteme-li se do Darwinova životopisu, zjistíme, že ani jeho největší obdivovatelé by se neodvážili dát ho žákům za vzor.Na prospěchu z obecné a střední školy v rodném Shrewsbury se zřetelně odrazila skutečnost, že ho řada předmětů nebavila.Po několika semestrech zběhl i ze studia lékařství v Edinburghu a titul bakaláře filosofie získal až na bohoslovecké fakultě slavné university v Cambridge.To, že nijak nevynikl ve školách, způsobila zřejmě jak přemíra zájmů malého Charlese, tak i nezáživná forma tehdejšího vyučování, která zvídavého a čilého chlapce nemohla uspokojit.
Darwin choval psy, jezdil na koni, sbíral brouky, pozoroval ptáky, lovil ryby i zvěř, kterou ručně vycpával, dělal chemické pokusy.Spoustu času věnoval četbě, hudbě a obrazům, hodně cestoval po rodném kraji.Už jako student začal docházet na schůzky různých spolků a vědeckých společností, kde se seznámil s význačnými přírodovědci.Darwin při takových příležitostech horlivě diskutoval, vyptával se a ochotně sděloval i své nápady.Uměl se výtečně soustředit a vynikal schopností spojovat zdánlivě nesouvisející jevy.
Nemalou úlohu v zaměření mladého Darwina sehrálo rodinné prostředí.Otec sice neměl pro jeho nadšení žádné velké pochopení a také je nepodporoval, ale jeho dědeček Erasmus byl významným učencem, proslulý pojednáním o přeměnách živočichů a rostlin a o pozemských příčinách tohoto vývoje.
Nadšený, zvídavý všestranně nadaný a vzdělaný Darwin byl pro plnění cílů plavby tím pravým člověkem.Na lodi studoval zeměpisnou a geologickou literaturu, na pevnině vytrvale cestoval a sbíral přírodniny, které po návratu na Beagle třídil a ošetřoval.Kreslil, pořádal si zápisky, a hlavně přemýšlel o nově získaných poznatcích.Vysvětlil novým způsobem vznik korálových ostrovů.Popsal překvapivý zdvih pobřeží a hor jihoamerického kontinentu.Chystal nové řešení otázky vzniku ostrovů a světadílů a klíčila v něm teorie o vzniku a přeměnách rostlinných a živočišných druhů.
Loď Beagle obeplouvala Galapágy mezi 15 zářím a 20 říjnem.Prvním kotvištěm byl San Cristóbal, další zastávkou byla Santa Maria,další plavba vedla úžinou mezi Fernandinou a Isabelou a skončila vícedenním pobytem na Santiagu. Poznámky v deníku naznačují, že Darwin nejdřív nebyl pobytem moc nadšený: ,,Na první pohled to bylo velmi nehostinné prostředí.Pole černé rozpukané čedičové lávy, tvoří divoký terén prostoupený hlubokými trhlinami, všude pokrytý zakrslými vyschlými křovinami, které nejeví známky života.Suchý a vyprahlý povrch vyhřátý poledním sluncem, vytvářel dusnou atmosféru, připomínající sálající kamna.I křoviska se zdála vydávat nepříjemnou vůni.Ačkoli jsem se snažil pilně nasbírat pokud možno hodně rostlin, získal jsem jich velmi málo – a ty ubohé bylinky by se hodily spíše do Arktidy nežli do rovníkové květeny.Zblízka se keře zdály být bezlisté jako naše stromy v zimě, ale po čase jsem zjistil, že nejenže téměř každá rostlina byla olistěná, nýbrž, že většina jich kvetla”.
Darwin rychle zjistil, že celé souostroví je sopečného původu.To mu konečně potvrdil i doutnající kráter na ostrově Isabela.Stejně rychle pochopil i příčinu suchého podnebí: masy chladných jižních vod.Nasbíral a do Anglie dopravil 209 herbářových položek, z nichž největší systematický botanik té doby J.D Hooker popsal 78 nových, vědě dosud neznámých druhů.V deníku nalezneme pěkné popisy opuncií.Darwin však nepřistál u Santa Cruz, a tak největší z nich, opuncie trnitá obrovská byla popsána až v třicátých letech našeho století.Nejsilnějším dojmem zapůsobila na mladého přírodovědce galapážská zvířena.Zvláště se věnoval ptákům (z celkem dvaceti osmi zde žijících suchozemských druhů nezaznamenal pouze dva!) a skvěle popsal třináct ptačích druhů, kterým dnes na jeho počest říkáme –poněkud nepřesně - Darwinovy pěnkavy.V deníku uvažuje o jejich příbuznosti a dává je do souvislosti tvar zobáku s potravními nároky.
V Darwinově deníku najdeme i velice pěkný popis života obřích želv sloních.V té době byly ještě počty zvířat na ostrovech vysoké, zvláště ve vlhkých středech ostrovů, kde jsou prameny sladké vody a kaliště, ve kterých se želvy rády vyvalují.K těmto místům putují i zvířata ze suchého pobřeží: Darwin zjistil, že rychlostí asi šest kilometrů za den.Od břehu ostrovů se k nečetným sladkovodním pramenům táhly vyšlapané želví stezky – a to bylo pro zvířata osudné.Lodníci totiž snadno nacházeli nejbohatší loviště želv sloních.
Darwin si povšiml i toho, že želvy osidlují i ostrovy bez stálých vodních zdrojů a nedostatek tekutiny řeší požíráním dužnatých článků opuncií.Díky místním obyvatelům, kteří ho na to upozornili, zapsal si do deníku i úvahu o proměnlivosti tvarů želvích krunýřů – je skutečně úžasné, jak se liší zvířata z ostrovů vzdálených leckdy doslova na dohled.
Práce na ostrově přinesla i další plody: Darwin sebral dvacet nových druhů brouků, desítky sladkovodních i mořských mlžů a plžů, přínosná jsou i pozorování chování leguánů.Velký počet býložravých plazů a jen nepatrné zastoupení drobných savců ho ale přivedlo k myšlence, že se na před ním otvírá svět, popsaný geology na základě zkamenělin – svět druhohor, kdy plazi dosáhli vrcholu vývoje a savci ještě neexistovali.
Postupné zpracování dovezeného materiálu umožnilo Darwinovi, aby v deníku, který odevzdal do tisku o deset let později, formuloval první závěry.Dnes bychom řekli, že Darwin dospěl k biogeografickým a evolučním závěrům, které se staly základem obecného vývoje teorie-darwinismu.V jeho zprávě o cestě plachetnice Beagle kolem světa jsou tyto základy moderní vědy vyjádřeny prostými slovy.
Darwinův příklad přivedl na ostrovy mnoho dalších badatelů, kteří objevovali a objevují nové druhy rostlin a živočichů.Ale to hlavní, inspirace Darwina, již asi překonána nebude.Na Galapágách se zrodily nejen nové druhy rostlin a živočichů, ale i teorie, která dodnes vysvětluje, kde a jak se vzali přerozmanití tvorové Země.

4. Darwinova stanice

Jedním z mnoha činností Darwinovy stanice je záchrana živočicha, jehož název ostrovy nesou.Islas Galapágos totiž znamená Želví ostrovy a galapágo zde znamená obří želvu sloní, Testudo elephantopus.
Obří želvy jsou doslova svědky pravěku naší planety.Asi tak před padesáti, šedesáti milióny let se vyskytovaly v Americe, Asii i v Evropě.Hmotnost některých druhů dosahovala až tunu-ale pak nastoupili vývojově pokročilejší savci, a těžkoobrněnci, jen zdánlivě nezranitelní, jim museli ustoupit.Dodnes se z velkých želv zachovaly jen dva druhy: želva obrovská na Maskarénách, ostrovech ležící severně od Madagaskaru, a galapážská želva sloní.Není vůbec náhoda, že oba druhy pocházejí z ostrovů.Obě místa totiž spojuje skutečnost, že se na nich nevyskytovali draví savci. Kromě suchozemských želv sloních nalezneme na Galapágách i mořské karety obrovské.Žijí sice v mnoha světových mořích, ale Galapágy patří mezi těch několik málo míst, kde se i rozmnožují.Karety vídáme na volném moři, v houštinách pobřežních mangrovů, zarostlých lagunách.Při zdejší pláži jsou jich desítky.Houpou se v příboji, vyčerpané nočním kladením vajec, anebo zahlédneme hlavy párů.Vejce, která jsou velikostí i tvarem podobná pinpongovému míčku, klade samice jen v noci.Její přední nohy jsou plavací, podobné spíše pádlům, a tak je pohyb po zemi pro zvířata mimořádně obtížný.Navíc musejí vyhloubit jámu, hlubokou bezmála půl metru, a tam do bezpečí uložit asi stovku vajec.
Malé želvičky se ihned po vylíhnutí z písku vyhrabou a –vedeny instinktem – pospíchají k moři.Je to asi nejriskantnější okamžik jejich života, protože spousta mořských ptáků si mezi nimi vybírá zdánlivě krutou daň.Ty slabší, pomalejší, méně obratní nedojdou.Kdyby, ale podobné mechanismy, vybírající pro život jen ty kvalitnější, v přírodě neexistovaly, brzy by nestačil prostor a možnosti obživy, a navíc by se prudce snižovala kvalita populací: a to by byla podívaná mnohem hroznější.Ale přišli lidé…
Galapágy byly svědkem jednoho z nejstrašnějších masakrů.Želvy měli totiž smůlu.Jejich maso bylo chuťově vynikající, snad ještě kvalitnější než jejich tuk, a navíc obři snadno, bez ztrát na životech a dokonce bez úbytku na váze, vydrželi bez jakéhokoliv ošetření v podpalubí lodi v úloze živých konzerv.A tak se želvy staly zdrojem potravy objevitelů, pirátů velrybářů a osadníků, a jejich tuk putoval ve stovkách sudů na pobřeží Jižní Ameriky.O svědectví takového vybíjení není nouze.Zápisy v lodních knihách hovoří o statisících naložených zvířat.Kapitán Porter, který v zápiscích vychvaluje chuť masa i tuku, například při jedné zastávce na Galapágách naložil v průběhu čtyř dnů do podpalubí 14 tun želv!O jeden a půl století starší zápis piráta Dampiera tvrdí, že želvy jsou na ostrovech tak hojné, že lehce poskytnou na měsíce potravu několika stům mužů.Jejich skvělým masem se přitom skoro nelze přejíst.Velrybáři z jediné lodi ,,spotřebovali” mezi lety1831 a 1868 deset tisíc želv sloních.Nejhroznější jsou však zprávy z období počátků kolonizace ostrovů, popisující, jak osadníci denně zabíjeli velká zvířata, přičemž z těl využili jen nepatrnou část.Zbytek se stával kořistí zdivočelých psů.
Psi, krysy a prasata se stali snad ještě horšími nepřáteli želv sloních než člověk, který je sem zavlekl.Na velké dospělé tvory samozřejmě nestačili, ale o to byli důkladnější při ničení snůšek vajec a hubení mláďat.Ta měla až do té doby jediného nepřítele - káni galapážskou.Víme však, že tento dravý pták je spíš specialistou-mrchožroutem, takže želvičky nikdy netvořily podstatnou část jeho jídelníčku.Výsledek na sebe nedal dlouho čekat-uvážíme-li, že čtyři a půl století je z hlediska biologie pouhým okamžikem.Když dorazily k ostrovům první lidé, žilo zde různých 14 druhů želv sloních.Dnes můžeme ve volné přírodě nají tři.Darwinova stanice shromáždila již v počátku své činnosti co největší počet chovných párů jednotlivých ostrovních forem želv - přičemž některá zvířata získala zpětně ze zoologických zahrad.Ze záchrany živočicha se stal velký vědecký program a také vykřičník.Snad si každý –kdo si srovná do logického řetězu zdánlivě nevyčerpatelné bohatství želv na ostrovech, drancování vedoucí mnohdy i k zániku druhu a dnešní mnohaleté úsilí mezinárodního týmu vědců, svádějící zápas o jejich záchranu - uvědomí, jak snadné je ničit a úžasně těžké takové přehmaty napravovat.Což se ovšem netýká jen Galapág a želv!Je to dnes celosvětový problém, nad kterým by se měl každý důkladně zamyslet.

5. Piráti, snílci, zločinci

V roce 1535 usoudil špaňelský král Carlos , že je už na čase urovnat situaci v Peru, kde proti sobě stáli v dlouhodobém sporu dobyvatelé Francisco de Pizzaro a Diego de Almagro.Na panovníkův příkaz proto vyplula z Panamy-tehdy se jmenovala Castilia de Oro-výprava, jejímž cílem bylo vyřešení situace.Biskup Tomás de Berlanga, který misi vedl, zanechal ve správě o této cestě cenné svědectví-bezvětří a mořské proudy totiž zanesly jeho loď k neznámým ostrovům.Ke zklamání polomrtvých lodníků, kterým již docházeli zásoby vody, zde sice nalezli téměř poušť, ale přesto je dužnina kaktusů zachránila.Tak Španělé prvně před 450 lety přistály na Galapágách.O pár let později zde zakotvil Diego de Rivandeira.Od něj pochází dodnes někdy užívaný název Islas Encantadas, Zakleté nebo očarované ostrovy: domníval se totiž, že archipelago plave na mořské hladině.Existuje však i jiná verze vykládající původ tohoto pojmenování, podle níž k němu daly podnět proměnlivé mořské proudy a větry, znesnadňující plavbu z této části Tichého oceánu.
Želví ostrovy – Galapagos - je název vzniklý poměrně pozdě, až v roce 1574, kdy jej prvně užil vlámský kartograf Abraham Ortelius.
Připlouvali další a další.Zprávy se v tehdejším světě šířily jen pomalu, a tak se kapitáni lodí často mylně pokládali za objevitele nových území.Památkou na toto období je strašlivá změť názvů.Většina ostrovů byla pojmenována čtyřikrát nebo pětkrát, v jednom případě nalezneme dokonce devět různých jmen.
Vydat se před třemi sty lety na moře, to vyžadovalo pořádný kus chlapské odvahy.Navigace byla nedokonalá, meteorologická služba a spojení vysílačkami neexistovaly, plachetnicím hrozilo bezvětří a bezpečné proplutí bouří bylo výslednicí dovednosti posádky a přízně či nepřízně osudu.Ovšem nejhorší metlou moří nebylo počasí.
Bukanýři, filibustýři, korzáři, a jak se ještě pirátům říkalo, nebyli romantičtí hrdinové, které známe z filmů, ale lupiči působící všude, kde se dalo rychle zbohatnout.A to při březích Jižní Ameriky, drancované španělskými dobyvateli, skutečně šlo.Lodě vyplouvající s drahocenným nákladem do Evropy, případně i přístavy, kde se bohatství vnitrozemí soustřeďovalo, to byly pro piráty obrovské šance.Zloděj okrádal zloděje.
Námořní lupiči ovšem potřebovali i úkryty, základny k odpočinku, doplnění pitné vody a zásob potravin.Bohatě členité pobřeží Galapážských ostrovů, nabízející v skrytých zálivech a jeskyních desítky bezpečných úkrytů, prameny sladké vody a nevyčerpatelnou zásobu masa a tuku sloních želv, představovalo podmínky přímo ideální.Kdyby existovala ,,návštěvní kniha” ostrovů nalezli bychom mezi pravidelnými hosty kapitána Cooka, Browna, Cowleyho, Dampiera, Dawise i Morgana i s jejich neblaze proslulými posádkami.Dnes jejich přítomnost prozrazují již jen místní názvy jako jeskyně Bukanýrů nebo Pirátský záliv a malá sbírka jejich zbraní, skla a keramiky ve stálé výstavce Darwinovy stanice.Korzáři zmizeli, zásoby želv a vody však zůstaly - a tak se objevily další lodě.Tentokrát to byly velrybáři, směřující do chladných antarktických vod.Z pohledu moderní ochrany přírody sice jejich řemeslo o mnoho lépe než pirátské nehodnotíme, ale v osmnáctém století neměl o možnosti vyhubení velryb nikdo ani tušení.Moře se zdála nekonečná, kytovců byla hojnost a o dělech vystřelující projektily vybuchující v tělech ubohých velryb a vorvaňů, o ,,plovoucích továrnách “ na jejich zpracování, se velrybářům ani nesnilo.Kdepak, tehdy to bylo tvrdé a nebezpečné povolání (viz. Bílá velryba od Hermana Melvilla!)
Pravidelné zásobování proplouvajících lodí želvami mělo pro tyto živočichy doslova katastrofální důsledky.Není divu, že jejich stavy již tehdy silně poklesly, když větší rybářská loď mohla v podpalubí umístit až osm set zvířat najednou!
Zajímavou novinkou, kterou velrybáři zavedli na ostrově Floerana, byla pošta. ,,Poštovní úřad “ byl ovšem obyčejný sud, do něhož námořníci vhazovali vzkazy posádkám a přátelům, o kterých předpokládali, že zde dříve či později zakotví.Kuriózní pošta slouží dodnes, i když už spíš jako turistická atrakce.Kdo v sudu najde dopis s adresou blízkou jeho bydlišti, má zajistit jeho doručení.Mnozí turisté skutečně tento dvě století starý mravní příkaz dodržují.
Lov kytovců se pomalu přestal vyplácet, a tak počátek devatenáctého století zastihl na ostrovech další ,,dědice” zdejšího hlavního bohatsví-vody a želv.Byli to lovci lachtanů, kteří pronásledovali zvířata s cennou kožešinou přímo na Galapágách, anebo se zde alespoň zásobili před další cestou na jihovýchod, k břehům kontinentu.
Až do této chvíle mluvíme jen o návštěvnících, ale skutečně, s jedinou výjimkou se až do 19.století nikdo nepokusil o založení osady a kolonizaci ostrovů.Zmíněnou výjimkou byl lodník-zběh Ir Patrick Watkins, přezdívaný Oberlus, který se za času velrybářů usadil v ,,poštovním zálivu” na Floreaně.Bydlel v lávové jeskyni a živil se primitivním zemědělstvím, přičemž vyměňoval brambory a tabák s proplouvajícími loděmi za rum.Později se zřejmě pomátl, zajal pět námořníků a prohlásil se vládcem ostrovů.Když se mu podařilo ukrást člun, odplul k ekvádorským břehům, přičemž jeho ,,poddaní“ cestou zahynuli žízní.
12.leden 1832.Na příkaz prvního ekvádorského presidenta Juana Josého Florese vyplula z Guayaquilu expedice, kterou vedl Ignacio Hernández.
Cíl: obsazení ostrovů a jejich připojení k Ekvádoru.Protože ostrovy byly pusté a žádná zem o ně nejevila zájem, podařilo se to velmi snadno.Krátce na to generál José de Vilamil založil na Floreaně první osadu.Na lodích přijíždějí, kromě kolonistů-trestanců i domácí zvířata.Po vzpouře proti tyranskému Villamilovu nástupci se kolonie rozpadla.
Jeden pokus o osídlení za druhým končily nezdarem.Nevhodné půdní podmínky, nepřízeň počasí i věčné sucho však nebyly tím nejhorším, co osadníkům ztrpčovalo život.To největší peklo člověku nikdy nepřipraví příroda, ale zas - člověk.Nejhorší byl asi Manuel Cobos který na San Cristóbalu založil trestaneckou kolonii,zaměřenou na pěstování kávovníku a cukrové třtiny.Brzy po vybudování obce Progreso se prohlásil vůdcem ostrova s několika pochopy po boku nastolil úděsnou krutovládu.Osadníci se stali nevolníky, pracujícími 12 hodin denně.Ročně měli jen tři dny volna.Po deseti letech osadníci povstali, Cobose a ostatní tyrany pobili a opustili nenáviděné místo dlouhého utrpení.
Přišli i Evropané.Někdy to byli lidé hledající nový domov, jindy - mírně řečeno -podivíni.
K těm prvním patřili především Norové, svedení nezodpovědnými sliby jakéhosi Harryho Randalla.Lidi věřící, že najdou ráj na zemi, čekalo strašné zklamání.Ostrovy nedávaly předpoklady pro slibované kvetoucí zemědělství, a tak norové založili na Floreaně malou rybí konzervárnu.Celkem 147 lidí svádělo těžký boj o živobytí, ale již po třech letech v roce 1929, zůstali jen tři…
Podivínů bychom našli v historii ostrovů až až.Ti nejpodivnější přišli na Floreanu právě v tom roce, kdy se i poslední Norové dávají na ústup, tedy roku 1929.
Dr.F.Rifter se svou družkou D.Koerwinovou hledali údajně ,,únik od civilizace, prostor pro nerušené filosofování a možnosti zdravého života v přírodním ráji”.Doktor se proslavil především tím, že si nechal-prý aby předešel kontaktům s civilizací-vytrhat všechny zuby a nahradit je ocelovou protézou.Asi po čtyřech letech doktor zemřel na otravu masem a jeho družka odcestovala zpět doNěmecka, kde vydala knihu Satan vkročil do ráje.Tuto knížku semi sehnat nepodařilo, ale jestli měla autorka na mysli počátky kolonizace Galapág a její důsledky, pak nebyl název tak zvolen tak špatně.
Dnes, kdy je zajištěno pravidelné námořní i letecké spojení ostrovů s pevninou , a tím i její pravidelné zásobování, poskytují Galapágy domov asi pěti tisícům usedlíků.Jsou to tak milí, pohostinní a většinou i poctiví lidé, až se nechce věřit, kolik dobrodružství se v minulusti některých rodin ukrývá.

6. Ochranářské patnáctero

Na Galapágách má většina lodí plastikový vak na odpadky.Odpadky,ať jsou jakékoliv, patří do pytle,který se spálí někde v přístavu.Dělají to tak všechny lodě a mořská hladina je tady čistá, bez plovoucího neřádu.stejně tak se nesmí nic odhazovat ani na ostrovech.Je to samozřejmě správné: člověku je pak vnucen pocit obzvlášť ohleduplné návštěvy.
Každý kdo vstoupí na Galapágy dostane do rukou leták jak se správně chovat na ostrovech:
1. Nesmí se sbírat ani přemisťovat žádná rostlina ani živočich, včetně jejich pozůstatků(mušle, kosti),ale ani kameny a jakékoliv přírodní objekty!
2. Je zakázáno na ostrovy přinášet, z nich odnášet a komkoli přemisťovat jakýkoliv materiál, kterým by se mohla zavléct na ostrov cizí semena nebo zvířata včetně hmyzu!
3. Je zakázáno nosit na ostrovy jídlo!
4. Není dovoleno dotýkat se zvířat, popřípadě se s nimi mazlit!
5. Není dovoleno zvířata krmit!
6. Je zakázáno rušit zvířata při jejich odpočinku a na hnízdech!Nechráněná mláďata ptáků do půl hodiny na slunci umírají, anebo se stávají kořistí fregatek!
7. Je nutné se přísně držet jen těch tras, které jsou vytyčeny a zatlučeny kolíky!
8. Je zakázáno odhazovat jakékoliv odpadky!
9. Je zakázáno vyrábět i kupovat jakékoliv výrobky ze zvířat a rostlin!(Jedinou výjimkou tvoří řezby z vyplaveného dřeva.)
10. Není dovoleno budovat tábořiště mimo plochy pro tento účel vymezené a bez předchozího souhlasu Správy národního parku!
11. Je zakázáno rozdělávat oheň.Musí se používat benzínové nebo plynové vařiče!
12. Není dovoleno po sobě nechávat ,,památky” v podobě vyrytých nebo psaných jmen a nápisů!Uvědomte si, že vaše nesmrtelnost není ani tak důležitá jako přírodní krása ostrovů!
13. Musí se bezpodmínečně poslouchat všechny pokyny průvodce!
14. Přizpůsobte se tomu, že i běžně navštěvovaní místa mohou být dočasně uzavřená.Průvodce ví přesně, kam smí a kam ne!
15. Prokažte svou vyspělost ochranáře!

7. Jak dál?

Shrňme si: souostroví představuje učebnicový příklad evolučních schopností přírody; jeho jedinečná květena i zvířena, dobře známá historie, současná sopečná činnost i dramatický a tajuplný půvab krajiny - to jsou obrovské hodnoty.Navíc je celé území poměrně malé a v dostupném čase zpracovatelné, takže představuje ideální plochu pro vědecký výzkum.Jistě se shodneme na tom, že takových míst je na celé naší planetě málo, a tak si Galapágy zaslouží co nejpřísnější ochranu.
A tady si možná někdo pomyslí: ,,No, a co je nám do toho? Vždyť ty Galapágy jsou od nás tisíce kilometrů daleko a stejně se tam asi nikdy nedostanu…“.
S takovými názory se setkáváme často.Přitom se stačí podívat na fotografii kosmu, abychom uviděli Zemi takovou, jaká je - malá, kamenná koule v propasti vesmíru.Jediná o níž můžeme s jistotou prohlásit, že je na ní život.
Všimneme-li si vesmírného snímku podrobněji zjistíme, že na Zemi vlastně neexistuje žádné izolované místo.Vše je nějak propojeno a vzájemně se ovlivňuje.Mořské a vzdušné proudy spojují i ta nejvzdálenější území.Nakonec dospějeme k logickému závěru, že - protože vše souvisí se vším-ochrana ,,bodu” je problematická.To, že ochrana izolovaných částí selhává, je zapotřebí vždy péče o velké celky, by nám konečně potvrdil každý kdo v této oblasti pracuje.Obecně můžeme shrnout, že jediným možným a správným nazíráním ochránce přírody je pohled globální.Z tohoto úhlu je pak jakékoliv místo planety Země stejně důležité, a i slovo člověk změní v obecnější - lidstvo.
Ale vraťme se na Galapágy.Před čtyřmi a půl stoletími na nich právě stanul člověk.Nejsme si tak úplně jisti, že mu lze velkoryse prominout, jak to učinil a hlavně jaké mělo jeho další působení následky, ale vyjděme z reality.Na ostrovech žily původně jen čtyři druhy savců: dva netopýři a také dva křečci, podobní spíš myším.Při kolonizaci byli doplněni o další: krysy, domácí myši, kozy, prasata, kočky, psy, osly.Tato zvířata sem byla zčásti zavlečena neúmyslně, zčásti vysazena.Stačila vyhubit několik poddruhů želv sloních, zničit obrovské plochy původní vegetace a ohrozit existenci mnoha původních druhů rostlin i zvířat.Jaké jsou naděje na úplné vyhubení nežádoucích přistěhovalců?Nepříliš velké zvláště v těch případech, kdy se jedná o větší, bohatě členitá území.
V roce 1958 vysadil nevědomý rybář na ostrov Pinta dvě kozy a osla.O třináct let později žilo na ostrově odhadem dvacet tisíc koz!Psi a kočky jsou zranitelnější, leckde se již podařilo otrávenými návnadami vyhubit.Jak je tento boj důležitý, ukáže další příklad: suchozemští leguáni galapážští byly na Santa Cruzu hojní. ,,Díky“ psům a kočkám jich v roce 1977 žilo posledních 35 v zálivu Conway.Ale přitom na tomto ostrově, kde sídlí Správa národního parku a Darwinova stanice, dosud žijí zdivočelý osli.Situace se řeší.Věřme, že další desetiletí a vývoj metod biologického boje hodně pomohou.Ale zbývá člověk.
Ostrovy mají dnes asi 5000 stálých obyvatel.Z nich se podstatně menší část živí zemědělstvím a rybolovem, ostatní jsou přímo či nepřímo závislí na turistice. Usedlíkům bylo vymezeno 12% plochy ostrovů. Počet obyvatel však bude stoupat: kromě dětí starousedlíků přibývají i nový přistěhovalci, například kolumbijští zemědělští dělníci.Jednou – a možná to ani nebude tak dlouho trvat - tedy dojde k ,,prostorovému konfliktu“ mezi lidmi a jejich potřebou půdy k obživě (což jim lze jen těžko zazlívat) a přírodou.Obhájí správa parku těch 88% ?
Naděje tu je.Jednak by měla zvítězit myšlenka, že zachování přírody je výnosnější než místní výroba potravin.Zachování přírody = turistika = hlavní zdroj příjmů. ,,Turistický průmysl “ by se pak mohl stát výhradním zdrojem přímů obyvatel.Další cesta je dokonalé využití osídlených ploch, a zdokonalení zemědělství.Uvidíme, kterou cestou se ekvádorská vláda vydá.Doufám, že tou nejlepší pro ostrovy.Turistika ovšem není také bez problémů.Oficiálně je ročně povolen vstup na Galapágy jen deseti tisícům lidí.Avšak jeden dobře informovaný zdroj uvádí, že souostroví ročně navštíví až 25 000 turistů.Na ostrově San Cristóbal se staví mezinárodní letiště s kapacitou 60 000 cestujících ročně.Lze pochybovat o tom, že by se Ekvádorci dali do tak náročné stavby a nepočítali s jejím plným využitím.Ani místní obyvatelé asi nesmýšlejí jinak, protože na Santa Cruzu je určitě řada rozestavěných lodí, chystaných k turistickým plavbám.Jistě jde najít řešení; doufejme, že v tomto případě nedá člověk přednost rychlému zisku za cenu narušení přírody.Galapážské ostrovy jsou skutečně zázrakem, jedním z nejcennějších pokladů, které tato planeta má.
Výjimečně budu končit citátem.Bernhard Grzimek v Ráji divikých zvířat napsal: ,,Za padesát let se již nikdo nebude zajímat o výsledek konferencí, které dnes naplňují titulky novin.Ale vyjde-li v červenavém úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, i za padesát let se lidem sevře srdce.Bez ohledu na to, zda budou mluvit anglicky, svahilsky nebo německy.A budou stát oněmělí a hledat ruku souseda, spatří-li poprvé v životě jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí.Příroda trvá stále, dokud ji nesmyslně nezničíme.”
Přejem si totéž.Ať se i za padesát čtyři sta let sevře srdce našim následovníkům, až uvidí za ranního rozbřesku vystupovat z moře důstojné samce leguánů.A ať se jim to srdce nesevře obavami o jejich osud.

8. Mapa Galapág

Literatura: Jacques-Ives Cousteau, Phillipe Diolé : Tři dobrodružství lodi Calypso
Kurt Vonnegut : Galapágy
Jiří R. Haager, Jan Jeník:Galapágy zázrak v Pacifiku
+INTERNET